Haifa ( חֵיפָה , حيفا ) je největší severoizraelské město, hlavní město Haifského distriktu a třetí největší město v Izraeli s celkovou populací 281 100 obyvatel. Město leží na izraelské pobřežní planině, při Haifském zálivu na celkové ploše 63,7 km². Nachází se 90 kilometrů severně od Tel Avivu a je hlavním regionálním centrem severního Izraele. Má smíšenou židovskou a arabskou populaci. Je domovem Světového centra Bahá'í, které je zapsáno na seznamu Světového dědictví UNESCO pod položkou „Bahá'istické svatyně v Haifě a západní Galileji“.
Haifa je hlavním a největším izraelským přístavem [Dále jen: PAULÍK, Ivo. Izrael.] a centrem izraelského průmyslu a technologií. Nachází se zde množství hi-tech parků, mezi nimiž je i největší a nejstarší park v zemi (průmyslová zóna Matam). Dále je zde průmyslový přístav a ropná rafinerie. Dříve bylo město koncovou stanicí ropovodu z Iráku. V Haifě se rovněž nachází dvě uznávané akademické instituce: Technion a Haifská univerzita.
Vznik Haify, která byla vystavěna při úpatí hory Karmel, se datuje do biblických dob. Nejstarší známé osídlení v sousedství bylo malé přístavní město Tel Abu Hawam založené v pozdní době bronzové (14. století př. n. l.). Ve 3. století n. l. byla Haifa známá jako centrum výroby textilních barviv. Po následující století bylo město pod nadvládou Byzantinců, Arabů, křižáků, Osmanů, Egypťanů a Britů. Od založení Státu Izrael v roce 1948 je město spravováno haifským magistrátem.
Etymologie Původ jména Haifa není jasný. Podle historika Alexe Carmela může pocházet z hebrejského slovesa חפה (chafa – skrýt, zakrývat), ve smyslu, že se Haifa skrývá za Karmelem. Další možný výklad názvu je odvozenina z arabského slova حفَّ (chafa), což znamená „pláž“ nebo slovo حيفة (chajfa), mající význam „předměstí“ či „část města.“ Jindy je název Haify spojován s hebrejským slovem חוף (chof – pláž) nebo חוף יפה (chof jafe – krásná pláž). Někteří křesťanští poutníci věří, že je město pojmenováno po jeruzalémskému veleknězi z Ježíšových dob Kaifášovi nebo po sv. Petru, jehož jméno je v aramejštině כפא (Kefa).
Dějiny
Starověké osídlení náhled|Pravoslavná ikona proroka Elijáše První osídlení v oblasti dnešní Haify, kterým bylo malé přístavní město Tel Abu Hawam, pochází již z pozdní doby bronzové (14. století př. n. l.). Řecký geograf Skylaks z Kariandy jej popsal, jako místo „mezi zálivem a Diovým útesem“ (pravděpodobně narážka na Karmel). Během období helénismu se zdejší starý přístav přesunul kvůli zanášení pískem jižně, do místa dnešní čtvrti Bat Galim. V Talmudu je Haifa zmíněna až zhruba ve 3. století n. l., jako malá rybářská osada a domov rabiho Avdimose a dalších židovských učenců. Haifa se nacházela nedaleko Šikmony, která byla centrem výroby tradičního textilního barviva techelet, užívaného při výrobě oděvů pro velekněze Chrámu. V Bibli Haifa zmíněna není, nachází se v ní však zmínka o hoře Karmel i o řece Kišon. Na vrcholu Karmelu se nachází Elijášova jeskyně tradičně spojována s prorokem Elijášem a jeho učněm Elíšou. Nejvyšší vrchol karmelského hřbetu se v arabštině nazývá Muhraka (doslova „místo pálení“), což odkazuje k zápalným obětem v kanaánských a raně izraelitských dobách.
První zdejší osídlení bylo v oblasti současné Rambamovy nemocnice a židovského hřbitova v ulici Derech Jafo. První obyvatelé se zabývali rybolovem a zemědělstvím.
Byzantská, arabská a křižácká nadvláda Od 4. století spadala Haifa územně pod Byzantskou říši, pod jejíž nadvládou nadále vzkvétala, avšak nikdy nedosáhla velkého významu. V 7. století bylo město dobyto Peršany. Po perské nadvládě byl na blízkém východě ustanoven chalífát, kterému vládli volení chalífové. V 9. století byly za Umajjovců a Abbásovců zahájeny obchodní styky s egyptskými přístavy a v Haifě došlo k rozvoji loděnic. Zatímco měl chalífát kontrolu nad vládou a civilní správou, Arabové a Židé se zabývali různými druhy obchodu, včetně námořního, a Haifa až do 11. století prosperovala. Nejlukrativnějším odvětvím průmyslu té doby byla výroba skla a produkce textilních barviv z mořských plžů.
