Šalvěj (Salvia) je rod aromatických bylin, polokeřů či keřů z čeledi hluchavkovitých. Se zhruba 1000 druhy je nejpočetnějším rodem čeledi. Fylogenetické studie první a druhé dekády 21. století ukázaly, že v tradičním pojetí rod není monofyletický a je třeba do něho zařadit i několik dalších menších rodů, mimo jiné rozmarýn nebo perovskie. Listy a stonky šalvějí jsou hranaté a obvykle pokryté trichomy. Květy jsou oboupohlavné nebo funkčně samičí, v lichopřeslenech uspořádaných dále do hroznovitých, latovitých či vrcholičnatých květenství. Kališní i korunní lístky jsou srostlé, koruna obvykle formuje výrazný dvoupyskatý tvar. Ze čtyř tyčinek jsou vždy dvě plodné a dvě jalové (sterilní), blizna je dvouklaná, na daleko sahající čnělce. U velké části druhů je vyvinut zajímavý pákový mechanismus tyčinek sloužící k poprášení opylovače pylem. Opylování se děje pomocí hmyzu či ptactva, například některých kolibříků. Plodem jsou tvrdky.
Nejbližší společný předek všech šalvějí existoval patrně v první polovině třetihor, konkrétně v raném oligocénu (zhruba před 30 miliony let), hlavní taxonomické i geografické diverzifikace v rámci rodu probíhaly v období oligocénu a miocénu. Vývojovým centrem rodu je pravděpodobně oblast Středomoří a jihozápadní až Střední Asie. V současné době jsou šalvěje kosmopolitně rozšířeny, nejvíce druhů roste v Mexiku, ve Střední a Jižní Americe, ve Středomoří a ve východní Asii. Většinou vyžadují teplá a slunečná otevřená stanoviště s dobře propustnými, spíše vysychavými a na živiny chudšími bazickými půdami, jen málo druhů roste v lesním stínu a vlhku. V české květeně se vyskytuje šest původních druhů a jeden spontánní kříženec, některé pěstované druhy zde příležitostně zplaňují.
Pro vysoký obsah účinných látek, především aromatických éterických olejů, je řada druhů po staletí využívána různými kulturami v léčitelství, kosmetice a gastronomii. Celosvětově oblíbené jsou šalvěje jako okrasné rostliny, atraktivní především vzhledem barevných květů či listů a širokou škálou zahradnického využití. Patří též k medonosným rostlinám, které lákají množství opylovačů. Výživná semena šalvěje hispánské nebo kalifornské jsou známa jako chia, šalvěj divotvorná je známou psychoaktivní rostlinou. Řada druhů byla využívána v domorodých kulturách ke spirituálním účelům jako vykuřovadla a podobně.
Etymologie Jméno rodu Salvia bylo spolu s 28 tehdy známými druhy publikováno v roce 1753 v Linného díle Species Plantarum. Pochází z latinského slova salvare, což znamená léčit. Upozorňuje na léčivou moc šalvěje, která byla známa již od starověku. Tento základ přešel i do českého výrazu šalvěj, a to prostřednictvím staroněmeckého Salveie, resp. Salbeie. Z téhož latinského základu, ovšem přes starofrancouzské sauge, je odvozen i anglický výraz pro šalvěj, sage.
Systematika vlevo|náhled|Typický habitus šalvěje lékařské|alt=Typický nízký polokeřík šalvěje lékařské s šedozelenými listy a fialově nakvétajícími květy V čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae) patří rod šalvěj do její nejrozsáhlejší podčeledi Nepetoideae, bohaté na množství oblíbených aromatických a léčivých bylin. V ní dále spadá do tribu Menthae a subtribu Salviinae, v němž se nachází společně s meduňkou (Melissa) a americkým rodem Lepechinia. Udávaný počet jeho druhů se v průběhu doby značně proměňoval vzhledem k množství variant a poddruhů, kterým byla mnohdy dávána samostatná druhová jména. U různých autorů se jejich počet blížil až dvěma tisícům, postupně byl zredukován na méně než jeden tisíc. Gabriel Alziar v Catalogue synonymique des 'Salvia' du monde (1989) uvádí na 700 taxonů šalvějí, databáze Plants of the World 1011 druhů. Lektotypem rodu je šalvěj lékařská (Salvia officinalis). Počet chromozómů se liší podle jednotlivých vývojových větví a může nabývat hodnot 2n = 16, 22, 28, 30, 32 nebo 64; vyskytuje se i mnoho polyploidních druhů. Jednotlivé druhy se mezi sebou též poměrně snadno kříží.
