King Crimson je britská rocková skupina založená v roce 1968 kytaristou Robertem Frippem a bubeníkem Michaelem Gilesem. Běžně bývá zařazována mezi zakládající skupiny progresivního rocku, v její tvorbě se mísí vlivy nejrůznějších hudebních stylů jako jsou jazz, vážná a experimentální hudba, psychedelický rock, heavy metal, nová vlna, hard rock, gamelan, folk, electronica a drum and bass. Původně britskou skupinu tvořil od roku 1981 mix hudebníků ze Spojeného království a Spojených států amerických.
Ačkoliv se skupina příliš neprosadila v komerčním slova smyslu (rádia či videoklipy), vytvořila si kultovní pověst. Její debutové album In the Court of the Crimson King je vnímáno jako jeden z milníků vývoje progresivního rocku, zatímco pozdější tvorba, která často procházela tehdy neobvyklými hudebními teritorii, měla vliv na mnoho současných hudebníků. Obsazení v kapele se v průběhu její existence výrazně měnilo, celkem se zde vystřídalo 22 hudebníků a dva textaři, kteří byli plnohodnotnými členy skupiny. Situace se stabilizovala v roce 1981, kdy se frontmanem King Crimson stal Adrian Belew, který v kapele vydržel do roku 2013. Poslední sestavy, které koncertovaly od roku 2014, čítaly sedm až osm hráčů. S koncem roku 2021 ukončila skupina svoji činnost.
Dnes je raná tvorba King Crimson srovnávána s kompozičními strukturami jazzových inovátorů jako Charles Mingus a John McLaughlin. Začátek 70. let 20. století byl pro skupinu nejméně stabilním obdobím s mnoha personálními změnami a rozdíly mezi studiovým a koncertním stylem, kdy kapela objevovala prvky jazzu, funku a komorní vážné hudby. Před polovinou 70. let ve skupině, která se rozpadla roku 1974, vznikla stálejší sestava hudebníků, jež si vytvořila improvizační hard rockový „sound“. King Crimson obnovení na tři roky v roce 1981 hráli hudbu ovlivněnou novou vlnou a gamelanem. Po posledním reunionu, který proběhl v roce 1994, začala skupina tvořit muziku s prvky své tvorby ze 70. a 80. let, novinkou je zde ale vliv současných hudebních žánrů jako jsou industriální rock a grunge. Úsilí kapely přimíchávat další prvky do své hudby pokračovalo i na začátku 21. století s použitím moderních nástrojů včetně rytmických smyček ve stylu drum and bass a značného využití MIDI a kytarových syntezátorů.
Jediným stálým členem během celé historie skupiny je Robert Fripp, který tak působí de facto jako její lídr. On sám uvedl, že původně nikdy nezamýšlel stát se vedoucím King Crimson. Nicméně od druhého alba silně ovlivňuje hudební i kompoziční styl skupiny a kvůli tomu někteří členové kapelu opustili. Taková kreativní frustrace se projevila např. u Iana McDonalda, Gordona Haskella a Mela Collinse. Trey Gunn, který působil v kapele mezi roky 1994 a 2003, prohlásil, že „King Crimson je Robertova vize“.
Historie
Vznik King Crimson a jejich první album (1968–1969) King Crimson se transformovali na podzim 1968 ze skupiny Giles, Giles and Fripp, jejíž členové kytarista Robert Fripp, bubeník Michael Giles a saxofonista Ian McDonald přibrali baskytaristu a zpěváka Grega Lakea (nahradil Petera Gilese) a textaře Petera Sinfielda. Tímto krokem vznikla 30. listopadu 1968 skupina King Crimson, přičemž nový název vymyslel Sinfield jako synonymum pro Belzebuba. Podle jiných zdrojů však nejde o Belzebuba, vládce démonů. Podle Frippa se jedná o anglicizovanou formu arabského „B'il Sabab“, tedy o „muže s cílem“. Historicky a etymologicky byl „crimson king“ jakýkoliv vládce, za jehož působení vládl mezi lidmi nepokoj a krveprolití; první album debutovalo v době vrcholu všeobecné nespokojenosti proti americkému působení ve vietnamské válce. Fripp byl v té době ovlivněn skupinou 1-2-3, později známou jako Clouds, která se stala inspirací pro crimsonovskou zálibu v klasické hudbě a jazzové improvizaci.
