Společenstvo Prstenu je název prvního ze tří svazků románu Pán prstenů anglického autora Johna Ronalda Reuela Tolkiena. Po něm následují Dvě věže a Návrat krále. Skládá se ze dvou knih (částí), první obsahuje dvanáct kapitol, druhá deset kapitol. Děj knihy vypráví o dobrodružné a nebezpečné cestě hobita Froda Pytlíka s Prstenem moci. Na jeho putování mu pomáhá titulní společenstvo Prstenu, jehož rozpadem svazek končí. Poprvé bylo Společenstvo Prstenu vydáno 29. července 1954 ve Velké Británii nakladatelstvím Allen & Unwin.

Okolnosti vydání

Poté, co si Rayner Unwin (syn a spolupracovník nakladatele Stanleyho Unwina) vyzvedl 19. září 1952 od Tolkiena rukopis Pána prstenů, dospěl k názoru, že z ekonomického hlediska bude nejvýhodnější román vydat ve třech svazcích prodávaných po 21 šilincích, což byla ovšem i tak vyšší cena, než bylo v té době u románů běžné. Každá z částí měla být vydána pod vlastním jménem, aby čtenáře nevystrašil značný rozsah díla a aby se románu dostalo u každého svazku nové sady recenzí. Po náročných debatách se s Tolkien s Raynerem Unwinem dohodl na názvech Společenstvo Prstenu, Dvě věže a Návrat krále. Tolkienův syn Christopher na poslední chvíli zajistil mapy, které jsou vydávány jako součást publikace – mapu Středozemě a plánek Kraje. Jedním ze zvažovaných názvů byl také Návrat stínu (The Return of the Shadow).

Vydání prvního svazku provázely potíže; vzhledem k finančním nákladům nebylo možné realizovat některé autorovy požadavky (rudé písmo na Prstenu, faksimile ohořelé stránky knihy z komnaty Mazarbul) a Tolkien musel některé své pravopisné volby (například „elven“ místo v té době obvyklejšího „elfin“) bránit před tiskařskými změnami. Publikace konečně vyšla 29. července 1954. Na nakladatelskou záložku přispěl svým textem Richard Hudges, Naomi Mitchinsonová (srovnávala knihu se science-fiction a dílem Thomase Maloryho) a C. S. Lewis (přispěl srovnáním s Ludovicem Ariostem). Poslední jmenovaný byl také autorem první recenze Společenstva Prstenu. Vyšla 14. srpna 1954 v časopise Time & Tide a vyzněla neobyčejně pochvalně; Lewis napsal, že v „divné“ a „chorobně protiromantické“ době je návrat k velkolepé hrdinské romanci úlevou. Další recenze nebyly tak bezvýhradně nadšené (někteří kritikové zavrhovali černobílé rozlišení dobra a zla, prozaický styl a nedostatek žen a náboženského ducha), i tak se však mnozí obdivovali síle obraznosti a vypravěčského umění. Pozitivní ladění recenzí vedlo k dobrým prodejům, rychle se rozprodal původní náklad 3500 výtisků a po měsíci a půl muselo nakladatelství objednat dotisk. Ve Spojených státech vyšlo Společenstvo Prstenu v říjnu 1954 v nakladatelství Houghton Mifflin a rovněž se setkalo s velkým zájmem čtenářů. Svůj podíl na tom měly pochvalné články Tolkienova přítele a básníka W. H. Audena v New York Times.Carpenter (1993), s. 193–196

Grafickou úpravu obálky prvního vydání navrhl a vytvořil sám Tolkien. Ve středu obálky se nachází Jeden prsten, je obkroužený nápisem v tengwar, sám pak obsahuje černou plochu se Sauronovým okem. Nad Prstenem je umístěna Narya, prsten ohně, jejž nosí Gandalf a jímž je zdůrazněn čarodějův vzdor vůči Temnému pánu. V alternativních, nepoužitých návrzích se vlevo a vpravo dole objevily také dva zbývající elfské prsteny, Nenya (prsten vody) a Vilya (prsten vzduchu), oba s kamenem obráceným ke středu obálky.

