Bitva u Kresčaku se odehrála v sobotu 26. srpna 1346, v 9. roce stoleté války, nedaleko města Kresčak (francouzsky Crécy, latinsky Cresciacum) v severní Francii. Anglická armáda v čele s králem Eduardem III. zde drtivě porazila početně silnější vojsko francouzského krále Filipa VI. a jeho spojenců. Výrazný podíl na vítězství Angličanů si připsala pěchota, zejména pak lučištníci, kteří opakovaně odolali marným útokům neukázněné těžké francouzské jízdy, jejíž příslušníci svého protivníka fatálně podcenili. Angličané také byli nově vybaveni zbraněmi na střelný prach. V dlouhodobém horizontu pro francouzskou monarchii znamenala porážka u Kresčaku takřka národní katastrofu, neboť stála na začátku jejích dalších vojenských neúspěchů a faktorů, které ji přivedly do hluboké krize. V průběhu střetnutí byl mezi stovkami dalších šlechticů na francouzské straně zabit i slepý český král Jan Lucemburský, kterého při tažení doprovázel jeho syn, římskoněmecký král Karel.
Předehra Ve středu 12. července 1346 se vylodily ozbrojené síly anglického krále Eduarda III. na pobřeží poloostrova Cotentin poblíž Saint-Vaast-la-Hougue v normanském vévodství. Dle údajů letopisců prý toto vojsko čítalo 10–15 000 ozbrojenců, přičemž nejčastěji je uváděn údaj 4 000 těžkooděnců a 10 000 lučištníků a příslušníků dalších složek pěchoty. Vpád do země zastihl domácí jednotky ve stavu naprosté nepřipravenosti, neboť se všeobecně očekávalo, že Angličané svůj úder povedou z jihozápadu Francie. Král Filip VI., který dostal zprávu o vylodění pravděpodobně 16. července, vinou této okolnosti dlouho netušil, kterým směrem protivník vyrazí.Urban, s. 42. Nicméně neprodleně rozeslal listy s výzvou o pomoc svým evropským spojencům, mezi něž patřili český král Jan Lucemburský a jeho syn, římskoněmecký král Karel, vévoda Lotrinský, hrabě Saumský, hrabě Flanderský, hrabě Guillaume z Namuru ad. Jako shromaždiště francouzských a spojeneckých oddílů byla určena města Paříž a Amiens.Nicolle, s. 43.
Kronikář Jean Froissart ve svých Kronikách dokládá, že krátce poté, co se anglickému králi podařilo shromáždit všechny své muže, rozdělil vojsko na tři části a zahájil tažení směrem na jih. Svůj pochod posléze obrátil k hlavnímu městu Normandie Caen, které padlo při prvním útoku (viz Bitva o Caen) do jeho rukou 26. července.Kovařík, s. 272–274. Pět dní bylo město pleněno, byla přitom zabita přibližně polovina obyvatel města. Postup Angličanů pokračoval od 30. července údolím Seiny směrem k Paříži a cestou vojsko důsledně plenilo francouzský venkov. Král Filip VI., jenž prozatím disponoval mnohem menší silou, mezitím v opatství Saint-Denis vyzvedl posvátný Oriflamme, francouzskou válečnou korouhev zasvěcenou sv. Divišovi, a přitáhl do Rouenu. Z tohoto místa ustupoval po opačném břehu řeky zpět k Paříži souběžně s protivníkem a cestou ničil mosty přes dolní tok Seiny, potažmo zesiloval jejich obranu, aby Angličanům znemožnil spojení s flanderskými (vlámskými) spojenci.Urban, s. 45.
