Litva (), plným názvem Litevská republika (litevsky ), je pobaltský stát v Evropě. Je jednou ze tří baltských zemí a leží na východním pobřeží Baltského moře. Na severu sousedí s Lotyšskem, na východě s Běloruskem, na jihu s Polskem, na jihozápadě s ruskou exklávou Kaliningradská oblast a na západě má námořní hranici se Švédskem. Vesměs rovinatá a nížinná země má mírné podnebí s oceánskými i kontinentálními vlivy, označované jako vlhké kontinentální. Na ploše asi 65 000 km² žije v ní 2,9 milionu obyvatel. Hlavním a největším městem je Vilnius, mezi další velká města patří Kaunas, Klaipéda, Šiauliai a Panevėžys. Přes čtyři pětiny obyvatel tvoří Litevci, kteří jsou baltským národem, největšími menšinami jsou Poláci (6 %) a Rusové (5 %). Úředním jazykem je litevština, jeden ze dvou živých baltských jazyků, a 74 % obyvatel se hlásí ke katolické církvi.
Jihovýchodní pobřeží Baltského moře bylo po tisíciletí obýváno různými baltskými kmeny. Ve 30. letech 12. století litevské země poprvé sjednotil velkokníže Mindaugas, který 6. července 1253 vytvořil Litevské království. Následná expanze a konsolidace vyústila v Litevské velkoknížectví, které bylo ve 14. století největší zemí v Evropě. V roce 1386 uzavřelo velkoknížectví faktickou personální unii s Korunou polského království. Obě království se v roce 1569 spojila do dvoukonfederální Polsko-litevské unie, která vytvořila jeden z největších a nejúspěšnějších států v Evropě. Tato unie trvala více než dvě století, dokud ji sousední země v letech 1772–1795 postupně nerozložily, přičemž většinu litevského území anektovalo Ruské impérium. Ke konci první světové války vyhlásila v roce 1918 Litva nezávislost a založila moderní Litevskou republiku. Za druhé světové války byla Litva okupována Sovětským svazem, poté nacistickým Německem a v roce 1944 byla znovu obsazena Sověty. Litevský ozbrojený odpor proti sovětské okupaci trval až do počátku 50. let 20. století. Dne 11. března 1990, rok před formálním rozpadem Sovětského svazu, se Litva stala první sovětskou republikou, která se odtrhla, když vyhlásila obnovení své nezávislosti.
Litva je unitární poloprezidentskou republikou s prezidentem jako hlavou státu, zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament. Je vyspělou zemí s vysokými příjmy a vyspělou ekonomikou, která se v indexu lidského rozvoje umístila na 35. místě. Litva je členem Evropské unie, Rady Evropy, eurozóny, Severské investiční banky, schengenského prostoru, NATO a Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Účastní se také formátu regionální spolupráce Severská a baltská osmička.
Etymologie náhled|vlevo|První zmínka o Litvě (v genitivu: Lituae) v Quedlinburské kronice z roku 1009
Jméno Litvy (ve slově Lituae v genitivu; 1. pád by tedy byl „Litua“) bylo poprvé zmíněno v Quedlinburské kronice dne 9. března 1009 v zápise o smrti svatého Bruna. Bruno pokřtil Netimera, jednoho z místních (patrně jotvingských) knížat a jeho blízké. S tím nesouhlasil jeho bratr Zebeden, který nechal Bruna i s jeho svitou stít. (viz též článek Dějiny Litvy).
Existuje několik verzí původu jména země. V západních zemích převládá názor, že název Litva vznikl z litevského slova lietus, což znamená déšť. Litva je tedy podle nich země deště. Existuje však mnoho jiných zemí, kde prší častěji než v Litvě, ale jejich jména nejsou odvozena od slova déšť. Sami Litevci tuto verzi berou pouze anekdoticky, např. v textu písně úryvek „...Lietuva, kur lietus lyja...“ – „...Litva, kde prší...“.
Litevský jazykovědec Kazimieras Kuzavinis tvrdí, že jméno země pochází z názvu vodního toku Lietauka, jehož název byl slovanismem (správný název byl Lietava). Podle něj právě tato řeka dala jméno jednomu z litevských regionů a později i celé Litvě. Lietauka je v současnosti pravým přítokem řeky Neris. Je to 11 km dlouhý vodní tok, který se nachází 30 km od města Kernavė, tehdejšího důležitého politického centra litevského státu. Avšak v jeho větší blízkosti nebyly nalezeny žádné archeologické památky a sotva tam co mohlo být, protože to bylo bažinaté místo. Říčka je příliš nevýznamná (pouze 11 km) aby mohla dát jméno celé zemi. Proto tuto verzi lingvisté většinou odmítají.