Stručné shrnutí děje

Kniha první Na počátku příběhu se hobit Frodo, synovec a dědic Bilba Pytlíka, dozví od čaroděje Gandalfa, že jeho prsten, který zdědil po Bilbovi (jak ten jej nabyl, se popisuje v předchozí části příběhu, v knize Hobit), považovaný jím za víceméně hračku, je ve skutečnosti Jeden prsten, který si kdysi vyrobil Temný pán Sauron a nechal do prstenu přejít značnou část své moci, aby si s jeho pomocí podrobil obyvatele Středozemě, především elfy. Dozví se, že Sauron byl kdysi dávno poražen a prsten mu byl odňat, nyní však opět získal svou ztracenou moc a touží Jeden prsten získat zpět. Je pravděpodobné, že se již Sauron dozvěděl o Bilbovi, a proto musí Frodo opustit Kraj, aby se Prstenu Sauron nezmocnil. Frodo se spolu se svým zahradníkem Samvědem Křepelkou (Samem) a přáteli Smělmírem Brandorádem (Smíškem) a Peregrinem Bralem (Pipinem) vydává na Gandalfovu radu do elfského sídla Roklinky, kam Sauronova moc nesahá a kde se má rozhodnout o dalším osudu Prstenu.

Brzy je odhalí Černí jezdci, Prstenové přízraky, Sauronovi služebníci, a hobiti jsou nuceni celou cestu prchat před jejich pronásledováním. Přes další nebezpečí (málem podlehnou zlému duchu mohyly v Mohylových vrších) se dostanou do městečka Hůrky, kde se seznámí s Aragornem, dědicem starobylé lidské říše Gondor na jihu Středozemě, jenž se však hobitům představí jako hraničář Chodec. Aragorn nabídne hobitům pomoc s cestou do Roklinky. Tam skutečně dorazí, i když jsou cestou na vrchu Větrově téměř polapeni Prstenovými přízraky; Frodo je těžce zraněn (v Roklince je opět uzdraven, ne však zcela).

Kniha druhá V Roklince uspořádá pán Elrond poradu, jíž se zúčastní elfové, lidé, trpaslíci, Frodo se svými hobitími přáteli a čaroděj Gandalf. Elrond přítomným vypoví příběh Prstenu a v následné debatě, jak s ním naložit, je rozhodnuto, že jediný způsob, jak zamezit, aby se kdy opět dostal do Sauronovy moci, je zničit ho na místě, kde byl vyroben, tedy v srdci Sauronovy říše Mordoru v Puklinách osudu, průrvě ohnivé hory Orodruiny (Hory osudu). Protože se nikdo nechce dobrovolně do tak nebezpečného místa vydat, nabídne se nakonec Frodo.

Jeho nabídka je přijata a jsou mu ustanoveni společníci mající mu pomáhat na cestě: všichni jeho hobití přátelé, Aragorn, Gandalf, elf Legolas, trpaslík Gimli a Boromir, syn vládnoucího správce Gondoru. Družinu (Společenstvo Prstenu) zavede cesta do starobylé, nyní opuštěné podzemní trpasličí říše Morie, kde probudí démona z dávných časů, balroga (původ tohoto démona je vysvětlen v Silmarillionu). Gandalf, dosavadní vůdce výpravy, se v souboji s balrogem zřítí do propasti, zbylí členové družiny uniknou do elfské lesní říše Lothlórien. Jeho vládce Celeborn s chotí Galadriel poskytnou výpravě pomoc, družina dále putuje po Velké řece Anduině divočinou na jih směrem ke gondorské říši.

Před Rauroským vodopádem jsou poutníci nuceni opustit řeku, při tom se Boromir pokouší Frodovi sebrat prsten, po němž během cesty zatoužil. Vzápětí je družina napadena Uruk-hai, plemenem ohavných služebníků Saurona a Sarumana, míšenci mezi lidmi a skřety. Děj končí, když se Frodo rozhodne po zkušenosti s Boromirem jít do Mordoru sám (se Samem), aby Jeden prsten nepokoušel i ostatní.

Kompozice knihy

Předmluva

vpravo|náhled|upright|J. R. R. Tolkien ve 20. letech dvacátého století

V předmluvě hovoří autor především o vzniku románu Pán prstenů a o interpretaci svých děl. Uvádí, že Pána prstenů začal psát ihned po dokončení Hobita, text však nadlouho odložil poté, co se rozhodl věnovat příběhům ze Starých časů (později otištěných především v knize Silmarillion). I když se později ke vznikajícímu románu – povzbuzen zájmem čtenářů – vrátil, postupoval pomalu. V době vypuknutí druhé světové války příběh dospěl teprve k Balinovu náhrobku v Morii. Autor v předmluvě uvádí, že velká část textu vznikla právě mezi lety 1939 a 1945; kapitoly, které se později staly čtvrtou knihou (druhou částí Dvou věží), dokonce postupně zasílal synu Christopherovi sloužícímu u letectva.

