Politika vnějších obchodních vztahů v rámci Evropské unie je zaměřena na stanovování a úpravu omezení dovozu a jeho ochranu, liberalizaci obchodních vztahů se třetími zeměmi a uzavírání smluv o obchodní spolupráci. Obecně je definována ve Smlouvě o fungování Evropské unie a dalších pramenech. Politika vnějších obchodních vztahů navazuje na koncepci společného trhu a taktéž úzce souvisí s politikou volné hospodářské soutěže. Politika směřuje k prosazení vlastních obchodních zájmů Společenství a zároveň k ochraně jeho společného trhu.
Vývoj a koncepce politiky vnějších obchodních vztahů Maastrichtská smlouva Se vznikem EU se původní politika vnějších obchodních vztahů Společenství příliš nezměnila, ze Smluv byly vypuštěny ustanovení o přechodných obdobích.
Amsterodamská smlouva S Amsterodamskou smlouvou přibyla úprava otázek spojených s duševním vlastnictvím a došlo k zapojení Evropského parlamentu formou konzultace.
Návrhy unijních aktů předkládá Komise a Rada ji zpětně zmocňuje k jejich provádění. Státy mají nadále možnost zavést na základě návrhu komise ochranná opatření v případě hospodářských problémů (což během přechodných období mohly okamžitě).
Kategorie obchodních vztahů Vnější obchodní vztahy EU zahrnují několik úrovní spolupráce, např.: dohody o celní unii s Tureckem (dříve Malta, Kypr) dohody o volném obchodu s Evropským sdružením volného obchodu (ESVO, EFTA) smlouvy z Lomé, preferenční dohody se Středozemím jiné dohody (např. Latinská Amerika, Asie) sektorové dohody (např. dovoz textilu z rozvojového světa) dohody s nástupnickými státy SSSR
Vztahy s nástupnickými státy SSSR byly rozvíjeny především na základě konference OSN UNCTAD z roku 1971, kde došlo k určení všeobecných preferencí ve vztahu k rozvojovým zemím. Se Spojenými státy byly budovány nadstandardní vztahy, ale nadále zde existovaly rozpory v rámci Světové obchodní organizace (WTO).
Bilaterální dohody Dvoustranné smlouvy byly uzavřeny v 70. letech, např.: Argentina (v roce 1971) Uruguay (v roce 1972) Čína (v roce 1978) Později docházelo k uzavírání spíše smíšených dohod (tedy ne výlučně obchodních).
Plánované dohody volného obchodu v jednání: Transatlantické obchodní a investiční partnerství se Spojenými státy
Privilegované obchodní vztahy Privilegované obchodní vztahy byly výrazem zahraničněpolitických preferencí Společenství. Byly tak uzavřeny např.: dohody z Yaoundé (v roce 1963, s 18 africkými státy) Yaoundé II (v roce 1969) dohoda z Arushy (v roce 1971, s Keňou, Tanzanií a Ugandou) dohody z Lomé (v roce 1975, pomoc zemím Afriky, Karibiku a Pacifiku) Lomé II (v roce 1979) Lomé III (v roce 1984) Lomé IV (v roce 1989) Tyto dohody zahrnovaly jak preferenční režim u konkrétních skupin výrobků bez cla, tak i přímou finanční pomoc. smlouvy se skupinou Magreb (v roce 1976, Malta, Alžírsko, Maroko, Tunisko), se skupinou Mašrek (v roce 1977, Egypt, Jordánsko, Sýrie, Libanon). V tomto období byly rovněž uzavřeny dohody o přidružení: s Tureckem (1963), Kyprem (1972), Maltou (1970)
Vztahy se zeměmi Evropského sdružení volného obchodu V roce 1972 byla uzavřena dohoda o vzájemných obchodních vztazích mezi Společenstvím a ESVO. V roce 1988 byl zaveden společný celní systém těchto dvou útvarů a v roce 1992 byla uzavřena dohoda o vytvoření evropského hospodářského prostoru. Tímto krokem se na státy ESVO vztahují některá ustanovení zakládacích smluv Společenství ohledně čtyř svobod a hospodářské soutěže.
Související články Evropské právo hospodářské soutěže Evropský jednotný trh Politiky Evropské unie
Literatura FIALA, Petr a Markéta PITROVÁ. Evropská unie. 2., dopl. a aktualiz. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009, 803 s. .
Kategorie:Ekonomika Evropské unie