Tom Pryce

Thomas Maldwyn Pryce (11. června 1949, Ruthin, Wales, Spojené království – 5. března 1977, Kyalami, Jihoafrická republika) byl britský jezdec Formule 1 původem z Walesu, který zvítězil v nemistrovském závodě Formule 1 – v Závodě šampionů roku 1975. Pryce je jediným velšským vítězem závodu Formule 1 i držitelem pole position, a platí tak za nejúspěšnějšího Velšana v historii motorsportu.

Jeho kariéra ve Formuli 1 začala v malém týmu Token, za který odstartoval do Grand Prix Belgie 1974. Krátce po strhujícím výkonu v doprovodném závodě Formule 3 před Velkou cenou Monaka 1974 získal Pryce místo v týmu Shadow a ve čtvrtém závodě, Grand Prix Německa 1974, dojel šestý a získal svůj první mistrovský bod. Později dvakrát získal pódiová umístění, když skončil třetí v Grand Prix Rakouska 1975 a v Grand Prix Brazílie 1976. Tom Pryce byl považován za výborného jezdce v mokrých podmínkách. Během deštivého tréninku Velké ceny Jihoafrické republiky 1977 překonal všechny soupeře včetně mistrů světa Niki Laudy a Jamese Hunta.

Jeho čtvrtá sezóna v týmu Shadow byla ukončena smrtelnou nehodou během Grand Prix Jihoafrické republiky 1977, když se ve vysoké rychlosti srazil se závodním maršálem Frederikem Jansenem Van Vuurenem.

Osobní život Tom Pryce se narodil 11. června 1949 v Ruthinu ve Walesu Jackovi a Gwyneth Pryceovým. Otec Jack sloužil v Royal Air Force jako zadní střelec na bombardéru Lancaster, než se přidal k místním policejním složkám. Matka (rozená Hughes) byla ambulantní sestra. Pryceův starší bratr David zemřel ve třech letech, takže Tom vyrůstal po většinu času jako jedináček, ačkoliv jeho rodiče na nějaký čas opatrovali mladou dívku Sandru.

Pryce se začal zajímat o auta, když v deseti letech řídil dodávku. Později řekl rodičům, že chce být závodním jezdcem. Nicméně v rozhovoru s Alanem Henrym později uvedl, že se chtěl stát leteckým pilotem, ale myslel si, že na to není dostatečně inteligentní. Stejně jako mnoho dalších jezdců Formule 1 měl v dětství jezdecký vzor. V jeho případě to byl skotský závodník Lotusu Jim Clark. Pryceova matka vzpomínala, že po Clarkově smrti na Hockenheimringu v dubnu 1968 byl velmi smutný. Jeho otec zmínil, že „byl stejně tak smutný, když se zabil Jochen Rindt“. Po dokončení školy v 16 letech matka trvala na tom, aby se vyučil opravářem traktorů, aby měl „něco, o co se může opřít“ pro případ, že by jeho kariéra závodního jezdce nebyla úspěšná.

Roku 1975 se Pryce oženil s Fenellou Warwick-Smith (* 1955), známou spíše jako Nella, kterou potkal na diskotéce dva roky předtím. Mimo závodní trať se Pryce projevoval nesměle a uměřeně.

Helma náhled|upright|right|Design závodní helmy Toma Pryce Pryceův vzhled helmy byl ve srovnání s pozdějšími jezdci jednoduchý a omezený. Jeho helma byla zcela bílá až do roku 1970. Když závodil v Castle Combe, jeho otec ho požádal, aby svou helmu udělal výraznější, aby ho ve skupině aut lépe poznal. Pryce na helmu přidal pět svislých černých čar těsně nad hledím. Od té doby bylo jedinou změnou designu přidání velšské vlajky na bok helmy. Jediným sponzorem, jehož logo se na jeho helmě kdy objevilo, byl dodavatel pneumatik Goodyear.

Kariéra

Před Formulí 1

1969–1971: Začátky První kontakt Toma Pryce se závodnickým světem přišel na okruhu Mallory Park v Leicestershiru v jeho dvaceti letech. Pryce byl veden Trevorem Taylorem, který bývall v Lotusu týmovým kolegou Pryceova idolu Jima Clarka. Pryce se později stal hvězdou série Formule 5000. Odtud pokračoval do série Daily Express Crusader Championship, kde se používaly vozy Lotus 51 z Formule Ford. Jezdilo se střídavě na okruzích Brands Hatch, kde Pryce debutoval, a Silverstone.

