R.E.M. (vyslov.„ár-í-em“) byla americká rocková skupina, kterou v roce 1980 ve městě Athens v Georgii založili bubeník Bill Berry, kytarista Peter Buck, baskytarista Mike Mills a zpěvák Michael Stipe. R.E.M. patří mezi první kapely hrající alternativní rock, které se dostaly do povědomí širokého spektra posluchačů. Svůj první singl, „Radio Free Europe“ vydali v roce 1981 u labelu Hib-Tone. V roce 1982 následovalo vydání EP Chronic Town u I.R.S. Records a alba Murmur v roce 1983, které se dočkalo velice pozitivních reakcí ze strany hudebních kritiků. V následujících letech dosáhli R.E.M. díky dalším albům úspěchů na alternativní scéně. V roce 1987 vstoupili do mainstreamu hitem „The One I Love“ a o rok později podepsali smlouvu s Warner Bros. Company. Records.
Na začátku 90. let vydali R.E.M., v té době často označováni za průkopníky alternativního rocku, velice úspěšná alba Out of Time (1991) a Automatic for the People (1992), jejichž zvuk se však lišil od dosavadních alb kapely. S albem Monster (1994) se R.E.M. vrátili k více rockovému zvuku a po šestileté odmlce se vydali na turné, které však poznamenaly zdravotní potíže členů kapely. V roce 1997 prodloužili R.E.M. smlouvu s Warner Bros. za tehdy rekordních 80 milionů dolarů. Následujícího roku kapelu z osobních důvodů opustil bubeník Bill Berry a kapela byla od té doby tříčlenná.
R.E.M. hráli a vydávali desky i v prvním desetiletí 21. století, avšak ty se setkaly se smíšenými reakcemi kritiků a fanoušků. Kapela se také aktivně angažuje v různých politických a společenských hnutích. V roce 2007 byli R.E.M. uvedeni do Rock and Roll Hall of Fame.
Historie
Seskupení: 1980–1981 250px|náhled|vlevo|Michael Stipe (vlevo) a Peter Buck (vpravo) v Belgii v roce 1985 V lednu 1980 se Michael Stipe a Peter Buck potkali v obchodě s nahrávkami ve kterém Buck pracoval. Oba zjistili, že se jim líbí podobná hudba, a to punk rock a protopunk reprezentované umělci jako Patti Smith, Television a The Velvet Underground. Stipe později řekl: „Zjistili jsme, že jsem kupoval desky, které si (Buck) odkládal pro sebe.“ Stipe a Buck později potkali na jedné párty studenty University of Georgia Mikea Millse a Billa Berryho kteří spolu hráli v kapele už od střední školy. Kvartet se dohodl, že spolu napíšou několik písniček. Stipe později poznamenal, že za tím nebyl žádný velký plán a pokus prorazit. Nepojmenovaná kapela několik měsíců cvičila, aby 5. dubna 1980 vystoupila na narozeninové party jejich kamaráda v episkopálním kostele. Po zvažování jmen jako „Twisted Kites“, „Cans of Piss“, nebo „Negro Wives“ se kapela nakonec pojmenovala R.E.M. Tento název vznikl tak, že Stipe zabořil náhodně prst do slovníku právě na tuto zkratku.
Členové opustili školu, aby se mohli plně věnovat kapele. Jejich manažerem se stal Jefferson Holt, majitel obchodu s deskami, který byl kapelou a jejím vystoupením v jeho domovském městě Chapel Hill v Severní Karolíně tak nadšen, že se za ní přestěhoval do Athnes. Úspěch R.E.M. v Athens a okolí byl téměř okamžitý. Koncerty začalo navštěvovat čím dál více lidí, což ovšem vedlo k negativnímu postoji mnohých místních hudebníků. Během dalšího roku a půl již kapela koncertovala na jihu Spojených států. Tehdejší turné však bylo velmi skromné, kapela cestovala ve staré dodávce, kterou řídil Holt, a členové kapely mohli za jídlo utratit jen dva dolary denně. Během léta 1981 nahráli R.E.M. svůj první singl, „Radio Free Europe“ ve studiu Mitche Eastera ve Winston-Salem v Severní Karolíně. „Radio Free Europe“ byl vydán místním nezávislým labelem Hib-Tone v nákladu 1 000 kusů, který byl prakticky okamžitě vyprodán. Přestože se stal nedostatkovým zbožím, kritici na něj nešetřili chválou. New York Times ho zařadili mezi 10 nejlepších singlů roku a Village Choice ho označil za singl roku 1981.
