Tygr ussurijský (Panthera tigris altaica), též známý jako tygr sibiřský, amurský, altajský, korejský, mandžuský nebo severočínský, je největší a nejmohutnější žijící kočkovitou šelmou a po ledním medvědovi a medvědovi hnědém třetí největší suchozemskou šelmou vůbec (spolu s tygrem indickým). Tygra ussurjiského poprvé popsal v roce 1844 Coenraad Jacob Temminck. Nejpoužívanější český název ussurijský není v ostatních jazycích častý. Pochází od názvu řeky Ussuri v ruském Přímořském kraji, která protéká oblastí, v níž se tygr ussurijský dnes převážně vyskytuje. Počet jedinců žijících ve volné přírodě činil v roce 2022 zhruba 800 jedinců včetně mláďat.С.В. Арамилев, А.А. Шоршин (2025), ОТЧЕТ О ДЕЯТЕЛЬНОСТИ АНО «ЦЕНТР «АМУРСКИЙ ТИГР» ЗА 2024 ГОД, (PDF) (Výroční zpáva). Vladivostok: ЦЕНТР «АМУРСКИЙ ТИГР».
Taxonomie Tradičně bylo rozlišováno 8 poddruhů tygra: tygr indický, ussurijský, indočínský, čínský, sumatránský, turanský, jávský a balijský (poslední tři jsou již vyhynulé). V roce 2004 byl popsán nový poddruh tygr malajský. V roce 2008 analýza mitochondriální DNA poukázala na velmi úzký vztah mezi ussurijským a turanským tygrem. Tygr ussurijský tak představuje vhodný genetický zdroj pro reintrodukci do bývalého areálu turanského tygra. V roce 2015 pak byla zpochybněna platnost většiny poddruhů tygra. Bylo navrženo uznat jen 2 poddruhy sundský neboli ostrovní (P.t.sondaica) a kontinentální (P.t.tigris), který by zahrnoval dvě samostatně spravované jednotky (severní a jižní). Následné analýzy celého genomu tygra potvrdily rozdílnost severní populace tygra a podpořily platnost poddruhu tygr ussurijský. Vzhledem k těmto výsledkům je taxonomie tygra znovu přezkoumávána komisí IUCN.
Popis hmotnost: 100–306 kg (v zajetí až okolo 400 kg) délka těla: 165–220 cm v přímé linii (180–240 cm podél křivek těla) délka ocasu: 85-110 cm výška v kohoutku: 82–110 cm
Samci jsou výrazně větší než samice: hmotnost těla u samic kolísá mezi 100 až 167 kg, kdežto hmotnost samců dosahuje až 306 kg. Největší v zajetí chovaný tygr byl dlouhý 3,32 m a vážil 423 kg. Průměrná historická hmotnost divoce žijících samců získaná porovnáním dostupných dat do roku 1970 je 215 kg, samic 137 kg. V letech 1970 až 2004 měli jedinci v divoce žijící populaci menší hmotnost (176 kg, 118 kg). Mezi nejtěžší ussurijské tygry rádiově označené po roce 2005 patří samci Profesor, Banzai, Luke a Wandašan č.1 s hmotností 204, 207, 212 a 225 kg. Dle těchto údajů v současnosti není tygr ussurijský větší poddruh než tygr indický. Příčina tohoto úbytku na váze může být zapříčiněna několika důvody, například poklesem genetické diverzity v důsledku kriticky nízkého počtu jedinců v populaci v polovině 20. století, nebo negativní selekcí (největší, nejvíce agresivní a sebevědomí jedinci jsou vyřazeni z populace v důsledku střetů s člověkem). Vědci nicméně připouštějí, že s růstem velikosti populace se opět může zvýšit procento jedinců dorůstajících velkých velikostí.
Celková délka lebek samců sibiřských tygrů se pohybuje většinou od 341 do 383 mm. Lebka samic je výrazně menší, 280 – 318 mm, a není tak silně stavěná. Největší lebka sibiřského tygra měřila na délku 406 mm s zygomatickou šířkou 286 mm a výškou sagitálního hřebene 51 mm. V roce 1965 uhynul v Zoo Praha samec sibiřského tygra jménem Amur pověstný svou velikostí (délka těla v přímé linii 220 cm, výška v kohoutku 105 cm). Lebka tohoto samce měřila 371 mm s zygomatickou šířkou 261 mm. V roce 1983 pak v zoologické zahradě v Praze uhynul ve věku 16 let samec sibiřského tygra Ulan, který měl lebku ještě větší (celková délka 393 mm a zygomatická šířka 278 mm).