Cenou pro celkového vítěze bylo zasponzorování sezony ve Formuli Ford, a to včetně monopostu Lola T200. Už v prvním závodě se dostal do problémů, když vážně poškodil vůz. „Šasi bylo křivé jak banán a já nevěděl, co s tím, ani na koho se obrátit. Nakonec mi někdo pomohl, ale stálo mě to několik měsíců“, uvedl. Poté se ale díky svým výsledkům stal jedním z adeptů na titul. Soutěž se rozhodovala v posledním závodě, konaném na Silverstonu. Pryce se do závodu, který se konal v deštivém počasí, kvalifikoval do třetí řady. Jack Pryce vzpomínal, že jeho syn si ve vzrušení škrábal ruce: „vždy miloval závodění v dešti“. Úvodní část závodu vedl jezdec Chris Smith, ale poté se spustil prudký déšť a Pryce dokázal Smithe dojet i předjet a zvítězil s pohodlným náskokem.

náhled|V roce 1971 Pryce zvítězil ve Formuli F100 s vozem Royale RP4 Pryce vzal své nové auto na okruh Brands Hatch, kde ho mohl uskladnit do jedné ze stájí na konci paddocku. Brzy poté opustil svou farmářskou kariéru a přestěhoval se do penzionu ve West Kingsdownu nedaleko okruhu Brands Hatch. V roce 1971 vstoupil do nové soutěže dvousedadlových sportovních vozů Formule F100, kterou vyhrál způsobem, jenž žurnalista David Tremayne nazval „trapně snadný“. Poté přešel do Formule Super Vee, kde řídil tehdy prvotřídní vůz Royale RP9 za Team Rumsey Investments, a brzy poté debutoval se stejným týmem ve Formuli 3 v Brands Hatch.

1972–1973: Nižší série V závodě na okruhu Brands Hatch dojel Pryce s vozem Royale RP11 na prvním místě v doprovodném závodě Formule 3 před Závodem šampionů, když porazil mnoho zkušených jezdců F3, jakými byli Roger Williamson, Jochen Mass, či James Hunt. Velikost jeho náskoku na konci závodu způsobila spekulace mnoha týmů, že jeho vůz neměl dostatečnou hmotnost, ale jak se později ukázalo, kvůli neplatnému certifikátu místní váhy ve skutečnosti nesplnil hmotnostní limit žádný vůz. V následujících závodech v Oulton Parku a Zandvoortu Pryce odstoupil z čelní skupiny a během tréninků doprovodného závodu Grand Prix Monaka 1972 musel odstavit vůz kvůli problému s motorem. Vystoupil z auta, aby vyřešil problém, když jezdec Peter Lamplough ztratil kontrolu nad svým vozem a narazil do Pryceova Royalu. Pryce byl vymrštěn do výlohy obchodu a zlomil si nohu.

Velšan byl zpět v akci dva týdny po incidentu v Monaku. Soutěžil také v sérii Formule SuperVee, kterou vyhrál s pohodlným náskokem. „Vyhrál jsem zhruba každý závod, kterého jsem se zúčastnil“, vzpomínal. Také nastoupil do série Formule Atlantic, která konkurovala Formuli 2. Zde získal pole position v posledních třech závodech šampionátu a vyhrál poslední závod v Brands Hatch.

Další rok pokračoval ve Formuli Atlantic, kde vyhrál tři závody a dostal se do čela šampionátu. Tým Royale plánoval vstoupit do Formule 2, a to právě s Prycem. Projekt měl být financován z peněz lucemburského jezdce Manfreda Schurtiho. Nicméně tyto plány vyústily pouze v postavení jednoho vozu F2, než byl celý projekt zrušen a ředitel Royalu Bob King opustil společnost.

Místo ve Formuli 2 ale získal po testu s týmem Rondel Rona Dennise. Už o tři dny později odjel za tento tým závod v Nivelles. Nejlepšího výsledku Rondel dosáhl, když se Pryce dostal do vedení na Norisringu a po poruše brzd musel přenechat první místo týmovému kolegovi Timu Schenkenovi. Na konci roku 1973 získal velšský jezdec cenu Grovewood Award jako talent roku. Jack Pryce uvedl, že Tom nechtěl cenu vyhrát, protože byl přesvědčen, že jezdcům přináší smůlu.

Formule 1

1974: Token Ve věku 25 let postoupil Pryce do Formule 1, nejvyššího stupně okruhového závodění, jako jezdec nového týmu Token. Token byl založen Tonym Vlassopulosem a Kenem Grobem poté, co převzali Dennisův projekt Rondel, který se dostal do finančních problémů. Pryce byl považován za nadějného jezdce a pomohla mu i finanční podpora od společnosti Titan Properties. Debutoval v Závodě šampionů, nemistrovském závodě Formule 1 konaném v Silverstonu, ale kvůli chybějícímu airboxu a masce motoru a také nedostatku zkušeností s vozem byl v kvalifikaci ze všech šestnácti jezdců nejpomalejší: byl o 26 sekund pomalejší než Hesketh Jamese Hunta na pole position. V závodě odstoupil po patnácti kolech kvůli problému s převodovkou. Jeho debut v šampionátu nastal při Grand Prix Belgie 1974, kde se kvalifikoval na 20. místě, tři sekundy za nejrychlejším Clayem Regazzonim. Opět nedokázal dokončit závod, když po absolvování 66 kol kolidoval s Jody Scheckterem v Tyrrellu a poškodil si nápravu.

