vpravo|náhled|Panovník Niuserre ve společnosti bohyně Vadžety a boha Anupa obdarovávajícího jej symboly života, 5. dynastie Faraon (ve starší literatuře také někdy farao) je titul používaný pro starověké vládce Egypta v hebrejském a později i v řeckém prostředí. Dnes je toto slovo široce používáno právě díky použití v bibli a u řeckých a římských autorů; obvyklý originální egyptský titul byl nisut-bitej, pod vlivem řečtiny překládaný jako „král Horního a Dolního Egypta“.
Slovo pochází z egyptských slov pr ˁȝ – „velký dům“, tedy „královský palác“. Už v nejstarších pramenech má „palác“ také význam slova „vláda“ a stylizované znázornění průčelí paláce, serech, je používáno jako výsostný symbol pro zápis králova jména; později se toto spojení stalo neoficiálním titulem krále jako označení zastávaného úřadu. První doložené použití obratu v tomto významu se týká Thutmose III. z 18. dynastie, před kartuší se zapsaným královským jménem se poprvé objevuje za 22. dynastie.
Božský panovník vlevo|náhled|Panovník Menkaure ve společnosti dvou bohyní, 4. dynastie V literatuře (zejména starší) se uvádí, že faraoni byli pokládáni za potomky bohů a tedy také bohy. Tato interpretace se ovšem ve světle nových pramenů ukazuje jako zjednodušená. Dnes v egyptologii převažuje názor, že Egypťané své panovníky chápali jako bytosti dvojí podstaty – božské i lidské současně (tak to vyplývá například z Naučení Amenemheta I. synovi nebo z Loajalistického naučení, významných literárních děl z žánru Knih moudrých rad do života z doby 12. dynastie). Božství krále bylo dáno především božstvím jeho úřadu – věčné královské moci.
Egyptský král tedy byl výjimečnou bytostí – jako jediný mohl přirozeně a sám ze své podstaty jako syn boha (nejobvykleji boha slunce, ale i jiných) pobývat ve společnosti bohů a v kultické sféře mu proto byla přisuzováno božství, jako individuální bytosti však patrně nikoli. Egypťané nejspíše svého panovníka chápali jako reprezentaci božského principu v lidském světě, jeho jakési manifestační zpřítomnění.
S tím patrně souvisí způsob, jakým sami Egypťané svého panovníka s bohy spojovali: za života jej vždy důsledně označovali jako nṯr nfr, zatímco bohové byli titulováni jako nṯr ˁȝ – „velký bůh“. Termín nfr může být přeložen různými způsoby – jako „krásný“, „dobrý“, „dokonalý“, ale také jako „mladý (= mladší)“ (tak termín překládá egyptolog Jaromír Málek). Přestože překlad tohoto označení jako „mladší bohové“ nedosáhlo v egyptologii širšího uznání, jeho důsledné používání poukazuje pro moderního člověka sice obsahově prozatím ne zcela srozumitelně, ale naprosto zato nepochybně, na významový posun chápání podstaty božství ve vztahu k panovníkům oproti bohům samotným.
Z důvodu svého božského původu také král teoreticky vystupoval jako jediný obřadník v rámci chrámového rituálu. Kněží jednotlivých chrámů byli králem jmenováni jako jeho zástupci a mohli jím být také odvoláni – byli tedy v podstatě státními úředníky. Ostatně až do doby Nové říše v Egyptě neexistovalo (snad s výjimkou zádušních kněží) profesionální kněžstvo a služby v chrámech se panovníkovým jménem ujímali místní významní hodnostáři z titulu svých správních funkcí. Stejně tak byl chrámový majetek plně v králově moci a panovník jím mohl z titulu své božské podstaty alespoň teoreticky disponovat podle své libosti.
V průběhu vývoje docházelo od Nové říše k proměnám těchto představ směrem k posílení autonomie chrámů a jejich personálu – vyvrcholením bylo ustavení Amonova království v Horním Egyptě po zániku 20. dynastie. Zůstávaly nicméně stále živé a jednotliví panovníci jich podle svých možností a se střídavými úspěchy aktivně využívali ještě v ptolemaiovské době.
