Čeština neboli český jazyk je západoslovanský jazyk, nejbližší slovenštině, poté lužické srbštině a polštině. Patří mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. Čeština se vyvinula ze západních nářečí praslovanštiny na konci 10. století. Je částečně ovlivněná latinou a němčinou. Česky psaná literatura se objevuje od 14. století. První písemné památky jsou však již z 12. století.
Češtinou jako mateřským jazykem mluví zhruba 9,9 milionu lidí – velká část populace České republiky. Celkový počet českých mluvčích se odhaduje na 13,2 milionu, což zahrnuje 2,5 milionu uživatelů češtiny jako druhého jazyka. V důsledku několika vystěhovaleckých vln ve druhé polovině 19. a ve 20. století hovoří totiž česky i desetitisíce emigrantů a jejich potomků, zejména na Slovensku, v USA (55 tisíc mluvčích), Kanadě, Německu, Rakousku, Austrálii, na Ukrajině, v Srbsku (37 tisíc mluvčích), Chorvatsku (6 290 mluvčích), Rumunsku (2 170 mluvčích), Polsku (1 430 mluvčích) a v řadě dalších zemí.
Čeština je flektivní jazyk vyznačující se komplikovaným systémem skloňování a časování a velmi volným slovosledem. K písemným záznamům používá latinku doplněnou o znaky s diakritikou. Pro výslovnost je charakteristický pevný přízvuk na první slabice mluveného slova, opozice délky samohlásek a 2 specifické souhlásky zapisované jedním znakem „ř“ (zvýšená alveolární vibranta = dásňová kmitavá souhláska znělá a neznělá).
Dělí se na: spisovnou češtinu určenou pro oficiální styk (je kodifikována v mluvnicích a slovnících), která má dvě podoby: čistě spisovnou a hovorovou, kterou je třeba odlišovat od češtiny obecné; obecnou češtinu – substandardní, nespisovná, která zahrnuje dialekty (nářečí) a sociolekty (slangy) včetně vulgarismů a argotu. Koexistence spisovné a obecné češtiny je některými autory označována jako diglosie.
Spisovný standard neupravuje žádný zákon, ale kodifikuje jej v praxi svými obecně uznávanými doporučujícími publikacemi Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky a formálně jejich schválením pro výuku i Ministerstvo školství.
Čeština (spisovná) je úředním jazykem České republiky a Evropské unie. V úředním styku lze češtinu používat také na Slovensku. Obdobně lze také v Česku používat slovenštinu.
Klasifikace Čeština je slovanský jazyk, a patří tak do rodiny indoevropských jazyků. Spolu se slovenštinou tvoří česko-slovenskou větev západoslovanských jazyků, mezi které patří dále polština, kašubština a lužická srbština (horní a dolní). Čeština je nejzápadnějším slovanským jazykem.Karlík, Nekula, Pleskalová (2002), s. 69.
Vztah češtiny a slovenštiny Karlík, Nekula, Pleskalová (2002), s. 69, 406–408.
Čeština je blízká a vzájemně dobře srozumitelná se slovenštinou. Rozdíly mezi těmito dvěma jazyky jsou menší než rozdíly mezi některými nářečími jiných jazyků. Například severoněmecké dialekty němčiny jsou jen obtížně srozumitelné s jižními a jsou více příbuzné staré angličtině nebo nizozemštině než spisovné němčině. V Česku a na Slovensku naproti tomu panuje pasivní česko-slovenský bilingvismus (mimo jiné i díky dřívější existenci společného státu, Československa), Češi zpravidla bez větších problémů rozumějí slovenštině a naopak. Vzájemná srozumitelnost obou jazyků se odhaduje na 95 %. Jejich dialekty vytvářejí jazykové kontinuum, tj. přechod mezi nimi je plynulý. V meziválečném Československu (1918–1938) byly v duchu tehdejší politiky čeština a slovenština považovány za dvě spisovné varianty jednoho jazyka.
Dějiny Karlík, Nekula, Pleskalová (2002), s. 69–94; Bělina (2003); Čornej (2003). náhled|upright|Bible kralická byla prvním úplným překladem Bible do českého jazyka. Poprvé byla vydána roku 1579. 510 px|náhled|Ukázka z knihy Všeobecný rostlinopis. Díl 2 vydané roku 1846 (o bramborách) Čeština se vyvinula na konci 1. tisíciletí ze západního nářečí praslovanštiny. V pračeském období si zachovávala některé praslovanské prvky, jako byly jery, nosovky (ę a ǫ), palatalizace či systém čtyř minulých časů (aorist, imperfektum, perfektum, plusquamperfektum). Tyto prvky nejpozději do konce 15. století postupně vymizely (v uvedeném pořadí).
