náhled|Pěchotní srub K-S 14 U cihelny u Prostřední Lipky v roce 1938 náhled|Pěchotní srub T-S 56 u Trutnova v říjnu 1938 Československé opevnění (v zahraničí někdy též nazývána jako Benešova linie) je soustava pevností a pevnůstek budovaných Československem v letech 1935–1938 v pohraničí a na vybraných vnitrozemských příčkách. Opevnění bylo budováno proti nepřátelsky naladěným sousedním státům – Německu, Maďarsku, Rakousku a Polsku. Opevnění se skládalo z objektů lehkého opevnění vz. 36 a vz. 37 (tzv. řopíků), objektů těžkého opevnění a z dělostřeleckých tvrzí. Mezi jednotlivými těžkými objekty se rozkládal překážkový systém. Pro účely výstavby a koordinace výstavby bylo zřízeno ředitelství opevňovacích prací a rada pro opevňování. Po přijetí podmínek Mnichovské dohody byla na odstoupeném území drtivá většina postavených objektů, zbylé úseky pak již většinou nebyly k použití.

Důvody výstavby Již od počátku vzniku Československé republiky se uvažovalo jakým způsobem zajistit státní hranice. V počátcích republiky se na hranicích nacházelo vojsko, které řešilo různé výboje skupin, jež nesouhlasily s vytvořením Československa, byli to především Němci a Poláci. Z důvodu střežení hranic i po stránce celní byla v roce 1919 vytvořena nástupnická finanční stráž. V roce 1936 vznikl také sbor stráž obrany státu.

Ministr zahraničí Edvard Beneš v roce 1932 upozornil ministra národní obrany Bradáče a náčelníka Hlavního štábu armády Syrového, že skončí-li ženevská konference o odzbrojení neúspěchem, lze v roce 1936 nebo 1937 očekávat politickou a vojenskou krizi, na kterou musí být armáda připravena. Přislíbil, že na posílení armády sežene finanční prostředky.

V roce 1933, kdy se v sousedním Německu stal kancléřem Adolf Hitler, se potřeba ochrany republiky ještě zesílila. Generalita se musela rozhodnout, jakou koncepci obrany státu vybere. V úvahu přicházely dvě varianty obrany republiky. První variantou bylo vybudování motorizované a modernizované armády, která by se přesouvala dle potřeby. Druhou možností bylo zbudovat stálé pevnostní úseky, které by se táhly po celé ohrožené hranici. Tuto variantu podporoval dostatek stavebních firem, dobrá surovinová základna ale i reliéf západní části republiky, který krom pohraničních pohoří netvořil žádné přírodní překážky. Systém stálého opevnění doporučil i západní spojenec – Francie. Výstavbu opevnění podporoval také Edvard Beneš.

Obranná strategie Československa tedy spočívala v tom, že by poutala svými jednotkami útočící jednotky na linii opevnění, do doby zásahu spojenecké Francie.

Plánování výstavby Rozkaz vybudovat opevnění byl vydán 21. července 1934. Na podzim roku 1934 rozhodl náčelník hlavního štábu arm. gen. Ludvík Krejčí provést základní terénní průzkum úseků, kde měla dle předběžně vypracovaných plánů stát budoucí opevnění. Přípravu programu obhlídek měl na starosti pplk. gšt. Josef Fetka. Dále se jich účastnil přednosta 3. oddělení (operačního) hlavního štábu plk. gšt. Bohuslav Fiala a podle potřeby se k nim připojovali další vysocí důstojníci. Francie poskytovala svému československému spojenci konzultace, a také vyslala několik poradců.

20. března 1935 byla zřízena Rada pro opevňování (RO) jako řídící a Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) jako výkonný orgán opevňování Československa. Předsedou RO se stal náčelník hlavního štábu arm. gen. Ludvík Krejčí, jejími stálými poradci pak div. gen. Ing. František Nosál, přednosta IV. odboru (technického) MNO, a brig. gen. František Havel, přednosta IV./1. oddělení (ženijního) MNO. V čele ŘOP stanul I. zástupce náčelníka hlavního štábu tehdejší brig. gen. Karel Husárek. Úkolem RO bylo získávat finanční prostředky, personál a materiál nezbytný k zajištění výstavby opevnění a současně Nejvyšší radě obrany státu (NROS) navrhovat pořadí naléhavosti a způsob opevňování jednotlivých úseků, ŘOP mělo za úkol realizovat vlastní provádění prací přímo v terénu.

