náhled|Marshall Rosenberg (2005) Nenásilná komunikace ( Non-violent communication, zkráceně NVC, nazývaná také soucitná komunikace nebo společná komunikace) je principem nenásilného života, který vytvářel Marshall Rosenberg od 60. let 20. století.
V procesu nenásilné komunikace člověk identifikuje své potřeby, potřeby druhých a pocity, které jsou s těmito potřebami spojené. Pokud se podaří tyto potřeby vyjádřit, může mezi těmito jedinci zavládnout harmonie.
NVC je založena na předpokladu, že všichni lidé jsou schopni soucitu a empatie a že k násilí nebo chování, které je pro druhé škodlivé, se uchylují pouze tehdy, pokud nejsou schopni najít efektivnější strategie naplnění svých potřeb.Inbal Kashtan, Miki Kashtan, Key Assumptions and Intentions of NVC, BayNVC.org
Teorie NVC předpokládá, že veškeré lidské chování je výsledkem pokusů o naplnění všeobecných lidských potřeb a že tyto potřeby spolu nikdy nekolidují. Ke konfliktu dochází v případě, kdy jsou ve vzájemném rozporu strategie pro naplnění těchto potřeb. NVC navrhuje, že by lidé měli identifikovat sdílené potřeby, které se projevují ve formě myšlenek a pocitů s těmito potřebami souvisejícími, a poté by měli společně vytvořit strategie a vzájemné požadavky na to, jak své vzájemné potřeby naplnit. Cílem je dosažení mezilidské harmonie a učení za účelem budoucí spolupráce.
NVC si klade za cíl podporovat změny na třech vzájemně propojených úrovních: ve svém vlastním nitru, mezi druhými a mezi skupinami a společenskými systémy. NVC je vyučována jako proces mezilidské komunikace, jehož cílem je zlepšení empatického propojení s druhými. Lidé, kteří se jejími principy řídí, také zdůrazňují, že může mít celou řadu přínosných „vedlejších účinků“ jakožto duchovní praktika, jako sada hodnot, jakožto sestava doporučených postupů v rodičovství, jakožto nástroj společenských změn, jako nástroj pro vyjednávání, coby vzdělávací směr a také jakožto světonázor.
Uplatnění NVC byla uplatněna v organizačním a obchodním prostředí, v rodičovství, ve vzdělávání, při meditacích, ve psychoterapii, ve zdravotnictví, při řešení nesprávných stravovacích návyků, v právnictví, a inspirovala se jí také dětská kniha. Uplatnění ale našla i v řadě jiných oborů a situací.
Rosenberg postupy, které v nenásilné komunikaci aplikoval, uplatnil také v rámci mírových programů v konfliktních oblastech včetně těch ve Rwandě, Burundi, Nigérii, Malajsii, Indonésii, na Srí Lance, v Kolumbii, Srbsku, Chorvatsku, Irsku a na Středním východě včetně sporného území západního břehu Jordánu.
Historie a vývoj náhled|Marshall Rosenberg během přednášky o nenásilné komunikaci (1990) Podle informací v Rosenbergově životopisu na stránkách Centra pro nenásilnou komunikaci (Center for Nonviolent Communication, CNVC), byla škola nenásilné komunikace výsledkem jeho hledání způsobu, jak rychle sdílet dovednosti pro řešení konfliktů mírovou cestou. CNVC uvádí, že NVC vznikla na základě jeho úsilí, které vyvíjel ve spolupráci s aktivisty za občanská práva na počátku 60. let 20. století, a že v tomto období také fungoval jako vyjednavač mezi protestujícími studenty a vedením vysokých škol, a usiloval o poklidné odstranění rasové segregace v oblastech, kde byla dlouhodobým problémem.Our founder's bio , cnvc.org
Magisterská práce Marion Littleové (2008) uvádí, že byly základy modelu NVC vytvořeny koncem 60. let 20. století, kdy se Rosenberg věnoval rasové integraci ve školách a organizacích na jihu Spojených států amerických.Little, Marion (2008) Total Honesty/Total Heart: Fostering empathy development and conflict resolution skills. A violence prevention strategy . MA Thesis, Dispute Resolution, Victoria, B.C., Canada: University of Victoria, 286. Nejranější verze tohoto modelu (pozorování, pocity a na činy zaměřené potřeby) byla součástí školicí příručky, kterou Rosenberg vytvořil v roce 1972. Do své současné podoby (pozorování, pocity, potřeby a požadavky) se model vyvinul průběžně do roku 1992. Model byl i nadále ovlivňován dialogem mezi Rosenbergem, jeho kolegy a školiteli, kteří se NVC věnovali, a koncem prvního desetiletí 21. století model kladl větší důraz na „empatii k sobě“ jakožto klíčového prvku své efektivity. Další změnou, který proběhla v roce 2000, bylo to, že byl model označován jako „proces“. Pozornost se proto nezaměřuje až tak na samotné „kroky“, ale spíše na to, jaké jsou záměry daného člověka, zatímco hovoří („Je záměrem přimět druhé k tomu, aby udělali to, co po nich někdo chce, nebo rozvíjení smysluplnějších vztahů a vzájemné spokojenosti?“), když naslouchá („Je záměrem připravit se na to, co chcete říct, nebo si navzájem věnovat upřímnou a srdečnou pozornost?“), a na kvalitu vztahů s druhými.