Písemné památky z nejstaršího období jsou jen sporadické. Číst a psát tehdy uměli většinou jen duchovní. Funkci spisovného jazyka zpočátku plnila staroslověnština psaná hlaholicí, později latina psaná latinkou. První česky psanou památkou jsou 2 věty ze zakládací listiny litoměřické kapituly z roku 1057, které jsou však zřetelně mladší, zřejmě až z 12. století. Zní: „Pavel dal jest Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svjatemu Scepanu se dvema dušníkoma Bogucos a Sedlatu.“ Dále se dochovaly posměšné přípisky z chorální knihy svatojiřské (Svatojiřské přípisky) z konce 13. století. Věty byly psány tzv. primitivním pravopisem, který používal neupravenou latinku i pro zápis hlásek, které byly latině cizí (jedno písmeno mohlo označovat více hlásek).
Ve 14. století se česky začínají psát úřední listiny a objevuje se i první česky psaná literatura. Karel IV. nechává vyhotovit první překlad Bible do češtiny. Používá se spřežkový pravopis, který chybějící fonetické znaky vytváří kombinací písmen latinky. Na přelomu 14. a 15. století se objevuje návrh na reformu pravopisu, který zaváděl do češtiny používání diakritických znamének. Propagátorem tohoto návrhu byl Jan Hus, není však jasné, zda byl také jeho autorem. Každopádně byl rozhodným zastáncem názoru, že by se neměly používat výpůjčky z cizích jazyků, pokud pro danou věc již existuje vhodné domácí označení. Tyto puristické tendence v dalších staletích sílily a důležitým způsobem formovaly slovní zásobu.
Velký rozvoj zažila česky psaná literatura zejména po vynálezu knihtisku v 15. století. Nejstarší tištěná kniha psaná v českém jazyce je Kronika trojánská, která byla vytištěna v Plzni nejspíše roku 1468. K rozkvětu češtiny přispěla zejména Jednota bratrská, která užívala češtinu jako liturgický jazyk a vytvořila nový překlad bible vynikající svou typografickou úrovní. Tato tzv. Bible kralická (1579) byla po velmi dlouhou dobu považována za vzor spisovného jazyka nejen pro češtinu, nýbrž i slovenštinu.
Po porážce stavovského povstání v roce 1620 došlo k nucené emigraci české nekatolické inteligence (Jan Amos Komenský, Pavel Stránský aj.), která spolu s Třicetiletou válkou zapříčinila postupný úpadek česky psané literatury. Obnovené zřízení zemské (1627, 1628) zavedlo jako druhý úřední jazyk v Čechách a na Moravě němčinu, která byla zrovnoprávněna s češtinou. Čeština sice nadále zůstala dominantním jazykem na venkově (mimo příhraničních oblastí a Slezska), ale ve městech a u vyšších vrstev obyvatelstva převládla němčina. I v této době vycházely česky psané knihy, které ovšem podléhaly přísné cenzuře a nedosahovaly úrovně z dob Jednoty bratrské. Úpadek české literatury nebyl v této době zapříčiněn snahou o potlačení češtiny, ale spíše celkovou změnou kulturního prostředí, utužování nevolnictví a zavržením děl nekatolických autorů. Ostatně ani jazykově německé literatury v českých zemích nevycházelo o mnoho více a ani její úroveň nebyla vyšší.
Pro češtinu v tomto období je typická chudší slovní zásoba a výrazná diferenciace nářečí v důsledku relativní izolovanosti venkovských oblastí, zejména moravských a slezských, které se vyvíjely odchylně od obecné češtiny. Ve městech, kde docházelo k intenzivnějšímu styku s němčinou, pronikaly do češtiny četné germanismy. Spisovná čeština je zasažena tzv. brusičstvím, radikální formou jazykového purismu, které se snažilo očistit češtinu od veškerých cizorodých prvků i za cenu odtržení od živého jazyka. Tyto snahy zůstaly záležitostí úzké vrstvy inteligence a ve svém důsledku jen prohloubily úpadek češtiny jako literárního jazyka.
