Franská (také francká) říše neboli Franské království, resp. Království Franků (latinsky Regnum Francorum), zkráceně Franky (latinsky Francia), jsou souhrnná označení pro různě rozlehlý státní útvar v západní Evropě v raném středověku od 6. do 10. století, který byl pod nadvládou franské dynastie Merovejců a později Karlovců. Vznikl po roce 481, kdy se Chlodvík stal králem germánského království sálských Franků, jednoho z barbarských států na místě zaniklé římské říše, a kdy dobyl a ovládl značnou část někdejší Galie. Říši často rozdělenou na jednotlivá království znovu spojila a rozšířila nová dynastie Karlovců vzešlá z rodu královských správců majordomů. Největší moci a územního rozsahu dosáhla říše za vlády Karla Velikého, kdy se též označuje jako karolínská říše a byla snahou o obnovení starověké římské říše. Franská říše se rozdělila v roce 843 verdunskou smlouvou a v druhé polovině 10. století se dědicem západofranské říše stalo království Francie a dědicem východofranské říše a snah Karla Velikého (německá) svatá říše římská.
Po smrti zakladatele říše Chlodvíka byla říše rozdělena mezi jeho syny na Austrasii a Neustrii na severu a Akvitánii a Burgundsko na jihu. Znovu sjednotit říši se v 6. století podařilo jen nakrátko (558–561) Chlotharu I. V první polovině 7. století ovládl franskou říši Chlothar II. (613–629) a Dagobert I. (629–639).
Období po smrti Dagoberta roku 639 až do sesazení posledního merovejského krále Childericha III. roku 751 je charakteristické úpadkem moci franských králů, nazvaných později rois fainéants – „nicnedělající králové“, ve prospěch majordomů, kteří na sebe převzali královské kompetence. V poslední čtvrtině 7. století byl austrasijským majordomem Pipin II. z rodu Pipinovců, jenž porazil roku 687 v bitvě u Tertry vojsko neustrijského krále Theudericha III. a jeho majordoma Berchara. Jeho syn Karel Martel zastavil muslimskou expanzi do Evropy vítězstvím nad Umajjovci v bitvě u Tours roku 732. Pipin III. Krátký se po upevnění moci nechal zvolit prvním králem nové dynastie Karlovců nazvané po svém otci.
Pipin Krátký porazil langobardské království, které ohrožovalo papežský Řím, a pomohl ustanovit Papežský stát (Pipinova donace) odměnou za papežskou podporu pro svržení Merovejců. Na jeho politiku navázal roku 768 jeho syn Karel Veliký, který byl roku 800 v Římě papežem korunován na císaře. Karel Veliký se tak měl stát vládcem a ochráncem všech západních křesťanů. Karlova vláda přinesla také správní reorganizaci říše, růst vzdělanosti a kulturní rozkvět (tzv. karolínská renesance). Po smrti Karlova nástupce Ludvíka Pobožného (814–840) následovaly tři roky rozbrojů jeho tří synů, jež byly ukončeny roku 843 verdunskou smlouvou, jež znamenala definitivní rozdělení franské říše.
Historie Franské říše Frankové v době římské
náhled|vlevo|upright=0.7|Území franských foederatů Frankové se v římských písemných pramenech objevují poprvé v polovině 3. století v souvislosti s útoky germánských kmenů na římskou hranici. Od počátku 4. století Frankové pronikali také do římského vojska, postupem času se někteří dostali i do funkce konzula a v 2. polovině 4. století se dokonce franští konzulové Magnentius a Silvanus pokusili uzurpovat trůn římského císaře. Římané nebyli stále více schopni zvládat franský vojenský nápor, a proto se s nimi snažili vyjednávat a jakožto foederaty je začlenit do svých služeb. Výměnou za vojenskou pomoc se Frankové mohli usazovat na území římské říše a sami si vládnout. Moc římské říše nejen v této oblasti proto postupně slábla.