Léta u I.R.S. Records: 1982–1986 250px|náhled|vpravo|R.E.M. v roce 2008 V říjnu 1981 nahráli R.E.M. spolu s Mitchem Easterem EP Chronic Town, které mělo být původně vydané u Hib-Tone. Demo nahrávky se však dostalo k I.R.S. Records, která s kapelou podepsala v květnu 1982 smlouvu, když ji R.E.M. upřednostnili před nabídkou mnohem větší společnosti RCA Records. Chronic Town bylo vydáno v srpnu téhož roku. Recenze v NME ocenila mystický nádech písní a tvrdila, že „R.E.M. zní opravdově a je skvělé slyšet něco tak nenuceného a chytrého jako toto.“
I.R.S. přidělila R.E.M. producenta Stephena Haugea, aby s kapelou nahrál její první album. Jeho přílišný technický perfekcionalismus kapelu neoslovil a ta požádala I.R.S., aby mohla nahrát album s Easterem. Nahrávací společnost nechala R.E.M. na zkoušku nahrát píseň „Pilgrimage“ s Easterem a jeho kolegou Donem Dixonem. Vedení I.R.S. po poslechu této nahrávky dovolilo kapele nahrát album s Easterem a Dixonem. R.E.M. odmítli do alba zakomponovat kytarová sóla a v té době populární syntetizátory, aby album získalo nadčasový zvuk. Album Murmur vydané v roce 1983 se dočkalo pozitivního přijetí kritikou, časopis Rolling Stone jej dokonce vyhlásil nahrávkou roku. Album se umístilo na 36. místě amerického žebříčku. Znovu nahraná píseň „Radio Free Europe“ byla vybrána jako první singl a na žebříčku singlů se umístila na 78. pozici. I přes mnohá ocenění se alba Murmur prodalo jen 200 000 kopií, což bylo méně, než I.R.S. očekávala.
R.E.M. poprvé vystoupili v celostátní televizi v říjnu 1983 v pořadu Late Night with David Letterman, kde zahráli píseň „Radio Free Europe“ a novou, doposud nepojmenovanou píseň. Ta byla později pojmenována „So. Central Rain (I'm Sorry)“ a stala se prvním singlem z následujícího alba Reckoning (1984), na kterém opět spolupracovali Easter a Dixon. Také toto album se dočkalo pozitivních recenzí, například časopis NME napsal, že Reckoning „potvrzuje, že R.E.M. jsou jednou z nejvíce vzrušujících kapel na světě.“ Na konci roku 1983 se kapela poprvé vydala na turné po Evropě. Reckoning dosáhlo na 27. místo na americkém žebříčku, což byl obrovský úspěch, protože kapela byla známa především na univerzitách. Naopak za oceánem se albu kvůli špatné distribuci a malému prostoru věnovanému mu v rádiích nedařilo a na britském žebříčku se dostalo jen na 91. místo.
Třetí album, Fables of the Reconstruction (1985), znamenalo obrat ve vývoji kapely. Místo Dixona a Eastera produkoval album Joe Boyd, který předtím v Anglii spolupracoval s Fairport Convention a Nickem Drakem. Pro členy kapely bylo nahrávání extrémně náročné, především kvůli chladnému zimnímu počasí a mizernému jídlu ve studiu a kapela se tak dostala na pokraj rozpadu. Pochmurná atmosféra při nahrávání se promítla i do alba samotného. Stipe psal texty vycházející z jižanské mytologie a v rozhovoru z roku 1985 prohlásil, že jej inspirovala „představa o starých lidech sedících okolo ohně předávajíce legendy a pohádky svým vnoučatům.“ Fables of the Reconstruction se stalo komerčně nejúspěšnějším albem I.R.S. Records v Americe. V Evropě se však albu nedařilo a ohlasy kritiky byly tentokrát smíšené a někteří kritici albu vytýkali, že bylo příliš pochmurné a špatně nahrané. Stejně jako v případě předchozího alba byly i singly z Fables of the Reconstruction prakticky zcela ignorovány mainstreamovými rádii. Vedení I.R.S. Records tak začalo být frustrováno neochotou kapely prorazit i do mainstreamu.
Producentem čtvrtého alba se stal Don Gehman. Album Lifes Rich Pageant (1986) bylo přístupnější i pro posluchače mimo univerzitní rádia, neboť Stipeův mumlavý charakter zpěvu se změnil a album bylo celkově pozitivnější než Fables of Reconstruction. V roce 1986 prohlásil Peter Buck v rozhovoru pro Chicago Tribune, že „Michael se stále zlepšuje a je si stále jistější. Myslím si, že se to projevuje v charakteru jeho hlasu.“ Lifes Rich Pageant překonalo své předchůdce a umístilo se na 21. místě amerického žebříčku, prodalo se jej přes 500 000 kopií a R.E.M. tak poprvé obdrželi zlatou desku. Singl „Fall on Me“ byl hrán na některých komerčních rádiích, avšak šlo jen o ta méně významná a největší podporu mělo album stále na univerzitních rádiích. Díky úspěchu alba Lifes Rich Pageant se I.R.S. Records rozhodla vydat album Dead Letter Office, které obsahovalo především písně obsažené jako B-strany na doposud vydaných singlech. Krátce poté vydala I.R.S. Records všechny doposud nahrané videoklipy R.E.M. (kromě „Wolves, Lower“) pod názvem Succumbs.