Simas Karaliūnas navrhl originální hypotézu, že název Litvy souvisí s německým slovem leiten (vést, velet). Toto slovo je pokládáno za odvozeninu indoevropského prajazyka, která v minulosti mohla být i v litevštině. Název prý zpočátku znamenal „vojsko“ a tuto souvislost leiten – vojsko potvrzují i historické dokumenty.
Artūras Dubonis na základě historických údajů uvedl teorii, že původní forma ethnonyma byla leitis. To, že kmen slova liet- pochází z původního leit- bylo lingvistům známo již dříve. A. Dubonis dokázal, že označením leitis byli Litevci nazýváni v některých zdrojích z 14.–15. století a to dalo název určité specifické vrstvě zemanů Velkoknížectví litevského. Leitis totiž mělo zhruba tyto významy: 1. Vrstva sloužících velkoknížeti: vlastnili polnosti ve vlasti, vydržovali jeho koně, platili daně přímo panovníkovi, sloužili mu za vojenských tažení. Panovníkovi vojáci, také vybírali mýtné. Po zesílení pozic šlechty se stali pro panovníka již nepotřebnými a brzy zanikli, někteří se sami stali šlechtici. 2. Věc, záležitost. 3. Název národnosti (Litevců) ve 14.–15. století. Občas takto byli nazýváni všichni Litevci kromě Žemaitiů (Žmuďanů). V lotyštině se termín Leitis množné číslo Leiši jako alternativní k novějšímu Lietuvietis udržel až dosud. Mimo jiné, stejného původu – ovšem s jiným směrem variací – je i název Lotyšska (Lettonia).
Dějiny
náhled|vlevo|200px|Změny litevského území od 13. století dodnes Lidé žili na území současné Litvy již od pravěku. První se zde usadili po poslední době ledové, zhruba v 10. tisíciletí před naším letopočtem. V neolitu archeologové rozeznávají Kundskou, Němenskou a Narvskou kulturu. V 8. tisíciletí př. n. l. se klima zmírnilo, došlo k oteplení a vyrostly lesy. Obyvatelé tak přestali migrovat kvůli potravě a více se začali zabývat lovem. Zemědělství se objevilo až ve 3. tisíciletí př. n. l. V této době se také začala rozvíjet řemesla a obchod. Ve 3.–2. tisíciletí př. n. l. přišli do oblasti Indoevropané, smísili se místním obyvatelstvem a vytvořili tak různé pobaltské kmeny.
Historické záznamy svědčí o tom, že již kolem roku 50 př. n. l. tyto kmeny vyvážely jantar až do Římské říše. O Baltech psal okolo roku 98 Tacitus v díle De origine et situ Germanorum, ve 2. století Klaudios Ptolemaios. Předpokládá se, že kolem 7. století se od sebe odlišila litevština a lotyština. Od 9. do 11. století byli Baltové vystaveni nájezdům Vikingů. V průběhu 10.–11. století byli vazaly Kyjevské Rusi. Od poloviny 12. století to byli naopak Litevci, kteří začali napadat ruská území. V roce 1183 zpustošili Polock a Pskov a dokonce v té době ohrožovali i vzdálenou a mocnou Novgorodskou republiku. náhled|Mindaugas Nájezdy, drancování a shromažďování otroků vyžadovaly sociální diferenciaci, což podnítilo vznik rané státnosti. Nesourodé litevské kmeny podél Němene byly sjednoceny do litevského státu nejpozději do roku 1219. Zhruba do roku 1236 je umisťován vznik Litevského velkoknížectví. Kníže Mindaugas se nechal v roce 1251, zejména pod tlakem Livonského řádu, pokřtít a dva roky poté získal od papeže královský titul. Je jediným litevským vůdcem, který byl korunován na krále a den jeho korunovace je dnes v Litvě státním svátkem. Nakonec se ale Mindagaus proti Livoncům spojil s Rusy a vrátil se k pohanství. Ve Treniotově spiknutí byl zabit a spolupráce s Rusy byla přerušena, pohanství se však udrželo. Kvůli tomu se Litva stala terčem křesťanských křížových výprav Řádu německých rytířů