Československé opevnění se spolu s francouzskou Maginotovou linií stalo přímým vzorem pro výstavbu systému opevnění spojenecké Jugoslávie, známého jako Rupnikova linie. Jugoslávští vojenští inženýři byli několikrát hosty ŘOP, v roce 1936 studovali výstavbu pevnostní linie na Králicku a později vytyčování těžkého opevnění u Velvar. Z Československa měly být do Jugoslávie dodávány také pancéřové zvony a některé zbraně, jako 4cm kanón vz. 36. Nakonec se plánované dodávky kvůli politickému vývoji neuskutečnily a původní velkorysé plány jugoslávského opevnění musely být z finančních důvodů značně omezeny, přesto některé objekty Rupnikovy linie (jako malé typové objekty a pěchotní sruby) nezapřou přímou inspiraci v československém opevnění.

Programy opevňování Dne 12. prosince 1935 byl schválen první program výstavby opevnění, který počítal s výstavbou dvousledového těžkého opevnění od řeky Odry po Labe na severní hranici republiky. Opevnění mělo ze severu krýt taktický ústup armády, která by postupovala od západu na východ po tzv. ústupových příčkách. Na pomezí Čech a Moravy by za podpory západních spojenců (Anglie, Francie) přešla do protiútoku. Tento plán počítal s tím, že Rakousko zůstane neutrální a Polsko přátelské. Podle historika Jana Tesaře by československá armáda, v případě útoku Německa, nebyla ani za pomoci tzv. vnitrozemských příček schopná organizovaného ústupu na moravsko-slovenské pomezí, kde měla zaujmout pozice a opřít se o Bílé Karpaty a Javorníky.Jan Tesař Mnichovský komplex Prostor 2000

Dne 5. června 1936 byl schválen druhý program, který počítal s těžkým opevněním po celém obvodu hranic. Nevýhodou bylo, že veškeré síly by se vložily do opevnění a prostředky na mobilní vojsko by nezbyly.

Třetí program byl schválen 9. listopadu 1937. Ředitel ŘOPu Karel Husárek prosadil plán, který počítal s výstavbou dvousledových lehkých objektů vz. 37 po celé délce hranic a na vnitrozemských ústupových příčkách (první z nich tvořila linie Liběchovská příčka – Pražská čára – Vltavská linie, další příčky na Moravě nebyly realizovány), na nejohroženějších pohraničních úsecích posílenou linií těžkého opevnění. Celkově tedy mělo být postaveno 1 276 těžkých a 15 463 lehkých objektů. Z důvodu nákladné investice, kterou si předválečné Československo nemohlo dovolit, byl projekt rozpracován na více než 10 let, tj. poslední etapa výstavby opevnění měla být dokončena až po roce 1946. Náklady by dosáhly částky 10,9 miliard korun. Do odstoupení pohraničí se stihlo proinvestovat asi jednu pětinu částky.

Počátky výstavby Pro vlastní řízení stavby opevnění se od roku 1935 začala zřizovat ženijní skupinová velitelství (ŽSV), která vedla výstavbu opevnění v daném stavebním úseku. Stavební úseky byly rozděleny na podúseky, které byly zadávány jako celek k výstavbě civilním stavebním firmám. První dvě ŽSV (I. ve Starém Městě pod Sněžníkem a II. v Bohumíně) vznikla 18. dubna 1935 přejmenováním dvou opevňovacích skupin, které byly zřízeny 7. srpna 1934 při ZVV Praha a ZVV Brno.

Prvním realizovaným objektem v rámci systému československého opevnění se stal pěchotní srub MO-S 8 „Dvůr Paseky“ u Bohumína, který byl vybetonován ve dnech 15.–22. prosince 1935. První těžké objekty v nejbližším okolí Ostravy, které vznikaly v roce 1936, byly inspirovány francouzskými objekty z Maginotovy linie, s nabývajícími zkušenosti ale čeští projektanti objekty vylepšovali a zjednodušovali.

Ve druhé polovině 30. let vystupňovaly své územní požadavky vůči Československu i Polsko a Maďarsko. V březnu 1938 navíc obsadila německá vojska Rakousko, čímž délka hranic, které bylo nutné chránit, vzrostla na 3900 km; pouze pár desítek kilometrů hranic (s Rumunskem) bylo bezpečných.

