Války růží (1455–1487) byla série bitev občanské války v Anglii mezi spojenci rodů Lancasterů a Yorků. Příčiny konfliktu sahaly až k roku 1399, kdy přívrženci Lancasterů svrhli krále Richarda II. a ustavili novým králem Jindřicha IV. Po smrti jeho syna Jindřicha V. roku 1422 vládla zemi regentská rada místo nezletilého Jindřicha VI. Rozkrádání královského majetku regentskou radou a neúspěchy ve stoleté válce vedly Richarda Plantageneta z Yorku k mobilizaci vojenských sil proti královým rádcům.
Když anglické vojsko roku 1453 zažilo ve stoleté válce definitivní porážku, král se zhroutil a Richard Plantagenet byl jmenován protektorem Anglie. Jeho opatření vedoucí k hospodářské obnově a posílení bezpečnosti však král zrušil poté, co nabyl roku 1455 vědomí. York musel Londýn opustit a ještě ve stejném roce pak došlo k první bitvě mezi Lancastery a Yorky. Vítězství v této bitvě a další záchvat krále znamenaly pro Yorka návrat do funkce protektora, setkal se však se silným odporem královny Markéty z Anjou. Po několika bitvách roku 1459 musel Richard Plantagenet a jeho spojenci prchnout ze země. Když se následujícího roku Yorkové vrátili s armádou, nevystupoval již jen proti královým rádcům, nýbrž již usiloval o královskou korunu. Tu se mu však nepodařilo získat, neboť v prosinci roku 1460 byl Richard Plantagenet zabit v bitvě u Wakefieldu.
náhled|upright|vlevo|Bílá růže Yorků a červená růže Lancasterů náhled|upright|vlevo| Trhání červených a bílých růží v zahradách, alegorická freska Henryho Payne, 1910 Jeho syn Eduard se však dokázal prosadit, zvítězil roku 1461 nad Lancastery a nechal se jako Eduard IV. korunovat. Postupem času se však začaly projevovat rozpory mezi ním a jeho spojencem Richardem Nevillem z Warwicku, které nakonec přerostly v otevřený boj. Warwick se spojil se šlechtou, jež byla nespokojena se vzestupem „nové šlechty“, kterou Eduard IV. podporoval. Warwick se svým vojskem roku 1469 zaznamenal porážku a musel prchnout do Calais, tam se však spojil s Markétou z Anjou a jejich společné síly se roku 1470 vylodily v Anglii a donutily zaskočeného Eduarda IV. prchnout do Burgundska. Následujícího roku se Eduard IV. vylodil v Anglii a lancasterské vojsko porazil. Mnozí Lancasterové byli popraveni a zavražděn byl také uvězněný Jindřich VI.
Ještě během dalších let Eduardovy vlády se vyskytly spory mezi Yorky, které vyvrcholily po jeho smrti roku 1483. Eduard IV. si přál, aby se protektorem stal jeho bratr Richard, královna Alžběta Woodvillová však nechala korunovat svého nezletilého syna Eduarda V. Richard se rozhodl prosadit silou, popravil představitele Woodvillů a mladičkého Eduarda V. i s jeho bratrem Richardem dal střežit v londýnském Toweru a nechal se jako Richard III. korunovat. Dodnes není objasněno, co se s malými Princi z Toweru přesně stalo.
Proti Richardovi III. však stále více rostla opozice, jejímž představitelem se stal Jindřich Tudor, jenž přebýval v exilu v Bretani. Ten se roku 1485 se svými přívrženci vylodil ve Walesu a po vítězství nad Richardem III. v bitvě u Bosworthu přijal jako Jindřich VII. královskou korunu. Několik dalších povstání již pak postavení nového krále neohrozilo.
Příčiny války Nastolení lancasterské dynastie náhled|upright=1.3|Zjednodušený rodokmen potomků Eduarda III., červeně vyznačeni králové Příčinou válek růží byly události, jež se odehrály dávno před vypuknutím války. Roku 1377 zemřel král Eduard III., jeho dědic Černý princ Eduard však zemřel rok před ním. Nárok na trůn měl tedy syn Černého prince, nezletilý Richard II. (1377–1399), jehož regentem se stal jeho strýc Jan z Gentu. Roku 1387 Richard II. dosáhl zletilosti; počínal si však svéhlavě a neopatrně, což způsobovalo jednak hospodářské potíže, hlavně však odpor šlechty. Když roku 1398 zemřel Jan Gentský, Richard II. majetek svého bývalého regenta svévolně zabavil. Šlechta se cítila být ve svých právech ohrožena, a tak se v čele s Jindřichem Bolingbrokem, dědicem lancasterského vévody Jana Gentského, vzbouřila a Richarda II. svrhla. Králem se pak stal Jindřich Bolingbrok jakožto Jindřich IV. (1399–1413).
