Sergej Mironovič Kirov (, rodným jménem S. M. Kostrikov – Ко́стриков; , Uržum – 1. prosince 1934, Leningrad) byl ruský bolševik, člen staré gardy. Ve třicátých letech, kdy vedl KSSS v Leningradě, patřil k nejoblíbenějším sovětským vůdcům – zejména mezi komunisty – a byl mnohem populárnější než Stalin.

Vražda Kirova se stala záminkou k monstrprocesům s údajnými členy teroristického spiknutí, na které v roce 1936 navázaly Moskevské procesy a Velká čistka.

Mládí Narodil se 28. března 1886 v Uržumu na Urale.webová stránka o knize Amy Knight "the Murder of Kirov" Brzy ztratil oba rodiče a vyrůstal v sirotčinci. V roce 1901 mu skupina podporovatelů poskytla stipendium pro studium na průmyslové škole v Kazani. Po získání inženýrského diplomu se přestěhoval do sibiřského Tomsku. Postupně se stal marxistou a členem ruské sociálně-demokratické strany (1904).

Politická kariéra Kirov se zúčastnil revoluce roku 1905, byl uvězněn a o rok později propuštěn. Brzy po propuštění se připojil k bolševikům. Byl znovu zatčen v roce 1906, ale tentokrát byl odsouzen na tři roky pro obvinění, že šířil ilegální literaturu. Několikrát zadržen byl i později. Nakonec se přestěhoval na Kavkaz, kde zůstal až do doby abdikace Mikuláše II. a konce carského režimu.

Tou dobou si Sergej Kostrikov změnil jméno na Kirov, které si vybral za pseudonym, jak to činili i jiní revoluční vůdci. Pojmenoval se snad podle antického perského vůdce Kýra Velikého a stal se velitelem bolševického vojenského vedení v Astrachani, kde dal povraždit asi 4000 lidí, včetně arcibiskupa a mnoha duchovních. Po revoluci roku 1917 bojoval v občanské válce až do roku 1920. Organizoval obsazení Ázerbájdžánu Rudou armádou a spojení Arménie, Gruzie a Ázerbájdžánu v jednu sovětskou republiku.

Roku 1921 se stal generálním tajemníkem ázerbájdžánské stranické organizace. Loajálně podporoval Stalina a v roce 1926 za to byl odměněn funkcí šéfa petrohradského oddělení strany (což byla údajně druhá nejvyšší funkce ve straně hned po Stalinovi). Tento první tajemník leningradského oblastního výboru strany nebyl žádným demokratem – organizoval mj. otrocké práce vězňů při budování kanálu z Baltského do Bílého moře – ale v letech 1932 a 1933 usiloval o celkové uvolnění režimu. Nesouhlasil s represáliemi proti opozici, zasazoval se o zlepšení vztahu stranického vedení vůči tvůrčí inteligenci a varoval před ztrátou kontaktu s reálným životem pracujícího člověka. Svůj projev na stranickém sjezdu v roce 1934 pojal jako chvalořeč na Stalina a ironizoval sesazeného Zinověva, Kameněva a jejich přívržence. V následující volbě do ústředního výboru dostal Kirov pouze tři negativní hlasy, což bylo nejméně ze všech kandidátů, zatímco Stalin dostal 292, což bylo nejvíce. Později roku 1934 Stalin Kirova vyzval, aby přijel za ním do Moskvy.

Smrt 1. prosince 1934 byl zavražděn Leonidem Nikolajevem ve Smolném institutu v Petrohradě (Leningradě). Kirov přišel do práce a nechal svého tělesného strážce několik schodů za sebou, vycházel nahoru po schodech, kde měli bolševičtí aparátčíci své kanceláře. Nikolajev vyšel z koupelny, následoval Kirova po chodbě a střelil ho zezadu do krku. Kirovovi byl uspořádán státní pohřeb, na kterém držel čestnou stráž i sám Stalin.

Vyšetřování vraždy Okolnosti vraždy nejsou zcela vyjasněny, proces byl účelově politický a vyšetřování vedl osobně Stalin. Vrah Nikolajev vyloučený ze strany čin dle své původní výpovědi plánoval jako osobní pomstu. Nemohl by jej však zřejmě vykonat, kdyby mu to neumožnila tajná policie NKVD. Nikolajev byl po svém dvojím zadržení s revolverem v blízkosti Kirova vždy znovu propuštěn a v době vraždy nebyly na místě obvyklé stráže. Její aktivní roli v případu si zřejmě uvědomil i sám Nikolajev, když na její důstojníky ukázal, aby se Stalin na důvod k atentátu ptal jich.

