Běluha severní (Delphinapterus leucas) je ozubený kytovec, který se vyskytuje v arktických a subarktických mořích. Jedná se o jediného současného zástupce rodu běluha (Delphinapterus) a jednoho ze dvou zástupců čeledí narvalovití (Monodontidae); druhým je narval. Tento středně velký mořský savec dosahuje délky těla 3,5–5,5 m a váhy kolem 1500 kg. Samci bývají asi o čtvrtinu delší než samice. Novorozeňata jsou šedá až nahnědlá, s přibývajícím věkem se barví do bíla a dospělci jsou již čistě bílí. V přední části hlavy se nachází výrazný meloun, pod ním mírně vyčnělá tlama, jejíž rty se vyznačují vysokou flexibilitou. Dobře ohebný je i krk, který umožňuje pohyb hlavy na stranu, což je u kytovců značně nezvyklé.
Běluha je silně sociální tvor, který žije ve skupinkách o velikosti kolem 10 jedinců. Vokální projev běluhy je jeden z nejpestřejších mezi všemi mořskými savci. K navigaci a hledání kořisti používá echolokaci, která umožňuje nalézt i dýchací díry v ledu. Díky tomu může pobývat v silně zaledněných oblastech po celý rok. V místech se souvislou ledovou pokrývkou moře v zimě migruje na jih. Jejím hlavním zdrojem potravy jsou ryby, jídelníček doplňuje měkkýši či drobnými bezobratlými živočichy. Samice dospívají ve věku 8–13 let, samci ještě o něco později. K páření dochází koncem zimy nebo na jaře, samice rodí vždy jen jedno mládě, které krmí tučným mateřským mlékem po dobu kolem 2 let. Rozmnožuje se jednou za 2 až 3 roky.
Druh je dle norem IUCN veden jako málo dotčený, nicméně některé subpopulace jsou v ohrožení. Hrozbu představuje hlavně pokračující lov, který v minulosti způsobil rapidní úbytek početnosti mnoha subpopulací nebo jejich úplné vymizení z některých oblastí. Vedle lovu běluhy ohrožuje i globální oteplování nebo znečištění moří (zejména těžkými kovy). Vzhledem ke své poměrně malé velikosti, cvičitelnosti a zajímavému vzezření se jedná o relativně často chovaného kytovce v mořských akváriích. V asijských, evropských a severoamerických chovných zařízeních je drženo přes 300 běluh.
Systematika vlevo|náhled|Běluha severní (nahoře) a narval (ilustrace z 19. století)|alt=Jednoduchý náčrtek běluhy severní a narvala na zažloutlém papíře. Zatímco narval má dlouhý kel, běluha má viditelně širší přední část těla Běluhu severní popsal pruský přírodovědec Peter Simon Pallas v roce 1776. Jedná se o jediného zástupce rodu běluha (Delphinapterus) a jednoho ze dvou recentních zástupců čeledi narvalovití (Monodontidae); druhým je narval (Monodon monoceros). I přes to, že jsou narval a běluha považováni za odlišné rody, oba druhy se výjimečně mohou křížit. V roce 1990 byla v západním Grónsku nalezena lebka živočicha, z jejíž detailní morfologické analýzy vyplynulo, že patřila neznámému kytovci, jenž se morfologickými znaky nacházel někde mezi běluhou a narvalem. Vědci přišli s hypotézou, že se jedná o jejich křížence. Tuto hypotézu potvrdila studie DNA z roku 2019, podle které lebka patřila kříženci, jehož otec byl samec běluhy a matka samice narvala.
Evoluce náhled|Kostra běluhy severní|vlevo|alt=Kostra běluhy visící ze stropu Podle mitochondriální DNA se předek moderních kytovců vyvinul někdy před 25–34 miliony let. Nadčeleď Delphinoidea (která zahrnuje sviňuchovité, narvalovité a delfínovité) se vydělila od ostatních ozubených kytovců někdy před 11–15 miliony lety. Nejdříve došlo k osamostatnění delfínovitých a nedlouho na to se od sebe vydělili narvalovití a sviňuchovití, kteří tak představují sesterskou skupinu.
