náhled|220px| Hrob Arch. Jana Kotěry na Vinohradském hřbitově alt=|náhled|Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Jan Kotěra a Ladislav Machoň, 1926–1929 Jan Karel Zdenko Kotěra (18. prosince 1871 Brno – 17. dubna 1923 Praha) byl český architekt, urbanista, teoretik architektury, návrhář nábytku a malíř.
Život Narodil se 18. prosince 1871 v Brně jako mladší syn středoškolského profesora Antonína Kotěry a jeho ženy Marie, rozené Vogl (Němka). Při křtu u Sv. Tomáše dostal tři jména: Jan Karel Zdenko. Vychováván byl v německých školách nejprve v Dolních ZálezlechToulky českou minulostí, 1127. schůzka: Básník, malíř i dramatik architektury, dostupné online: http://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/1710856 a v Ústí nad Labem a potom na státní průmyslové škole, Odborné škole stavitelské v Plzni.
Po maturitě v roce 1890 přišel do Prahy, kde absolvoval praxi v projekční kanceláři inženýra Freyna a ocitl se v blízkosti barona Mladoty ze Solopysk. Oba objevili jeho talent a stali se mecenáši jeho dalšího studia na vídeňské Akademii výtvarných umění od roku 1894, kdy tam nastoupil nový profesor Otto Wagner. Ve Vídni se mladý Kotěra seznámil s Jože Plečnikem, Josefem Hoffmannem, Josefem Urbanem, ale i s Adolfem Loosem.
Kotěra byl ovlivňován na jedné straně wagnerovským modernismem, na druhé straně italsky orientovaným klasicismem, který ve vídeňské akademii ještě dozníval. Roku 1897 získal prestižní Římskou cenu spojenou se stipendijním pobytem v Palazzo Venezia v Římě. Tento pobyt spojený s cestami po celé Itálii, který Kotěra uskutečnil od února do června 1898, završil jeho učednická léta.
Po návratu z Itálie nastoupil na speciální školu dekorativní architektury na pražské uměleckoprůmyslové škole (dnes na Náměstí Jana Palacha) na uprázdněné místo po Friedrichu Ohmannovi. K jeho žákům tam patřili například Adolf Foehr, Otakar Novotný, Josef Gočár, Jaroslav Vondrák nebo Čeněk Vořech.
V roce 1899 se oženil s Bertou Trázníkovou a zařídil si byt v Praze. Téhož roku začal pracovat na své první významné realizaci, kterou byla stavba Peterkova domu v Praze. V roce 1900 se manželům Kotěrovým narodila dcera Věra a o dva roky později druhá dcera Johana. Syn Jaroslav přišel na svět v roce 1914.
Roku 1910 byl jmenován profesorem nově vytvořené speciální školy architektury na Akademii výtvarných umění v Praze, kde učil i Bohuslava Fuchse a Františka L. Gahuru.
Jan Kotěra působil ve Spolku výtvarných umělců Mánes, jako redaktor časopisu Volné směry a později založil časopis Styl. Organizoval množství výstav (Auguste Rodin, expozice českého umění na světové výstavě v Mnichově). V jeho atelieru postupně pracovali Otakar Novotný, Josef Gočár, Pavel Janák, Bohuslav Fuchs a Josef Štěpánek. Absolvoval několik cest do Paříže, Holandska, Belgie, Německa. Cesta do USA v roce 1904, kde realizoval expozici českého umění na Světové výstavě v St. Louis, byla klíčovým mezníkem v jeho tvorbě. Zkušenost a bezprostřední kontakt s americkou architekturou v něm urychlily přerod od secesního stylu k moderní, účelné a střízlivé architektuře.
Přátelil se s řadou politiků, vysokých úředníků a podnikatelů, což mu pomohlo získat významné postavení mezi architekty a pověst zakladatele moderní architektury v Čechách.
Zemřel po delší nemoci a vleklých psychických problémech 17. dubna 1923 v Praze ve věku 51 let.Národní listy, 18.4.1923, s.10, oznámení úmrtí J.K. Je pohřben na Vinohradském hřbitově.
