Husitské války (též husitské bouře) byly vojenské konflikty mezi husity a jejich domácími a zahraničními protivníky (katolíky) i mezi husitskými frakcemi navzájem, které probíhaly na českém území v letech 1419 až 1434 a ještě nějakou dobu poté. Války zasáhly i sousední země včetně těch náležících ke Svaté říši římské. Poslední bitva, v níž figurovali stoupenci husitského hnutí, proběhla 4. května 1439 v Polsku nedaleko vsi Grotniki.
Chronologie Vymezení období husitských válek je problematické. Za jejich počátek je obecně označován rok 1419, kdy došlo k první pražské defenestraci. Za konec husitských válek bývá nejčastěji považováno vyhlášení Basilejských kompaktát v roce 1436, ale také bitva u Lipan v roce 1434, která období bojů v zemích Koruny české víceméně ukončila. Období 1434–1437 bývá někdy označováno za „epilog“ husitských válek (v tomto pojetí husitské války končí dobytím Sionu Jana Roháče z Dubé). Novější historikové František Šmahel a Petr Čornej upozorňují na souvislost vývoje ve 2. polovině 15. století s dějinami před rokem 1436. Pro Františka Šmahela husitské války končí až kutnohorským náboženským mírem v roce 1485.ŠMAHEL, František. Husitské Čechy. Struktury, procesy, ideje. 1. vyd. Praha: NLN, 2001. . Str. 63. Petr Čornej rozděluje husitské války na dvě období, :1419–1436 a 1467–1479 (války za krále Jiřího z Poděbrad a po jeho smrti). Čornej chápe jako významné předěly rok 1427 (upevnění hegemonie radikálních složek) a rok 1434 (vítězství utrakvisticko-katolické aliance nad polními vojsky v bitvě u Lipan).
Do českých zemí zamířily proti husitům postupně čtyři křížové výpravy – v letech 1420, 1421, 1427 a 1431 (někdy bývá jako třetí křížová výprava nesprávně označováno v podstatě neuskutečněné tažení z roku 1422 nebo výprava Sasů, která byla poražena v bitvě u Ústí roku 1426). Pátá křížová výprava byla vyhlášena papežem proti Jiřímu z Poděbrad v roce 1466 a zahájila druhé období husitských válek.
Příčiny konfliktu
náhled|upright=0.6|vlevo|Upálení mistra Jana Husa 6. července 1415, Jenský kodex Upálení mistra Jana Husa v roce 1415 a jeho nejbližšího spolupracovníka Jeronýma Pražského v roce 1416 vyvolalo v českých zemích velkou nevoli. Mezi příznivci jeho učení se rozšířilo přijímání pod obojí, které již za Husova pobytu v Kostnici zavedl Jakoubek ze Stříbra, a kalich se stal symbolem tohoto hnutí. Pod vlivem Husova učení, propagovaného jeho četnými žáky, se začalo organizovat hnutí vyžadující hlubokou reformu církve (tyto požadavky se později soustředily ve čtyřech artikulích pražských). Obyvatelstvo českých zemí se nábožensky rozdělilo.
Přijímání pod obojí kostnický koncil zakázal a jeho rozhodnutí později potvrdil i nově zvolený papež Martin V. Král Václav IV. byl tlačen koncilem, domácími církevními představiteli i svým bratrem Zikmundem, aby proti "kacířům" zasáhl, poměrně dlouho však hnutí víceméně toleroval. Přijímání z kalicha podporovala značná část šlechty, proreformní byla i většina pražského obyvatelstva. Na jaře roku 1417 donutil Čeněk z Vartemberka biskupa Heřmana z Mindelheimu, aby na Lipnici světil kališnické kněze. Venkov a městská chudina se radikalizovaly působením kazatelů. 16. dubna 1419 byla na hoře Tábor (Burkováku) u Bechyně uspořádána první masová pouť na hory, náboženské demonstrace byly stále častější. Počátkem léta 1419 došlo k vyhrocení sporů mezi katolíky a kališníky v Praze, což vedlo k tzv. pražské defenestraci, která se obecně považuje za počátek husitských válek.
