Jiří Stříbrný (14. ledna 1880 RokycanyMatriční záznam o narození a křtu – 21. ledna 1955 IlavaPÍŠA, Rudolf: O Stříbrných a Tempu, In: Věstník MCP 1/2015Některé zdroje uvádějí místo úmrtí ve věznici Valdice. Podle zjištění historika Rudolfa Píši s využitím spisu vězně v složce Správa sboru nápravné výchovy v Národním archivu ale Jiří Stříbrný nikdy nebyl ve Valdicích umístěn. Svůj trest nastoupil 24. ledna 1947 ve věznici Plzeň-Bory, následně byl převezen na Mírov a nakonec na Ilavu, kde měl v ústavní nemocnici 21. ledna 1955 zemřít. Pohřben byl ve společném hrobě. Údaj o úmrtí v Ilavě potvrzuje i dodatečná poznámka v matrice narozených.) byl československý politik, novinář, účastník prvního odboje, jeden z mužů 28. října, majitel bulvárních novin (například Polední listPolední list v databázi Seriálů NK ČR a další) a několikanásobný ministr. Zpočátku patřil mezi hlavní politiky národních socialistů, později po rozkolu předák radikálně nacionalistických formací, nejčastěji známých pod názvem Národní liga. V letech 1923 až 1928 byl prezidentem fotbalového klubu AC Sparta Praha. Po roce 1945 byl odsouzen a vězněn.
Rakousko-Uhersko
Mládí Narodil se v Rokycanech Jaroslavu Stříbrnému a byl pokřtěn jménem Ferdinand.Jiří Stříbrný byl pokřtěn jako Ferdinand Rodina záhy přesídlila do Prahy. Jméno Jiří přijal později. Vystudoval vyšší průmyslovou školu, kam přestoupil z neúspěšných studií na gymnáziu. Již během svých středoškolských studií se stal politicky aktivním a roku 1897 se zúčastnil zakládajícího sjezdu České strany národně sociální. Následně působil v její mládežnické organizaci a jako redaktor jejích periodik (krom Prahy mimo jiné i v Českých Budějovicích či v rámci krajanského sdružení ve Vídni). Od roku 1911 byl redaktorem Českého slova.
Politika Ve volbách do Říšské rady roku 1911 se stal poslancem Říšské rady (celostátní parlament), kam byl zvolen za okrsek Čechy 06. Usedl do poslanecké frakce Český národně sociální klub. Ve vídeňském parlamentu setrval do zániku monarchie (Rakousko-Uherska).Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm. Právě díky jeho aktivitě se podařilo jeho straně zachovat si své voličstvo i po takzvané Švihově aféře (Odhalení národně socialistického poslance Karla Švihy jako policejního donašeče. Po ukončení této aféry se ovšem zjistilo, že Šviha donašečem nebyl.).
V létě 1914 byl i přes své známé protirakouské postoje povolán do armády, v dubnu 1917 byl propuštěn do zálohy. Ihned po propuštění se zapojil do odbojového hnutí Maffie (skupina okolo Františka Síse). Zároveň posílil jeho vliv ve straně, z jejíhož vedení se mu podařilo vytlačit aktivistické prorakouské exponenty. Na zasedání ke konci první světové války znovusvolané Říšské rady pronesl velmi ostrý a pro něj riskantní projev proti poměrům v rakouských internačních táborech.
V červenci roku 1918 se pak stal členem Národního výboru, o tři měsíce později, v září 1918, členem Socialistické rady, jež vznikla jako volný koordinační orgán obou velkých českých levicových stran, sociálních demokratů a národních sociálů (nyní přejmenovaných na socialisty). Pomáhal organizovat generální stávku 14. října 1918.
Československo
Vrcholný politik a ministr 28. října roku 1918 se Stříbrný stal jedním z pěti „mužů 28. října“, kteří se podíleli na vyhlášení samostatného Československa a převzetí moci v Praze. Předseda strany Václav Klofáč byl v té době na jednání se zahraničním exilem v Ženevě.Česká společnost 1848-1918. 640 Stříbrný po jednání s velitelem rakouské vojenské posádky v Praze donutil armádu, aby proti převratu nevystupovala. Spolu s dalšími muži 28. října a členy předsednictva Národního výboru podepsal Provolání o samostatnosti československého státu a příslušný zákon, který formálně přetrhával vazby s monarchií.