Merovejské království (481–687) Childerich a Chlodvík náhled|vlevo|upright|Růst Chlodvíkovy říše (481–511) Franský král Childerich I. (asi 440–481) z rodu Merovejců byl sice zároveň správcem římské provincie Belgia secunda se sídlem v Tournai, svou moc však posiloval na úkor slábnoucí západořímské říše, jež se roku 476 rozpadla. Není zcela jasné, zdali Frankové začali šířit svou moc do severní Galie právě pod vedením Childericha nebo až za vlády jeho syna Chlodvíka (asi 481–511), teprve Chlodvíkovy výboje však daly vzniknout franské říši.James (1997). S. 60-78. Roku 486 Chlodvík zvítězil nad Syagriem u Soissons a ovládl jeho říši, čímž postupně rozšířil svou moc nad celou severní Galií natolik, že nakonec přenesl své sídlo do Paříže. Roku 491 podnikl tažení proti Durynkům, v tomto případě však Chlodvík dospěl pouze k dočasným úspěchům. Úspěšnější byla jeho další expanze na jih. Roku 493 se oženil s burgundskou princeznou Chrodechildou. Převrat v Burgundsku a zavraždění Chrodechildiných rodičů se staly Chlodvíkovi záminkou k sérii vpádů do Burgundska, kterými si vynutil platbu tributu. Tribut mu museli platit také Vizigóti.James (1997). S. 79-89.
náhled|upright|vpravo|Chlodvíkův křest (496), vyobrazení ze 14. století Chlodvík posiloval svou moc nejen co do rozsahu říše, nýbrž také v rámci franského kmenového svazu. Odstranil především vůdce ripuárských Franků Sigiberta Chromého a postupně sjednotil, byť za cenu krveprolití a občanských válek, franské kmeny.James (1997). S. 89-91. Poprvé se tak mezi Franky objevila myšlenka jednotné franské identity.James (1997). S. 6n. Chlodvík si ponechal jakožto syn správce římské provincie mnohé římské zvyky, rovněž organizace vojska a státní správy se v mnohém podobala spíše římskému než germánskému vzoru.James (1997). S. 80n. Konsolidace proběhla také v právní oblasti, když Chlodvík nechal ke konci své vlády kodifikovat franské právní zvyklosti do zákoníku Lex Salica.James (1997). S. 16n.
Údajně pod vlivem své manželky Chrodechildy a pod dojmem z vítězství nad Alamany v bitvě u Tolbika se nechal Chlodvík pokřtít.James (1997). S. 86n. Zprvu byl snad ariánemJames (1997). S. 121. podobně jako ostatní germánští vůdcové, kteří ariánství považovali za svou národní verzi křesťanství. Toho chtěl využít Theodorich Veliký, jenž chtěl vytvořit velkou germánskou ariánskou říši. Chlodvík si toto hledisko uvědomoval a rozhodl se uniknout Theodorichovu vlivu přijetím katolictví roku 486, v čemž jej podpořil i byzantský císař Anastasios I.James (1997). S. 87n. Proces christianizace byl ovšem velmi dlouhý, neboť kontakt venkova s křesťanskými duchovními zůstával i přes Chlodvíkovu podporu církve slabý. Rychleji pak probíhalo pokřesťanštění v galorománských oblastech.James (1997). S. 121-123, 136-157.
Chlodvíkovo dědictví náhled|vpravo|upright=0.9|Rozdělení říše mezi syny Chlothara I. (561) Po Chlodvíkově smrti v listopadu 511 si franskou říši rozdělili jeho čtyři synové: Chlothar (511–561), Childebert (511–558), Chlodomer (511–524) a Theuderich I. (511–534). Navázali na dobyvačnou politiku svého otce a upevnili franskou vládu v Akvitánii. Roku 531 se Chlothar a Childebert dokonce pokusili překročit Pyreneje a napadnout vizigótskou říši, nesetkali se však s úspěchem, a proto se jejich další výboje soustředily na východ. Roku 534 začlenili do své říše Burgundsko, roku 536 si podmanili Ostrogóty v Provence a poté začali s výboji i do Itálie, kde však byly jejich úspěchy jen dočasné kvůli problémům se zásobováním.James (1997). S. 92-100.
Do roku 536 franští králové získali moc nad celou římskou Galii kromě Bretaně a Septimánie a dále navazovali na zbytky římské správy. Jiná byla situace na severovýchodní straně Rýna. Frankové si sice podmanili Durynky, ti však roku 555 spolu se Sasy povstali. Frankové vzpouru potlačili a vytvořili z území Durynků a Sasů nárazníkové státy.James (1997). S. 101-105.
