náhled|upright|Převrácený pentakl je běžně vnímán jako symbol satanismu a černé magie Jako satanismus se označuje kult „padlého anděla“ Satana, chápaného (na rozdíl od křesťanství) jako protiklad Boha. Protože pro křesťany je Bůh zdrojem veškerého dobra, Satan je naopak ztělesněním zla, a satanismus proto lze ve většině jeho forem chápat mj. jako negaci tradičního křesťanství, touhu vymezit se proti němu a do značné míry i znechucení většinovou společností. Pro tento negativní charakter se satanismus obvykle nezařazuje mezi křesťanské směry, i když z křesťanské teologické tradice vychází a v řadě svých směrů je ideově na křesťanství závislý. Satanismus je typickým představitelem stezky levé ruky.
Satanismus není organizačně ani myšlenkově jednotný, během historie vzniklo mnoho různých hnutí, sekt a ideologií označovaných jako satanistické. Satanismus představuje hnutí, jehož jednotlivé skupiny vznikají a zanikají bez jakýchkoliv vazeb na předcházející. Podstatou tohoto hnutí je vzpoura, která užívá symbolu křesťanského „vzdorboha“. V současné době je satanistické hnutí v anglosaském světě silně ovlivněno dílem Antona Szandora LaVeye, který vycházel z antického hédonismu a Nietzscheho nihilismu. Vedle tohoto filozofičtějšího satanismu ovšem existovaly a existují i satanistické socio-patologické skupiny a jedinci, pro něž satanismus mimo jiné znamená přinášení krvavých obětí nebo páchání jiných zločinů.http://www.novinky.cz/clanek/149331-sataniste-v-rusku-zabili-a-castecne-snedli-ctyri-vrstevniky.html
Pojmové vymezení Satanismus je zastřešující termín pro různé směry, které se různými způsoby ideologicky zakládají na antikřesťanském motivu Satana (hebr. „Protivník“), tj. původně jednoho z andělů Jahveho a pokušitele člověka v židovství a zlého nepřítele člověka i Boha v křesťanství. Jednotlivé základní směry satanismu jsou různými ideologickými koncepcemi termínu satanismus jako takového a liší se jeden od druhého podle toho, jestli v nich Satan figuruje jako reálná bytost, nebo jen jako personifikace určitého životního postoje či gesta odporu, v prvém zmíněném případě pak dále dle toho, jestli je v nich Satan uctíván jako božská bytost prométheovsky hrdinského charakteru, neosobní Duch přírody, nebo jako zosobnění samotného zla, co se vyznavačů zla v extrémní koncepci satanismu týče. Mezi rámcovými směry satanismu jsou určité rozpory, kvůli kterým stoupenci jednoho směru považují ostatní směry za falešné a ten svůj za autentický, a to především z důvodu obrany vlastního směru proti směšování s těmi směry, v nichž jsou aspekty, které odmítají. Z toho důvodu je fenomén satanismu definičně problematický a nezbývá, než se v definičním rámci omezit na jediný definiční rys, který všechny jednotlivé satanistické směry či koncepce satanismu spojuje – terminologicky určující antikřesťanský motiv Satana.
Mytologičtí nepřátelé Ježíše vpravo|náhled|upright|Svatý Wolfgang a ďábel, malba Michael Pacher Satanismus své jméno odvozuje od Satana, zlého démona, jenž se vzbouřil samotnému Bohu a stal se protivníkem jeho syna Ježíše Krista. Z religionistického hlediska je důležité, že se Satan objevuje i v ostatních abrahámovských náboženstvích. Satan je často ztotožňován s Antikristem a Luciferem, což však není zcela přesné. Antikrist je obvykle popisován nikoliv jako jedna postava, ale jako kdokoliv, kdo se vzbouří proti Kristu. Etymologie pojmu Lucifer je složitější, původně se jednalo o jitřenku, později se z něj v západním křesťanství stal padlý anděl, ve východním křesťanství si však slovo zachovalo svůj pozitivní charakter.
