Eva Kmentová (6. ledna 1928 Praha – 8. dubna 1980 tamtéž) byla česká sochařka.

Život Otec Evy Kmentové, František Kment (1895-1977), byl profesorem řezbářské speciálky na Ústřední škole bytového průmyslu, v Praze na Žižkově, matka Marie Kmentová (1903-1988) byla malířkou dekorací (porcelán, hedvábí). Eva Kmentová na téže škole pod otcovým vedením během války absolvovala tříleté studium řezbářství, které ukončila v roce 1946 a téhož roku byla přijata na VŠUP, nejprve do ateliéru prof. Jana Nušla (šperkařství), odkud po dvou letech přestoupila na sochařství k prof. Josefu Wagnerovi. Vysokou školu absolvovala v roce 1951 (socha Sokolice) a v následujícím roce se provdala za svého spolužáka Olbrama Zoubka.

V roce 1954 se jim narodila dcera Polana (provdaná Bregantová), roku 1956 syn Jasan. V 50. letech oba sdíleli ateliér s dvorkem na Žižkově v místě někdejší cementářské dílny (Židovské pece), podnikali cesty do zahraničí (Bulharsko, Rumunsko, 1958 Řecko, 1959 Egypt) a pracovali společně na veřejných zakázkách Eva navrhovala šperky, oba se věnovali restaurování, dlouhodobě na sgrafitech zámku v Litomyšli. Roku 1957 se stali členy tvůrčí skupiny Trasa, ale z výstavy skupiny v Galerii Fronta roku 1959 byly jejich sochy odstraněny z ideologických důvodů.

Eva Kmentová vystavovala samostatně roku 1963 v Alšově síni – Galerii mladých. V témže roce se seznámila s Jindřichem Chalupeckým, a také získala vlastní ateliér na Žižkově, kterému říkala „Doupě“. Zde vznikala stěžejní díla, vystavená později ve Špálově galerii, na výstavě českého moderního sochařství v Berlíně a reprodukovaná v Hazanově Novém slovníku moderního sochařství.

Počátkem 70. let se Eva Kmentová přestěhovala do nového ateliéru ve zrekonstruované barokní stodole usedlosti Na Konvářce, její možnosti vystavovat byly však po okupaci Československa a během normalizace vzácné, omezené na malé mimopražské galerie. V roce 1976 byla vyznamenána udělením soukromé ceny Jiřího Koláře, ale již vážně nemocná se zhoršujícím se zdravotním stavem postupně opouštěla sochařskou tvorbu a soustřeďovala se na práci s papírem – koláže, kresby, papírové asambláže.

Eva Kmentová zemřela v Praze 8. dubna 1980, ve věku 52 let.

Dílo

Sochy Realistické portréty a postavy, které vytvořila Eva Kmentová během studia v sádře a hlíně jsou nyní většinou nezvěstné. Až po absolvování školy postupně vstřebává podněty evropských moderních sochařů (Lynn Chadwick, Kenneth Armitage, Giacomo Manzú, Henry Moore, Henri Laurens, Pablo Picasso aj.) a stavba jejích figur se zjednodušuje, s větším důrazem na gesto a kompozici tvarů. Její nejrozměrnější dochované dílo, Žena na slunci (1958), nese zřetelný vliv Fernanda Légera, jehož výtvarným stylem byla tehdy ovlivněna většina členů skupiny Trasa. Další potlačení detailu a výraznější strukturaci povrchu si vynutilo použití betonu i v komorních studiích k sochám. Na počátku 60. let jsou její návrhy plastik do veřejného prostoru ještě ovlivněné tzv. Bruselským stylem a pozdně kubistickými tendencemi, menší reliéfy a sochy v cínu lze zařadit ke „krotké moderně“.

Spolupráce s architekty vede kolem roku 1963 k postupnému opuštění figury směrem k výtvarným znakům, nakonec až k plošným reliéfům. V té době současně vznikají díla se silným existenciálním podtextem (Torzo strachu 1963, Plod, Opuštěný prostor 1964) a pozoruhodná komorní ženská torza.

Po přestěhování do vlastního ateliéru se Kmentová věnuje tvorbě reliéfních odlitků a využívá strukturu a tvary úlomků dřev v abstraktních asamblážích v betonu, někdy kolorovaných. Její komorní plastiky mají souvislost s předchozím návrhem betonové dekorativní stěny pro českou ambasádu v Brasilii v duchu tehdy dominující architektury brutalismu (1964, spolu s O. Zoubkem a Č. Kafkou).

Po účasti na sochařském sympoziu roku 1966 v St. Margarethen v Rakousku (organizátor Karl Prantl) začíná v rozměrných plošných krajinách používat otisky oblých valounů jako symboly semen-vajíček. Některé reliéfy později spojuje a vytváří samostatně stojící stély. Ve svých textech Kmentová popisuje intenzivní vnímání krajiny až k pocitům splynutí („...pociťuju nepřetržitost a organické prolínání člověka a země, viditelného i utajeného života.“Krajina dnes II. Výtvarná práce. 1970, roč. 18, č. 25–26, s. 1.).

