náhled|Samice hrocha (Zoo Praha) náhled|Hroši obojživelní v Zambii

Hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius) je velký sudokopytník z čeledi hrochovitých, adaptovaný k životu ve vodním prostředí. Vyskytuje se v Africe na jih od Sahary. Jeho nejbližším příbuzným je hrošík liberijský. Dříve byli hroši pokládání za příbuzné prasat, podle nedávných výzkumů jsou však jejich nejbližšími žijícími přibuzními kytovci.https://synapsida.blogspot.com/2020/06/whats-closest-living-relative-of-whales.html

Pojmenování Ve většině světových jazyků (např. angličtina, řečtina, polština, bulharština, románské jazyky) se pro hrocha používá název odvozený od starořeckého jména hippopotamos (doslova „říční kůň“) nebo doslovný překlad slovního spojení „říční kůň“ (němčina, skandinávské jazyky, arabština) či nilský kůň (srbština, chorvatština, turečtina) nebo vodní kůň (maďarština). Pouze hebrejština, ruština a ukrajinština používají názvy, odvozené od jména biblického netvora Behemota.

Český název hroch má ekvivalent pouze ve slovenštině, kam byl ale přejat z češtiny. Etymologie tohoto slova není zcela jasná, zřejmě souvisí se staročeským slovem hrochot ve významu rachot, rámus, řev. Slovo hroch je v češtině doloženo již ve 14. století jako vlastní jméno, které se zvířetem – hrochem nesouvisí, jde o starou českou variantu jména Roch (lat. Rochus, it. Rocco) a domácí variantu jména Hroznata. Dodnes se dochovalo v příjmeních (např. historik Miroslav Hroch) nebo v místních názvech (Hrochův Týnec), ve staré češtině se pro hrocha – zvíře používalo slovo behemot (doloženo např. v cestopise Kryštofa Haranta z Polžic).

Domorodá jména hrocha v afrických jazycích jsou velmi rozmanitá. V severovýchodní Africe je znám pod arabským jménem faras an-nahr (doslova „říční kůň“), v Etiopii se nazývá gumarre, v Somálsku džir, v západní Africe ho Bambarové nazývají mali, ve východní Africe se používá svahilský název kiboko, v nilotských jazycích se nazývá makawu či masajsky ol-makau, v bantuských jazycích jižní a střední Afriky se nazývá nejčastěji kubu, mwubu, či mvuvu. náhled

Vzhled Hroch je nejtěžším recentním druhem sudokopytníka (mimo kytovců) a třetím nejtěžším suchozemským živočichem. Dospělý samec měří až 360 cm, dosahuje výšky v kohoutku 165 cm a hmotnosti přes tři tuny, samice jsou zpravidla menší (až o třetinu). Hroší samci mají většinou větší hlavu, delší ocas a vyšší končetiny než samice. Hroši působí nemotorně, ale ve skutečnosti jsou hbití. Velkou část jejich „siluety“ (až 18 %) jim přidává kůže tloušťky až 5 cm.https://www.stoplusjednicka.cz/kam-ulozit-tuk-kdo-jsou-nejvetsi-tlustosi-mezi-zviraty

Tělo hrocha má válcovitý tvar, je dlouhé, zakulacené, s objemným břichem. Končetiny jsou silné a kratší, mezi čtyřmi prsty ukončenými tupými kopýtky jsou plovací blány. Při chůzi došlapuje hroch na všechny čtyři prsty, přestože druhý a třetí prst jsou silnější než dva postranní. Kostra hrocha je těžká, kosti nemají vzduchové dutiny, což zvyšuje měrnou hmotnost hrošího těla. To hrochům usnadňuje potápění a umožňuje jim i chůzi po dně, kde si hledají část potravy. Ocas je krátký a opatřený tuhým střapcem chlupů. náhled Hroší hlava má širokou, zakulacenou obličejovou část, naproti tomu mozkovna je krátká a plochá. Oči, ušní boltce i nozdry jsou umístěny vysoko na hlavě, což je adaptace k životu ve vodě. Nozdry a uši jsou opatřeny záklopkami a hroch je při ponoření zavírá. Oči jsou při potápění chráněny blánou. Hroši vidí poměrně dobře.