náhled|vlevo|upright=0.7|Dnešní podoba bojištěZačátkem srpna dorazila k městu Harfleur, jež stojí v zálivu, do nějž ústí Seina, flotila janovských galér, které bezvýsledně číhaly na Angličany u La Rochelle. Jelikož na námořní intervenci bylo již pozdě, připojili se vojáci na palubách, především střelci z kuší a pavézníci, k vojsku Filipa VI. jako součást pěchoty.Nicolle, s. 44.Kovařík, s. 279. 10. srpna Angličané přitáhli téměř na dohled k francouzské metropoli, nicméně jejich postavení začalo být velmi svízelné, neboť jednotlivé části francouzské armády se k nim začaly stahovat ze tří stran. Navíc 13. července do tábora u Saint-Denis dorazil pomocný lucemburský kontingent čítající na 500 rytířů spolu s jejich osobními družinami. Filip VI. však výhodné situace nevyužil a namísto ozbrojené konfrontace se rozhodl dostát rytířským pravidlům a ve dvoudenním jednání se s Eduardem III. pokoušel vést rozhovory o místě, kde by měla být svedena rozhodující bitva. Jeho protivník však využil času, který se mu nabídl, a opravil most ve městě Poissy severozápadně od Paříže. 16. srpna pak vyrazil směrem k severu a o den později dorazil k Beauvais, odkud poslal svému sokovi výsměšnou odpověď, v níž uvedl, že tři dny marně čekal na francouzský útok, ale nyní táhne na pomoc svým flanderským přátelům.Urban, s. 46. Francouzi, posílení čerstvými oddíly, včetně kontingentu sesazeného krále Mallorky, vyrazili na pochod paralelně s trasou pochodu protivníka, jakmile se potvrdil směr jeho postupu (17. srpna).Nicolle, s. 47. 22. srpna v noci dorazili do Amiensu, král Eduard v té době stál u Airaines, odkud se několikrát neúspěšně pokusil překročit řeku Sommu.Nicolle, s. 48. To se mu podařilo až o dva dny později díky informacím o brodu pod městem Abbeville, jenž byl schůdný jen při odlivu. Po přebrodění řeky zamířil anglický král do nitra Pikardie, kde se snažil nalézt místo pro svedení rozhodující bitvy. To nalezl u vesnice Kresčak, nicméně dodnes není zcela jasné, kudy vedla trasa jeho pochodu, neboť zdejší krajina byla značně zalesněná a bažinatá.Nicolle, s. 52.
Bojiště Bitevní pole, kde se utkala vojska Anglie a Francie, se rozkládá asi 25 km východně od moře, severně od nehlubokého údolí říčky Maye, mezi vesnicemi Kresčak a Wadicourt. Stojí na okraji zvlněné pláně, jejíž okolí bylo ve své době značně kopcovité a lesnaté a pravděpodobně i obklopené sady. Nízký hřeben mezi oběma vesnicemi, kde zaujalo pozici anglické vojsko, byl asi dva kilometry dlouhý, přičemž přímo nad Kresčakem na jeho vrcholu prý stál větrný mlýn, odkud údajně řídil bitvu Eduard III. Ve 14. století se Kresčak rozkládal podél cesty vedoucí od moře k Arrasu a tvořil jej kostel obklopený hřbitovem a několik domů se zemědělským příslušenstvím. Za hřebenem stál les patřící ke Kresčackému dvorci, který z části kryl anglický týl a pravý bok. Od Wadicourtu k říčce Maye se rozprostírala asi dva kilometry dlouhá prohloubenina Vallée de Clercs (Údolí duchovních), jež byla v nejhlubším bodě asi 35 metrů pod úrovní okolní plošiny.Urban, s. 49. Jelikož Eduard III. předpokládal, že Francouzi zaútočí právě z tohoto směru, je pravděpodobné, že zde angličtí vojáci vyhloubili řadu jamek o velikosti čtvereční stopy, jejichž úkolem bylo narušit útok protivníkova jezdectva.Nicolle, s. 53. Navíc odpoledne před bitvou došlo k letní bouřce, díky čemuž se koně Francouzů útočící do svahu smekali a klouzali.
Vojska
Angličané náhled|250px|James William Edmund Doyle: Angličtí vojáci vyčkávající na příchod Francouzů Jádro vojska anglického krále Eduarda tvořili především dobrovolníci, kteří za svou účast na tažení obdrželi řádný žold.Nicolle, s. 15. Ty pak doplňovali odvedenci a odsouzenci za kriminální činy, kterým byl pod podmínkou vstupu do armády prominut jejich trest. V neposlední řadě se tažení účastnili i vojáci ze zaostalých keltských oblastí (Wales, Cornwall, Irsko), kontingenty z Angličany obsazeného Gaskoňska a spojenci z Bretaně a Flander.Nicolle, s. 16. Dvě třetiny těchto shromážděných mužů tvořili lučištníci, kteří byli vyzbrojeni 1,5–2 metry dlouhými luky, vyrobenými převážně z tisu, ale také z jilmu nebo jasanu. Stříleli šípy, které měly dostřel až 270 metrů, byly opatřeny úzkými hroty, které dokázaly proniknout kroužkovou výstrojí a na krátkou vzdálenost i plátovou zbrojí. Zbraně se napínaly silným plynulým pohybem od těla a angličtí nebo velšští lučištníci byli schopni udržovat kadenci střelby 10 až 12 šípů za minutu.Regan, s. 76.Urban, s. 68.