Podle práce, kterou Littleová vypracovala, byla pro zrod NVC klíčová Rosenbergova spolupráce s Carlem Rogersem na výzkumu týkajícím se nezbytných a dostatečných podmínek terapeutického vztahu. Rogers klad důraz na: 1) učení zkušenostmi, 2) „upřímný přístup k vlastním emocím“, 3) uspokojení z toho, když druhým nasloucháte „způsobem, který jim vyhovuje“, 4) obohacující a povzbuzující zážitky vycházející z „tvůrčího, aktivního, citlivého, přesného, empatického naslouchání“, 5) „zásadní význam souladu s vlastními niterními prožitky, uvědomováním si svých prožitků a vlastní komunikace“, a v důsledku také 6) motivující zážitek bezpodmínečného přijímání lásky nebo vděku druhých a šíření téhož.
Littleová prohlašuje, že Rosenberga ovlivnili Erich Fromm, George Albee a George Miller a přiměli ho k tomu, aby se ve své práci zaměřil více na komunitu a odvrátil svou pozornost od klinické psychologické praxe. Rosenberga k tomuto posunu inspirovaly tyto základní myšlenky: (1) mentální zdraví jednotlivce závisí na sociální struktuře komunity (Fromm), (2) terapeuti nejsou sami o sobě schopni uspokojit psychologické potřeby komunity (Albee), a (3) naše poznatky o lidském chování se budou prohlubovat, pokud budou psychologové komunitě volně k dispozici (Miller).
Podle Littleová naznačuje Rosenbergova raná spolupráce s dětmi s poruchami učení naznačuje jeho zájem o psycholingvistiku a sílu jazyka, stejně jako i jeho důraz na spolupráci. Během svého původního vývoje model NVC změnil strukturu vztahu mezi žákem a učitelem a učinil studenty samotné zodpovědnější za své vlastní vzdělávání a rozhodování s ním související. Postupem času se tento model rozvíjel a obsáhl také vztahy související se vztahy institucionální pravomoci (např. policie a občan, vedoucí a podřízený) a vztahy neformálními (např. muž a žena, bohatý a chudý, dospělý a dítě, rodič a dítě). Obecným hlavním cílem je vytvořit sociální vztahy na základě ozdravného paradigmatu „partnerství“ a vzájemného respektu namísto a odvetného paradigmatu založeného na „dominanci“.
Littleová také poznamenává, že Rosenberg jako inspiraci pro svůj model NVC uvedl Mahátmu Gándhího a že jeho cílem bylo vytvořit praktický postup interakce, založený na filozofii Ahinsá, kterou Littleová vysvětluje jako „překypující láska, která se zrodí, když srdce opustí veškerá zášť, hněv a nenávist.“
Na rozdíl od Gándhího Rosenberg podporuje myšlenku obrany prostřednictvím síly v případě, kdy se může fyzický konflikt ukázat jako nevyhnutelný. Pokud tato síla není represivní, je její uplatnění výhradně v zájmu ochrany životů přijatelné, aniž by došlo k odsuzování dotyčné osoby nebo jejího chování.
Aby Rosenberg demonstroval rozdíly mezi různými styly komunikace, začal využívat příklad dvou různých zvířat. Násilnou komunikaci zastupoval dravý šakal jakožto symbol agresivity a zejména dominance. Na druhou stranu jeho strategii nenásilné komunikace představovala býložravá žirafa. Žirafa byla jako symbol NVC zvolena proto, že by svým dlouhým krkem měla symbolizovat mluvčího s jasným cílem, který si uvědomuje reakce svých kolegů, a také proto, že žirafa má velké srdce, což symbolizuje soucitnou složku NVC. Během svých kurzů tato zvířata obvykle využíval k tomu, aby účastníkům zdůraznil rozdíly mezi oběma způsoby komunikace.