i Livonského řádu. Druhý z těchto řádů byl spojenými vojsky Litevců a Lotyšů (Zemgalů) vedených Vykintasem poražen a zastaven 22. září 1236 v bitvě u Šiauliai. Tento den je dnes v Litvě a Lotyšsku slaven jako Den baltské jednoty. Bitva iniciovala povstání na územích dobytých Livonským řádem, v němž si Litva definitivně uhájila nezávislost. vlevo|náhled|Trakai Roku 1316 se vlády ujala dynastie Gediminovců, která z Litvy učinila mocný stát, jenž expandoval na území dnešního Běloruska a Ukrajiny. Zakladatel dynastie Gediminas je i legendárním zakladatelem Vilniusu. Jako královské sídlo nechal vystavět vodní hrad Trakai. Jeho syn Algirdas porazil mongolskou Zlatou hordu v bitvě u Modrých vod roku 1362 a poté se zmocnil Kyjevského knížectví. Po dobytí Kyjeva se Litva stala přímým sousedem a soupeřem Moskevského velkoknížectví, což vedlo k napětí a konfliktům (viz též Rusko-litevské války). Na konci 14. století byla Litva jednou z největších zemí v Evropě a zahrnovala dnešní Bělorusko, Ukrajinu a části Polska a Ruska. náhled|Bitva u Grunwaldu|350x350pixelů Roku 1385 vstoupila Litva do Krewské unie spolu s Polskem a roku 1387 přijala jako poslední země v Evropě křesťanství. Z Litvy vzešla polská panovnická dynastie Jagellonců, jejím zakladatelem se stal Gediminovec Vladislav II. Jagello, jenž byl také klíčové figurou christianizace Litvy. V roce 1392 se litevským velkovévodou stal Vytautas. Za jeho vlády územní expanze vyvrcholila. Začala také centralizace státu. Ve správě státu začala sehrávat významnou roli litevská šlechta. Ve velké bitvě u řeky Vorskla v roce 1399 Vytautas konfrontoval Tatary. Díky úzké spolupráci dosáhla vojska Litvy a Polska v roce 1410 rozhodného vítězství nad Řádem německých rytířů v bitvě u Grunwaldu, jež byla jednou z největších bitev středověké Evropy. Vytautas získal od císaře Svaté říše římské Zikmunda i královskou korunu, ale oficiální královské korunovace se nedožil. vlevo|náhled|Bitva u Orši Po smrti Vytautase se litevská šlechta pokusila rozbít unii mezi Polskem a Litvou. Jenže spojenectví s Polskem se brzy začalo hodit kvůli rostoucí moci Moskevského velkoknížectví. Dne 8. září 1514 se odehrála bitva u Orši, kde polsko-litevskému vojsku velel litevský hejtman Konstantin Ostrožský. Třicetitisícová polsko-litevská armáda v ní porazila 80 000 moskevských vojáků a zajala jejich velitele. Obě země se střetly i v Livonské válce. náhled|Vilnius okolo roku 1600 Namísto původně zamýšleného osamostatnění tak v roce 1569 uzavřelo Velkoknížectví litevské novou smlouvu s Královstvím Polska a vznikla ještě mnohem těsnější, tzv. Lublinská unie. Díky ní vytvořila Litva s Polskem stát zvaný Republika obou národů. Litva si ponechala samostatnou armádu, měnu i zákony, přesto měli ve státě větší vliv Poláci. Polonizace nakonec ovlivnila všechny aspekty litevského života: politiku, jazyk, kulturu i národní identitu. Od roku 1573 byli polští králové a litevští velkovévodové voleni šlechtou, což významně posílilo moc šlechty, která si vynutila tzv. zlaté svobody. To pozvolna drolilo stát, ale na počátku 17. století, v počátcích třicetileté války, na této mocenské konstelaci Litva vydělala, neboť vlivní šlechtici prosadili, aby v třicetileté válce, která zničila velkou část Evropy, unie zůstala neutrální. Tím se vyhnula devastaci. Polsko-litevské vojsko bylo přitom velmi silné, podařilo se mu například obsadit a dva roky držet Moskvu v letech 1610–1612. náhled|Severní válka: Bitva u Saločiai, 1703