Lebky samců sibiřských tygrů se vyznačují svou robustností. Sagitální hřeben divokých tygrů ussurijských je vysoký a masivní. Je větší než u ostatních poddruhů či populací tygra a je také větší i než u tygrů ussurijských ze zajetí. Toto srovnání naznačuje, že odlišný tvar lebek divokých sibiřských tygrů je fenotypicky plastickou reakcí na rozdíly v jejich životním prostředí. Větší sagitální hřeben ukazuje na větší frekvenci a velikost sil působících na lebku při žvýkání. Větší rozvoj svaloviny čelistí u divokých tygrů ussurijských může mít různé příčiny, které vedou ke morfologickým změnám lebky, např. potřeba konzumovat zmrzlá mrtvá těla kořistí v zimě. Větší potravní nároky v kvůli zvýšeným energetickým požadavkům z důvodů termoregulace v zimě mohou vést k častějšímu používaní žvýkacích svalů. Vzhledem k tomu, že tygří mláďata začínají konzumovat maso ve věku kolem tří měsíců, mohou rozdíly v mechanických vlastnostech a množství zkonzumované potravy ovlivnit tygry během jejich vývoje a růstu.
V porovnání s ostatními poddruhy tygra je tygr ussurijský světlejší a kresba je spíše tmavě hnědá než černá. Bílé zbarvení spodní strany těla dosahuje velmi vysoko na boky. Také na ocase se základní zbarvení uplatňuje pouze v jeho první třetině až polovině, jinak je základní zbarvení ocasu bílé. Nepříliš husté pruhy jsou příčné a málokdy komplikovaněji členěné, nejčastěji jsou jen zdvojené. Na stehnech a na bocích jako i v první třetině až polovině ocasu je jejich zbarvení šedohnědé nebo šedé. Pruhy jsou na ostatních místech těla leskle černé. Samci mají obvykle na kořeni ocasu typickou kresbu v podobě protáhlého obráceného U.
V oblasti, kde žije ussurijský tygr, může polovinu roku (listopad až duben) roku ležet sníh a teplota klesat až k −50 °C. Tygr ussurijský je ale dobře přizpůsoben chladnému podnebí. Srst má dlouhou a hustou. Počet chlupů na 1 cm2 se pohybuje v zimní srsti od 3000 do 3200. Velké tlapy mu slouží jako sněžnice při pohybu ve sněhu. Díky nim sibiřští tygři působí na sněhovou podložku výrazně menším zatížením než jeho kořist (zatížení u tygra je uváděno okolo 226 g/cm2, zatímco u divokého prasete 414 g/cm2).
Stopy tygra jsou oválné či kulaté. Patrné jsou otisky čtyř prstů a patního polštářku. Zadní tlapa je užší a oválnější než přední. Šířka otisku patního polštářku přední tlapy je poměrně spolehlivý ukazatel pohlaví a věku tygra. U plně vzrostlých samců, tj. starších 4 let, je šíře patního polštářku 10,5−13,5 cm, zatímco šíře patního polštářku samic je 8,5−10 cm. Délka kroku klidně kráčejícího tygra se pohybuje většinou od 55 do 80 cm. Při běhu se tygr pohybuje jakýmisi skoky, z nichž každý je dlouhý 2,5 až 5 m.
Rozšíření Původní areál tygra sibiřského zaujímal rozsáhlé oblasti jihovýchodního Ruska, severovýchodní Číny a celou Koreu. Obýval celou oblast povodí řeky Amur, od jeho horního toku v Zabajkalí až po ústí do Ochotského moře, včetně povodí řek Ussuri a Sungari, dále Velký a Malý Chingan. V současnosti obývá Přímořský kraj, Židovskou autonomní oblast, jih Chabarovského kraje a Amurské oblasti v Rusku a Mandžusko v Číně.
Potrava náhled|vlevo|Tygr ussurijský v zoo v Colchesteru
Zatímco na jedné kořisti se může živit i více tygrů, samotný lov je individuální záležitostí. Tygr ussurijský se obvykle setkává s potenciální kořistí při obchůzkách svého domovského areálu a lovecké akce tedy bývají rozmístěny poměrně rovnoměrně po tygřím teritoriu. Asi z 85 % se živí divokými prasaty a jelení zvěří (jelen sika, srnec a Wapiti), loví také losy a goraly. V případě nutnosti loví i menší savce, jako jsou jezevci, vydry, kuny a nepohrdne ani rybami.