Následně otiskuje do sádrové hmoty vlastní stopy, rty, ruce a prsty a z abstraktních krajin se stávají krajiny lidského těla, z odlitků rukou sestavuje asambláže – motýly, nakonec do sádry otiskne svou skrčenou postavu v plastice Lidské vejce (1968) a mužskou postavu s gestem rozepjatých rukou (Opuštěný prostor 1968).

Těmto dílům předcházejí „hlavy svatých“ (1968) v cínu jako pocta Brancusimu a série Terčů (1968), která se svým jednoznačným sdělením poněkud vymyká z jinak spíše introvertní tvorby sochařky. Následují studie zahalených figur (plastika pro OD Prostějov), Zabalená socha (1969) a odlitky draperií, nejprve v sádře a nakonec provedené v bronzu nebo svařováním v kovu (Prostěradlo, Uzel 1969).

V 70. letech vzniká série krajin s trčícími prsty – výhonky a řada otisků se skrytým symbolickým významem, za všechny např. konceptuální instalace stop vlastních nohou mířících k oknu Špálovy galerie.

Motiv prolnutí tělesného a přírodního se vrací v objektu Postava na trávě nebo já (1971). V reliéfech se objevují naléhavá slova (Ne, Proč, Já) a také opadané listy nebo jablka, prsty už jen jako fragmenty sestavené do plošných asambláží, nakonec opět lidské tělo – nohy uvězněné v zemi, obnažená žebra.

Sochy ve veřejném prostoru náhled|List v pohybu (1973) náhled|Eva Kmentová, Brána snů (1966) 1960–1965 rozměrný abstraktní reliéf (svařovaný plech, 4 × 12m) pro průčelí KNV v Ústí nad Labem 1962 řada skic pro Čs. Ambasádu v Brasilii, z nich socha Zrození nyní v Památníku Lidice. 1965 serie balkonových mříží pro průčelí, Státní divadlo v Brně 1967 Hlava, která chce spát (cín, mramor), ČSA v Bělehradě, Strom (slivenecký mramor), Sokolov 1968 plastická stěna (beton, v. 330 cm), Bratislava, reliéfní plastika (osinkocement 210 × 230cm), OZ Prostějov 1969 Brána snů (spišský travertin, v. 285 cm), Liberec (s. J. Novákem) 1971 Květ (spišský travertin, 100 × 250 cm), Prosek, Praha 1973 List v pohybu (s J. Novákem), Prosek, Praha, Slunce (beton, 250 × 500 cm), koleje UK Kajetánka, Břevnov, Praha 1975 Nepojmenováno, mramor, interiér a exteriér budovy MSS, Praha 1976 Dělicí stěna (ocel, 270 × 785 cm), divadlo Olomouc (s. L. Jiránkem) 1988 Kašna (mramor, osinkocement 8 × 20 m), Prostějov

Kresby, koláže, papírové asambláže Kromě kreseb, které lze považovat za jakýsi deník, se zachovaly kresebné skici a modely jimiž studovala výstavbu sochařských objemů u plastik ovlivněných pozdním kubismem. Pozdější reliéfy vytvářela bez kresebných návrhů a jako významné lze označit až práce, které vznikly v souvislosti s její pozdní sochařskou tvorbou a během sedmdesátých let nakonec zůstaly hlavním vyjadřovacím prostředkem.

Na počátku jsou znovu otisky těla, tentokrát jako frotáže tiskařskou barvou (Ruce 1972), kresby tužkou zachycující pohyb (Spěch 1973) a řada koláží – krajin (Úzkost (Krajina) 1974).

Z asambláží papírových útržků tvoří nejprve květy (Zelená růže 1975), později různé varianty erotických symbolů (Velká štěrbina 1975, Nepojmenováno 1978).

Reliéfní rozměrné koláže na sololitu zobrazují siluety postav (My 1975), znovu pohyb (Spěch 1975), stopy nohou (Nohy 1976), z bílého zmačkaného papíru vystupují v nízkém reliéfu lidská torza (Bílá kresba 1977).

S postupující nemocí se vracejí existenciální témata ve formě kreseb rychle načrtnutých tužkou (Tíseň 1979), opakuje se motiv Brány.

Poslední prací z roku 1979 je prostorová asambláž Výhonek, volně citující sochu Brancusiho, kterou ale Jaromír Zemina vnímá jako „kalendář odsouzence k smrti“.J. Zemina in Téma Eva Kmentová: [sborník textů o Evě Kmentové]. V Litoměřicích: Severočeská galerie výtvarného umění, 2004. .

