náhled|upright=1.2|vpravo|Mapa Galie z 1. století př. n. l., znázorňující přibližné rozmístění keltských kmenů. Galie, latinsky Gallia, bylo ve starověku Římany užívané pojmenování dnešní Francie a přilehlých oblastí obývané převážně Kelty (latinsky Galli – Galové). Oblast vedle Francie zahrnovala území dnešní Belgie, severní Itálie, západního Švýcarska a části Nizozemska a Německa na levém břehu Rýna. Geograficky bylo toto území ohraničeno na západě Atlantským oceánem, na jihu Pyrenejemi a Středozemním mořem, na severu kanálem La Manche a na východě Rýnem a Alpami (až do 1. století př. n. l. bylo ke Galii přiřazováno i údolí Pádu).
První historická zmínka o Galii pochází z doby okolo roku 600 př. n. l., kdy řečtí osadníci založili na jižním pobřeží země kolonii jménem Massalia (dnešní Marseille). Pro samotné dějiny Galie jsou klíčové tři momenty: usídlení keltských kmenů na tomto území zhruba v 7. století př. n. l., završení římské anexe Galie Juliem Caesarem v 1. století př. n. l. a definitivní zánik římské moci v Galii, který se datuje do roku 486.
Římané rozdělili Galii na několik částí: první z nich byla Gallia Cisalpina („Předalpská“), jež byla neformálně nazývána Gallia Togata („v tóze oblečená“) a později se stala součástí Itálie, dále Gallia Narbonensis („Narbonská“), neoficiálně označována také jako Gallia Bracata („kalhotová“, podle tradičních dlouhých kalhot místních obyvatel) nebo jednoduše Provincia a nakonec Caesarem dobytá Gallia Comata („vlasatá“, kvůli dlouhým vlasům zdejších lidí). Po jejím dobytí se dělila na Gallia Aquitania („Akvitánská“), Gallia Lugdunensis („Lugdunská“, čili Lyonská) a Gallia Belgica („Belgická“).
Etymologie Ohledně původu označení této země existují značné pochybnosti, přičemž není jisté, zda bylo odvozeno z názvu nějakého domorodého kmene, či zda se jedná o exonymum. Keltský výraz *g(h)al- mohl podle některých názorů znamenat „silný“ či „mocný“ (jedinec) – „rek“, „hrdina“. Vyskytují se ovšem i spekulace, podle nichž mohlo být toto jméno převzato z názvu řeky Gallos, obdobně jako tomu bylo v případě pojmenování kmene Sekvanů, jež mělo svůj původ v hydronymu. Latinskému termínu Gallia se nápadně podobá starořecké označení Galatia (poprvé doloženo v díle historika Timaia z Tauromenia ze 4. století př. n. l.), které bylo patrně inspirováno barvou pleti Keltů (řecky Γαλάται, Galatai), která prý byla „bílá jako mléko“ (γάλα, gala – „mléko“). Pojem Gallia byl někdy spojován s latinským výrazem pro kohouta – gallus. Dnešní Francii se proto leckdy říká „země galského kohouta“.
Před příchodem Římanů
Dějiny Keltů v Galii náhled|Mapa Galie kolem roku 58 př. n. l.; Předalpská Galie (severní Itálie), Gallia Narbonensis (jižní Francie) a Gallia Comata, jež sestává z území Akvitánů, Keltů a Belgů. Zkoumání raných dějin Galie je veskrze záležitostí archeologie, neboť se dochovalo pouze nepatrné množství písemných pramenů vyhotovených obyvateli tohoto území. Hlavním zdrojem informací o Keltech v Galii bylo dílo Poseidónia z Apameie, z jehož spisů čerpali Timagenés, Julius Caesar, Diodóros Sicilský a zeměpisec Strabón. Mnoho poznatků o kultuře raných Keltů bylo získáno ze zemí ležících při horním toku Dunaje, ačkoli se přirozeně naskýtá otázka, zda a jak jsou tyto informace relevantní z hlediska kultury v Galii.