Na dlouhou dobu respektované systematické pojetí rodu vytvořil ve 30. a 40. letech 19. století George Bentham, který rozdělil nejprve 266 tehdy známých druhů do 14 sekcí a v upravené podobě později již 406 druhů do 12 sekcí a 4 podrodů podle morfologie květů, především tyčinek. Podrody Salvia (obsahující tři sekce) a Sclarea (taktéž tři sekce) zahrnovaly v jeho pojetí výhradně šalvěje Starého světa, podrod Calosphace (jediná sekce) americké šalvěje a podrod Leonia (pět sekcí) měl kosmopolitní rozšíření. Z této Benthamovy klasifikace pak s většími či menšími obměnami vycházely i morfologicky založené systematické popisy rodu od dalších autorů.náhled|Mohutná keřovitá Salvia sessei rostoucí v MexikuFylogenetické průzkumy konce 20. a počátku 21. století však ukázaly, že rod v dosavadním smyslu není monofyletický, ale polyfyletický; skládá se ze čtyř poměrně dobře molekulárně i geograficky vylišených vývojových větví (kladů), které v sobě obsahují i pět menších vnořených rodů Dorystaechas, Meriandra, Perovskia, Rosmarinus a Zhumeria s celkem 15 druhy. Pro zachování nomenklatury rodu Salvia v širokém pojetí (sensu lato) je tedy nutno do něho tyto dosavadní drobné rody přeřadit a pojímat je nově pouze na subgenerické úrovni. Alternativním přístupem by bylo zmíněné rody zachovat a stávající rod Salvia rozdělit do šesti nových, pro které byly navrženy názvy Glutinaria pro klad šalvěje lepkavé, Lasemia a Ramona pro americké šalvěje, Pleudia a Polakia pro afroarabské; stávající rodové jméno by nesla pouze vývojová větev zahrnující šalvěj lékařskou (cca 250 druhů). Tento přístup by však vyžadoval provedení více než 700 nomenklatorických změn a revizi všech souvisejících herbářových položek a znamenal by též komplikace pro širokou laickou veřejnost vzhledem k tomu, že šalvěj v tradičním smyslu je celosvětově oblíbená, hojně pěstovaná a obchodovaná rostlina. Široké pojetí rodu v odborných zdrojích převládlo a přes počáteční kontroverze postupně proniká i mimo botanické kruhy.
Fylogeneze a evoluce alt=Drobný polokeřík v suché kamenité půdě|náhled|Šalvěj egyptská (Salvia aegyptiaca)Na fylogenetické struktuře rodu ve čtyřech hlavních vývojových větvích panuje široká shoda; nomenklatura jednotlivých podrodů a jejich vnitřní struktura však dosud nebyla zcela dořešena.
První fylogenetická větev obsahuje v bazální pozici bývalé rody perovskie a rozmarýn a dále několik kladů, které lze rozdělit do tří podrodů. Z nich podrod Salvia obsahuje převážně dřevnaté rostliny širšího Středomoří včetně typového druhu šalvěj lékařská (sekce Salvia), ale též východo- a jihoafrické šalvěje (sekce Hymenosphace); široký podrod Sclarea zahrnuje v několika sekcích převážně bylinné druhy Evropy (např. šalvěj muškátovou, etiopskou, luční či hajní) a šalvěje východu Spojených států (sekce Heterosphace, například šalvěj lyrovitá); a konečně v podrodu Leonia jsou klasifikovány morfologicky mírně odlišné evropské druhy sekce Hemisphace (mj. šalvěj přeslenitá). Druhá větev zahrnuje bývalý rod Zhumeria a sekce Eremosphace a Notiosphace (mj. šalvěj egyptská), pro které byly navrženy názvy Pleudia a Polakia; jde vesměs o drobné polokeře a dřevnaté byliny adaptované na silně aridní klima v severní Africe, na Arabském poloostrově a v jihozápadní a centrální Asii. Třetí fylogenetickou větví jsou někdejší rody Dorystaechas a Meriandra a dále americké šalvěje v podrodech Audibertia (zhruba 20 silně aromatických, převážně keřovitých druhů v Kalifornii a přilehlém okolí, např. šalvěj bílá či černá) a Calosphace (s více než 550 druhy nejpočetnější skupina rodu, rozšířená od Kalifornie a Texasu po Argentinu, nejvíce v Mexiku).Jay B. Walker, Bryan T. Drew, Kenneth J. Sytsma: Unravelling Species Relationships and Diversification within the Iconic California Floristic Province Sages (Salvia subgenus Audibertia, Lamiaceae). In: Systematic Botany. 