Meningitida (též zánět mozkových blan, invazivní meningokokové onemocnění, zkratka IMO) je zánět ochranných membrán pokrývajících mozek a míchu, známých pod souhrnným názvem mozkomíšní pleny. Zánět je vyvoláván viry, bakteriemi či jinými mikroorganismy, méně často pak vlivem některých léků. Meningitida (zvláště bakteriální) může ohrozit život člověka, k zánětu dochází v oblasti mozku a míchy; při bakteriální meningitidě se příznaky projeví v řádu hodin. Proto je nemoc řazena mezi urgentní stavy. Meningokokové invazivní onemocnění má vysokou smrtnost – až 20 % nemocných umírá, u sérotypu W135 dosahuje smrtnost až 50 %, u přeživších pacientů se vyskytují až ve 20 % trvalé následky. Účinně a bezpečně se lze chránit očkováním.
Příznaky a symptomy K nejčastějším symptomům meningitidy patří bolesti hlavy a ztuhlost šíje (postižení velmi často nejsou schopni dotknout se bradou vrchní části hrudníku) spojené s horečkou, zmateností nebo poruchami vědomí, zvracením a neschopností snášet světlo (fotofobie) či hlasité zvuky (fonofobie). U dětí se často vyskytují pouze nespecifické symptomy, jako je podrážděnost a ospalost. Pokud se objeví vyrážka, může být znamením specifické příčiny meningitidy; charakteristická vyrážka doprovází například meningitidu způsobenou bakteriemi Neisseria meningitidis.
Diagnózu meningitidy potvrdí nebo vyvrátí lumbální punkce. Do páteřního kanálu lékař vpraví injekční jehlu a odebere vzorek mozkomíšního moku, který obklopuje mozek a míchu. Mozkomíšní mok je pak podroben zkoumání v laboratoři. Prvním krokem v léčbě akutní meningitidy je okamžité nasazení antibiotik a někdy i antivirotik. Pro prevenci komplikací z rozsáhlého zánětu lze použít kortikosteroidy. Meningitida může vést k závažným dlouhodobým důsledkům, jako je například ztráta sluchu, epilepsie, hydrocefalus a kognitivní poruchy, a to zejména není-li léčba zahájena urychleně. Některým formám meningitidy (například těm spojeným s infekcí meningokoky, bakterií Haemophilus influenzae typu B, pneumokoky nebo virem příušnic) lze předejít imunizací.
Klinická charakteristika náhled|Ztuhnutí šíje; texaská epidemie meningitidy z let 1911–1912 U dospělých je nejběžnějším příznakem meningitidy prudká bolest hlavy, k níž dochází v téměř 90 % případů bakteriální meningitidy, a opozice šíje (neschopnost ohnout krk pasivně vpřed v důsledku zvýšení svalového napětí a ztuhlosti šíje). Klasické trio diagnostických příznaků zahrnuje ztuhlost šíje, náhlou horečku a změny vědomí; všechny tyto tři prvky jsou však přítomny u cca 44–46 % případů bakteriální meningitidy. Pokud se u nemocného neobjevil ani jeden z uvedených tří příznaků, meningitida je vysoce nepravděpodobná. Další symptomy běžně se u meningitidy vyskytující zahrnují fotofobii (nesnášenlivost jasného světla) a fonofobii (nesnášenlivost hlasitých zvuků). U malých dětí se výše uvedené příznaky často nevyskytují; patrná u nich může být pouze podrážděnost a nezdravý vzhled. U kojenců mladších 6 měsíců může dojít k výduti fontanely (měkké místo na vrcholku hlavy dítěte). K dalším rysům, které odlišují meningitidu u malých dětí od jiných, méně závažných nemocí, patří bolesti nohou, studené končetiny a abnormální barva kůže.
Ke ztuhnutí šíje u dospělých dochází v 70 % případů bakteriální meningitidy. Dalšími symptomy meningismu jsou pozitivní Kernigův příznak či Brudzińského příznak. Kernigův příznak je posuzován u osoby ležící naznak s kyčlemi a koleny ohnutými v úhlu 90 stupňů. U osoby s pozitivním Kernigovým příznakem není kvůli bolesti možné pasivní natažení kolene. Brudzińského příznak je pozitivní, když ohnutí šíje působí mimovolní ohnutí kolene a kyčle. Přestože se Kernigův a Brudzińského příznak pro kontrolu výskytu meningitidy používají, senzitivita obou testů je omezená. Pro meningitidu však mají oba testy velmi vysokou specificitu – uvedené symptomy se u jiných chorob vyskytují jen zřídka. Jiný test, zvaný „jolt accentuation maneuver“, pomáhá určit, zda osoba, u níž se vyskytla horečka a bolesti hlavy, trpí meningitidou. Dotyčný je požádán, aby rychle v horizontálním směru otáčel hlavou – pokud to nevede ke zhoršení bolesti, meningitida není pravděpodobná.