Satan
Satan (hebrejsky שָׂטָן Satan, aramejsky שִׂטְנָא Sitna: obě slova znamenají protivník či žalobce) je v knize Jób nazýván syn Boží (anděl). Satan hraje různé role v Starém i Novém zákoně a apokryfech, jakož i v Koránu. V apokryfech a Novém Zákoně je Satan zobrazen jako zlý vzbouřený démon, který je nepřítelem Boha a pokušitelem lidstva. Jako protivník se objevuje ve vztahu k Ježíši Kristu. Tím se ze Satana stává Antikrist a synonymum zla. Z řeckého překladu slova Satan, diabolos, pochází slovo „ďábel“. Někteří satanisté toto křesťanské pojetí Satana v zásadě přejímají, jiní Satana chápou například jako „hybný faktor v přírodě“ či jako pomůcku k ozvláštnění sexuálního života.
Antikrist
Antikrist (z řeckého αντί + χριστος, protivník Kristův, protivník Mesiáše) je v křesťanství bytost nebo člověk, jenž je nepřítelem Ježíše Krista a jeho následovníků, a tím i samotného Boha. Často je antikrist ztotožňován se Satanem, Luciferem a jinými nadpřirozenými entitami symbolizujícími zlo, což ovšem není přesné. Nový zákon popisuje antikrista nikoli jako jednu postavu, ale jako celou škálu postav a používá tento pojem jako charakteristiku pro odpůrce Boha a Ježíše Krista jako syna Božího. Antikrist jakožto protivník Kristův hraje v křesťanství důležitou roli, byť negativního charakteru.
Lucifer
Lucifer je jedno ze jmen obvykle používaných pro Satana či jako antonymum pro Krista, ale slovo původně znamenalo planetu Venuši, jitřenku a latinské jméno Éósfora, řecko-římského boha jitřní hvězdy. V římské mytologii se Éósforos nazýval Lucifer dávno před vznikem křesťanství a do křesťanské terminologie se toto dostalo pravděpodobně prostřednictvím překladu křesťanských textů do latiny. Slovo je latinské (lux = světlo, fero = nesu) a znamená v překladu světlonoš. Planetu Venuši tak nazývali římští astrologové než dostala v křesťanské éře své dnešní jméno. Svatý Jeroným tímto termínem překládá verš v knize Izaiáš 14,12: Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodù! (lat.: Quomodo cecidisti de caelo lucifer qui mane oriebaris corruisti in terram qui vulnerabas gentes). V původním významu tento verš nemá se Satanem nic společného. Avšak v křesťanské mytologii, která se rozvinula po Jeronýmovi, se Lucifer stal nejvyšším andělem, hodností a mocí hned po Bohu. Pro svou pýchu však se postavil proti němu a Bůh jej srazil z nebe i s anděly, kteří jej následovali. V Satanské bibli je Lucifer chápán jako jeden ze čtyř hlavních démonů.
Historické směry satanismu náhled|vpravo|upright|Obraz Johna Williama Waterhouse Magický kruh, na němž je vyobrazena čarodějnice Satanismus se v průběhu věků vyvíjel. Jako první formu satanismu můžeme označovat lidové čarodějnictví, jež bylo první čistě náboženskou vzpourou proti křesťanství. Přitom z něj (stejně jako satanismus) v mnoha ohledech vycházelo, ale v některých ohledech s ním nesouhlasilo. Osvícenství přineslo určité uvolnění náboženského života a nastala nová vlna rozumové kritiky církví, náboženství i víry obecně. To se projevovala jak v literatuře, tak i v rozvoji magie. V 18. století vznikaly v Evropě (zvláště ve Velké Británii) kluby, kde se scházeli šlechtici pod účelem pořádání satanistických orgií. Nejznámějším byl Klub pekelného ohně. Motto klubu bylo Fait ce que voudras (Do Whatever You Want).