Průběh Počátky povstání náhled|upright=0.6|vlevo|Pražská defenestrace, obraz A. Liebschera Pražští kališníci nelibě nesli, když král kompletně vyměnil vedení Nového Města a dosadil zde katolické konšely. Dne 30. července 1419, po kázání oblíbeného radikálního kazatele Jana Želivského, zaútočil dav pod jeho vedením na Novoměstskou radnici, konšelé byli vyhozeni z oken a ubiti. Nepokoje se pak rozšířily po celé Praze. Po králově smrti (16. srpna 1419) bylo vypáleno mnoho pražských kostelů a klášterů. Během podzimu většinu Prahy včetně Vyšehradu ovládli husité, jen levobřežní část s Pražským hradem se při útoku na Malou Stranu obsadit nepodařilo. Boje v Praze trvaly až do 13. listopadu 1419, kdy bylo z iniciativy královny-vdovy Žofie, která s pomocí Čeňka z Vartemberka zajišťovala regentskou vládu, vyhlášeno příměří. náhled|upright=0.6|vlevo|Porážka železných pánů u Sudoměře Po smrti krále Václava IV. měl podle práva nastoupit na trůn jeho nevlastní bratr Zikmund Lucemburský. Kališnická většina národa však dávala Zikmundovi za vinu Husovo upálení a jeho přijetí za krále bylo podmiňováno uznáním kalicha, což bylo pro něj nepřijatelné. Katoličtí páni a některá města zůstali při Zikmundovi, mimo jiné i z obav z revolučních nálad mezi lidem. Vytvořili ozbrojenou koalici, která měla zabránit spojení venkovských husitů, jejichž houfy se také začaly ozbrojovat, s husitskou Prahou. K prvnímu většímu střetu došlo začátkem listopadu u Živohoště, kde katolické vojsko vedené Petrem Konopišťským ze Šternberka zaútočilo na houf venkovanů táhnoucí na pomoc Praze.
Hlavními mimopražskými centry husitství byla Plzeň na západě země, Louny a Žatec a na jihu Klatovy a Písek. Ve východních Čechách se husité pod vedením hejtmana Hynek Krušina z Lichtenburka a kněze Ambrože z Hradce soustředili pod kopcem nazvaným Oreb a začali si říkat orebité. Do Plzně odešel z Prahy Jan Žižka a zde prvně předvedl své válečnické schopnosti, když u Nekmíře díky nové taktice s bojovými vozy zvítězil nad katolickou přesilou. Plzeň však brzy ovládli katolíci a Žižka ji na jaře 1420 musel opustit. Vypravil se s oddílem husitů do nově založeného husitského města "Hradiště hory Tábor". Cestou podruhé zvítězil nad protivníky u Sudoměře. Na Táboře se Žižka stal jedním ze čtyř hejtmanů (vedle Mikuláše z Husi, Zbyňka z Buchova a Chvala z Machovic). Husité poté přešli do ofenzívy a vedle vypalování klášterů také napadali hrady a města svých protivníků (útok na Mladou Vožici, tvrz Sedlec, Strakonice, obléhání Rabí atd.).
První křížová výprava a období 1420–1421
Už za probíhajícího kostnického koncilu bylo některými církevními činiteli hlásáno, že Čechy odpadlé od katolické církve je nutno přivést nazpět třeba i násilím. Obvyklou cestou v této době bylo vyhlášení křížové výpravy, o níž začal tajně vyjednávat i Zikmund.
První křížová výprava byla vyhlášena 1. března 1420 papežem Martinem V. Do jejího čela se postavil uherský a římský král Zikmund Lucemburský. Jeho armáda o síle zhruba 30 000 mužů (připojila se i česká a moravská katolická šlechta) se ze slezské Vratislavi vydala koncem dubna přes Kladsko do Čech. Křižáci bez boje obsadili Hradec Králové a vstoupili do Kutné Hory – jádra protihusitského odporu v Čechách. Zde král Zikmund tvrdě odmítl poslední pokus pražanů o smír. Proto Praha požádala o pomoc Tábor a další husitská města, Louny, Žatec a Slaný. Oldřich II. z Rožmberka se mezitím pokusil překvapit samotný Tábor, ale jeho vojsko, tvořené převážně rakouskými žoldnéry, bylo 30. května rozehnáno částí táborského vojska, které se rychle navrátilo z Prahy pod vedením hejtmana Mikuláše z Husi. náhled|upright=0.7|vlevo|A. Liebscher: Bitva na Vítkově Od června byla Praha obležena Zikmundovými vojsky, královští drželi Hrad i Vyšehrad. Vrchním velitelem byl italský vojevůdce Pippo Spano z Ozory. Rozhodujícím střetnutím se stal 14. července útok křižáků na opevněný vrch Vítkov, jehož obsazením by byla Praha odříznuta od možnosti zásobování. Vítězství husitů pod vedením Jana Žižky z Trocnova v bitvě na Vítkově znamenalo zásadní zvrat – po tomto neúspěchu se Zikmundova armáda, znavená letními horky, vyčerpaná špatným zásobováním a znechucená královým nerozhodným postojem prakticky rozešla. Královská pokladna byla značně vyčerpána, a tak se zklamaný Zikmund stáhl zpět do Kutné Hory. Ještě před svým odjezdem se však narychlo nechal na Pražském hradě korunovat za českého krále. První křížová výprava do Čech tak skončila nezdarem. Na Vyšehradě a Pražském hradě však zatím královské posádky zůstaly.