40(3), 2015, S. 826–844, . Čtvrtá větev, klasifikovaná nově jako podrod Glutinaria, má těžiště výskytu ve východní Asii a kromě zhruba stovky těchto výhradně bylinných druhů obsahuje též evropskou šalvěj lepkavou a druh Salvia plebeia s širokým areálem. Nejbližší společný předek všech šalvějí existoval patrně v raném oligocénu (zhruba před 30 miliony let), hlavní taxonomické i geografické diverzifikace v rámci rodu probíhaly v období středního a pozdního oligocénu a v miocénu. Vývojovým centrem rodu je pravděpodobně oblast Středomoří a jihozápadní Asie. Odtud se jeho zástupci šířili jednak horami východní Afriky na jih kontinentu a na Madagaskar, jednak předpokládanou severoatlantickou cestou až na východ Severní Ameriky. Velké diverzity rod dosáhl také cestou směrem na východ do východní Asie a dále přes Beringovu šíji na západ Severní Ameriky a dále na jih; mimořádná druhová pestrost šalvějí (podrod Calosphace) v této oblasti je výsledkem novodobé, převážně čtvrtohorní bouřlivé speciace související pravděpodobně s aridizací klimatu.
Rozšíření vlevo|náhled|Salvia plebeia je druh šalvěje s největším areálem a jediný, který přirozeně roste v Austrálii Šalvěje v současnosti patří mezi rostliny s kosmopolitním rozšířením. Rostou v tropických, subtropických i mírných oblastech Starého i Nového světa. Největší druhové početnosti dosahuje rod v oblasti od jižní Kalifornie a Mexika přes Střední po severozápad Jižní Ameriky (více než 550 druhů), dále v eurasijské oblasti od Středomoří po Střední Asii (250 druhů v několika podrodech a sekcích), na východě Asie (Čína, Korea, Japonsko, asi 100 druhů), na jihu Brazílie a v Argentině (60 druhů) a v jižní a jihovýchodní Africe včetně Madagaskaru (30 druhů). Menší množství druhů obývá střed a východ Spojených států amerických, mírné klimatické oblasti západní, střední a východní Evropy, severovýchodní Afriku a Arabský poloostrov. Jen málo druhů zasahuje svým areálem na Indický subkontinent a jediný (Salvia plebeia) okrajově až na území Austrálie. Šalvěje zcela chybí v oblastech nížinných tropických pralesů (Amazonie, Konžská pánev, ostrovy Indonésie), v Patagonii, stejně jako v chladných arktických podmínkách východní Sibiře a subarktické Ameriky či v alpínských stupních hor; výskyt v Kanadě, ve Skandinávii nebo na Novém Zélandu a Nové Guineji je pouze druhotný.
V české květeně se vyskytuje šest původních druhů a jeden spontánní kříženec (viz taxobox), z toho šalvěj přeslenitá je někdy považována za zdomácnělý archeofyt. Většina druhů roste v termofytiku, některé též v přilehlých oblastech teplejšího mezofytika. Šalvěj lepkavá převažuje v mezofilních lesích karpatské části republiky a v oblastech s fytogeografickým vlivem Alp, šalvěj etiopská roste recentně pouze v Pavlovských vrších a je chráněna zákonem jako kriticky ohrožený druh v kategorii C1t. Nejasným případem v Červeném seznamu je šalvěj rakouská, jež rostla na stepních stráních a pastvinách jihomoravských úvalů; ještě na konci 20. století byly ojedinělé, zřejmě však druhotné nálezy udávány z okolí Újezdu u Brna, posléze byla prohlášena za vyhynulou. V roce 2013 byla nalezena na Znojemsku. Z nepůvodních druhů byly v české přírodě nalezeny například šalvěj hispánská, lékařská nebo muškátová.
Ekologie