Lidové čarodějnictví
Podle prvého vysvětlení je čarodějnictví možná jedno z prvních hnutí, jež se stavělo proti dominantní křesťanské církvi. Dle jiné verze bylo čarodějnictví rozmanitým souborem magických praktik a pověr, které vznikaly zcela samovolně a narušovaly obecné představy o náboženském životě, který byl určován prostřednictvím křesťanské církve. Částečně ilegální, utajené a nikým nekontrolovatelné čarodějnictví tak mohlo nepřímo narušovat autoritu církve a její náboženský monopol, přičemž se jen obtížně mýtilo, přestože bylo často pronásledováno i obyčejnými lidmi. Podle obecně nejrozšířenějšího mínění mělo čarodějnictví čerpat z původně lidových pověr, pohanských praktik a dualismu. Myšlenkový základ pro některé představy o čarodějnictví poskytla scholastická filosofie a teologie, v jejichž rámci se rozvíjela mimo jiné angelologie a démonologie. Kupříkladu Tomáš Akvinský tak ve stěžejním díle Summa theologiae dosvědčuje existenci čarodějnictví ve 13. století a konkrétně o údajné praxi tělesného kontaktu s démony. Čarodějnictví bylo církví stíháno. Trest nad usvědčenými ovšem vynášela světská moc, nikoliv církev. Procesy ve většině případů nekončily smrtí odsouzeného. Proces papežské inkvizice byl velmi přísně dozorován a v několika stádiích měl obžalovaný možnost zříci se bludů a praktik, z nichž byl obviňován, a od soudu odešel bez trestu. Přičemž trest smrti byl udělován pouze v naprosto výjimečných případech, kdy učení obviněného ohrožovalo tehdejší společnost (mnoho sekt bylo ve středověku velmi militantních). Ukázkou mohou být Čarodějnické procesy.FELDMAN, Ch. Friedrich Spee. Procesy s čarodějnicemi. Velehrad; Roma: Refugium, 2003. . Neexistuje však důkaz, zda by mohlo být lidové čarodějnictví nějakým způsobem provázáno s uctíváním satana a zda mohl být satanismus jeho součástí. Dle obecně rozšířeného křesťanského názoru (předsudku, domněnky) již jen samotný magický akt s ďáblem souvisí (byť v něm ďábel třeba ani vůbec nefiguruje), je to tak proto, že magický úkon je praktikován bez pomoci Boha a jeho přítomnosti, tudíž musí dle tohoto názoru s ďáblem nevyhnutelně souviset. Právě kvůli takovémuto mínění je složité poznat, kde ďábel figuruje doopravdy a kdy jen domněle prostřednictvím předsudků či domněnek věřících, vytvořil se tak o čarodějnictví zažitý stereotyp, který přežil až dodnes.
Klub pekelného ohně
Roku 1749 založilo v Anglii několik vysoce postavených osob Klub pekelného ohně (v původním názvu Hellfire Club), jeho vedoucím byl sir Francis DashwoodNoblitt, James Randall, and Pamela Sue Perskin. Cult and ritual abuse : its history, anthropology, and recent discovery in contemporary America. Westport: Praeger, 1995.. Členové klubu sloužili černé mše na tělech nahých dívek a scházeli se k satanistickým orgiím v rozvalinách cisterciáckého opatství. Hlavní náplní bylo nezvyklé sexuální dobrodružství v tehdejší puritánské společnosti, náboženská funkce sdružení buďto nebyla vůbec nebo byla zcela minimální.
Rodina Charlese Mansona
Sekta, která sama označovala jako „Rodina“, je některými lidmi označovaná jako satanistická, což však vychází z naivního předpokladu, že jakýkoli kult, který páchá zlo, je třeba označit za satanistický. „Rodina“ byla vedena Charlesem Mansonem a fungovala v letech 1967–1969 v USA. K životnímu stylu „Rodiny“ patřilo žebrání, používání LSD i nevázaný sex. Postupem času se sekta stávala stále více radikálnější a radikálnější. Členem skupiny byl například i Tex Watson, bývalá fotbalová hvězda.
Počátkem roku 1969 začal vůdce skupiny Charles Manson sepisovat „seznam prasat“, tedy lidí určených k likvidaci. První vražda se uskutečnila 25. července 1969, kdy hudebníkovi Gery Hinmanovi v jeho bytě Charles Manson nejprve usekl ucho a až po několika hodinách utrpení dal příkaz k jeho zabití. Neodešli, ale vychutnali si jeho smrt. Svoji nejslavnější vraždu spáchali o přibližně dva týdny později 8. srpna 1969, kdy vtrhli do vily manželů režiséra Romana Polanského a herečky Sharon Tateové.] Slavný režisér byl v tu dobu v Anglii, doma byla jenom jeho manželka v osmém měsíci těhotenství se svými třemi přáteli. Skupina všechny povraždila a na stěnu pokoje jejich krví napsala „Smrt prasatům“.