Tvorba
Vídeňské období Hned na první hodině Kotěrových studií ve Vídni vyhlásil Otto Wagner boj klasicismu, ale přesto svým studentům povoloval novým způsobem využít staré ozdobné formy. Profesorova přednáška Kotěrovi otevřela neznámou stránku architektury. Hlavní Wagnerův přínos pro rozvoj architektury nespočíval v zásadních změnách, ale v modernizaci starého. Jeho ozdobné formy přiznávají konstrukci, zdůrazňují její technologické zvláštnosti a jsou zároveň symbolem moderní techniky. Z fasády nechal postupně vymizet historické elementy jako atiky, římsy, rizality a fasádní povrch komponoval podle nových zásad. Wagner si často pomáhal dvěma postranními pylony, mezi které nahoru vsunul silně vystupující část. Takovým „rámcem“ určil poměr fasádní plochy, kterou potom jednoduše, skoro graficky rozčlenil.
Příkladem toho, jak hluboko se učňovská léta u Wagnera vryla do Kotěrovy paměti, je Urbánkův dům v Praze. Zdá se, že v momentě, kdy už nevěděl, jak správně dál, vyhledal Kotěra útočiště ve Wagnerově fasádním schématu a předělal si ho po svém. Postupné ztenčování zdí důmyslně doplnil stupňováním vertikálních a horizontálních dělicích prvků.
Jednou z Kotěrových školních prací byl projekt ideálních knížecích lázní. Na tomto objektu si vyzkoušel celou paletu historického zdobení a přitom dodržel všechny funkční požadavky svého učitele. V rozporu s módou Art Nouveau povzbuzoval Wagner studenty ke zdobení ohraničených geometrických polí, aby touha po zdobení nepřesáhla strukturální části stavby.
Od roku 1893 asistoval svému příbuznému, pražskému staviteli Josefu Freynovi při přestavbě zámku Červený Hrádek u Sedlčan v historizujícím slohu pro Jana Nepomuka Mladotu ze Solopysk. Po roce 1895 už stavbu vedl sám. Pro stejného zadavatele navrhl i rodinnou hrobku v nedaleké Kosově Hoře.
Po návratu do vlasti neměl Kotěra příležitost, aby uskutečnil některý z velkých projektů, na které se ve Vídni připravoval. Pražské okolnosti ho více přitáhly ke každodenním úkolům, jakými byly nájemní a obchodní domy nebo předměstské vily.náhled|busta Jana Kotěry od Bohumila Kafky na budově Vysoké školy uměleckoprůmyslové v PrazeJeho první samostatnou prací po návratu do Prahy bylo průčelí Peterkova domu na Václavském náměstí. Kotěra hledal způsob, jak se osvobodit od naučených schémat, a dospěl k vlastnímu výrazu. Nejpřirozenější reakcí byl obrat k belgicko-francouzské variantě Art Nouveau, která byla opakem geometrické vídeňské secese. Při práci se ocitl v obtížné situaci. Kritikové z Volných směrů ho předem označovali za zachránce české architektury a kladli tak na jeho prvotinu přehnané nároky. Šlo také o jednu z prvních pražských ukázek nového secesního stylu, na který architekti starší generace hleděli jako na import ze znepřátelené Vídně, protivící se konzervativnímu vkusu svou velmi střídmou zdobností.
Raná tvorba (1898–1905) náhled|vlevo|Návrh domu v Plzni (1897) Průčelí Peterkova domu nepřineslo žádné další velké zakázky, proto se Kotěra v době kolem roku 1900 zabýval studiemi sakrální architektury. Vypracoval několik návrhů na přestavbu kostelíka sv. Jiří v Doubravce u Plzně. Ten byl opět kritiky shozen.
Roku 1902 navrhl Kotěra pro Spolek výtvarných umělců Mánes dřevěný pavilon na úpatí Kinského zahrady pod Petřínem určený pro výstavu plastik Augusta Rodina. Stavba byla určena pouze pro tuto výstavu, avšak svému účelu sloužila až do roku 1917, kdy byla odstraněna.
Mimo pavilon Mánes vyprojektoval Kotěra roku 1902 několik domů. Prvním z nich je Trmalova vila v Praze-Strašnicích. Tato vila nese mnoho folklorních motivů, především hrázděné zdivo, sedlovou střechu a bohatě vyřezávané dřevěné prvky zábradlí terasy a schodiště. Dominantním prostorem vily je vstupní hala anglického typu, z níž se vchází do kuchyně, jídelny a salonu.
Dalším počinem byla přestavba Máchova domu v Bechyni, která vychází z podobné dispozice. Tato stavba má velmi vyvážené proporce a je ozvláštněna dynamickým motivem zešikmených nosných stěn pod štítem.