V 18. století se objevuje snaha o zavedení němčiny jako jednotného jazyka ve všech zemích habsburského soustátí. Tato snaha byla vedena spíše pragmatickými důvody než nacionálními motivy. Čeština ztratila svůj (již spíše formální) statut úředního jazyka, ale reálné jazykové poměry se příliš nezměnily, neboť česky mluvící obyvatelstvo zůstávalo stále početné; po ztrátě většiny území převážně německojazyčného Slezska navíc získalo ve zbytku České koruny nad německy mluvícími procentuálně navrch. Zrušení nevolnictví a příliv lidí z venkova do měst pak na konci 18. století odstartovaly proces označovaný jako národní obrození.
Pro novou kodifikaci spisovné češtiny se východiskem stal literární jazyk konce 16. století a díla Komenského. Z různých pokusů o kodifikaci byla nakonec všeobecně přijata gramatika Josefa Dobrovského, která poprvé vyšla roku 1809. Byly odstraněny některé pozůstatky zastaralého bratrského pravopisu (např. slovo její bylo do té doby psáno jako gegj). K obnově české slovní zásoby přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko-německého (1830–1835) Josefa Jungmanna. Nová spisovná čeština nicméně příliš nereflektovala přirozený vývoj, jakým český jazyk prošel od dob Bible kralické. Výsledkem se stala existence dvou variant jednoho jazyka (hovorové spisovné a spisovné češtiny) vedle sebe.
Díky snahám národních buditelů byla v průběhu 19. století obnovena úroveň česky psané literatury. Díky povinné školní docházce a rostoucí gramotnosti obyvatelstva přestala být spisovná čeština záležitostí úzké vrstvy inteligence. Bylo vytvořeno odborné české názvosloví, začaly vycházet české odborné publikace a začalo se přednášet v češtině na univerzitách. V 2. polovině 19. století se pak rozvíjející se publicistika a umělecká tvorba postupně snažila přiblížit zejména v syntaxi živému jazyku.
Během 20. století do spisovného jazyka stále výrazněji pronikaly prvky mluveného jazyka, zejména obecné češtiny. Společenské změny po 2. světové válce pak vedly k postupnému stírání (nivelizaci) rozdílů mezi nářečími, vlivem médií se od 2. poloviny 20. století šíří prvky obecné češtiny i do oblastí, které jimi nebyly do té doby zasaženy. Jako důsledek globalizace se v 21. století objevují stále v hojnější míře anglicismy.
Slovní zásoba Slovní zásobaKarlík, Nekula, Rusínová (1995), s. 101–102. je převážně slovanského původu. Čeština a příbuzná slovenština uchovávají až 98 % praslovanské slovní zásoby, nejvíce ve srovnání s ostatními slovanskými jazyky. Příčina zřejmě tkví v tradičně silných puristických tendencích češtiny během 16.–20. století, které se z historicko-kulturních důvodů přenášely i do slovenštiny.
Přejatá slova Jako u většiny evropských jazyků byla řada slov z oblasti kultury a vědy převzata z řečtiny (demokracie, parabola, typ) a latiny (škola, kříž, doktor, herbář, tabule, kapsa, skříň). Vzhledem k těsným historickým kontaktům byla řada slov také přejata z němčiny (knedlík, šunka, taška, brýle, rytíř), případně jejím prostřednictvím byla přejata slova z jiných jazyků.
Z němčiny Z němčiny pochází řada slov z oblasti řemeslnického názvosloví i slangu (hoblík, klempíř, ponk, šichta), mnoho takových slov se řadí do nespisovných vrstev jazyka (majznout, lajsnout/lajznout si, luftovat) a poněkud nepřesně do nářečí, např. brněnské šalina (z něm. Elektrische Linie), zoncna (Sonne) nebo koc (Katze).
Většina jmen v pohraničí měla původně podobu českou i německou vlivem nejistého poměru Čechů i Němců na totožných místech. Německý jazyk měl po staletí významný vliv na češtinu. Historicky byl vliv němčiny nejsilnější v západních a severních Čechách, kde žilo smíšené obyvatelstvo, zejména v pohraničních oblastech a ve městech, kde docházelo k intenzivnímu kontaktu mezi oběma národy. Na Moravě, kde německý vliv nebyl tak výrazný, se uchovalo více původních českých slov a výrazů.
Tento vliv se projevil především v přejímaní slov, která se adaptovala na českou výslovnost, gramatiku i stylistiku. Mnoho zeměpisných vlastních jmen vzniklo přímým překladem z němčiny. Později mohly být názvy zcela počeštěny, zatímco jiné si zachovaly německé prvky, často ve formě přípon a struktur. Tyto názvy odrážejí historické, jazykové a kulturní interakce mezi Čechy a Němci.