Prosperita města skončila rokem 1100, kdy byla Haifa obklíčena křižáckými vojsky, která zdejšímu židovskému obyvatelstvu hrozila útokem, pakliže nepřistoupí na křesťanství.PAULÍK, Ivo. Izrael. S. 106 Poté, co Židé odmítli, byla Haifa dobyta v nelítostné, téměř měsíc trvající bitvě mezi křižáky a zdejšími židovskými a muslimskými obyvateli, při které bylo město zničeno a obyvatelstvo takřka vyhlazeno. Za křižácké nadvlády byla Haifa malou rybářskou a zemědělskou obcí, jež byla součástí Galilejského knížectví v rámci Jeruzalémského království.
V roce 1155 byl v Haifě podle tradice Bertoldem Kalabrijským založen křesťanský řád karmelitánů, který na hoře Karmel nechal postavit kostel. V roce 1265 bylo město dobyto Mamlúky. Definitivně se pod muslimskou nadvládu dostala Haifa v roce 1291 po pádu Akka. Karmelský kostel byl pod arabskou nadvládou přestavěn na mešitu a později se stal nemocnicí. V 19. století byl obnoven jako Karmelitánský klášter, který se nachází nad Elijášovou jeskyní.
Mamlúcká, ajjúbovská, osmanská a egyptská nadvláda Zdejší křižácká pevnost byla zničena v roce 1187 sultánem Saladinem po porážce Jeruzalémského království v bitvě u Hattínu. V roce 1265 město dobyla armáda mamlúckého sultána Bajbarse a zničila městské opevnění a většinu zdejších domů, aby zabránila návratu křižáků. Po většinu mamlúcké nadvlády během 13. až 16. století město pustlo. Informací z tohoto období je velmi málo.
V roce 1761 nechal Daher el-Omar, beduínský vládce Akka a Galileje, město zbořit, znovuvybudovat na vhodnějším místě a opevnit jej hradbami. Tato událost se pokládá za začátek moderních dějin Haify. Lokalita této raně novověké Haify a skromné zbytky původní zástavby se dochovaly v dnešní čtvrti Chejfa el-Atika. Po el-Omarově smrti v roce 1775 bylo město až do konce první světové války v roce 1918 pod osmanskou nadvládou, s výjimkou dvou krátkých období: v roce 1799 Haifu dobyl v rámci svého palestinského tažení Napoleon Bonaparte, který se ale ještě téhož roku stáhl, a v letech 1831–1840 měl tuto oblast pod kontrolou egyptský místokrál Muhammad Alí.
náhled|Starý templerský dům v Německé kolonii V letech po egyptské okupaci došlo k vzestupu významu města a jeho populace, zatímco nedaleké přístavní město Akko zaznamenalo propad. V roce 1854 žilo v Haifě 2012 obyvatel, z toho 1200 muslimů, 870 křesťanů (400 řeckokatolíků, 300 řeckých pravoslavných, 50 římskokatolíků a 30 maronitů) a 32 Židů. Přelomovým bodem ve vývoji města byl příchod německých templerů v roce 1868, kteří se usadili v místě dnes známém jako Německá kolonie (). Templeři vybudovali a provozovali parní elektrárnu, továrny a klíčovou roli v modernizaci města rovněž sehrála výstavba dlážděné silnice do Nazaretu a ke Galilejskému jezeru a výstavba železnice z Haify do Damašku.
náhled|vlevo|Pohled na Haifu, 1898 První evropští Židé přišli do Haify koncem 19. století z Rumunska. Ústřední židovská kolonizační společnost a rumunští Židé zakoupili poblíž města 1000 akrů půdy. Rumunští Židé však nebyli příliš zemědělsky založení, a proto ponechali obdělávání půdy na bývalých arabských nájemcích.
V roce 1909 se stalo město centrem víry Bahá’í poté, co byly do Akka přeneseny ostatky Bába a na hoře Karmel byla vybudována bahá'istická Svatyně. Pro stoupence tohoto náboženství se Haifa stala významným bohoslužebným, poutním a správním centrem. Bahá'istické světové centrum (sestávající ze Svatyně Bába, terasových zahrad a správních budov) se nachází při severním úpatí hory Karmel. Pro víru Bahá'í je Haifa důležitá, jelikož zde byl její zakladatel Báb před svou smrtí vězněn Osmany. Bahá'istická svatyně a zahrady se staly jednou z nejnavštěvovanějších haifských památek a v roce 2008 byly zapsány na seznam světového dědictví UNESCO.