Za první republiky byl dlouhodobě až do roku 1935 členem nejvyššího zákonodárného sboru Československa. V letech 1918–1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění. V parlamentních volbách v roce 1920 byl zvolen do Národního shromáždění RČS. Mandát obhájil v parlamentních volbách v roce 1925. Poslaneckého mandátu byl zbaven (po rozkolu se svou stranou) nálezem volebního soudu z 19. května 1928. Místo něj pak do parlamentu nastoupil Otakar Klapka. Opětovně se poslancem stal v parlamentních volbách v roce 1929, nyní již za své volební uskupení Liga proti vázaným kandidátním listinám. V parlamentu setrval do konce funkčního období sněmovny, tedy do roku 1935.
Četné byly jeho posty ve vládách Československa. Od 14. listopadu 1918 do 8. července 1919 působil jako první ministr pošt a telegrafů. Potom opakovaně od 8. července 1919 do 17. září 1919, od 25. května 1920 do 15. září 1920 a od 7. října 1922 do 20. července 1925 jako československý ministr železnic. Potom ještě v období 9. prosince 1925 – 18. března 1926 zastával funkci ministra národní obrany.
V letech 1920 až 1926 byl místopředsedou ústředního výkonného výboru Československé strany socialistické, působil též jako zástupce této strany v takzvané Pětce (koaliční orgán hlavních československých vládních sil). Měl vliv ve stranickém tisku a dokázal zajišťovat financování strany.Politické strany. 771-772
Již v této době ale postupně rostly jeho spory s dalšími předáky socialistů, zejména v oblasti zahraniční politiky polemizoval s Edvardem Benešem. Ten do strany vstoupil roku 1922 a postupně začal svým vlivem konkurovat Stříbrnému.Politické strany. 772 U Stříbrného sílil důraz na národní, nacionalistický aspekt strany. Sbližoval se v tomto ohledu s Karlem Kramářem. Národně demokratický tisk ho k nevoli některých socialistických politiků začal veřejně chválit a zastávat se ho.Politické strany. 603
Odchod z vlády Oficiálním důvodem jeho rezignace na funkci ministra obrany v roce 1926 byla odpovědnost, kterou převzal za Masarykovo chování během oslav svátku mistra Jana Husa (tzv. Marmaggiho aféra). Ačkoliv již v té době existovaly mezi oběma muži spory o význam domácího a zahraničního odboje za první světové války, Masaryk jeho abdikaci přijal 20. července 1925 s nechutí a po dlouhém zdráhání a v dopise na rozloučenou se nechal slyšet, že se těší na Stříbrného působení v další vládě.Vykoupil, L.: Jiří Stříbrný, portrét politika. Masarykova univerzita. 2003. , str. 110
Faktickým důvodem jeho odchodu byla úplatkářská aféra. Jeho bratr František Stříbrný byl ředitelem Československé diskontní banky a její obchodní společnosti pro prodej uhlí a ministr železnic od něj měl nakupovat předražené uhlí pro státní dráhy. Úplatky měl přijímat nejen sám ministr, ale i jeho strana.ZAJÍCOVÁ, Ivana: Novinářský koncern Tempo a jeho deníky. Diplomová práce na FSVP UK, Praha 1969 V roce 1934 byl Stříbrný z tohoto podezření ovšem očištěn (viz níže).Politické strany. 609-610
V souvislosti s rozkolem se svou stranou vydal brožuru Kdo je vinen, v níž zaútočil na politiku Edvarda Beneše. Podporu veřejnosti ani hlavních politických aktérů ale nezískal a postavil se proti němu i předseda strany Klofáč, který zároveň začal o Stříbrném šířit fámy, že trpí syfilidou ve stádiu progresivní paralýzy. Klofáč si vyžádal, podle Stříbrného jménem Masaryka, Průšvihy první republiky; Syfilis poslance Stříbrného; Pomluva je mocná zbraň! stanovisko lékaře Trýba, který o Stříbrného diagnóze veřejně psal, ačkoliv Stříbrného osobně nevyšetřoval. Pozdější vyšetření prokázala, že tuto nemoc nikdy neměl.
