Rokycany jsou město v okrese Rokycany v Plzeňském kraji. Leží šestnáct kilometrů východně od Plzně na soutoku Klabavy a Holoubkovského potoka. Rokycany leží v Rokycanské kotlině, severovýchodním okrajovém okrsku Švihovské vrchoviny, při úpatí jednoho z výběžků Brd s vrchy Žďár, Čilina, Kotel a Vršíček. Městem prochází hlavní železniční trať Praha–Plzeň a severně od města dálnice D5 Praha–Plzeň–Rozvadov. Žije zde obyvatel.
Název Název Rokycany je ve významu osada rokycanů odvozen ze slov rokyta nebo rokytí, která označovala porost nízkých vrb na loukách nebo bahnitých místech. V historických pramenech se název objevuje ve tvarech: Rokican (1110, 1177), Rokezan (1146), Rokyczanum (1352), „na Rokycanech“ (1450) nebo „obec města Rokycan“ (1615).
Historie Středověk První písemná zmínka o Rokycanech pochází z roku 1110, kdy se připomíná v místě dnešních Rokycan biskupský dvorec s osadou, která byla ve 14. století povýšena na město. Dříve byl ve městě biskupský hrad, který po husitských válkách zanikl, stejně jako augustiniánské proboštství. Dodnes se dochovaly zbytky středověkého opevnění, které dříve město obklopovalo. V gotickém slohu byl také vystavěn např. děkanský chrám Panny Marie Sněžné na náměstí. Město ve středověku mnohokrát vyhořelo. V roce 1397 se v Rokycanech narodil utrakvistický biskup Jan Rokycana. Dne 4. června 1450 proběhla poblíž města bitva u Rokycan, rozhodující střet mezi vojsky Poděbradské a Strakonické jednoty na počátku faktické vlády Jiřího z Poděbrad jakožto zemského správce. náhled|vlevo|Kostel Nejsvětější Trojice V roce 1584 byly Rokycany povýšeny na královské město.
Novověk V období baroka byl přestavěn chrám na náměstí a postaven například morový sloup, který dodnes stojí také na náměstí. Na Malém náměstí vznikl sloup sv. Jana Nepomuckého. Významnou budovou v barokním stylu je městská radnice. V roce 1702 žilo ve městě 2262 obyvatel. Během 18. století došlo k více požárům. Při nejtragičtějším z nich 12. září 1784 vyhořelo téměř celé město. Po požáru byl opraven kostel Panny Marie Sněžné, přestavěna radnice a zástavba obnovena v pozdně barokním a klasicistním slohu. Rokycany v 1. polovině 18. století postihla i morová epidemie a v roce 1771 velký hladomor. Začátkem 19. století žilo ve městě 2 350 osob. V roce 1813 došlo k poslednímu velkému požáru.
V roce 1850 se staly Rokycany sídlem okresu, 14. července 1862 byla otevřeno nádraží na železnici Praha–Plzeň, což umožnilo rozvoj průmyslu v Rokycanech a okolí, později, v roce 1869, byla uvedena do provozu odbočná trať Rokycany–Mirošov. V tomto období byl vybudován cukrovar (později Marila), hutě a pila. Zakládaly se nové školy, počet obyvatel města v roce 1890 převýšil číslo 5000 a stále rostl.
Začátek 20. století Na konci 19. století a ve 20. století zaznamenaly Rokycany další rozvoj průmyslu, vzdělání, kultury i zdravotnictví. V roce 1896 byl obnoven politický okres Rokycany. Zrychlenému tempu rozvoje města ustoupila už tehdy část historické zástavby, včetně úseků městského opevnění. V roce 1900 byla například zbořena gotická Saská brána a v letech 1897–1898 byla na místě historických domů mezi dnešními ulicemi Míru, Komenského a Smetanovy postavena novorenesanční budova školy. Velká část nových staveb vyrůstala i mimo areál historického jádra. Zejména podél dnešní Jiráskovy ulice se začala rozvíjet okružní třída s reprezentativními budovami (sokolovna čp. 208/II, gymnázium čp. 112/I nebo okresní dům čp. 64/III). Za městem při silnici na Volduchy byl roku 1898 zřízen rokycanský židovský hřbitov.
Město se rychle vzpamatovalo z důsledků první světové války. Po vzniku Československa v roce 1918 došlo k přejmenování některých ulic. Do Rokycan byla brzy po válce také zavedena elektřina. V roce 1919 město navštívil prezident Tomáš Garrigue Masaryk. V roce 1921 dosáhla populace 6728 obyvatel. Za první republiky se ve městě hodně stavělo, vznikaly obytné čtvrtě i nové budovy kulturní a administrativní budovy. Plánovitě došlo k založení nových zahradních čtvrtí Rašínov a Hořicov. Vystavěn byl i nový hřbitov.
