Izu ( [Izu-šotó]) je souostroví, které leží v Tichém oceánu a tvoří jeho hranici s Filipínským mořem. Patří k Japonsku, kde celé administrativně spadá do prefektury Tokio.
Přestože se v Japonsku tradičně zmiňuje jako Sedm Izo ( [Izu šičitó]), ve skutečnosti jde o více než tucet ostrovů a ostrůvků, z nichž devět je obydlených.
Geografie Souostroví je vulkanického původu a táhne se jižním směrem v délce zhruba 600 km od poloostrova Izu (na ostrově Honšú). Ještě jižněji od něj leží subtropické Boninské ostrovy. Tato souostroví jsou součástí Marianského vulkanického oblouku, který sahá od Marian až po horu Fudži. Přitom Izu se nalézá v jeho severní části, kde se setkávají tři tektonické desky.
Přestože souostroví je relativně mladé (několik miliónů let), nachází se na něm různé druhy fauny a flóry pocházející převážně z blízkých hlavních japonských ostrovů. Proto lze na nich dobře studovat evoluční procesy. Některé druhy jako např. zvonek se rozšířily na ostrovy v jedné vlně a všichni jedinci na ostrovech mají jednotný haplotyp. Na druhé straně myšice osídlily ostrovy ve dvou nezávislých vlnách. Všechny ostrovy se nacházejí uvnitř národního parku Fudži-Hakone-Izu.
Obyvatelstvo Zhruba třetina obyvatel (přes 8 000) žije na největším ostrově Izu Óšima, zatímco na nejmenší Tošimě necelých 300. Obydlené ostrovy mají plochu 296,56 km². Tradičně jsou zmiňovány jako Sedm Izo ( [Izu šičitó]), což zahrnuje ostrovy Óšima, Tošima, Niidžima, Kózušima, Mijakedžima, Hachidžodžima a Mikuradžjima. Celkový počet obyvatel od r. 1960 klesá. Následující graf udává vývoj počtu obyvatel na souostroví (červený sloupec) a na ostatních japonských ostrovech vzdálených od hlavních japonských ostrovů (zelený sloupec). Je zřejmé, že úbytek obyvatel souostroví Izu není tak dramatický jako ve druhém případě. Naproti tomu ve stejném období počet obyvatel Japonska vzrostl z 94,3 mil. na 127,8 mil.
Administrativní dělení náhled|Šikinedžima z Kózušimy; v dálce: Óšima; nalevo: Tošima; napravo: Niidžima; nejmenší: Džinai tó Souostroví Izu je součástí prefektury Tokio, v jejímž rámci spadá do tří subprefektur. Dále se dělí na dvě města a šest vesnic; ze sídel je největší Izu Óšima, běžně nazývaná Óšima. subprefektura Óšima město Óšima (ostrov Izu Óšima) ves Tošima (ostrov Tošima) ves Niidžima (ostrovy Niidžima, Šikinedžima, Udonešima, Džinai) ves Kózušima (ostrov Kózušima) subprefektura Mijake ves Mijake (ostrovy Mijakedžima, Ónoharadžima) ves Mikuradžima (ostrovy Mikuradžima, Inambadžima) subprefektura Hačidžó město Hačidžó (ostrovy Hačidžódžima a Hačidžó kodžima) ves Aogašima (ostrov Aogašima)
Čtyři nejjižnější neobydlené ostrovy (Mjódžin šó, Sumisu tó, Torišima a Sófu iwa) nespadají do žádného základního administrativního celku a jsou spravovány přímo subprefekturou Hačidžó, protože si na činí nároky jak město Hačidžó, tak vesnice Aogašima.
Ostrov japonskyPlocha, [km²]Nejvyšší bod [m n. m.]Počet obyvatel (2007)PohledZeměpisné souřadniceIzu Óšima伊豆大島91,06764 8 472 50px Tošima利島4,12508 304 50px Udonešima鵜渡根島0,40210 neobydlenoOstrov byl osídlen v období Meidži.50px Niidžima新島23,53432 2 420 50pxNa snímku společně Nii (největší), Džinai (na západě) a Šikine (na jihu). Džinai tó地内島0,4077 neobydlenoŠikinedžima式根島3,90109 600 Kózušima神津島18,87574 1 914 50px Mijakedžima三宅島55,48815 2 382 50px Ónoharadžima大野原島0,02114 neobydleno50px Mikuradžima御蔵島20,58851 313 50px Inambadžima藺灘波島0,005 74 neobydleno50px Hačidžódžima八丈島69,54854 8 363 50px Hačidžó kodžima八丈小島3,08617 neobydlenoOstrov je neobydlen od r. 1959, kdy odešlo posledních 31 obyvatel.50px Aogašima青ヶ島5,98423 192 50px Bejonésu RecuganTéž Mjódžin šó.ベヨネース列岩0,0110 neobydleno50px SumisudžimaOstrov je v evropských jazycích znám jako Smithův ostrov.須美寿島0,02136 neobydleno50px Torišima鳥島4,79 394 neobydlenoOstrov je neobydlen od r. 1902, kdy všech 150 obyvatel zahynulo při erupci sopky Iózan.50px Sófu IwaOstrov je v evropských jazycích znám jako Útes Lotovy ženy.孀婦岩0,00599 neobydleno50px Kromě uvedených ostrovů patří do souostroví skupiny skalisk a útesů: Hajašima (早島), Onbase tó (恩馳島), Tadanae tó (祇苗島) a Zenisu (銭洲).