Tímto ovšem byl zcela opominut nárok větve Lionela z Antwerp, druhorozeného syna Eduarda III. Toho sesazený Richard II. využil a za svého nástupce určil Lionelova vnuka Rogera Mortimera. Ten však zemřel bez dětí a své dědictví i s nárokem na trůn odkázal na Richarda z Cambridge, vévodu z Yorku. Navíc svržení krále bylo útokem na princip božského původu královské moci. Jindřich IV. vládl jako „první mezi rovnými“, tento nový princip jej však již nechránil tolik jako idea posvátného původu královské moci. Jindřich IV. a jeho syn Jindřich V. (1413–1422) byli schopnými vládci a dokázali případný odpor zpacifikovat. Důležitým povstáním se stal pokus Richarda z Cambridge o svržení krále roku 1415, který se však nepodařil; Richard z Cambridge byl popraven a pětiletý syn Richard Plantagenet z Yorku zatím nepředstavoval žádnou hrozbu. Podporu si Jindřich V. zajistil také úspěchem ve stoleté válce.Neillands (1994). S. 16–19.
Nestabilita za vlády Jindřicha VI. náhled|vlevo|upright=0.6|Svatba Jindřicha VI. s Markétou z Anjou Roku 1422 ovšem Jindřich V. neočekávaně zemřel a krom královské koruny zanechal svému devítiměsíčnímu synu Jindřichovi VI. také pokračující válečný konflikt ve Francii. V regentské radě se rozpoutaly spory o moc zejména mezi Humphreym z Gloucesteru a Beauforty, které regent Jan z Bedfordu až do své smrti roku 1435 jen stěží dokázal tlumit.Neillands (1994). S. 20–26. Krom toho se snažila získat vliv také rodina de la Pole, jež zbohatla svým obchodem s vlnou, byla povýšena do šlechtického stavu a získala vévodství Suffolk.Neillands (1994). S. 19.
Narůstající spory u dvora se odrážely v celé zemi. Bohatnoucí střední třída (yeomani) se snažila získat politickou moc na úkor šlechty, autorita krále i církve upadala, kriminalita narůstala. K tomu všemu přistupovaly neúspěchy ve stoleté válce: francouzská vojska ovládala stále více území, a když roku 1444 došlo k anglo-francouzskému jednání v Toursu, požadovali Francouzi uzavření příměří, stažení anglických jednotek do Calais a sňatek již zletilého Jindřicha VI. s Markétou z Anjou, aniž by Jindřich VI. obdržel nějaké věno. Nejvlivnější postavení v královské radě zastával Vilém de la Pole ze Suffolku, jenž svatbu prosadil. Když se však anglická posádka ve Francii dozvěděla potupné okolnosti sňatku, odmítla se stáhnout, takže boje ve Francii pokračovaly. Francouzská vojska však nakonec anglickou armádu do roku 1453 zatlačila do Calais.Naillands (1994). S. 21–30.
náhled|upright|Jindřich VI. Jindřich VI. představoval umírněného a nerozhodného panovníka, který se spíše než o vládu zajímal o náboženství a vzdělání. Ačkoli se u něj někdy projevovala také tvrdohlavost a pomstychtivost, hlavní iniciativu převzala jeho manželka Markéta z Anjou, jež na něj měla značný vliv. Upřednostňovala Somersety a Suffolky, pronásledovala Gloucestery a snažila se také omezit vliv Richarda Plantageneta, ačkoli ten doposud věrně sloužil králi. Boje ve Francii značně vyčerpávaly královskou pokladnu a královi rádci (Somerseti a Suffolkové) doporučovali královi, aby se svého majetku zbavoval, aby se tohoto majetku posléze zmocnili. Autorita krále dále klesala, narůstaly potyčky mezi šlechtici. Šlechta se zároveň snažila upřít volební právo yeomanům a nižším vrstvám obyvatelstva. Neúspěchy ve Francii a hroucení zkorumpovaného systému však pro Suffolky nakonec znamenal katastrofu. Vilém ze Suffolku byl na popud parlamentu roku 1450 uvězněn, poté králem vypovězen ze země a při své cestě z Anglie zlynčován námořníky.Neillands (1994). S. 31–40.