Druhá světová válka náhled|vlevo|upright=1.0|Dům čp. 88/25 na Masarykově náměstí V roce 1938, po Mnichovské dohodě, do města přišlo asi 300 českých rodin odsunutých z pohraničních oblastí, které připadly Německu. Dne 15. března 1939 byly Rokycany okupovány německými vojsky. Vlivem přistěhování odsunutých českých občanů ze Sudet se počet obyvatel zvýšil až na 9865 v září 1939.
V roce 1940 opět došlo k přejmenování ulic, tentokrát zmizely připomínky prvorepublikového období. V roce 1942 byl zrušen okres Rokycany a připojen k okresu Plzeň. 5. května 1945 začalo povstání proti nacistické vládě, byl vytvořen národní výbor pod českou správou, 7. května 1945 město, jako poslední na našem území, osvobodila americká armáda. U Rokycan se americká armáda podle dohod zastavila a vyčkávala na příchod Rudé armády, která dorazila 10. května 1945. Na místě dotyku obou armád stojí pomník na demarkační čáře.
Socialismus V roce 1948 nastoupili k moci komunisté, bylo zahájeno zestátňování veškerých podniků, nová fáze industrializace města a bouřlivá bytová výstavba. Šlo o sídliště Hrudkovanka, U Václava, v Knihově ulici, později i Na Pátku. Vesměs jim musela ustoupit historická městská a předměstská zástavba. V roce 1950 byla zbourána historická Plzeňská brána a byly odstraněny veškeré památky na to, že město osvobodili jako první Američané, nikoliv Sověti. 1. března 1950 žilo v Rokycanech a Borku 9216 obyvatel. V roce 1957 byla na Voldušském kopci dostavěna nová budova Okresního ústavu národního zdraví (nemocnice). V roce 1958 byla odvedena tranzitní silniční doprava z náměstí do Jiráskovy ulice. 24. května 1960 byl k Rokycanům připojen Borek. Po reformě státní správy z roku 1960 zůstaly Rokycany okresním městem. Okres Rokycany se stal součástí Západočeského kraje. Byl rozlohou nejmenším okresem v kraji (575 km²) a počtem obyvatel nejmenším v celé České socialistické republice. V roce 1961 dosáhla populace 11 934 lidí. 60. léta znamenala další rozvoj průmyslu a sídlišť. Po vpádu a okupaci území ČSSR vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 rozhořčení občané města strhli sochu krasnoarmějce na náměstí. V roce 1970 žilo v Rokycanech již 12 585 obyvatel, dochází k nárůstu počtu dětí. V tom roce byla do územního plánu zanesena výstavba budoucí dálnice D5. náhled|upright=0.7|Morový sloup a radnice na Masarykově náměstí V 70. letech bylo vlivem stále se zvyšujícího počtu obyvatel potřeba stavět další byty. Proto byla stavěna další panelová sídliště, např. v letech 1972–1978 sídliště Jižní předměstí nebo v letech 1979–1984 sídliště Na Železné. V roce 1975 navštívil město prezident Gustáv Husák. Město roku 1980 dosáhlo obyvatel 15 041 obyvatel. V roce 1982 zadal Okresní národní výbor Rokycany u Krajské projektové organizace Stavoprojekt v Plzni studii asanace části historického jádra města. Projekt se ale uskutečnil jen zčásti, na dnešním Masarykově náměstí vznikl komplex obchodního centra Žďár (v letech 1986–1990) a na nynějším Malém náměstí hotel Bílý Lev (v letech 1986–1989). V téže době vyrostlo na místě malebné historické předměstské čtvrti sídliště Pod Kostelem. V roce 1989 pak došlo k posledním velkým demolicím historické zástavby v Soukenické ulici, na náměstí U Saské brány a v prostoru městských lázní. Kromě toho bylo v roce 1983 otevřeno nové autobusové nádraží, v letech 1984–1986 došlo k rekonstrukci železniční stanice a železniční tratě. Trať byla kompletně elektrifikována, první elektrický vlak tu projel v roce 1986. Počet obyvatel Rokycan dosáhl historického maxima 31. prosince 1988, kdy populace čítala 16 270 lidí (ovšem včetně dnes samostatných obcí Kamenný Újezd, Litohlavy a Svojkovice). Dne 29. května 1989 byla obnovena městská hromadná doprava v Rokycanech, zajišťovaná autobusy.