Rozdělení opevnění

Těžké opevnění

náhled|Pěchotní srub N-S 82 Březinka na Náchodsku Prvními stavbami opevnění, které v republice vyrostly, byly objekty těžkého opevnění. Tyto bunkry byly plánovány na nejohroženějších úsecích hranic, tj. ve Slezsku a v severovýchodních Čechách (od Odry po Labe), na předmostí Bratislavy a u Komárna. Teprve v dalších fázích byly plánovány i v jiných prostorech, jako jsou severozápadní Čechy. Po obsazení Rakouska se kvapně projektovaly i na jižní hranici Moravy. Celkově bylo projektováno 1 276 těžkých objektů, postaveno jich bylo 262. Těžké opevnění na rozdíl od opevnění lehkého mělo postup nepřítele na delší dobu zastavit a v případě boje se počítalo s jeho samostatným odporem po delší dobu. Mělo být bojeschopné prakticky kdykoliv po svém dokončení, vybavení a vyzbrojení, počítalo se s trvalým osazením stálou osádkou. Proto disponovalo rozsáhlými týlovými prostory a složitým technickým zařízením, které mělo usnadnit dlouhodobý odpor. Systém opevnění umožnil účinnou obranu severních hranic republiky s relativně nízkým počtem vojáků, takže ostatní jednotky mohly být využity v místě předpokládaného hlavního úderu nepřítele.

U objektů těžkého opevnění, souhrnně označovaných názvem „srub“, je možné rozdělit jednotlivé typy do skupin z více hledisek. Například dle výzbroje a účelu jsou to sruby pěchotní, dělostřelecké, vchodové, minometné apod. Podle stavebního řešení a počtu střeleckých místností se objekty dělí na jednostranné a oboustranné (pravé, levé a výjimečně pro čelní palbu). Sruby patřící do sestavy tvrze jsou tvrzové, ostatní jsou samostatné (izolované). Objekty těžkého opevnění se stavěly v šesti stupních odolnosti, lišily se tloušťkami stěn a stropů. První dva stupně označované arabskými číslicemi 1 a 2 (odtud název „arab“, nebo též objekt malého typu) měly slabší stěny a některá konstrukční zjednodušení. Další stupně se označovaly římskými číslicemi I až IV (odtud označení „říman“, nebo objekt velkého typu).

Dělostřelecké tvrze náhled|Objekt N-D-S 73 „Jeřáb“ tvrze Dobrošov

Dělostřelecké tvrze jsou těžké objekty, které tvořily uzavřenou soustavu tvrze. Její součástí byly tvrzové pěchotní sruby (základní součást těžkého opevnění), které navazovaly na linii izolovaných pěchotních srubů, vchodový objekt, který umožňoval vstup do podzemí spojující všechny objekty tvrze. Dalšími objekty mohl být dělostřelecký srub, minometný srub, dělostřelecká otočná věž a dělostřelecká pozorovatelna, které měly již samostatné úkoly v rámci tvrze.

V průběhu stavby opevnění se počítalo celkově se 17 tvrzemi. Tvrze jsou uvedeny postupně od nejvýchodnější po nejzápadnější; všechny tvrze se nacházely na severní hranici státu: Orel – stavba odložena Smolkov – stavba dokončena, vojenský sklad, nepřístupná Šibenice – stavba rozestavěna, nepřístupná Gudrich – stavba nezahájena Milotický vrch – stavba zrušena a nahrazena dvěma izolovanými dělostřeleckými sruby (do roku 1938 nepostaveny) Orlík – stavba nezahájena Kronfelzov – stavba zrušena a nahrazena jedním izolovaným dělostřeleckým srubem (do roku 1938 nepostaven) Hůrka – stavba dokončena, přístupná veřejnosti (správný název podle dobového pojmenování Horka) Bouda – stavba dokončena, přístupná veřejnosti Adam – stavba téměř dokončena, vojenský sklad, nepřístupná Bartošovice – stavba zrušena a nahrazena pevností Hanička Hanička – stavba dokončena, přístupná veřejnosti Skutina – stavba rozestavěna, přístupná veřejnosti Dobrošov – stavba rozestavěna, přístupná veřejnosti Jírová hora – stavba nezahájena Poustka – stavba nezahájena Stachelberg – stavba rozestavěna, přístupná veřejnosti

V souvislosti se zrušením dělostřelecké tvrze Kronfelzov a následně i Milotický vrch, měl vzniknout nový unikátní objekt – izolovaný dělostřelecký srub, který by vlastnil prvky dělostřeleckého srubu (tj. kasematy) a vchodového objektu (tj. vjezdová vrata a překladiště). Srub měl mít až tři patra, ve kterých by se nacházela především skladiště na munici. Do přijetí mnichovských podmínek nebyl srub realizován.

Lehké opevnění náhled|vlevo|Lehký objekt vzor 36 na jižní Moravě náhled|Lehký objekt vzor 37 severně od Králíků