Jan Stanislav Kolár, narozený jako Jan Nepomucký Josef Kohn, též známý pod pseudonymem J. O. Ralk (11. května 1896 PrahaMatriční záznam o narození a křtu farnost při kostele sv. Štěpána na Novém Městě pražském – 30. října 1973 tamtéž), byl český spisovatel, scenárista, režisér, herec, filmový historik a žurnalista. Byl jedním z průkopníků československé kinematografie.
Život Jan S. Kolár se narodil jako druhorozený do rodiny židovského obchodního příručího Emila Kohna a jeho manželky Františky, rozené Mošnové. Vystudoval reálné gymnázium v Křemencově ulici a dále také práva na pražské Karlově univerzitě. V únoru 1921 se oženil s operní pěvkyní Mášou Kolárovou,Matriční záznam o sňatku Jana Kolára s Marií Hermanovou farnost při kostele sv. Štěpána na Novém Městě pražském s níž měl v roce 1923 syna – Jana Mariu Kolára, pozdějšího novináře a spisovatele. Jejich manželství bylo v roce 1933 rozvedeno. Podruhé se oženil v roce 1936 s Taťánou Hesounovou, se kterou měl také syna – Křišťana Kolára (* 1937). Jan S. Kolár zemřel po dlouhé nemoci na konci října 1973 a poslední rozloučení s ním proběhlo 5. listopadu ve strašnickém krematoriu.
Práce u filmu Již během studií byl Jan S. Kolár zapálený pro nově vznikající umění – film. Pravidelně navštěvoval biografy a rád sledoval dobrodružné a fantastické příběhy. K jeho oblíbeným patřily detektivky s fiktivní postavou Stuarta Webbse, pod jehož vlivem napsal v roce 1916 svůj první námět pod názvem Achilles Okrim contra Graham Shippard. Traduje se, že tento příběh pak vyprávěl ve společnosti, která chtěla vědět, v jakém kině film dávají – na to odpověděl, že jej někdo musí teprve natočit – a to byla jeho vstupenka do filmového průmyslu. Se svým příběhem navštívil Lucernafilm, kde byl odkázán na Karla Degla, kameramana a shodou okolností jeho bývalého spolužáka. Díky němu mohl přihlížet natáčení Zlatého srdéčka (1916) od Josefa Švába-Malostranského a nabírat tak zkušenosti. V té době si také Jan Kolár, jako správný umělec, rozšířil své jméno o Stanislav.
Ke zfilmování Achilla nakonec nedošlo, místo toho však s Deglem počátkem roku 1917 natočil podle vlastního scénáře dva krátké filmy o mladíkovi Polykarpovi a jeho útrapách. V následujících letech režíroval krátké komedie Učitel orientálních jazyků (1918), spolu s první československou režisérkou Olgou Rautenkranzovou, a Dáma s malou nožkou (1919), ve kterém se poprvé před kamerou představila Anny Ondráková. Svůj další film, Zpěv zlata (1920), natáčel jako první československý režisér v německých ateliérech. V těch samých pak pořídil ještě snímek Příchozí z temnot (1921), který se pod názvem Redivivus dočkal uvedení v Německu, Rakousku, Francii a Velké Británii. V Kolárově filmografii lze nalézt také několik knižních adaptací – Kříž u potoka (1921) podle románu Karoliny Světlé, Mrtví žijí (1922) podle románu Karla Dewettera, Řina (1926) podle románu Rudolfa Jaroslava Kronbauera – ačkoliv se snažil pro film vymýšlet spíše původní náměty.
Vzhledem k narůstající krizi československé kinematografie a z důvodu těžké nemoci, způsobené zraněním páteře při natáčení filmu Zpěv zlata, musel mezi lety 1923–1926 přerušit práci u filmu. Během této doby napsal divadelní hru Zásnubní výstřel (1925), která byla uvedena v režii Přemysla Pražského ve Švandově divadle v Praze, a rozhlasovou hru Žena s dvojí tváří (1926), ve které účinkovali členové Národního a Vinohradského divadla. Pracoval také na knize K filmu (1927) pojednávající o historii a vývoji československého filmu, přičemž se jednalo o první souhrnnou studii na toto téma. Po zotavení režíroval už jen dva snímky – v roce 1926 Řinu a na přelomu let 1929/1930 historický velkofilm Svatý Václav pořízený v rámci oslav svatováclavského milénia. S nástupem zvukového filmu na počátku 30. let se odmítl podílet na výrobě čistě komerčních snímků a jako tvůrce se stáhl do pozadí. Ve filmu se pak objevoval již jen v menších rolích.