Před bitvou Eduard III. své muže rozdělil do tří šiků (batailles). Dodnes se historická obec nedokáže shodnout na jejich složení, jelikož dvě dobové relace hovoří o různých číslech. Jean Froissart v Kronice stoleté války uvádí, že první linii tvořilo 800 rytířů, 2 000 lučištníků a 1 000 velšských kopiníků pod velením králova syna, šestnáctiletého Eduarda, prince z Walesu. Druhý oddíl v čele s hrabětem z Northamptonu a hrabětem z Arundelu měl čítat 800 rytířů a 1 200 lučištníků. Třetí odřad pod přímým královým velením, stojící na vyvýšené pozici v záloze, údajně čítal 700 rytířů a 2 000 lučištníků. Nicméně kronika Jeana Le Bela Vrayes Chroniques, z níž částečně čerpal i Froissart, dokládá, že první sled čítal 1 200 těžkooděnců, 3 000 lučištníků a 3 000 Walesanů, druhý sled tvořilo 1 200 rytířů a 3 000 lučištníků, ve třetím batailles pak stálo 1 600 rytířů a 3 000 lučištníků.Urban, s. 51. Na svou dobu revolučním počinem byl králův rozkaz, že jezdci mají sesednout z koní a vyplnit mezery mezi pěšáky a lučištníky. Tento taktický prvek jednak posílil morálku pěchoty, zároveň však také zabránil jezdcům v případě nepříznivého vývoje střetnutí uprchnout z bojiště.Čornej, Bělina, s. 38. Koně byli odvedeni do provizorní vozové hradby, která stála za pozicemi středu a pravého křídla. Kronikář Jean Froissart popisuje postavení Angličanů následovně:
Francouzi náhled|vlevo|200px|Bitva u Kresčaku od anonymního autora Mimo spojenců a leníků, kteří byli přímými nebo nepřímými vazaly krále, tvořili vojsko Filipa VI. muži povolaní výzvou arriere–ban (druhá či dodatečná výzva).Kovařík, s. 277. Té byli povinni uposlechnout všichni bojeschopní muži v oblastech postižených válkou.Tuchmanová, s. 110. V podstatě se tato výzva podobala moderní mobilizaci, nicméně mnohdy znamenala spíše kvantitu nežli kvalitu, neboť hlavní masu neurozené části těchto sil tvořili často lidé nevycvičení a nezkušení. Všem mužům z francouzského vojska náležely pevně stanovené denní dávky, které ve 40. letech 14. století představovaly 20 sous pro korouhevní rytíře, 10 sous pro rytíře a 6–7 sous pro panoše. Vojsko jako takové však postrádalo pevnou strukturu velení. Vrchním velitelem byl král, jenž osobně velel, jedinými jeho pravidelnými důstojníky byli pouze konstábl a dva maršálkové s blíže neurčenými pravomocemi. Zdá se, že většina vojenských rozhodnutí se rodila na králem svolávaných poradách velitelů.Tuchmanová, s. 111.
Historické prameny o síle francouzského vojska nehovoří. Jediným údajem, o který se lze opřít, je konstatování, že na jednoho anglického rytíře připadalo až osm nepřátel, nicméně je pravděpodobné, že tento odhad je poněkud zveličený. Historici odhadují, že Francouzi byli s největší pravděpodobností ve výhodě 2 : 1, maximálně pak 3 : 1.Urban, s. 48. Stejně jako u protivníka tvořila hlavní složku francouzských vojů těžká jízda, reprezentovaná jednotlivými rytíři a jejich družinami (tzv. kopí nebo meče). Ty doplňovaly méně kvalitní pěší oddíly a italští pavézníci a střelci z kuší. Ačkoli tento šestitisícový sbor vedený kondotiéry Antoniem Doriou a Karlem Grimaldim byl znám pod označením Janované, pocházeli jeho příslušníci z mnoha různých míst, nezřídka i mimo Itálii. Bitvy u Kresčaku se oproti jiným případům neúčastnili jako žoldnéři, ale jako pomocný kontingent tradičního spojence Francie.Nicolle, s. 30.
Bitva
Zprávy současníků náhled|250px|James William Edmund Doyle: sir Thomas Norwich žádá krále o pomoc pro prince z Walesu O událostech z 26. srpna 1346 hovoří celá řada historických pramenů, nicméně nejzevrubnější popis pochází z Kronik Francie, Flander, Anglie, Skotska a Španělska francouzsky píšícího henegavského kronikáře Jeana Froissarta, jenž své informace získával především od přímých pamětníků událostí.Froissart, s. 220. Časově bližší relaci však poskytuje letopis Vrayes Chroniques (Pravdivé kroniky) z pera vlámského kronikáře Jeana Le Bela, který ve svém díle zachytil éru panování krále Eduarda III.
Z českých písemných pramenů o bitvě informuje Kronika pražského kostela od Beneše Krabice z Weitmile (kterého o událostech pravděpodobně informovali zpravodajové z blízkého okolí Karla IV.), Kronika Františka Pražského a Stručné sepsání kroniky římské a české z pera Jana Neplacha.Kroniky doby Karla IV., s. 140 a 141, 244, 548.
Pravděpodobný průběh náhled|vlevo|250px|Schéma postavení vojsk před bitvou