Odpovědní členové NKVD byli za selhání ochrany odsouzeni k lehčím trestům (ale později popraveni). Dále se vedl proces proti tzv. leningradskému a moskevskému teroristickému centru z řad vnitrostranické opozice. Členové leningradského centra byli obviněni z toho, že centrum dalo příkaz k vraždě Kirova jako součásti spiknutí s cílem zavraždit Stalina a další stranické vůdce. Nikolajev v tomto smyslu změnil svou výpověď výměnou za nesplněný slib zachování života. V tajném procesu byli všichni odsouzeni a popraveni. Zinověv, Kameněv a další členové moskevského centra byli odsouzeni za dlouhodobé kontrarevoluční aktivity a řízení leningradského centra bez přímé zodpovědnosti za vraždu k trestům odnětí svobody.

Dále se popravovalo až v pozdějších procesech, při nich v roce 1938 někdejší náčelník NKVD Genrich Jagoda vypověděl, že nařídil neklást překážky teroristické akci proti Kirovovi na příkaz Jenukidzeho, v době výpovědi již popraveného za členství v teroristické skupině. Závěry nového vyšetřování v době destalinizace nebyly zveřejněny. Nabízí se však domněnka, že takový rozkaz mohl Jagodovi dát jedině sám Stalin. Nikita Chruščov se ve svých pamětech domnívá, že vraždu zorganizoval Jagoda na tajný ústní příkaz Stalina.

Amy Knightová uvádí významné okolnosti, které by nasvědčovaly zapojení NKVD. Ptá se, jak by se Nikolajev sám mohl dostat do poměrně přísně střežených prostor stranických funkcionářů. Byl prý krátce před činem NKVD zatčen a znovu propuštěn a měl u sebe detailní plány budovy. Jako velmi nezvyklá působí i skutečnost, že Stalin osobně řídil vyšetřování, přičemž se obklopil svými nejužšími spolupracovníky a naopak znemožnil účast dalších, například Ordžonikidzeho, který byl Kirovovým osobním přítelem a který mohl mít zájem na objektivním objasnění události.

Bez ohledu na skutečné strůjce atentátu vražda Kirova Stalina zbavila mocenského rivala a poskytla mu záminku v rámci boje proti vnitřnímu nepříteli se zbavovat svých oponentů a zastrašovat je terorem a upevnit tak svoji mocenskou pozici diktátora.

Kult Stalin sám poté odstartoval to, co by se dalo nazvat Kirovovým kultem osobnosti. Kirovovi se dostalo pohřbu u kremelské zdi na nejvyšší státní úrovni a sám Stalin nesl jeho rakev. Mnoho měst, ulic a továren bylo následně nazváno Kirovovým jménem (například města v Rusku, Zakavkazsku a na Ukrajině, ale i velká továrna v Leningradě). Obrovská Kirovova socha po dlouhou dobu dominovala panoramatu ázerbájdžánské metropole Baku. Socha byla vztyčena v roce 1939 a odstraněna roku 1992 poté, kdy Ázerbájdžán získal nezávislost. Kirovovým jménem byly nazvány i sovětské válečné křižníky třídy Kirov (1935). Po rozpadu Sovětského svazu byly názvy oslavující Kirova mimo Rusko a Bělorusko zrušeny.

Města nazvaná po Kirovovi

Kiraŭsk – dříve Kačeryčy Kirov – dříve Vjatka Kirovo-Čepeck – odvozený název předměstí Kirovská oblast Kirovabad – nyní Gjandža Kirovakan – nyní Vanadzor Kirovaul Kirovgrad – dříve Kalata Kirovsk (Leningradská oblast) Kirovsk (Murmanská oblast) Kirovohrad – dříve Jelizavetgrad a nyní Kropyvnyckyj, ale ponechán název Kirovohradská oblast Kirovsk (Luhanská oblast) – nyní Holubivka

Odkazy Reference

Literatura Amy Knight, Who Killed Kirov : The Kremlin's Greatest Mystery, Hill and Wang, 1999, A. Zubov (red.), Dějiny Ruska 20. století I. Praha: Argo 2014. Str. 854 aj.

Související články Kirovův závod Moskevské procesy

Externí odkazy

Politické vraždy, které změnily svět. Leningrad, prosinec 1934 (zavraždění Sergeje Kirova), Rozhlas.cz

Kategorie:Ruští revolucionáři Kategorie:Sovětští politici Kategorie:Staří bolševici Kategorie:Oběti atentátů Kategorie:Zastřelení lidé Kategorie:Pohřbení u Kremelské zdi Kategorie:Nositelé Řádu rudého praporu Kategorie:Nositelé Leninova řádu Kategorie:Osobnosti na poštovních známkách Kategorie:Narození v roce 1886 Kategorie:Narození 27. března Kategorie:Narození v Kirovské oblasti Kategorie:Úmrtí v roce 1934 Kategorie:Úmrtí 1. prosince Kategorie:Úmrtí v Petrohradu Kategorie:Muži