Odborná činnost Na přelomu let 1919/1920 stál u zrodu dvou nezávislých organizací, Filmová liga československá a Organizace československého filmového herectva, hájících zájmy herců a filmařů. Usiloval v nich o propojení jednotlivých filmařských oborů a zlepšení podmínek kinematografie v Československu. Bojoval také za regulaci dovozu zahraničních filmů a větší státní podporu a ochranu při výrobě filmů domácích. Byl jedním ze zakladatelů Klubu za nový film, vzniklého z popudu Devětsilu, který sdružoval pokrokové filmaře, spisovatele a novináře. V roce 1927 spoluzaložil odborný týdeník Filmový kurýr. Pravidelně přispíval také do dalších periodik jako byly Film, Lidové noviny, Český filmový svět, Kino, Kinopublikum, Přítomnost, Filmová politika, Film a doba, Filmové informace nebo Kino Ponrepo.
Mimo režii klasických filmů se věnoval také natáčení krátkých kulturních a edukačních snímků. První, Akademický dům v Praze, vznikl již v roce 1919 pro firmu bratří Deglů. V produkci firmy Elekta Journal pak ve druhé polovině 20. let natočil VIII. Slet všesokolský 1926 (1926), „Elektrostatek“ na Výstavě soudobé kultury v Brně (1928), Význam výživy při vzrůstu (1928), Vzorné moderní jatky (1928), Ze studentského života (1928), Praha: školství (1929), Výstava soudobé kultury (1929) a Vysoké Tatry (1931).
Od 50. let pracoval jako historik v dokumentačním oddělení Československého filmu.
Kontingent V průběhu 20. let čelila Evropa narůstajícímu přílivu americké filmové produkce a řada států (Polsko, Rakousko, Francie aj.) tak přistoupila k zavedení kontingentního systému na ochranu domácího filmového průmyslu. Přednáška Jana S. Kolára na schůzi Filmové ligy československé v březnu 1927, potažmo provolání k vládě, pojednávající o zahraniční praxi a nutnosti zavedení podobných kvót i v Československu, vyvolala poměrně vášnivou debatu jak u odborné, tak široké veřejnosti. Situací se začalo zabývat také Ministerstvo obchodu, které již na podzim roku 1927 svolalo řadu schůzí se zástupci zainteresovaných stran, přičemž následující rok probíhaly přípravy na přijetí patřičného zákona. K tomu však nedošlo, protože návrh vetovalo Ministerstvo vnitra. Krize československé kinematografie se dále prohloubila s příchodem zvukového filmu, kdy docházelo mimo jiné k demonstracím proti promítání německy mluvících filmů v pražských kinech. Kontingent nařizující povinnou výrobu československého filmu dovozcem zahraničních snímků byl zaveden až během roku 1932 – nejprve ve formě 1:7 (1 vyrobený na 7 dovezených) a dovozní povolení k nákupu za 15 000 korun, poté byla kvóta upravena na 1:5 a dovozní povolení za 21 000 korun. Nařízení čelilo v následujích dvou letech rozsáhlé kritice a kupříkladu neochota Američanů se mu podřídit vedla z jejich strany k bojkotu československého trhu. Opětovný dovoz amerických filmů nastal po roce 1934, kdy byl kontingent nahrazen registračním systémem.
Citát
Filmografie Režie
1917 – Polykarp aprovisuje 1917 – Polykarpovo zimní dobrodružství 1918 – Učitel orientálních jazyků (spolu s Olgou Rautenkranzovou) 1919 – Dáma s malou nožkou (spolu s Přemyslem Pražským) 1919 – Akord smrti (spolu s Karlem Lamačem) 1920 – Zpěv zlata 1921 – Roztržené foto 1921 – Příchozí z temnot 1921 – Otrávené světlo (spolu s Karlem Lamačem) 1921 – Moderní Magdalena (dokončeno za Borise Orlického) 1921 – Kříž u potoka 1922 – Mrtví žijí 1926 – Řina 1929 – Svatý Václav
Scénář
Námět
Herecké úlohy
Knihy
Clona se otevírá: románová freska o začátcích čs. filmu – nepublikovaný vzpomínkový román z roku 1968, rukopis je uložen v Národním filmovém archivu.
Odkazy
Poznámky
Reference
Literatura
Knihy
Články
Akademické práce
Externí odkazy
Jan Stanislav Kolár v databázi Český film: herci a herečky nakladatelství Libri
Kategorie:Čeští herci Kategorie:Čeští režiséři Kategorie:Čeští scenáristé Kategorie:Čeští novináři Kategorie:Čeští spisovatelé 20. století Kategorie:Průkopníci české kinematografie Kategorie:Narození v roce 1896 Kategorie:Narození 11. května Kategorie:Narození v Praze Kategorie:Úmrtí v roce 1973 Kategorie:Úmrtí 30. října Kategorie:Úmrtí v Praze Kategorie:Muži