Přehled náhled|Účastníci školicího kurzu s kartičkami se základními lidskými potřebami. Nenásilná komunikace definuje, že většina konfliktů mezi jednotlivci nebo skupinami vzniká na základě jejich vzájemných nedorozumění souvisejících s lidskými potřebami následkem nátlakové nebo manipulativní komunikace, která se snaží vyvolávat obavy, pocity viny, studu a podobně. Tyto „násilné“ styly komunikace, pokud jsou použity během konfliktu, odvracejí pozornost účastníků od možnosti vyjasnit si své potřeby, pocity, vjemy a požadavky, čímž zabraňují vyřešení konfliktu.
Marshall Rosenberg, tvůrce nenásilné komunikace, publikoval celou řadu školicích materiálů, které si kladou za cíl pomoci se zavedením zásadních sociálních změn. Zabýval se přeměnou „gangů a dominačních struktur“ prostřednictvím metody, které říkal „požadovat, požadovat, požadovat“. Navrhoval sociálním aktivistům, aby se zaměřili na získání přístupu k mocným a „požadovali, požadovali, požadovali“ změny, které zlepší životy všem, včetně těch mocných. Psal o nutnosti obranného uplatnění síly a jejím odlišení od uplatnění represivního.
Předpoklady nenásilné komunikace Dva ze školitelů NVC charakterizují předpoklady, na kterých NVC stojí, takto: Všichni lidé sdílejí stejné potřeby Náš svět nám poskytuje dostatek zdrojů k naplnění základních potřeb nás všech Všechny činy představují pokusy o naplnění potřeb Pocity identifkují naplnění nebo nenaplnění potřeb Všichni lidé jsou schopni soucitu Lidem činí radost, pokud mohou druhým dávat Lidé své potřeby naplňují prostřednictvím na sobě vzájemně závislých vztahů Lidé se mění Volba je interní Nejpřímější cestu k míru představuje uvědomování si sebe samého
Cíle nenásilné komunikace Oba školitelé také prohlašují, že uplatňovat NVC znamená mít následující cíle: Život s otevřeným srdcem Soucit se sebou Vyjadřování se od srdce Přijímání s vděkem Prioritizace vztahů Posun od „správně“ a „špatně“ k používání hodnocení na základě potřeb Volba, odpovědnost, mír Přebírání odpovědnosti za naše pocity Přebírání odpovědnosti za naše činy Spokojený život s nenaplněnými potřebami Zvýšení schopnosti potřeby naplňovat Zvýšení schopnosti vyrovnat se s okamžitou situací Sdílení moci (partnerství) Rovnocenné pečování o potřeby každého jednotlivce Minimální uplatňování síly, a to jen k ochraně, nikoliv jako ponaučení, trest nebo pro dosažení toho, co chceme bez souhlasu druhých
Jaký typ komunikace brání empatii Rosenberg míní, že určité způsoby komunikace mají sklony odrazovat lidi od vnímání empatie: Moralistické posuzování naznačuje špatné nebo zlé úmysly ze strany těch, kteří nejednají v souladu s našimi hodnotami. Obviňování, urážky, výčitky, škatulkování, kritika, porovnávání a provádění diagnóz, to vše je považováno za formu posuzování. (Nezaměňujme moralistické posuzování s posuzováním hodnot, kterých si ceníme.) Uplatňování moralistického posuzování je charakteristické neosobním způsobem sebevyjadřování, který od dané osoby nevyžaduje, aby odhalila, co se v jejím nitru odehrává. Výsledkem takového způsobu komunikace je podle něj to, že se „naše pozornost zaměřuje na klasifikaci, analýzu a určování úrovní míry nevhodnosti namísto na to, co my i druzí potřebujeme a čeho se nám nedostává.“ Požadavky, které nepřímo nebo výslovně kladou na naslouchajícího vinu nebo mu hrozí trestem, pokud jim nevyhoví. Odmítnutí odpovědnosti následkem použití komunikačních prostředků, které zastírají vnímání osobní odpovědnosti. Rosenberg tvrdí, že za své skutky odmítáme odpovědnost tehdy, pokud jejich důvody přisuzujeme: nekonkrétně definovaným motivům („musel jsem to udělat“); našemu stavu, diagnóze, soukromým důvodům nebo psychologické historii; činům druhých; diktátu moci; skupinovému nátlaku; institucionálním nařízením, pravidlům a zákonům; genderovým, společenským nebo věkovým rolím; nebo neovladatelným pudům. Vzájemné srovnávání lidí.