náhled|upright=0.7|vlevo|Vozová hradba husitůPo rozpadu křížové výpravy boje mezi husitskou a královskou stranou pokračovaly. Trvalo vojenské spojenectví mezi Prahou, Táborem a východočeskými orebity, kteří pod vedením Hynka Krušiny z Lichtenburka výrazně pomohli v bitvě pod Vyšehradem v listopadu 1420, kde Zikmundovo vojsko utrpělo těžkou porážku. Táborité v čele s Janem Žižkou podnikali výpravy v jihozápadních Čechách – dobyli Vodňany, Lomnici nad Lužnicí, Malý Bor a Prachatice, do moci Tábora se dostaly i Rožmberkovy Příběnice a Příběničky. Západočeské Žižkovo tažení nebylo příliš úspěšné, od Plzně musel odtáhnout a nedobyl ani Tachov, úspěch však zaznamenali husité dobytím Chomutova a Kadaně. Táborité společně s pražany dobyli Říčany a Beroun, pražané pak dobyli Nový Hrad u Kunratic a společně s orebity Český Brod. Mnohá města se raději vzdala. Postupně vznikly dva vojenské svazy, táborský a pražský, k nimž se města i husitská šlechta přidávaly. Aktivní byla i katolická strana, která dobyla Přelouč a Chotěboř, ze severu útočili na husity Slezané. Dobývání měst bylo provázeno ukrutnostmi na obou stranách. V červnu 1421 po delším obléhání kapitulovala královská posádka Pražského hradu.
Zásadní význam pro další vývoj husitských válek měla bitva u Mostu, kdy byli pražané vedení Janem Želivským při pokusu dobýt Most drtivě poraženi vojskem české katolické šlechty, kterou podporoval míšeňský markrabě Fridrich IV. Svárlivý. Jednalo se o první velkou bitvu, která skončila porážkou husitů. Ti na bojišti zanechali takřka celé obléhací zařízení a utrpěli značný šrám na své reputaci, což také přispělo k pozdějšímu pádu Jana Želivského. Most byl díky úspěšné obraně uchráněn od vyplenění a násilí, které potkalo sousední města. Až do konce husitských válek zůstal katolickým, byl oporou krále a díky tomu vázal značnou sílu husitů v posádkách okolních měst.
Druhá křížová výprava
náhled|upright=0.7|vpravo|Jan Žižka vede vojsko radikálních husitů, Jenský kodex, 15. století Čáslavský sněm v roce 1421, který přijal jako husitský program čtyři pražské artikuly, odmítl uznat Zikmunda Lucemburského za českého krále. Další křížovou výpravu však neinicioval on, ale kurfiřti z Porýní, rozhořčení z nezdaru první křížové výpravy, z něhož Zikmunda obviňovali. Výpravě požehnal římský kardinál Branda Castiglione. Křižácké plány pro nové tažení zahrnovaly vpád intervenčních sborů do Čech z několika světových směrů. Zikmund s Uhry, Moravany, Rakušany měl směrem ku Praze postupovat z východu a Slezané a Lužičané ze severu, vojska říšských velmožů měla zemi napadnout ze západu. Hlavní síly z Říše, vedené rýnským falckrabětem Ludvíkem III. a arcibiskupy z Mohuče, Trevíru a Kolína nad Rýnem vpadly 28. srpna 1421 do západních Čech. Po neúspěšném obléhání Žatce však skončila výprava naprostým rozkladem a následoval její útěk zpátky za hranice před postupujícími husitskými posilami.
Zikmund Lucemburský vyrazil se svým vojskem se zpožděním, teprve v říjnu. V téže době plenily ve východních Čechách oddíly ze Slezska a Lužice. Zikmund společně se svým zetěm Albrechtem Habsburským při tažení Moravou porazil tamější husitský odboj, mj. díky vítězství v bitvě u Uherského Ostrohu a vyvrácení zdejší husitské obce Nový Tábor a donutil většinu moravské šlechty podepsat kapitulační smlouvu. Zikmundovo vojsko narazilo na spojené oddíly pražanů, táborů a orebitů u Kutné Hory. Zikmund Kutnou Horu zradou tamějších měšťanů ovládl a husité se ocitli v obklíčení; podařilo se jim však uniknout do Kolína, kde zkonsolidovali své síly. Počátkem roku 1422 zaútočili pod vedením Jana Žižky nečekaně na nepřátele, zimující u Kutné Hory, a obrátili je na útěk. Prchající křižáci utrpěli další porážku u Haber a znovu u Německého Brodu, který poté husité dobyli a vyplenili. Zikmundovi se podařilo ustoupit se zbytkem armády zpátky na Moravu.