První velké úspěchy: 1987–1993 vlevo|náhled|250px|Bill Berry v roce 1997 Don Gehman neprodukoval páté album R.E.M. a kapele navrhl, aby si za producenta zvolila Scotta Litta, který s kapelou nakonec spolupracoval na dalších pěti albech. Album Document (1987) obsahovalo některé otevřeně politické písně, například „Welcome to the Occupation“ a „Exhuming McCarthy“, které reagovaly na konzervativní politické prostředí za vlády prezidenta Reagana. John Pareles z The New York Times napsal v recenzi, že „Document je jak sebevědomé, tak i vyzývavé album. Pokud se R.E.M. mají z kultovní kapely stát kapelou masově oblíbenou, toto album jim to umožní.“ Document bylo opravdu průlomové album a první singl „The One I Love“ se dostal mezi dvacet nejúspěšnějších jak ve Spojených státech, tak i v Kanadě a Spojeném království. V lednu 1988 bylo prodáno milion kopií alba Document. V prosinci 1987 se R.E.M. objevili na titulní straně časopisu Rolling Stone, kde byli označeni za „nejlepší americkou rock & rollovou kapelu.“
Nespokojení s malými úspěchy v zahraničí se R.E.M. rozhodli neprodloužit smlouvu s I.R.S. Records a místo toho podepsali kontrakt s Warner Bros. Records. V roce 1988 vydala I.R.S. kompilaci Eponymous, která obsahovala singly a raritní nahrávky. Ve stejném roce vydali R.E.M. své první album u Warner Bros pojmenované Green. Toto album nahrané v Nashvillu v Tennessee se vyznačovalo experimentováním se zvukem. Nahrávky se různily od optimistického prvního singlu „Stand“, který byl ve Spojených státech velkým hitem, až po politické písně jako „Orange Crush“ a „World Leader Pretend“, které se věnovaly Vietnamské válce, respektive válce studené. Alba Green se prodaly po celém světě čtyři miliony kopií. Kapela také vyrazila na podporu alba na své doposud největší a po vizuální stránce i nejpropracovanější turné. Po jeho skončení se členové rozhodli dát si na rok pauzu, což byla jejich první velká přestávka.
V polovině roku 1990 se R.E.M. vrátili do studia, aby nahráli své sedmé album, Out of Time. Na rozdíl od předcházejících alb začali členové používat i jiné nástroje než elektrické kytary a to například mandolínu, varhany a akustické kytary. Album bylo vydáno v březnu 1991 a dostalo se jako první album kapely na první místo amerického i britského žebříčku. Ve Spojených státech se do roku 1996 prodaly 4,2 miliony kopií a celosvětově okolo 12 milionů. První singl, „Losing my Religion“ se stal celosvětovým hitem jak v rádiích, tak i na MTV a dalších hudebních stanicích. Singl se dostal až na čtvrté místo amerického žebříčku, což z něj učinilo doposud nejúspěšnější singl R.E.M. Mike Mills později konstatoval, že „v naší kariéře bylo málo opravdu přelomových událostí, protože se kapela vyvíjela postupně. Jestli ale chcete mluvit o opravdovém zlomu, myslím, že to byla právě ‚Losing My Religion‘.“ Na druhém singlu, „Shiny Happy People“, zpívala Kate Pierson z kapely The B-52's pocházející stejně jako R.E.M. z města Athens. Tento singl se dostal na desáté místo amerického a na šesté místo britského žebříčku. I přes oblibu této písně na ni R.E.M. zanevřeli a na koncertech ji nikdy nehrají. R.E.M. získali díky Out of Time sedm nominací na ceny Grammy, což bylo mezi všemi umělci v roce 1992 nejvíce. Album bylo vyhlášeno nejlepším alternativním albem roku a píseň „Losing My Religion“ byla oceněna za nejlepší videoklip a nejlepší popovou nahrávku nahranou duem, nebo kapelou. R.E.M. nekoncertovali na podporu alba a místo toho vystoupili jen na několika jednorázových akcích včetně vystoupení na MTV v rámci série MTV Unplugged.