Definitivní konec jeho stranické a vládní kariéry nastal v září 1926, kdy se v Brně konal po pádu druhé Švehlovy vlády mimořádný sjezd socialistů, kde byl nejprve změněn název strany na Československá strana národně socialistická a posléze vyloučen Jiří Stříbrný a jeho příznivci (pro vyloučení hlasovalo 96, proti 42 delegátů). Na sjezdu zároveň získali převahu Václav Klofáč a Edvard Beneš.
Předák Národní ligy Po svém vyloučení z národně socialistické strany se Stříbrný odmítl stáhnout z politiky, dokonce po jistou dobu směřoval své jednání k možné revizi výsledků brněnského sjezdu a návratu do strany.Politické strany. 781 Brzy se ale zaměřil na ustavení vlastní politické strany, která pod různými názvy (nejčastěji známa jako Národní liga) existovala až do roku 1938. Dočasně využil i toho, že zůstával nadále poslancem Národního shromáždění.
Spolu s dalšími lidmi, zejména vyloučenými či dobrovolně odejitými od národních socialistů, založil v květnu 1927 Slovanskou stranu národně socialistickou. Ani nyní se ale nevzdával cíle návratu do své domovské strany, svůj nový politický subjekt tak ustavil jen jako formální sdružení bývalých národních socialistů a nezahájil skutečné budování stranické sítě. To se změnilo po jeho vyloučení ze sněmovny roku 1928. Začaly přípravy na první sjezd nové strany, která se mezitím přejmenovala na Radikální hnutí – slovanští národní socialisté. Tento název byl pak na sjezdu konaném v dubnu 1929 v Praze změněn na Radikální strana – slovanští socialisté. Stříbrný byl oficiálně zvolen jejím předsedou. Od roku 1930 nesla název Národní liga a takto je nejvíce známa coby politický směr okolo Jiřího Stříbrného.Politické strany. 781-783
Programově se definovala jako národní, socialistická ale nemarxistická. Navazovala na Stříbrného původní národně socialistickou stranu, novinkou bylo přidání slovanského, internacionálního rozměru. V roce 1928 po nuceném odchodu ze sněmovny definoval Stříbrný stranu jako centristickou. Dokonce mluvil o nahrazení pojmu socialismus pojmem demokratismus. V roce 1929 ale v souvislosti s volební kampaní Stříbrný rétoricky přitvrdil. Vliv na tom měl i nástup mladší generace inspirované fašismem.Politické strany.782
V roce 1929 se Liga zúčastnila voleb společně s Národní obcí fašistickou (NOF) ve volebním uskupení pod názvem Liga proti vázaným kandidátním listinám. Šlo o účelovou volební koalici, na které měl předseda NOF Radola Gajda zájem, protože vlivem vnitřních sporů pozice NOF slábly. Liga proti vázaným kandidátním listinám stavěla svou agitaci na nacionálním šovinismu, kritice politických stran, podporovala plebiscit a přímou demokracii. Stříbrného skupina i NOF si nicméně zachovávaly organizační samostatnost. Ve volbách Liga proti vázaným kandidátním listinám neuspěla. Získala necelé 1 % hlasů. Poslanecký mandát získali pouze Jiří Stříbrný, Radola Gajda a Karel Pergler. Do Senátu byl za Ligu zvolen Jindřich Trnobranský. Stříbrný se tak po roce od svého vyloučení z parlamentu do nejvyššího zákonodárného sboru vrátil. Alianci Stříbrného s Gajdou ale oslabovaly vzájemné spory a přetahování členstva. V dubnu 1930 se Stříbrného Národní liga zcela osamostatnila.Politické strany. 636-637, 786