Britský mandát Palestina a válka za nezávislost náhled|První elektrárna, která Haifu zásobovala elektřinou, otevřena 1925 Počátkem 20. století byla Haifa průmyslovým přístavním městem a rozrůstajícím se populačním centrem. V tomto období byly postaveny Hedžaské železnice a Technion. V roce 1917 byla Palestina obsazena Brity pod velením generála Edmunda Allenbyho, [Dále jen: Izrael: Dějiny.] v roce 1919 pak bylo na Pařížské mírové konferenci území Palestiny svěřeno pod britskou správu, a vznikl tak protektorát Britský mandát Palestina, mezi jehož hlavní cíle patřilo provedení Balfourovy deklarace.Izrael: Dějiny. 57. Město navštívil 14. dubna 1927 T. G. Masaryk, kdy vystoupil také na horu Karmel.POJAR Miloš: T. G. Masaryk a židovství, Praha, Academia 2016, ISBN 978-80-200-2571-5 Haifský mandátní distrikt byl domovem přibližně 20 tisíců obyvatel, z nichž 82 % byli muslimští Arabové, 14 % křesťanští Arabové a 4 % Židé. Počet Židů se průběžně zvyšoval díky imigraci (alija), a to zejména z Evropy. V roce 1946 již bylo náboženské složení obyvatelstva odlišné: 33 % byli muslimové, 20 % křesťané a 47 % Židé, což vyjádřeno v absolutních číslech bylo 70 910 Arabů (41 000 muslimů a 29 910 křesťanů) a 74 230 Židů. Mezi významné mezníky v době mandátu patří vybudování přístavu ve 30. letech a napojení na ropovod Mosul–Haifa.
náhled|vlevo|upright|Přeživší z koncentračního tábora Buchenwald (chlapec je budoucí aškenázský vrchní rabín Jisra'el Me'ir Lau) po připlutí do Haify, 15. července 1945 Podle plánu OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947 měla Haifa připadnout židovskému státu. Poté, co arabští představitelé plán odmítli, neuniklo město násilí, které se ihned rozšířilo po celé zemi. 30. prosince 1947 vhodili členové Irgunu bomby do davu palestinských Arabů, kteří stáli před branami rafinerií v Haifě, čímž zabili 6 z nich a 42 dalších zranili. V odvetě zabili Arabové 39 židovských zaměstnanců rafinerie a tyto události z konce roku 1947 vešly ve známost jako masakr z ropné rafinerie v Haifě. Židovské ozbrojené složky následující den na tuto arabskou odvetu reagovaly útokem na arabskou vesnici Balad al-Šajch, kde žili někteří z arabských zaměstnanců ropné rafinerie. Při tomto útoku, který se stal známý jako Balad al-Šajchský masakr, útočníci podpalovali a demolovali domy a bylo zabito na 60 Arabů. Kontrola města byla kvůli zdejšímu průmyslu a rafinériím považována za klíčový cíl války za nezávislost, která bezprostředně následovala po vyhlášení izraelské nezávislosti. Britové se z města stáhli 21. dubna 1948. Kontrola nad městem byla získána 23. dubna 1948 při operaci Bi'ur Chamec, které velel velitel karmelské brigády Moše Karmel.
V průběhu konfliktu došlo k masivnímu vysídlení zdejších Arabů. Podle časopisu The Economist z 2. října 1948 zůstalo ve města z původních 62 tisíc Arabů ne více než 5 až 6 tisíc. Benny Morris a další historikové ve svých publikacích píší, že haifští Arabové město opustili kvůli kombinaci sionistických hrozeb, výzev arabských vůdců, a také z důvodu ostřelování arabských vesnic a čtvrtí. Arabové naopak zdůrazňují význam sionistických hrozeb. Zahraniční média zdůrazňovala roli arabského vedení jako motivační faktor uprchlíků. The Economist vysvětlil v říjnu 1948 tuto myšlenku slovy: „Je jen málo pochyb, že nejúčinnější z faktorů bylo oznámení představitelů Vysoké arabské komise vyzývající Araby k odchodu… bylo jasné, že ti Arabové, kteří zůstanou v Haifě a přijmou židovskou ochranu budou vnímáni jako zrádci.“ 3. května 1948 interpretoval tyto událostí časopis Time takto: „Masová evakuace, částečně způsobena strachem, částečně příkazy arabských vůdců udělala z arabské čtvrti v Haifě město duchů… odchodem arabských dělníků doufali v paralyzování Haify.“ Většina haifských Arabů utekla z města prostřednictvím lodí do Libanonu.
Po vzniku Izraele náhled|Výšková budova Migdal ha-Mifras