Ve druhé části předmluvy se Tolkien vypořádává s názorem, že do svého díla zabudoval vnitřní význam či poselství. Tento pohled zcela odmítá a tvrdí, že probíhající válka na jeho psaní neměla vliv a že představy, že mělo jít o alegorii, jsou mylné. To dokazuje mimo jiné skutečností, že kdyby chtěl opravdu události světové politiky do svého díla zakódovat, nebyl by Prsten zničen; analogicky k výsledku druhé světové války by byl Prsten využit, Sauron zotročen a Barad-dûr okupována. Přestože Tolkien přiznává, že jako autor byl ovlivněn svou zkušeností, varuje před pokusy tento proces zachytit; upozorňuje, že události a myšlenkové proudy, které silně ovlivnily kritika, nemusely být stejně významné pro spisovatele, jakkoliv třeba oba, kritik i spisovatel, žili ve stejné době. Jako významnější události, které se podílely na utváření jeho osobnosti a světonázoru, jmenuje první světovou válku, v níž zahynula většina jeho přátel z mládí, a také neutěšenou situaci ve venkovské Anglii, jejíž krajina byla již od Tolkienova raného dětství „mrzce ničena“. Současně přiznává, že v rámci čtenářské svobody je přirozeně možné románové události na aktuální svět aplikovat. Jak zachycuje Anne C. Petty, silná skepse vůči alegorii byla Tolkienovi vlastní a projevuje se také v jeho korespondenci. V jednom z dopisů Tolkien přímo tvrdí, že jsou mu užívání symboliky a vědomá alegorizace jako způsob myšlení zcela cizí: jako příklad nesmyslné úvahy uvádí ztotožnění pěti čarodějů se pěti smysly člověka či chápání skřetů jako komunistů. Při pátrání po pramenech Tolkienova díla však čtenáři a badatelé autorovi přání často nerespektují. Objevují se interpretace ztotožňující rasy Středozemě se sedmi smrtelnými hříchy, chápání Saurona jako Satana, Hitlera či Stalina a podobně.

Prolog

Prolog obsahuje čtyři části (O hobitech, O dýmkovém koření, O uspořádání Kraje, O nalezení prstenu) a Poznámku o Krajových letopisech. Na rozdíl od zbytku díla na sebe vypravěč v prologu bere podobu překladatele, který texty o hobitech, napsané Bilbem a Frodem (koncipované jako výňatky z Červené knihu Západní marky) přeložil, zajišťuje jejich vydávání a uvádí svým učeným komentářem.

První část, nazvaná „O hobitech“, zachycuje historii a zvyky národa hobitů, vzdálených příbuzných lidí. Hobiti jsou představeni jako drobný lid (dvě až čtyři stopy vysoký) se zálibou v pohodlí, hojnosti požitků a řemeslech. Mají se vyznačovat také zálibou v pestrých barvách a hustou srstí na chodidlech. Představeno je rozdělení na tři základní větve. Chluponozí původně přebývali v podhůří, stýkali se s trpaslíky a často žili v norách; Plavíni byli spřáteleni s elfy a nacházeli zalíbení v jazycích a umění; a Statové se méně obávali lidí a bylo možné je nalézt v okolí velké řeky Anduiny. Popis je veden z pohledu „dneška“, tedy doby poloviny dvacátého století, kdy už se hobiti lidem „úzkostlivě vyhýbají“ a „je těžké je nalézt“. Zdůrazněna je hobití láska k jídlu – později v románu se potrava a její konzumace často objevuje v narážkách, písních a básních či přirovnáních a frazémech, které postavy hobitů používají. Když se v jednom z dopisů sám Tolkien přirovnal k hobitovi, staví toto přirovnání na své lásce k „dobrému a prostému jídlu“; ale také na dalších hobitských charakteristikách jako láska k zahradám, kouření, domáckému životu, humoru, pozdnímu uléhání a pozdnímu vstávání.Carpenter (1981), s. 288

vlevo|náhled|upright|Faksimile listu Červené knihy hergestské, jež svým názvem inspirovala Tolkiena k vytvoření Červené knihy Západní marky

Druhá část, pojmenovaná „O dýmkovém koření“, zachycuje zvláštní hobití zvyk nasávat dýmkami kouř hořících listů zvláštního „koření“, pravděpodobně příbuzného tabáku. Následuje dlouhý výňatek z Rostlinopisu kraje, jehož autorem je v rámci fikčního světa Smělmír Brandorád, jeden z hrdinů románu. V něm je za původní centrum kuřby označena vesnice Hůrka; v Kraji začal jako první pěstovat dýmkové koření Tobold Troubil z Jižní čtvrtky. Některými interprety bývá dýmkové koření svým působení přirovnáváno také k marihuaně, tento výklad však nemá oporu v textu – konopí je v Tolkienově světě známo a užíváno, avšak především k výrobě provazů.