Hospodářství náhled|Letiště Óšima Tradičním zdrojem obživy na ostrovech je rybolov a zemědělství. Po druhé světové válce vzrostl význam domácí turistiky; mezi neoblíbenější aktivity patří plavání, potápění, surfování, rybaření, pozorování ptáků a výlety. Důvodem oblíbenosti ostrovů je jejich rozmanitost.
Ostrovy jsou propojeny trajekty, které plují do 15 přístavů. Je zde celkem 5 letišť místního významu, z nichž nejvýznamnější je letiště Óšima. Na ostrovech je dohromady 215 km zpevněných cest.
Historie Na všech osídlených ostrovech se nalézají důkazy o osídlení v období Džómon. Ve vykopávkách na Mijakedžimě byly nalezeny důkazy o pěstování rýže v období Jajoi. Ostrovy sloužily po staletí jako cíl pro vyhnanství; první záznam o tom je z r. 674, kdy sem byl vyhoštěn král Omi. Ostrovy byly nejprve součástí provincie Suruga, ale r. 680 se z ní vydělila provincie Izu, jejíž částí zůstaly ostrovy asi po osm staletí. R. 724 byly ostrovy Izu jmenovány jako země určená pro vyhnanství. V r. 1156 sem byl vyhoštěn legendární samuraj Minamoto no Tametomo a později další významní samurajové jako Jamauči Uesugi nebo Miura Sagami. Koncem 15. století se ostrovy staly součástí panství klanu Go-Hódžó a v období Edo se dostaly pod přímou správu vlády. Během tohoto období sem byli vyhošťováni zločinci, mezi nimi i mnoho významných osob – Ukita Hideie, Ičó Hanabusa, Šingoro Ikušima, Šigezo Kondo.
R. 1780 došlo k velkému zemětřesení na Aogašimě; část obyvatel byla evakuována, ale všech zbylých 132 obyvatel zahynulo v r. 1785 při rozsáhlé erupci zdejší sopky Marujama. Obyvatelům bylo dovoleno se vrátit až po více než 50 letech (1835). Mezi lety 1868 a 1878 změnily ostrovy několikrát administrativní příslušnost a nakonec se staly součástí prefektury Šizuoka. Od r. 1888 se na Torišimě těžilo guáno, ale jen do r. 1903, kdy zde došlo k velké erupci, při které zahynuli všichni její obyvatelé, a ostrov je od tehdy neobydlený. Od r. 1943 spadá souostroví do Tokijské prefektury.
Po porážce Japonska ve druhé světové válce se ostrovy dostaly krátce pod americkou správu, ale již r. 1946 se vrátily do správy Japonska. Od počátku 50. let je v oblasti intenzivně sledována silná vulkanické činnost. V r. 1953 při průzkumu mořské sopky Mjódžin šó zahynulo na lodi Kaijó Maru 5 31 výzkumníků. Od r. 1953 byly ostrovy postupně elektrifikovány a v r. 1962 dosáhla elektrifikace 98 %. Sopečná činnost ohrozila v r. 2000 Mijakedžimu, odkud muselo být obyvatelstvo evakuováno a kam se navrátilo až r. 2005.
Aby se předešlo účinkům přírodních katastrof, přijala japonská vláda opatření, která zahrnují mapy rizik, značení cest, evakuační plány, rozhlasové vysílání, dopravní systém a dodávky záchranného materiálu. Systém varování prokázal svoji účinnost 1. ledna 2012, kdy ostrovy zasáhlo zemětřesení o síle 6,8 Mw, ale nedošlo k žádným ztrátám na životech.
Odkazy Poznámky
Reference
Literatura
Externí odkazy
Rozmanitost rostlinných společenstev a planě rostoucích rostlin na ostrovech Nii, Džinai a Šikine, str. 77 Údaje americké Národní zeměpisné vyšetřovací služby o Izu shotō Japonská topografická mapa Letecké snímky
Kategorie:Souostroví Japonska Kategorie:Geografie Tokia Kategorie:Souostroví Tichého oceánu