Pryceovi nebyla povolena účast ve Velké ceně Monaka, protože byl označen za nezkušeného jako součást kampaně sdružení konstruktérů F1CA (pozdější FOCA) proti novým týmům. Místo toho se za tým Ippokampos Racing zúčastnil ve voze March 743 závodu Formule 3, který vyhrál s náskokem 20,8 sekundy.

1974–1977: Shadow 1974

Po svém vítězství v monackém závodě F3 a krátké účasti ve Formuli 2 dostal Pryce nabídky od týmů Hesketh, kde se měl stát týmovým kolegou Jamese Hunta, a týmu Shadow, který potřeboval nahradit Petera Revsona zahynuvšího v tréninku na Grand Prix Jihoafrické republiky 1974. Nakonec se rozhodl podepsat smlouvu s týmem Shadow. „Je mi líto, že musím chlapce od Tokena opustit. Postavili celý vůz kolem mě. Cítím se při tom velmi špatně. Ale vypadá to, že k většině závodů nebudou ani pozváni, co jsem tedy měl dělat? Musel jsem odejít“, uvedl.

Za tým Shadow Pryce debutoval v Zandvoortu. Kvalifikoval se na 11. místě, jen 0,4 sekundy za týmovým kolegou Jarierem ale ze závodu odstoupil již po prvním kole kvůli kolizi s Jamesem Huntem. V dalším závodě ve Francii, zazářil třetím místem v kvalifikaci, ale závod pro něj znovu skončil již v prvním kole pro srážku s Carlosem Reutemannem a Huntem. Na Brands Hatch zajel nejrychlejší kolo tréninku, za což od sponzora závodu získal 100 lahví šampaňského. Také poprvé dokončil závod – na 8. místě. V následující GP Německa na Nürburgringu se pak z 11. místa na startu posunul na šesté místo, a získal tak první mistrovský bod. V Rakousku se kvalifikoval na 16. místě, ale odstoupil po 22 kolech, když dostal hodiny. Ve Velké ceně Itálie startoval až z 22. místa, ale závod dojel o deset pozic výše. Nicméně sezóna skončila bídně kvůli poruše motoru v Kanadě a špatnému výkonu Shadowu v USA. Na konci šampionátu byl Pryce celkově na děleném 18. místě.

1975

náhled|right|Pryce v Závodě šampionů 1975

Na začátku sezóny 1975 byla Pryceova budoucnost předmětem mnoha spekulací. Fámy ho spojovaly s týmem Lotus Colina Chapmana, který sledoval jeho vývoj předchozí dva roky. V té době Lotus zažíval finanční problémy a různé zprávy naznačovaly, že Shadow a Lotus si vymění Pryce se Švédem Ronnie Petersonem. Tento obchod byl považován za výhodný pro oba týmy, jelikož Pryce byl označován za jezdce stejných kvalit jako Peterson a stál by Lotus méně, zatímco Peterson by přitáhl sponzory k poměrně novému týmu Shadow. Tato výměna nicméně nebyla realizována, ačkoliv dle týmového manažera Shadowu byla dohoda velice blízko.

náhled|vlevo|Pryce řídí svůj Shadow při Grand Prix USA 1975

Týmový kolega Jean-Pierre Jarier na začátku sezóny dvakrát překonal Prycea v kvalifikacích a dokonce získal pole position, jelikož měl k dispozici nový vůz Shadow DN5, zatímco Pryce starší DN3. Ve třetím závodě v Jižní Africe dostal i on nový vůz, ale dojel jen devátý. Další závodem byl nemistrovský Závod šampionů konaný v Brands Hatch. Pryce získal první místo na startovním roštu, po slabém startu předjel Petersona a Jacky Ickxe a stahoval osmisekundový náskok vedoucího Jody Schecktera. Po selhání Scheckterova motoruGill (ed.), s. 96–97 se dostal do vedení a stal se prvním a dosud jediným velšským vítězem závodu Formule 1. Svůj talent projevil i v Monaku a Anglii, kdy se kvalifikoval do první řady na startu, v Británii dokonce získal pole position a vedl dvě kola. Tím se stal dosud jediným Velšanem, který vedl závod Formule 1.