V potravě tygrů ussurijských hrají významnou roli medvědi (více než 2 % veškeré kořisti). Publikovaná studie o vztazích mezi tygry a medvědy v přírodní rezervaci Sichote-Aliň uvádí, že v letech 1992–2013 byl mezi nalezenými tygry zabitými medvědy hnědými pouze jeden tří- až čtyřletý samec, zbytek byly samice a medvíďata. U medvědů ušatých, které ulovili tygři, zjevně na pohlaví a věku nezáleželo.
Pro ussurijské tygry jsou běžné období 10 i více dnů bez jídla. Na druhou stranu, jsou dospělí tygři schopni sníst velké množství masa v krátkém čase. Yudakov uvádí případy, kdy samec tygra zkonzumoval celého srnce na jedno "posezení" a 3/4 jelena (více než 80 kg masa a kostí) za méně jak tři dny. V průměru uloví tygr ussurijský jednu kořist týdně. Kořist tygr zkonzumuje buď na místě, kde došlo k usmrcení, nebo ji odtáhne na nové místo. Někdy přetáhne kořist na nové místo i několikrát. Kořist ale nikdy nezakrývá listím nebo sněhem.
Tygr ussurijský je vrcholovým predátorem, kromě člověka nemá přirozeného nepřítele. Potravních konkurentů má ale několik, především to je vlk a levhart mandžuský. Vlky a levharty ve svém teritoriu pronásleduje a má-li příležitost, zabíjí je. Přestože dokumentovat konkurenční interakce mezi velkými masožravci je relativně obtížné, bylo v Rusku popsáno osm případů predace tygrů na vlcích,MIQUELLE, D.; STEPHENS, P.; SMIRNOV, E.N.; GOODRICH, J.; ZAUMYSLOVA, O. Y.; MYSLENKOV, A.I. Tigers and Wolves in the Russian Far East: Competitive Exclusion, Functional Redundancy and Conservation Implications. 2005.KASTRIKIN, V. A.; PARILOV, M. P.; KOCHETKOV, D. N.; ANTONOV, A. I.; SONIN, P. L.; BLIDCHENKO, E. Yu., YACHMENNIKOVA, A. A.; NAIDENKO, S. V.; HERNANDEZ-BLANCO, J. A.; CHISTOLOPOVA, M. D., ROZHNOV, V. V. The Influence of Tiger (Panthera tigris altaica) Reintroduction on the Wolf (Canis lupus) Groups in the Khinganski Reserve. Proceedings of International Workshop on the Rehabilitation and Reintroduction of Large Carnivores 25-27 November 2015. KMK Scientific Press, S. 160. tři na levhartech i jeden případ zabití rysa. Mezi tygry a vlky existuje inverzní vztah. Tento vztah je pravděpodobně alespoň částečně důsledkem již zmíněné přímé predace. Například mladá tygřice vypuštěná v roce 2014 do oblasti bez jiných tygrů, zabila několik vlků během prvního roku po vypuštění. Na druhé straně, není jasné, zda tygři snižují také počty rysů a levhartů mandžuských. Současný růst počtu tygrů a levhartů v národním parku „Země leoparda“, naopak naznačuje, že tomu tak není. Park „Země leoparda“ je domovem většiny divoké populace levharta mandžuského a také velké skupiny tygra ussurijského. V roce 2021 bylo v tomto národním parku zaznamenáno asi 100 levhartů a 31 tygrů. V tomto roce měl přitom národní park „Země leoparda“ nejvyšší hustotu tygrů mezi rezervacemi a národními parky Ruska.
Způsob života a rozmnožovaní náhled|Tygřice Sungari s jedním ze svých koťat v zoo v americkém městě Buffalo Tygři ussurijští obývají zalesněnou krajinu. Typickým biotopem ussurijských tygrů jsou smíšené borovicové (Pinus koraiensis) a listnaté lesy. K životu potřebuje velké území člověkem nedotčené krajiny. Jedna samice potřebuje v průměru okolo 400 km2. Své teritorium tygři pravidelně obcházejí, kontrolují a vymezují specifickými značkami. Používají především značky pachové a vizuální. Do první kategorie patří postřikování nápadných míst močí smíšenou s výměškem análních žláz, do druhé kategorie drásání kůry stromů drápy a zanechávání stop drápů v půdě. Obchůzka celého teritoria trvá i několik týdnů. Během obchůzky se zdrží vždy určitou dobu na místě, kde se podaří ulovit kořist. I když ussurijští tygři pravidelně překonávají delší vzdálenosti během relativně krátké doby (až 20 km za 8 hodin), tak je pro ně charakteristický velmi ekonomický způsob pohybu (krátké období aktivity, maximálně 20 minut v řadě). Rádi plavou a dokáží přeplavat i velmi široké řeky, jako je např. řeka Amur.