Meningitida způsobená bakterií Neisseria meningitidis (známá jako meningokoková meningitida) může být od meningitidy způsobené jinými činiteli odlišena díky rychle se šířící petechiální vyrážce, která může předcházet dalším symptomům. Vyrážku tvoří velký počet malých, nepravidelných fialových nebo červených skvrnek (petechií) na trupu, dolních končetinách, sliznicích, spojivkách a (občas) na dlaních rukou nebo ploskách chodidel. Vyrážka obvykle přetrvává i po zatlačení na místo výskytu – červené skvrny nemizí ani při tlaku prstem či sklenicí. Přestože se tato vyrážka nemusí nutně u meningokokové meningitidy objevit, je pro tuto chorobu relativně specifická; občas se ale vyskytne i u meningitidy způsobené jinými bakteriemi. O příčinách meningitidy mohou dále svědčit i další kožní projevy, například nemoc rukou, nohou a úst nebo genitální herpes; oba symptomy souvisí s různými formami virové meningitidy.
Rané komplikace náhled|U Charlotte Cleverley-Bismanové se objevila závažná forma meningokokové meningitidy v útlém věku; v jejím případě se petechiální vyrážka rozvinula v gangrénu a Charlottě musely být amputovány všechny končetiny. Onemocnění však přežila a její fotografie byla umístěna na plakát pro vakcinační kampaň proti meningitidě na Novém Zélandu. V raných fázích nemoci se mohou vyskytnout další potíže. Ty mohou vyžadovat specifickou léčbu a někdy jsou znakem toho, že choroba je velmi závažná nebo že prognóza není příliš dobrá. Infekce může zapříčinit sepsi, syndrom systémové zánětové odpovědi nebo pokles krevního tlaku, zrychlenou srdeční frekvenci, vysokou či abnormálně nízkou teplotu a zrychlené dýchání. V počáteční fázi může krevní tlak značně poklesnout, zejména, ne ale výhradně, u meningokokové meningitidy; to může být příčinou nedostatečného přísunu krve dalším orgánům. Diseminovaná intravaskulární koagulace, nadměrná aktivace srážení krve, může být překážkou průtoku krve do orgánů a paradoxně zvýšit riziko krvácení. U meningokokových onemocnění může dojít i ke gangréně končetin. Závažné meningokokové a pneumokokové infekce mohou vést ke krvácení do nadledvin, jež může být příčinou Waterhousova-Friderichsenova syndromu, často způsobujícího úmrtí.
Dojít může rovněž k otoku mozkové tkáně, zvýšení tlaku uvnitř lebky a následkem toho k vyhřeznutí oteklého mozku spodinou lebeční. To se může projevit ve snížené úrovni vědomí, absenci zornicového reflexu a abnormálním držení těla. Zánět mozkové tkáně může také bránit normálnímu průtoku mozkomíšního moku v okolí mozku (hydrocefalus). Z různých příčin se mohou objevit i záchvaty; u dětí v raných stadiích meningitidy jsou však běžné (ve 30 % případů) a nemusí nutně naznačovat příčinu onemocnění. Dojít k nim může v důsledku zvýšeného tlaku a vlivem zanícených oblastí mozkové tkáně. Fokální záchvaty (záchvaty postihující jednu končetinu či část těla), přetrvávající záchvaty, záchvaty s pozdním nástupem a ty, které jsou i při užití léků těžko kontrolovatelné, signalizují nepříliš dobrý dlouhodobý výhled.
Zánět mozkomíšních plen může vést k anomáliím kraniálních nervů, skupiny nervů vedoucích z mozkového kmene do hlavy a oblasti šíje, které mimo jiné kontrolují pohyby očí, obličejové svaly a sluch. Potíže s viděním a ztráta sluchu mohou přetrvat i po skončení meningitidy. Zánět mozku (encefalitida) nebo mozkových krevních cév (cerebrální vaskulitida), stejně jako vznik krevních sraženin v cévách (mozková žilní trombóza), mohou způsobit slabost, ztrátu citlivosti či abnormální pohyb nebo funkci části těla řízené postiženou oblastí mozku.