Konceptuální projekty Tato část tvorby Evy Kmentové není obvykle pojednána samostatně, a proto jen stručné shrnutí. Se sochařskou tvorbou a reliéfními otisky souvisí ateliérový koncept Stopy (návštěvníků ateliéru EK) a následující instalace Stopy (1970) ve Špálově galerii. Stopami, tentokrát aktivního deformování („polidšťování“) papíru, jsou i drobné objekty Co nedopadlo (1975) a pozdější Mísa a Stůl (1978).

Další objekty, které lze souhrnně pojmenovat jako vzkazy, mají podobu skrytého osobního sdělení (Krychle pro Sisyfa 1975) nebo záznamu o přátelských návštěvách v ateliéru Evy Kmentové (Bedna zázraků, Ruce 1976–1979).

Zastoupení ve sbírkách Národní galerie v Praze Museum Kampa České muzeum výtvarných umění, Praha Galerie hlavního města Prahy Moravská galerie v Brně Muzeum umění Olomouc Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem Oblastní galerie v Liberci Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou Východočeská galerie v Pardubicích Galerie moderního umění v Hradci Králové Galerie umění Karlovy Vary Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře Muzeum umění a designu Benešov Jacques Baruch Gallery, Chicago Musée national d’Art moderne, Centre Georges Pompidou, Paris Galerie Benedikta Rejta, Louny Soukromé sbírky doma i v zahraničí

Výstavy

Autorské (výběr) 1963 Galerie mladých, Alšova síň Umělecké besedy, Praha 1970 Stopy, Galerie Václava Špály, Praha 1973 Plastiky a kresby, Památník Petra Bezruče, Opava 1976 Plastiky, kresby, Vlastivědný ústav, Frýdek-Místek 1980 Plastiky a kresby, Divadlo v Nerudovce, Praha 1983 Kresby, Dům pánů z Kunštátu, Brno 1985 Opuštěný prostor, Galerie 55, Kladno 1985 Galerie Opatov, Praha 1989 Kresby & plastiky, Východočeská galerie v Pardubicích 1989 Životní dílo, Dům umění v Opavě, Frýdek-Místek 1989–1990 Výběr z životního díla, Městská knihovna, Praha, Hrad Bratislava, Dům pánů z Kunštátu, Brno 1995–1996 Eva Kmentová, Litomyšl, Náchod, Prostějov, Brno 2003 Eva Kmentová, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích 2006 Eva Kmentová: Deník díla, Mánes, Praha, Pražákův palác, Brno 2007 Zámek Klenová 2008–2009 Esterházyho palác, Bratislava 2010–2011 Stopy v krajině, Egon Schiele Art Centrum, Český Krumlov 2012 Eva Kmentová, Museum Kampa, Praha 2022 Kmentová-Zoubek: Lidská důstojnost, Museum Kampa, Praha

Společné (výběr) 1953 Umělecká beseda: Členská výstava, Slovanský ostrov, Praha 1953 2. přehlídka československého výtvarného umění 1951 - 1953, Jízdárna Pražského hradu 1958–1959 Umění mladých výtvarníků Československa 1958. Obrazy a plastiky, Jízdárna Pražského hradu, Dům umění města Brna 1961 Trasa, Galerie Československý spisovatel, Praha 1963 Zámek Rychnov nad Kněžnou, Rychnov nad Kněžnou 1964 Trasa, Galerie Václava Špály, Praha 1964 Socha 1964, Liberec 1965 Jiří Balcar, Václav Kiml, Eva Kmentová, František Pacík, Galerie Václava Špály, Praha 1965 Sochařská bilance 1955–1965, Olomouc 1965 Objekt, Galerie Václava Špály, Praha 1965 Małarstwo a rzeźba z Pragi, Krakov 1966 Jarní výstava 1966, Mánes, Praha 1966 Tschechoslowakische Kunst der Gegenwart, Akademie der Künste, Berlín 1966 Aktuální tendence českého umění. Obrazy, sochy, grafika, výstava k 9. kongresu AICA, Praha 1967 5 sochařů, Galerie Václava Špály, Praha 1968 Deset sochařských vyznání, Galerie Fronta, Praha 1968 Nové věci, Galerie Václava Špály, Praha 1968 Aspetti della nuova scultura in Europa, Castello Spagnolo, L’Aquila 1968–1969 České sochařství 19. a 20. století, Letohrádek královny Anny Praha 1968 Sculpture tchècoslovaque de Myslbek à nos jours, Musée Rodin Paříž 1969 Salon de Mai, Sales d’Exposition Wilson, Paříž 1969 Arte contemporanea in Cecoslovacchia, Galleria Nazionale d'Arte Moderna e Contemporanea (GNAM), Řím 1969 L’oeil écoute. Exposition internationale d’art contemporain, Palais des Papes, Avignon 1969 Nová figurace, Mánes, Praha 1969 Socha a město, Liberec 1970 Sodobna češkoslovaška umetnost, Ljubljana, Piran, Zagreb