Ze čtyř Chlodvíkových synů nakonec zůstal jen Chlothar I., který po smrti svých bratrů na čas opět sjednotil franskou říši pod svou vládou. Po Chlotharově smrti roku 561 se však říše opět rozdělila mezi jeho čtyři syny. Chilperich I. (561–584) získal Neustrii), Charibert I. (561–567) Akvitánii), Guntram (561–592), Burgundsko a Sigibert I. (561–575) Austrasii. Tentokrát ovšem mezi bratry vznikly spory, jež přerostly v intrikaření a bratrovražedné války.James (1997). S. 165-177. Tyto boje ovšem královskou moc oslabovaly, jelikož franští velmožové a galořímská nobilita využívala těchto sporů k posílení své vlastní moci; Grundovald se dokonce pokusil o svržení merovejské dynastie. Ke stabilizaci poměrů došlo až na počátku 7. století, přesto merovejští králové ztratili svou výkonnou moc a stali se pouhými roi fainéant, kteří podléhali svým majordomům.
Společnost za vlády Merovejců náhled|upright|Lekcionář napsaný v 7. století v klášteře Luxeuil, založeném svatým Kolumbánem Správa rozsáhlé říše nebyla jednoduchá. Vzhledem ke komunikačním obtížím objížděli sami králové se svou družinou zemi, od svého sídelního města se však příliš nevzdalovali. V regionech byla státní moc vykonávána ve třech liniích: duchovní a soudní správu vykonávali biskupové, civilní správu hrabata a vojenskou správu vévodové. V jednotlivých regionech se tyto tři složky navzájem kontrolovaly.James (1997). S. 178-195.
Většina obyvatel žila na vesnici. Na jihu franské říše (v galorománské kulturní oblasti) pokračovala tradice řemesel z doby římské (zejména sklářství, hrnčířství, šperkařství, výroba mečů). Výrobky sice již svou kvalitou nedosahovaly úrovně, jakou měly za vlády Římanů, přesto si našly odbyt po celé franské říši a vyvážely se dokonce i do Anglie a Skandinávie. Pokračoval také obchod se Středomořím (z Palestiny se dováželo víno, z Egypta papyrus). Kulturní inspiraci pak Frankové nezřídka čerpali od Byzantinců.James (1997). S. 196-225.
Za vlády Chlodvíkových následovníků pokročila christianizace země. V Galii mělo křesťanství tradici již od doby římské a Martina z Tours přijali Frankové za svého národního světce. Svou tradici mělo v této oblasti také mnišství, význam klášterů však postupně klesal. Nový impuls pro christianizaci i rozvoj klášterů představoval příchod svatého Kolumbána (540–615) s jeho dvanácti druhy z Irska (asi roku 585), které prožívalo rozkvět mnišství a klášterní vzdělanosti. Kolumbán se zaměřil na horní vrstvy společnosti a nadchnul pro mnišský ideál nemálo aristokratů. Jeho úspěchy se však staly trnem v oku biskupům, a když pak kritizoval morálku Merovejců, musel zemi opustit. Kláštery ovšem ve své činnosti dále pokračovaly a přispívaly nejen k pokřesťanšťování obyvatelstva, ale také k šíření vzdělanosti.
Úpadek merovejské moci náhled|vlevo|upright|Franská spona ze 7. století Na počátku 7. století došlo za vlády Dagoberta I. (629–639) k poslednímu vzestupu královské moci, kdy franské říši vládl jediný král. Roku 631 však zaznamenal vojenský neúspěch při tažení proti slovanským Venetům a Sámově říši.James (1997). S. 104-107. Brzy na to proti Dagobertovi povstala šlechta vedená bývalým austrasijským majordomem Pipinem I. Odpor šlechty byl překonán až za cenu vážných ústupků. Po Dagobertově smrti vládli slabí králové a moc na sebe stále více strhávala šlechta a majordomové dynastie Pipinovců.James (1997). S. 226-228.
Po zavraždění krále Childericha II. roku 675 v zemi zavládl chaos. V nastalé bitvě u Lucofaa se utkal austrasijský majordomus Pipin II. s neustrijsko-burgundským majordomem Ebroinem, který sice zvítězil, již roku 681 byl však zavražděn. Pipin II. se vzchopil, po vítězství nad neustrijským králem Theuderichem III. a jeho majordomem Bercharem v bitvě u Tertry roku 687 franské království sjednotil, přijal titul „princeps Francorum“, a merovejskému králi ponechal jen reprezentativní funkci.Drška (2000, Vzestup). S. 17n.
Dominance majordomů (687–751) náhled|vlevo|upright=0.7|Korunovace Pipina III. franským králem náhled|upright=1.0|Bitva u Poitiers