Příčiny Meningitida je obvykle způsobena infekcí přenesenou mikroorganismy. Většinu infekcí zapříčiňují viry; bakterie, plísně a prvoci jsou pak další častou příčinou. Onemocnění může být v mnoha případech i neinfekčního původu. Pojem aseptická (nehnisavá) meningitida označuje ty případy nemoci, u nichž nebyla prokázána bakteriální infekce. Tento typ meningitidy obvykle působí viry, může však vzniknout i po prodělané bakteriální infekci, jež byla již částečně vyléčena, když bakterie z mozkomíšních plen zmizely; patogenní látky mohou také infikovat prostor kolem mozkomíšních plen (například při sinusitidě). Příčinou aseptické meningitidy může být i endokarditida (zánět srdečních chlopní), v jehož průběhu dochází k rozsévání malých shluků bakterií v krevním řečišti). Aseptická meningitida může vzniknout také z infekce vyvolané spirochetami, jistým typem bakterií, k nimž patří například Treponema pallidum (příčina syfilidy) a Borrelia burgdorferi (známá jako příčina lymské boreliózy). Meningitida může souviset s cerebrální malárií (malárie zasahující mozek) či amébovou meningitidou, způsobenou infekcí amébami, jako je například Naegleria fowleri, jíž se lze nakazit vodou ze sladkovodních zdrojů.
Bakteriální meningitida Typy bakterií způsobujících bakteriální meningitidu se liší v závislosti na věkové skupině infikovaného jedince. U předčasně narozených dětí a novorozenců ve věku do tří měsíců jsou častými příčinami streptokok skupiny B (podtyp III, jenž za normálních okolností žije ve vagině a onemocnění vyvolává zejména během prvního týdne života) a bakterie, které obvykle osidlují zažívací trakt, jako například Escherichia coli (nositel antigenu K1). Novorozence může postihnout i bakterie Listeria monocytogenes (sérotyp IVb), která vyvolává epidemie. Starší děti bývají častěji nakaženy organismy Neisseria meningitidis (meningokok) a Streptococcus pneumoniae (sérotypy 6, 9, 14, 18 a 23); děti mladší pěti let pak bakterií Haemophilus influenzae typu B (v zemích, kde se neprovádí vakcinace). U dospělých jsou příčinou 80 % případů bakteriální meningitidy bakterie Neisseria meningitidis a Streptococcus pneumoniae. Riziko infekce bakterií Listeria monocytogenes se zvyšuje u osob starších 50 let. Zavedení pneumokokové vakcíny snížilo počet případů pneumokokové meningitidy u dětí i dospělých.
V důsledku nedávno prodělaného poranění lebky může potenciálně dojít k proniknutí bakterií dutiny nosní do meningeálního prostoru. Podobně je zvýšené riziko meningitidy spojeno s užíváním přístrojů, jako je mozkový shunt, externí ventrikulární drén či Ommaya rezervoár, které jsou zaváděny do mozku a okolí mozkomíšních plen. V takových případech je pravděpodobnější, že nemocní budou nakaženi stafylokokem, pseudomonádami nebo jinými gramnegativními bakteriemi. Tyto patogeny také souvisí s meningitidou u osob s poškozeným imunitním systémem. U malého počtu lidí může k meningitidě vést infekce v oblasti hlavy a krku, jako je zánět středního ucha nebo mastoiditida. Pro uživatele kochleárních implantátů, užívaných osobami s postižením sluchu, představuje vyšší riziko pneumokoková meningitida.
Tuberkulózní meningitida, což je meningitida způsobená bakterií Mycobacterium tuberculosis, je častější u lidí žijících v zemích, kde má tuberkulóza endemický charakter, setkáváme se s ní však i u osob s imunitními problémy, jako je například AIDS.
Opakující se bakteriální meningitida může být způsobena přetrvávajícím anatomickým defektem, buď vrozeným nebo získaným, či poruchami imunitního systému. Anatomické defekty způsobují průchodnost mezi vnějším prostředím a nervovým systémem. Nejběžnější příčinou opakující se meningitidy jsou fraktury lebky, a to zejména takové, které zasahují spodinu lebeční nebo dutiny a skalní kosti. Přibližně 59 % případů opakující se meningitidy vzniká na základě podobných anatomických anomálií, 36 % v důsledku imunitní nedostatečnosti (jako je například deficit komplementu způsobující náchylnost zvláště k opakující se meningokokové meningitidě) a 5 % v důsledku probíhajících zánětů v okolí mozkomíšních plen.
Virová meningitida