Dobře vyvinuté jsou zuby. Řezáky ve spodní čelisti jsou kolíkovité a míří šikmo dopředu, špičáky jsou přeměněny v kly, zejména u samců dosahují úctyhodných rozměrů. Z dásní vyčnívají asi 35 cm a celkově mohou měřit až 70 cm. Slouží především k varování a jako zbraň ve vzájemných soubojích. Špičáky i řezáky v horní čelisti jsou mnohem menší a mají kolíkovitý tvar. Zatímco špičáky a řezáky hrochům rostou po celý život, stoličky se postupně vyměňují, obdobně jako u slonů. Trávu a jiné rostliny trhá hroch mohutnými tuhými kožovitými pysky, stoličkami ji rozmělňuje. Zuby používá i k dobývání kořenů vodních rostlin. (Síla stisku čelistí činí okolo 8100 newtonů.SOCHA, Vladimír. Nejpodivnější ozubenci světa: 5 bizarních zubatců. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 08.05.2020 [cit. 8. 10. 2022]. Dostupné z: https://www.stoplusjednicka.cz/nejpodivnejsi-ozubenci-sveta-5-bizarnich-zubatcu )

Hroší kůže je lysá a velmi tlustá (na některých místech až 3 cm), chlupy rostou pouze na konci ocasu, uvnitř ušních boltců a na čenichu. Pod kůží se nachází asi pěticentimetrová vrstva tuku. Zbarvení hrocha kolísá od břidlicově šedé, šedohnědé až po téměř černou barvu, na břiše a končetinách je kůže vždy světlejší, až do růžova. Hroší kůže je navzdory své tloušťce velmi citlivá a v suchu snadno popraská. Rčení o hroší kůži jako symbolu necitelnosti tedy neplatí. Kůže je prostoupena potními a mazovými žlázami, které vylučují olejnatý sekret růžové barvy. Tento sekret hrocha na souši chrání před slunečním zářením, zatímco ve vodě snižuje odpor jeho těla, což mu pomáhá při plavání. Růžová barva výměšku zavdala příčinu pověrám, že hroši potí krev. náhled

Rozšíření V období kolem přelomu letopočtu se hroši vyskytovali na vhodných místech po celé Africe od delty Nilu až po Kapsko. V deltě Nilu byli hroši vyhubeni už ve starověku, z Kapska, Núbie a severního Súdánu zmizeli v průběhu 19. století. Ve velké části subsaharské Afriky od Etiopie, Senegalu a Čadského jezera až po jihoafrický Natal se hroši udrželi do současnosti. Celkový stav volně žijících hrochů se v roce 2021 odhadoval na 130 000 jedinců. Asi před 5000 až 10 000 lety žili hroši i na Sahaře, jejíž klima bylo mnohem vlhčí než v současné době. Blízce příbuzné druhy obývaly v pleistocénu jižní Evropu a Indii, do historické doby rovněž Madagaskar, kde přinejmenším dva malé druhy hrochů vyhynuly až po příchodu lidí počátkem našeho letopočtu. V současnosti se hroši nacházejí také v Kolumbii, v bývalém ranči Pabla Escobara. Jejich počet čítá zhruba 80 jedinců.

Prostředí náhled Hroši se vyskytují pouze v oblastech s dostatkem vody. Preferují stojaté nebo pomalu tekoucí vody, případně rozsáhlejší bažiny, porosty rákosu, šáchoru a další bahenní vegetace. V místech, kde nejsou loveni, jsou hroši poměrně málo plaší, objevují se dokonce i na řekách, protékajících většími městy, jako je Bujumbura, Entebbe či N'Djamena.

Způsob života Hroši jsou společenská zvířata, žijí v různě velkých stádech, která mohou mít až 150 kusů, obvykle však čítají 10–20 jedinců. Menší stáda tvoří většinou jeden samec s několika samicemi a mláďaty, ve větších bývá samců několik. I v takovém případě mezi hrochy vládne přísná hierarchie. Nejsilnější samec obhajuje teritoria tlupy v délce asi 250–500 m na jezerním a asi 100 m na říčním pobřeží a páří se s většinou samic. Teritorium si hroší samci označují trusem, který na souši i ve vodě rozmetávají ocasem. Na řekách bývají teritoria obvykle menší než na stojatých vodách.