Titulatura Znaky královské titulatury n:Aa1-b-t:Z9-Y1:Z2 „královská titulatura“ G5 „Hor“ G16 „Obě paní“ G8 „Zlatý Hor“ M23:X1-L2:X1 „patřící rákosu a včele“ G39-N5 „Syn Reův“ Pseudotituly V30-N16:N16 „Pán Obou zemí“ V30-N28:Z2 „Pán horizontů“ Neformální označení M23-t:n „král“ S38 „vládce“ U36-Z1:n „Veličenstvo“ i-U33-i-i-A23 „svrchovaný“ Dovětky M17-Y5:N35-N5:Z1-U6-M17-M17 „milovaný Amon-Reem“ O10-U6-M17-M17 „milovaný Hathorou“ anx-DA-s „nechť je živ, zdráv a svěží“ X8-S34-I10:X1:N17 „obdařený věčným životem“ S34-I10:X1:N17 „žijící věčně“ vlevo|náhled|172px|Serech se jménem panovníka Wadžiho, 1. dynastie vlevo|náhled|Titulatura panovníka Snofrua v serechu, 4. dynastie vlevo|náhled|172px|Serech panovníka Chasechemueje se složeným titulem Hor-Sutech, 2. dynastie náhled|170 px|Kartuše panovníka Tutanchamona: Nebcheprure Tutanchamon (čteno zprava) náhled|172px|Tutanchamonovo trůnní jméno Nebcheprure v kartuši s předcházejícím titulem „Dobrý bůh, pán Obou zemí“ (čteno zprava), 18. dynastie vlevo|náhled|172px|„Syn Reův Thutmose“, 18. dynastie
Principy královské titulatury V počátečních obdobích starověku užíval panovník jediné jméno zapisované do tzv. serechu, rámečku v podobě stylizovaného paláce s opevněným průčelím. To panovníka identifikuje jako toho, kdo sídlí v paláci (eventuálně v pevnosti), tedy jako toho, kdo drží moc. Nad serechem bývá zobrazen sokol boha nebes a vládce země Hora, což znamená, že král byl pojmenováván jako „Hor XY“. Byl pokládán za vtělení tohoto boha, který byl panovníkovým ka. Po doplnění počtu královských jmen bylo toto jméno (v egyptologii označované jako tzv. Horovo jméno) uváděno jako první v pořadí.
Vývoj královské titulatury byl uzavřen v době Střední říše, od kdy se její plná podoba sestávala z celkem pěti jmen uvozených výhradními znaky vypovídajících o králově podstatě. Tato jména pěti různými aspekty vyjadřovala dva základní principy ideologie královské moci: jednak božskou roli krále a její vztah k lidské přirozenosti konkrétního nositele titulů, jednak princip duality Egypta sjednocením dvou jeho částí (tj. Horní a Dolní země) pod vládou jednoho panovníka. Poslední dvě jména byla zapisována do dvou tzv. kartuší. Ta se objevuje na přelomu 3. a 4. dynastie, kdy je v ní poprvé zapsáno tzv. trůnní jméno krále Huneje a o něco později rodné jméno jeho nástupce krále Snofrua. Úplná královská titulatura se ovšem využívala jen zřídka, byla vyhrazena zejména pro sakrální sféru.
Z celého mnohojmení o povaze královské moci a jejím vývoji v představách Egypťanů nejnázorněji vypovídá tzv. trůnní jméno, o něž byla královská titulatura rozšířena ještě v době 1. dynastie. V pozdějších dobách se stalo čtvrtým v pořadí. Právě pod ním byl panovník uváděn v úředních dokumentech a byl tak znám svým poddaným. Toto jméno je přesněji označováno jako nswt-bjtj a psáno hieroglyfy pro ostřici a včelu, které byly heraldickými symboly Horního a Dolního Egypta. To reflektuje překlad titulu do řečtiny zdůrazňující mocensko-politické postavení krále v podobě překladu „král Horního a Dolního Egypta“. Ten ovšem v sobě obsahuje nepochopení egyptských představ o povaze panovnické moci. Druhá část titulu bjtj totiž znamená osobní, lidskou přirozenost krále, zatímco první část složeniny nswt odpovídá božské přirozenosti, která je v nitru panovníka. To znamená, že titul vyjadřuje nikoli dualitu politickou, ale náboženskou: deklaruje podvojnou přirozenost královské moci odpovídající emanaci božského přítomné v dočasném lidském rozměru.