Rebelie a nepokoje náhled|vlevo|upright=0.6|Bitva u Castillionu roku 1453, definitivní porážka Anglie ve stoleté válce Vyhnání Viléma ze Suffolku však nepředstavovalo dostatečné řešení. Jack Cade, irský zloděj, který se prohlašoval za příbuzného Richarda Plantageneta z Yorku, požadoval navrácení rozkradeného královského majetku. Král jeho stoupence začal pronásledovat, mnozí z nich však byli veteráni z francouzských válek, takže královské vojsko porazili, a dokonce ovládli Londýn. Londýňané sice povstalce z města vyhnali a Cade byl zabit, avšak nepokoje se po zemi šířily dále.Neillands (1994). S. 44n.
Samotný Richard Plantagenet neusiloval o trůn, nýbrž o nápravu poměrů a odstranění zkorumpovaných rádců, zejména Edmunda Beauforta ze Somersetu, jenž nahradil Suffolka. Yorkův návrat z Irska a pochod na Londýn úspěch vyjednávání se Somersetem nezajistil a protisomersetský parlament byl rozpuštěn. Po další mobilizaci Yorkových sil proti Somersetovi byl York prohlášen za vzbouřence a Somerset za oddaného poddaného krále. Téměř došlo k vojenskému střetu, král však nechal Yorka zrádně zatknout, donutil jej přísahat, že již nikdy nesvolá armádu proti králi, a pak jej propustil. Spor získal další rozměr, když se do něj přimíchaly spory konkurenčních rodů Nevillů a Percyů. Král podle nich dědické spory vyřešil nespravedlivě, a tak se Nevillové rozhodli získat podporu u Yorka, zatímco Percyové u Somerseta. Když byli roku 1453 Angličané ve Francii definitivně poraženi, král zešílel. Dočasnou vládu vykonávala královská rada, jež však nedisponovala autoritou. V zemi propukla anarchie a Percyové přepadli Nevilly.Neillands (1994). S. 45–52.
Do toho královna Markéta z Anjou porodila syna Eduarda (byť bylo veřejným tajemstvím, že jeho otcem není král, nýbrž Somerset), což jen zvětšilo obavy z moci Somersetů; York přijel na pozvání biskupů do Londýna, prosadil se v královské radě a Somerset byl uvězněn. Parlament jmenoval Yorka regentem, který byl záhy jmenován také protektorem Anglie a hlavním královským rádcem. York se snažil ozdravit královské finance, redukoval náklady královské domácnosti, vyplatil zpožděné platy dvorským služebníkům, usiloval o urovnání sporů v zemi a o zneškodnění pirátů v okolí anglických břehů. Když se však král začal uzdravovat a nabývat vědomí, propustil Somerseta z vězení a Yorkova opatření rušil.Neillands (1994). S. 53–58.
Počáteční fáze (1455–1461) Počáteční převaha a rozprchnutí Yorků (1455–1459) náhled|upright=0.6|Věž ve St Albans York tedy raději Londýn roku 1455 opustil. Vzápětí se sešel parlament, na který se však byli pozváni pouze Yorkovi nepřátelé. Yorkova stížnost králi, že nebyl pozván, a požadavek na odstranění Somerseta nebyly vyslyšeny, York proto zahájil tažení a u St Albans se střetl s královským vojskem poté, co vyjednávání se Somersetem selhalo. První bitva válek růží připomínala spíše jen pouliční bitku, trvala jen asi půl hodiny, jednalo se však o první otevřenou srážku Yorků s Lancastery. Somerset však při ní zahynul a král byl zraněn.Neillands (1994). S. 60–64.
Richard Plantagenet z Yorku opět zdůrazňoval, že nebojuje proti králi, nýbrž proti jeho rádcům. Nyní když hlavní rádce zemřel, doprovodil se svými druhy krále do Londýna. Král vyhlásil všeobecnou amnestii, záhy jej však zasáhl další záchvat deprese, a York byl proto znovu jmenován protektorem Anglie. York se znovu pustil do restituce královského majetku, stále však narážel na odpor protivníků, kteří se koncentrovali okolo královny Markéty z Anjou a disponovali početnou armádou (označovali své uniformy labutí, symbolem prince Eduarda). Po zotavení krále musel York znovu královskou radu opustit, tím však král ztratil veškerou autoritu a v zemi zavládla anarchie.Neillands (1994). S. 65–68.