Zdá se, že Keltové nabyli mnoha svých dovedností (jako třeba zpracování železa) a některých rysů své kultury od národů a kmenů sídlících na Balkáně. Někteří vědci se domnívají, že kultura popelnicových polí představuje počáteční bod historie Keltů jakožto samostatné kulturní a jazykové větve indoevropských národů. Tato kultura dominovala střední a západní Evropě na konci doby bronzové, zhruba mezi léty 1200 až 700 př. n. l. Rozšíření znalosti zpracování železa vedlo následně k rozvoji tzv. halštatské kultury (zhruba 700 až 500 př. n. l.). Prakeltským jazykem, jenž byl společným předchůdcem všech známých keltských jazyků, se podle některých historiků hovořilo právě v období konečné fáze vývoje kultury popelnicových polí a v počátcích halštatské kultury. Z halštatské kultury se pozvolna vyvinula kultura laténská, k čemuž došlo zřejmě i v důsledku vlivu středomořských civilizací – obzvláště řecké a etruské. Laténská kultura se rozvíjela v době železné (po roce 450 př. n. l. až do dobytí Římany v 1. století př. n. l.) v prostoru západní a střední Evropy.
Zřejmě mezi léty 700 až 600 př. n. l. byla Galie osídlena keltskými kmeny. Převážně v pobřežní oblasti mezi Alpami a Apeninským pohořím si uchovali svoji svébytnost Ligurové, kteří splynuli s Kelty, čímž vznikla určitá forma kelto-ligurské kultury. Na jihozápadě Galie se dále nacházela sídla Akvitánů, kteří byli etnicky spřízněni s obyvateli Iberského poloostrova. Kromě těchto národů se v Galii na přelomu 7. a 6. století př. n. l. usadili také Řekové a Féničané. Ti na břehu Středozemního moře založili několik svých osad, jako byla řecká Massalia (dnešní Marseille) při ústí řeky Rhôny. Obyvatelé této řecké obce importovali do země luxusní zboží, včetně amfor, bronzových pohárů, etruské keramiky a drobných předmětů ze zlata, slonoviny a jantaru, které byly v hojném množství nalezeny v galských hrobech.
Původní oblast galského osídlení se rozprostírala od Zaalpské Galie až do údolí horního toku Dunaje. Podle starověkých historiků Livia a Polybia někdy kolem roku 400 př. n. l. začala rostoucí galská populace expandovat přes Alpy do údolí řeky Pádu, kde Galové nalezli značné zdroje potravy. V roce 387 př. n. l. (390 př. n. l.) napadli galští Senonové pod vedením náčelníka Brenna Řím, načež město dobyli, strašlivě vyplenili a nakonec vypálili. Během následujícího století představovali Galové pro Římany trvalou hrozbu. Avšak na počátku 3. století př. n. l. bylo nebezpečí ze strany Galů výrazně eliminováno a krátce před vypuknutím druhé punské války se Římané v roce 222 př. n. l. zmocnili Předalpské Galie. Po Hannibalově porážce se sice místní Galové postavili proti Římu, nicméně v roce 191 př. n. l. byli definitivně poraženi.
náhled|vlevo|Zlatá mince kmene Parisiů Ve 2. století př. n. l. zažila středomořská Galie značný hospodářský rozmach, doprovázený růstem zdejších sídel, zatímco hustě zalesněná severní Galie takřka úplně postrádala jakékoli známky městské civilizace, kromě několika hrazených sídlišť (oppidum) využívaných v časech války. Růst bohatství jižní Galie podnítil Římany, aby vyhověli žádosti občanů Massalie o ochranu před útokem koalice ligurských a galských kmenů. V roce 125 př. n. l. římské legie vedené konzulem Markem Fulviem Flaccem pronikly do jižní Galie. Během následujících čtyř let si Římané podmanili celou přímořskou oblast (v současnosti francouzská Provence) a zřídili zde provincii Gallia Narbonensis (původně Galie Zaalpská) podle kolonie Narbo Martius (Narbonne). Toto římské vítězství ukončilo období hegemonie kmene Arvernů v Galii.
Další etapa římských výbojů nastala za Julia Caesara, který se během galských válek (58 až 50 př. n. l.) zmocnil území mezi Rýnem a Pyrenejemi a podnikal expedice dokonce až do Británie a Germánie. Rozhodujícím okamžikem této války byla bitva o Alesii v roce 52 př. n. l., v níž Římané zdolali konfederaci galských kmenů sjednocených pod vedením Vercingetoriga, náčelníka Arvernů. Římské legie poté potlačily zbytky galského odporu, načež Caesar mohl římskému senátu oznámit „Gallia est pacata“ („Galie je podrobena“). V průběhu tohoto konfliktu zemřelo údajně kolem jednoho milionu obyvatel Galie (patrně každý čtvrtý Gal), další jeden milion byl zotročen, 300 kmenů bylo podrobeno a 800 měst zničeno. V Caesarově tažení proti Helvécům přišla o život více než polovina členů kmene a přibližně pětina upadla do otroctví. Po dobytí obleženého Avarica byla zmasakrována celá populace tohoto oppida (asi 40 000 lidí), což je dalším z mnoha dokladů římské krutosti.