Po pádu socialismu Po sametové revoluci v roce 1989 docházelo i v Rokycanech k protestům proti komunistickému režimu (např. 27. listopadu). Mezi největší změny během 90. let patřilo zvýšení automobilové dopravy v centru města, přejmenování ulic a hlavně opětovný rozvoj soukromého podnikání. 14. srpna 1990 se od Rokycan oddělily obce Kamenný Újezd a Svojkovice. Postupně byla redukována a později zrušena místní vojenská posádka. V letech 1990–1992 vyrostlo poslední panelové sídliště v Polní ulici. V roce 1991 byla otevřena pěší zóna ve středu města, v Palackého ulici. V 90. letech zaniklo v Rokycanech mnoho podniků, mezi největšími například Marila, Hamiro, ale také do města přišli noví zahraniční investoři, kteří vybudovali nové závody zejména v nové průmyslové zóně na Jižním předměstí. Nezaměstnanost ve městě je pod celostátním průměrem. 27. října 1993 byl otevřen úsek dálnice D5 Mýto–Klabava, který odvedl tranzitní dopravu z centra Rokycan. 1. ledna 1994 se od Rokycan oddělily Litohlavy. Zbylá historická zástavba prošla opravami, na okraji historického jádra vyrostlo několik velkoplošných prodejen. Reforma veřejné správy přiřadila v roce 2000 okres Rokycany do Plzeňského kraje. V roce 2002 byl zrušen Okresní úřad Rokycany a město přestalo být sídlem okresu, stalo se ale obcí s rozšířenou působností (tzv. „malý okres“). V letech 2002 a 2006 zasáhly město povodně. Roku 2006 se do areálu rokycanského letiště přestěhoval ze své původní lokace v Plzni veganský hardcore punkový festival Fluff Fest, který každý červenec přitahuje několik tisíc příznivců extrémní hudby z celé Evropy.
Obyvatelstvo Během 19. století se populace Rokycan rychle rozšířila až na 5 000 v roce 1880. V důsledku dlouhé deprese po krachu na vídeňské burze roku 1873 se poté růst zastavil. Koncem roku 1890 však populace začala expandovat znovu, až do časů první světové války. Po vyhlášení ČSR roku 1918 nastal rychlý růst obyvatelstva města. Koncem 30. let byl tento nárůst ještě umocněn přílivem etnických českých uprchlíků ze Sudet. V roce 1939 rokycanská populace nakrátko dosáhla počtu 10 000. Po druhé světové válce mnoho občanů z Rokycan opustilo město kvůli osídlení pohraničních oblastí, odkud byli vyhnáni etničtí Němci. Od roku 1950 začala nová vlna masivního růstu, počet obyvatel města dosáhl opět 10 000 v polovině roku 1950 a kolem 15 000 v roce 1980. Demografického maxima bylo dosaženo v roce 1989 s více než 16 000 obyvateli. Od té doby počet obyvatel klesl na cca 14 000 v důsledku hospodářské a sociální transformace a také osamostatněním 3 obcí.
Co se týče etnického složení obyvatel, Rokycany měly převážně české osídlení již od středověku. Německá menšina tvořila ne více než několik desítek jedinců. V roce 1938 byla populace města posílena přílivem etnických Čechů prchajících z pohraničních oblastí Československa, které byly postoupeny nacistickému Německu. Po roce 1945 byli odsud vyhnáni většinou etničtí Němci. Národnostní složení Rokycan bylo v poválečném období rozšířeno o Romy a Slováky.
Městská správa Územní členění Město Rokycany je oficiálně rozděleno do čtyř místních částí, a to na Střed (vlastní město), Nové Město (dříve Pražské Předměstí), Plzeňské Předměstí a vesnici Borek. Od 1. ledna 1980 do 23. listopadu 1990 k městu patřily i Kamenný Újezd, Kocanda a Svojkovice a od 1. ledna 1980 do 31. prosince 1993 také Litohlavy.
Střed zahrnuje historické jádro města kolem dvou hlavních náměstí, s hlavním kostelem Panny Marie Sněžné a radnicí. Od roku 1992 je historické jádro Rokycan prohlášeno za památkovou zónu s cílem chránit jeho cennou architekturu. Středověké hradby se dochovaly v několika krátkých úsecích. Na jižní straně bylo městské opevnění nahrazeno reprezentativní třídou (Jiráskova ulice) s několika významnými veřejnými budovami, jako jsou sokolovna z roku 1903, prvorepubliková železniční stanice z roku 1931, novobarokní gymnázium z roku 1905 nebo funkcionalistická budova banky od architekta Františka Alberta Libry z roku 1933.