Ian Shaw k tomu poznamenává, že „titul nswt zřejmě vypovídal o neměnnosti božského krále (téměř odpovídal samotné královské hodnosti). Výraz bitej naopak popisuje současného pomíjivého držitele královské hodnosti: jednoho konkrétního vládnoucího krále v omezeném úseku času. Každý král v sobě tudíž nesl kombinaci božského a smrtelného.“
Podstatným rysem královské titulatury je, že jména (především jméno nisut-bitej, ale platí to i pro ostatní) vyhlašovala určitý ideologický kontext vlády konkrétního panovníka. Ve skutečnosti v sobě obsahovala jména bohů, používala jejich mytologických a teologických souvislostí (jde v podstatě o věty náboženské povahy, které je třeba číst, a to za použití gramatických pravidel egyptštiny) a jejich prostřednictvím nastiňovala politický program vlády. Jan Assmann upozorňuje na to, že trůnní jména „tradičně obsahovala výpověď o slunečním bohu Reovi, a představovala tak něco jako zásadu, které se měl král držet a která měla období jeho vlády zajistit požehnání slunečního boha.“ Změna některého ze jmen jednoho a téhož krále v průběhu jeho vlády nebo jiné pozměnění panovnické titulatury proto vždy poukazuje na významnou změnu politických či ideologických představ. Dokládá to například titulatura panovníka Peribsena: původně užíval Horovo jméno Sechemib, ale pro zápis nového jména v serechu použil jako titul jméno nikoli boha Hora, ale boha Sutecha, jeho mytologického protivníka, nebo titulatura panovníka Chasechemueje (v překladu „Obě mocnosti se zjevují v záři“), který po změně jména z Chasechem (v překladu „Mocnost se zjevuje v záři“) pro zápis nového v serechu použil jako titul jména obou bohů.
Dalším příkladem použití tohoto principu může být titulatura panovníka Tutanchamona: levá kartuše obsahuje páté královské jméno (tj. jméno Syn Reův) zpravidla uváděné jako „Tutanchamon“, které v souvislosti s odklonem dvora od Achnatonovy náboženské reformy nahradilo předchozí „Tutanchaton“. Doslova ji lze přečíst jako „Živá podoba Amona, vládce jižního Iunu (= Vesetu)“, což je chápáno jako výpověď vztahující se k nositeli jména, tedy ke králi, stejně tak lze ovšem text číst jako výpověď o bohu Amonovi: „Amon – žijící socha, vládce jižního Iunu“, přičemž zmínka o kultovním obrazu by mohla být jednoznačným přihlášením se k předamarnským náboženským tradicím a přídomek „vládce Iunu“ lze chápat jako opisné označení slunečního boha Rea, s nímž by tak Amon byl ztotožněn. Celek jména by tak mohl být odmítnutím reformy Tutanchamonova předchůdce a vyjádřením nově pojaté Amonovy teologie vznikající jako reakce na ni. Tyto významové posuny, k nimž standardně dochází při překladech staroegyptských textů a které starověkým Egypťanům nevznikaly, samozřejmě znesnadňují naše pochopení významu královských jmen jednotlivých panovníků.
Oficiální titulatura Celkově panovník používal pět formálních titulů uváděných příslušnými výsadními hieroglyfickými znaky předcházejícími jednotlivým jménům (podle pořadí):
- Horovo jméno v serechu, jímž byl ztotožňován s bohem Horem,
- jméno Obě paní, které jej spojovalo s ochrannými bohyněmi Horního a Dolního Egypta v podobě supice Nebchet a kobry Vadžet,
- jméno Zlatý Hor, jehož význam není prozatím jasný,
- tzv. trůnní jméno, tedy nisut-bitej (doslova „patřící rákosu a včele“) uváděné v první kartuši, které snad kromě výše uvedeného významu dostalo sekundárně i politický význam reflektovaný řeckým překladem „král Horního a Dolního Egypta“. Mohl by to dosvědčovat fakt, že za znaky uvádějící toto jméno byl obzvláště v době Nové říše, ale i dříve, býval připojován (někdy jím byly dokonce nahrazovány) opis „pán Obou zemí“,
- jméno Syn Reův uváděné ve druhé kartuši, které se objevuje v době 4. dynastie za panovníka Rachefa a spojuje krále se slunečním bohem Reem. Šlo o osobní jméno panovníka, které měl od svého narození ještě jako soukromá osoba. Zdá se, že v pozdější době toto jméno vykazuje charakter jakéhosi jména rodového, typického pro určitou královskou dynastii nebo její část. V 11. dynastii to bylo jméno Mentuhotep, ve 12. jména Amenemhet a Senusret, ve 13. jméno Sobekhotep, v 18. jména Amenhotep a Thutmose, ve 20. dynastii jméno Ramesse. Zejména v době pozdní Nové říše bylo spojováno s pseudotitulem „pán (slunečních) horizontů“.
Příkladem základní části královské titulatury může být jméno Thutmose III. V hieroglyfickém zápisu: G16-V29-M23-t-i-i-N5:Z1-W19-m-p*t:N1-S42 G8F9:F9-D44:N28-Z3 M23:X1-L2:X1<--N5-Y5-L1--> G39-N5<--G26-F31-S29-nfr-L1--> O10-V30:t-Aa15:I9-D28:t-O49:O49:O49-U6-M17-M17