Krátce poté si skupina pořídila mellotron a začala jej využívat pro vytvoření originálního orchestrálního rockového zvuku, který měl obrovský vliv na rodící se progresivní rock. V této době byl hlavním skladatelem King Crimson Ian McDonald, svým dílem ale přispívali i Lake a Fripp. Peter Sinfield nebyl pouze textařem, navrhl a obsluhoval také revoluční osvětlení jeviště, které kapela využívala. Svůj koncertní debut skupina absolvovala 9. dubna 1969, velkého úspěchu dosáhla na koncertě v Hyde Parku v červenci téhož roku, kde před více než 650 000 lidmi vystoupili s The Rolling Stones.
V říjnu 1969 vydali King Crimson svoje první album s názvem In the Court of the Crimson King. Veřejně jej pochválil kytarista The Who Pete Townshend, který ho nazval „tajuplným mistrovským kouskem“. Styl této desky byl čerpán z nejrůznějších vlivů působících na všech pět členů skupiny včetně Jimiho Hendrixe, klasické i moderní vážné hudby, folku, jazzu, vojenské hudby, ambientní improvizace, viktoriánské hudby či britského popu. Všechny tyto byly skloubeny do díla, prvního takového v rockové hudbě, doplněného melodramatickými Sinfieldovými texty.
Na podzim roku 1969 se skupina vydala odehrát koncerty v USA, kde se představila po boku tehdy úspěšných a populárních hudebníků a skupin. Nicméně uvnitř King Crimson vzrůstalo tvůrčí napětí. S rychlým úspěchem a životem na cestách se těžko vyrovnávali Michael Giles a Ian McDonald. Navíc Robert Fripp, ač nebyl frontmanem a ani hlavním skladatelem, postupně směřoval skupinu směrem do temnějších hudebních oblastí, zatímco McDonald s Gilesem měli v oblibě jemnější a romantičtější styl hudby. Oba členové ohlásili odchod ze skupiny během turné v Kalifornii, poslední koncert v původní sestavě byl odehrán 16. prosince 1969 v San Franciscu. Nahrávky koncertů z roku 1969 byly vydány v roce 1996 jako album Epitaph.
Ian McDonald a Michael Giles v roce 1970 společně nahráli společné album McDonald and Giles. McDonald se později stal členem skupiny Foreigner, Giles působí jako studiový bubeník.
King Crimson na začátku 70. let a období „bezvládí“ Počátkem roku 1970 odešel z King Crimson další hudebník, Greg Lake, který s Keithem Emersonem a Carlem Palmerem vytvořil skupinu Emerson, Lake & Palmer. Kytarista a příležitostný klávesista Robert Fripp se tak stal jediným zbylým muzikantem v kapele. Pro výpomoc při studiových nahrávkách se začal uplatňovat i zájem Petera Sinfielda v syntezátorech. Nicméně Lake souhlasil, že nazpívá chystané druhé album In the Wake of Poseidon (vyjma jedné písně), jeho hlas zní také na singlu „Cat Food“. Tou výjimkou se stala skladba „Cadence and Cascade“, kterou zpívá Frippův kamarád ze školy Gordon Haskell. Při rozhodování o zpěvákovi druhé desky zaznělo i jméno tehdy neznámého Eltona Johna, tato možnost ale byla kapelou zavržena.
Dalšími hudebníky na In the Wake of Poseidon se stali navrátivší se bubeník Michael Giles, jeho bratr, baskytarista Peter Giles, Mel Collins (saxofony, flétny) a jazzový pianista Keith Tippett. Ten se stal nedílnou součástí crimsonovského „soundu“ i na několika dalších nahrávkách a ačkoliv mu Fripp nabízel plnohodnotné členství ve skupině, působil vždy pouze jako studiový hudebník a s King Crimson vystoupil na koncertě pouze jednou. Album vydané v květnu 1970 bylo kritizováno kvůli velice podobnému zvuku i stylu, jako měl debut King Crimson, místy vypadajícímu až jako jeho imitace.
Po vydání desky zůstali Fripp, Collins a Sinfield osamoceni a ačkoliv měli materiál, nemohli s ním koncertovat. Proto Fripp oslovil Gordona Haskella, zdali by se nestal stálým členem jako zpěvák a baskytarista. Ten s nabídkou souhlasil. Do King Crimson také přišel bubeník Andy McCulloch (předtím např. Manfred Mann's Earth Band).
V této sestavě nahráli King Crimson své třetí album s názvem Lizard (vydáno v prosinci 1970), které se stalo výhradním dílem Frippa a Sinfielda. Jako hostující hudebníci zde působil i zpěvák Jon Anderson (v jedné skladbě) a také dechová sekce, neboť deska je avantgardním jazzem a klasickou hudbou ovlivněna více než předchozí alba. Právě styl hudby se příliš nezamlouval rhythm and bluesově orientovaným Haskellovi a McCullochovi. Gordon Haskell opustil skupinu ještě před vydáním Lizard a nedlouho po něm odešel i Andy McCulloch.