Společnost náhled|upright=1.2|Galští válečníci, kresba z konce 19. století. Galská společnost se dělila do třech tříd. Nejnižší postavení zaujímal prostý lid, zatímco privilegovaná pozice náležela druidům a válečnické šlechtě. Příslušníci první třídy tvořili bezprávnou a utlačovanou masu, přičemž mnozí z nich se nechávali najímat do služeb mocných jedinců z řad šlechty. Počet válečníků a sloužících byl hlavním kritériem při určování významu jednotlivých šlechticů. Ovšem jestliže šlechtic nedokázal ochránit zájmy svých stoupenců, mohl snadno pozbýt jejich důvěru. Před Caesarovou invazí prý docházelo téměř rok co rok ke střetům mezi ambiciózními vůdci těchto vojenských družin. Galové nacházeli obživu výhradně v zemědělství a žili v drobných rolnických usedlostech nebo vesnicích. Až do příchodu Římanů Galové nestavěli města a v případě nebezpečí se uchylovali do hrazených pevností, nazývaných oppida (singulár oppidum), jež byly budovány na vhodných kopcích. Okolo oppid byl vyhlouben příkop a zároveň byla obehnána dřevěnou palisádou či kamennou hradbou.
Základní organizační jednotkou společnosti byl rod nebo klan (cenedl). Několik těchto klanů tvořilo kmen, v jehož čele stála rada starších a náčelník. Třebaže kmeny představovaly poměrně stabilní politické útvary, Galie jako celek setrvávala ve stavu permanentní vnitřní roztříštěnosti, neboť povědomí vlastní etnické spřízněnosti bylo mezi jejími obyvateli velice nízké. Některým mocným náčelníkům se občas podařilo zajistit si oddanost předáků několika kmenů, i přesto se však Galové nedokázali nikdy plně sjednotit (s výjimkou krátké etapy na samém sklonku galské nezávislosti) a byli tudíž jen jakýmsi etnickým společenstvím. Dokonce i samotné vymezení Galie jako celistvého kulturního prostoru lze připsat spíše Římanům a Řekům, kteří tohoto pojmu užívali k označení území obývaného galskými kmeny. Nejednotnost Galů byla rozhodujícím faktorem, jenž nahrál podrobení země cizinci.
Někdy mezi léty 120 až 60 př. n. l. se mnoho regionů v centrální Galii začalo politicky organizovat v určité předstátní útvary, nepochybně v důsledku působení římské civilizace. V každé z těchto civitates (jak je nazval Caesar) se každoročně volil nejvyšší představitel. Aeduové užívali pro jedince obdařeného tímto postavením titul vergobret. Ten měl podobnou pozici jako náčelník, avšak musel se podřizovat rozhodnutím rady. Římští a řečtí autoři udávají, že těchto civitates (v podstatě kmenových svazů) bylo v Galii šestnáct. Civitates se dále členily v menší jednotky – pagi – jejichž centrem byla oppida. Řada z těchto pevností se proměnila v obchodní střediska, která začala prosperovat díky rozvíjejícímu se obchodu s Římany v Narbonensis. Mnohé galské civitates započaly rovněž s ražbou vlastních mincí.
Náboženství
náhled|upright=1.15|Umírající Gal, starověká římská mramorová kopie ztracené řecké sochy, vytvořené někdy mezi léty 230 až 220 př. n. l. na počest vítězství pergamského krále Attala I. nad Galaty. Galské náboženství bylo polyteistické. Vyznačovalo se však i určitými prvky animismu, který připisoval lidské vlastnosti jezerům, vodním tokům, pramenům a posvátným hájům, v nichž Galové vykonávali své náboženské obřady. S výjimkou několika málo obzvláště významných míst Galové nestavěli žádné chrámy ani svatyně. Neobvyklé nebylo ani uctívání zvířat. Nejposvátnějším galským zvířetem byl kanec, kterého lze nalézt jako symbol na mnoha galských vojenských standartách a plnil tak podobnou funkci jako orel u Římanů.