První skutečně velkou zakázkou byla stavba Okresního domu pro Hradec Králové na sklonku roku 1902. Hradecký primátor František Ulrich, který úkol zadal, podporoval moderní výtvarné směry. Už v roce 1896 přivedl do Hradce Wagnerovy žáky Otokara Böhma a Huberta Gessnera. Okresní dům stojí na parcele nedaleko labského nábřeží v pásu bývalých městských hradeb. Průčelí je rozděleno na dvě části: první z nich je symetricky pojednána, ukončena výraznou, ve střední části zvlněnou římsou, pod níž je bohatá fresková dekorace s městským znakem uprostřed. Plochy mezi rozměrnými okny jsou holé, bez dekoru. Jiný charakter má druhá, užší část průčelí s hlavním vchodem lemovaném pilastry a lodžií v horním patře. Dům tedy je a není symetrický. Kotěra navrhl i veškeré vnitřní zařízení kavárny a restaurace. V Hradci Králové Kotěra do roku 1922 realizoval další velké projekty, jako je např. monumentální budova muzea (1909–1913).
Od roku 1903 dochází na pražské architektonické scéně k určitému posunu. Jsou prezentovány secesní stavby architektů Podhajského a Jurkoviče, později pak i projekty kotěrovců Kavalíra a Šidlíka.
Kolem roku 1904, kdy měl Kotěra již pevné místo na české architektonické scéně a kdy konzervativci začínají rezignovat a publikují práce jeho žáků, nastal příhodný čas k prosazení základních principů architektonické moderny. Kotěra své práce pod vlivem Charlese Mackintoshe, Jože Plečnika, Josefa Marii Olbricha a dalších postupně oprošťuje od secesního dekoru a vápenné omítky nahrazuje drsnými.
Jakýsi přechodový stupeň tvoří vila s ateliérem pro Stanislava Suchardu v Praze-Bubenči z let 1905–1907. Vila je koncipována opět v duchu anglického halového domu. Na západní stranu je umístěn rozlehlý atelier (později zničený přestavbou). Kotěra do domu navrhl v několika etapách i veškeré vnitřní zařízení.
vpravo|náhled|Národní dům v Prostějově Druhou přechodovou stavbou je Národní dům v Prostějově, který patří k největším stavbám své doby. Zde měl Kotěra nelehký úkol. Místa měl pro stavbu měl sice dost, ale bylo nutno skloubit různé funkce stavby: víceúčelový sál, salóny, restaurace a kavárny. Proto zvolil dvoukřídlý objekt ve tvaru L s jasně oddělenými provozy. Průčelí prozrazuje vliv Olbrichových prací, přesto zde je stále dost dekoru. Mimořádnou péči věnoval Kotěra interiérům s bohatou dekorací.
Vrcholné období (1906–1912) Po roce 1906 měl již Kotěra prostor k prosazování architektury opírající se o „věčné přírodní téma o podpoře a břemeni“, kde ozdoby, které považoval za druhotné, slouží ke členění a podporování jasně konstruktivně vyjádřené masy.
Roku 1906 začal pracovat na souboru budov vodárny pro pražské předměstí Vršovice na katastru tehdejšího města Nusle a obce Braník. Soubor se skládá z čerpací stanice u řeky Vltavy v Braníku a vodárenské věže mezi Nuslemi, Pankrácí, Krčí a Michlí, kterou obklopují další tři obslužné budovy. Stejnou vodárenskou věž, navíc s artéskými studnami, realizoval také pro okres Třeboň v Třeboni I, nedaleko třeboňského židovského hřbitova Na Kopečku. Tato vodárenská soustava v Třeboni-Holičkách byla uvedena do provozu již v roce 1901 a dosud je plně funkční. (V 60 m vysoké vodárenské věži však je od roku 2014 muzeum orientálního umění.) Byl to jeden z mála Kotěrových návrhů inženýrské stavby, tedy tématu, které si vynutilo svůj specifický jazyk. Obvyklému obrazu průmyslové architektury se přiblížil skrze režné neomítané cihly a zvýrazněné tektonické články.
Naprosto zřetelným posunem od dekorativnosti je Kotěrova vlastní vila v Praze na Vinohradech. Jednoduché fasády zde ochotně přiznávají vnitřní prostorové uspořádání, což se na zahradní straně projevuje téměř loosovsky nepořádným uspořádáním oken.
Přísný styl svých staveb převedl do monumentálního měřítka v budově městského muzea v Hradci Králové z let 1909–1913. Budova se mu jevila jako skladba objemů volně rozvinutých do prostoru podle daných funkcí, bez ohledu na Wagnerovo ponaučení, že veřejná monumentální budova by měla dostat symetrický půdorys.