Obnovená skupina v letech 1971 a 1972 Začátkem roku 1971 tedy došlo k dalšímu „náboru“ hudebníků. Novým bubeníkem se stal Ian Wallace, jako zpěvák přišel Boz Burrell. Jediným problémem byl post baskytaristy, byl osloven John Wetton, který ale přijal místo ve skupině Family, nicméně zůstal s Robertem Frippem v kontaktu. Dalším adeptem byl Rick Kemp, který si to ale na poslední chvíli rozmyslel. Nakonec se baskytaristou, ačkoliv na tento nástroj nikdy nehrál, stal Burrell, kterého to v nouzi naučil Fripp. King Crimson se tak mohli v první polovině roku 1971 vydat na turné, první od roku 1969. Rock and rollový životní styl a odlišné hudební sklony ale vedly k napětí mezi zbytkem kapely a více intelektuálně zaměřeným Robertem Frippem, nicméně skupina sérii koncertů dokončila.
Ve druhé polovině roku 1971 nahráli a vydali King Crimson album Islands silně ovlivněné Milesem Davisem a jeho orchestrální spoluprací s Gilem Evansem. Deska obsahuje jediný experiment skupiny se smyčcovou sekcí, skladbu „Prelude: Song of the Gulls“, či píseň „Ladies of the Road“ inspirovanou rhythm and blues, která je stylově nejblíže koncertním King Crimson té doby. Na konci roku 1971 odešel ze skupiny kvůli osobním problémům s Frippem a odlišným hudebním preferencím Peter Sinfield, který následně vydal sólové album a poté se stal hlavním textařem skupiny Emerson, Lake & Palmer.
Zbytek skupiny absolvoval během první poloviny roku 1972 další turné, jehož záznam byl ještě tentýž rok vydán jako živé album Earthbound, kritizované pro svoji velmi špatnou kvalitu zvuku na úrovni bootlegů. Postupně se ale začalo vzrůstat napětí mezi Robertem Frippem a ostatními členy kapely. Tyto problémy vyústily ve Frippovo rozhodnutí zcela změnit styl King Crimson přibráním nových hudebníků. V polovině roku 1972 tedy Collins, Burrell a Wallace odešli a společně s bluesovým kytaristou Alexisem Kornerem vytvořili skupinu Snape.
Hard rockoví King Crimson (1972–1974)
Jako první přišel do skupiny, v níž zůstal pouze samotný Robert Fripp, perkusionista Jamie Muir známý svými improvizacemi. Klasickým bubeníkem King Crimson se stal Bill Bruford, který se rozhodl opustit komerčně úspěšné Yes. Na post baskytaristy a zpěváka získal Fripp již dříve osloveného Johna Wettona a jako poslední přišel houslista David Cross, hrající i na klávesy. Novým textařem se po Sinfieldově odchodu stal Wettonův kamarád Richard Palmer-James, který s kapelou nikdy na jevišti nevystoupil a své texty posílal ze svého domu v Hamburku.
Skupina začala ve druhé polovině roku 1972 zkoušet a na podzim se vydala koncertovat. Počátkem následujícího roku nahrála a v březnu 1973 vydala album Larks' Tongues in Aspic, zcela odlišné od předchozích desek. Album s revolučním zvukem a údernou dynamikou bylo ovlivněnou např. Bélou Bartókem, Ralphem Vaughanem Williamsem či zárodky rodícího se heavy metalu.
Začátkem roku 1973 skupinu opustil Muir. Oficiálním důvodem bylo zranění, které utrpěl na pódiu při jedno z koncertů v londýnském klubu Marquee, kdy mu na nohu spadl gong. Ve skutečnosti se Jamie Muir rozhodl pro život podle přísných zásad buddhismu a proto chtěl vstoupit do skotského kláštera.
King Crimson nicméně koncertovali průběžně během celého roku 1973 a zbývající členové začali vytvářet materiál pro další album, které vyšlo v březnu 1974 pod názvem Starless and Bible Black. Stylově navazuje na předchozí Larks' Tongues in Aspic s velkou mírou improvizace a metalovými riffy. Kromě tvrdých skladeb ale obsahuje také jemnou instrumentálku „Trio“, kde hrají pouze housle, baskytara a mellotron. Zajímavostí tohoto alba je skutečnost, že většina skladeb byla nahrána živě na koncertech na podzim 1973 a menšími studiovými úpravami (vymazání potlesků, apod.) byla přepracováno na klasickou studiovou desku. Koncerty z tohoto období byly jako klasická živá alba vydány v letech 1992 (The Great Deceiver) a 1997 (The Night Watch).