V místech s hustší populací hrochů spolu samci často vzájemně bojují o samice či o teritorium. Časté je hlavně „zívání“ hroších samců, což je projev imponování, pouze v zajetí takto hroši žebrají o potravu. Pokud se ani jeden ze samců nedá imponováním zastrašit, následuje souboj. Samci se při souboji koušou tesáky, boje mohou být velmi kruté, o čemž svědčí časté šrámy na kůži samců. Pokud je v souboji vůdčí samec poražen, vítěz ovládne tlupu a v některých případech usmrtí všechna sající mláďata, která zplodil jeho předchůdce (podobně jako u lvů). Výrazem podřízenosti je u hrochů tzv. submisivní kálení, při němž hroch vystrčí zadní část těla z vody a vykálí se před dominantním jedincem, často doslova na jeho čenich. Vůdčí samci tento projev často přímo vyžadují od podřízených samců v tlupě. Hroši jsou velmi hlučná zvířata, ozývají se ve vodě i na souši, a to dutým řvaním, bučením, funěním, chrochtáním a dalšími zvuky, mládě v nouzi přivolává matku kvičením.

Hroši špatně plavou, převážně se odrážejí pomocí zadních končetin ode dna,nebo se po dně pohybují dopředu díky své vysoké měrné hmotnosti. Ponor na jedno nadechnutí trvá většinou 3–5 minut, v nouzi, např. při poranění, však vydrží hroch pod vodou daleko déle, rekordně až 25 minut. Přes svou zdánlivou těžkopádnost dokáží hroši obratně šplhat, což se projevuje především při vylézání z vody na strmý břeh. Na některých místech lze pozorovat hluboké blátivé brázdy, jakési koridory, které si hroši vyšlapali do říčního břehu. Navzdory některým neoficiálním tvrzením se tito savci patrně nedokážou pohybovat rychlostí kolem 40 km/h, nicméně virtuální modely potvrzují, že reálná je u nich rychlost až kolem 8 m/s (28,8 km/h).Hutchinson, J. R.; Pringle, E. V. (2024). Footfall patterns and stride parameters of Common hippopotamus (Hippopotamus amphibius) on land. PeerJ. 12: e17675. doi: https://doi.org/10.7717/peerj.17675 Přímá pozorování a počítačové modely již dříve potvrdily, že maximální rychlost těchto velkých sudokopytníků při hmotnosti 2400 až 3000 kg činí asi 7 m/s (25,2 km/h).

Den tráví hroši ve vodě, případně se sluní na břehu, poblíž vody. Odpoledne jejich aktivita narůstá a po setmění vycházejí na pastvu, často i poměrně daleko od vody, rekordně až 10 km. Přitom navštěvují i pole nebo plantáže, kde mohou napáchat značné škody.

Mezi hrochem a některými dalšími živočichy existují mutualistické vztahy. Hrochy na souši i ve vodě často doprovází volavka rusohlavá, která je zbavuje parazitů nebo v jejich přítomnosti loví drobné živočichy. Volavky také mohou hrocha varovat před nebezpečím. Naproti tomu klubáci navštěvují hrocha vzácněji než jiné velké africké savce. Ve vodě hrochům odstraňuje parazity také želva pelomedusa (Pelomedusa subrufa) a kaprovitá ryba labeo dlouhoploutvé (Labeo longipinnis), která se masitými pysky přisává na hroší kůži a čistí ji od pijavek i odumřelé pokožky. Labeo i některé další ryby se živí rovněž hroším trusem.

Potrava Hroch si získává část potravy ve vodě, pomocí zubů vyrývá ze dna oddenky a kořeny, např. lotosu. Spásá i plovoucí rostliny, jako je např. pistie, většinu potravy ale získává noční pastvou na souši.

Hroší žaludek je trojdílný, mimořádně objemný a žije v něm mnoho druhů symbiotických prvoků. Díky nim je hroch schopen strávit i velmi hrubou a vláknitou potravu, jakou jiní býložravci nežerou, např. ostřici nebo šáchor, ale nepohrdne ani mršinou či menšími zvířaty. Byly zaznamenány případy kanibalismu (konzumace masa z mršin jiných hrochů), což s sebou přináší riziko přenosu rozličných nemocí, především pak anthraxu, který pak následně může těžce zdecimovat celou populaci hrochů v dané řece či oblasti.https://www.lidovky.cz/svet/v-ugande-uhynulo-82-hrochu-nakazili-se-antraxem.A100729_143040_ln_zahranici_mtrhttps://www.stoplusjednicka.cz/kanibalsti-rozsevaci-smrti-co-dokaze-antrax-masozravi-hrosi

Pokud má možnost si vybírat, upřednostňuje chutnější druhy trávy, jako je vousatka, troskut či divoké proso. Hroch sežere denně 30–40 kg rostlinné potravy, což je v poměru k jeho velikosti relativně málo (v poměru k hmotnosti těla je to poloviční spotřeba potravy než u domácího skotu).

Rozmnožování