Nejstarší známý fosilní zástupce čeledi narvalovití je Denebola brachycephala z pozdního miocénu (před 9–10 miliony lety), který byl nalezen v Baja California. Známý je i druh Bohaskaia monodontoides z raného pliocénu (3–5 mya), který byl objeven ve Virginii / Severní Karolíně, nebo Casatia thermophila taktéž z raného pliocénu (5,1–4,5 mya) odkrytý v Toskánsku. Všechny tři zmíněné fosilní druhy pochází z mnohem nižších zeměpisných šířek, než se dnes narvalovití běžně vyskytují. To vedlo k hypotéze, že areál výskytu narvalovitých původně zasahoval i do relativně teplých moří. Silným důkazem pro tuto hypotézu je již zmíněný Casatia thermophila z Toskánska, jehož fosilizované pozůstatky byly nalezeny ve stejném souvrství jako některé druhy teplomilných živočichů, jako jsou žralok tygří, žralok bělavý nebo již vyhynulá teplomilná siréna Metaxytherium subapenninum.
Jméno náhled|Lebka křížence běluhy a narvala (Zoologické muzeum v Kodani)|alt=Běložtluá velká lebka s visačkou na dřevěném stole Vědecké jméno běluhy severní zní Delphinapterus leucas. Rodový název Delphinapterus je složeninou řecký slov delphinos („delfín“), předpony a („bez“) a pteros („křídla“). Druhové jméno leucas se odvozuje z řeckého leucos („bílý“). Volně přeloženo tedy vědecký název znamená něco jako „bílý delfín bez křídel“, což odkazuje na bílou barvu kůže a chybějící hřbetní ploutev. K dalším českým názvům patří běluha mořská. Český název běluha pochází z ruského белу́га, které má základ v ruském белый, tedy „bílý“. Podobně se odvozují její názvy i v některých dalších jazycích; např. v angličtině, španělštině a portugalštině to je Beluga a ve francouzštině Bélouga. Rybáři ji někdy označují jako „mořskou pannu“, jelikož díky své kulaté hlavě s velkýma očima působí dobrosrdečně. Díky hlasitému trylku se běluze také někdy přezdívá „mořský kanár“.
Výskyt a početnost Běluha severní je široce rozšířena ve studených vodách severní polokoule hlavně mezi 50–80° s. š. Spolu s narvalem a velrybou grónskou se jedná o jediné kytovce, kteří celoročně žijí v arktických mořích. Nejsevernější místa výskytu představují Ellesmerův ostrov a Špicberky (kolem 82° s. š.), nejjižněji se vyskytuje kolem ústí řeky Svatého Vavřince (kolem 47° s. š.). K lokacím hojného výskytu patří vody podél severního Ruska včetně Ochotského a Beringova moře, Aljaška včetně Cookova zálivu, Kanada (hlavně Hudsonův záliv), západní Grónsko a Špicberky. Na východě Grónska se vyskytuje jen vzácně. Populace běluh se dělí do 21 subpopulací s různou mírou početnosti a genetické odlišnosti. Tento počet se nicméně zakládá na omezeném vzorkování a hlavně běluhy ze severního Ruska jsou jen špatně prozkoumány, takže se dá předpokládat, že konečný počet subpopulací bude vyšší. Subpopulace jsou pojmenovány podle lokací u pobřeží, na kterých se běluhy každoročně sdružují. Během migrace na jaře, na podzim a v zimě se hranice rozšíření jednotlivých subpopulací mohou částečně překrývat. Celkový počet běluh severních se odhaduje na 136 tisíc dospělých jedinců, nicméně velikost některých subpopulací (hlavně u Špicberků a v arktickém Rusku) je prakticky neznámá, takže celkovou početnost je potřeba brát s rezervou. vlevo|náhled|Detail ocasu|alt=Fotografie ocasu běluhy, kde je viditelný prostřední hluboký výkroj Stanoviště běluhy mohou být různá. Obývá zátoky, kontinentální šelfy a svahy i oceánské pánve. Vyskytuje se i v mořích řídce i hustě osázených ledovými krami. V létě se může pohybovat v mělčinách o hloubkách pouze 1 metr nebo naopak v mořích hlubokých několik kilometrů. Léto typicky tráví v zátokách, kde se někdy může vydávat proti proudu řeky i několik desítek až stovek kilometrů. Zimu přebývá v oblastech vysoké míry zalednění. Vlastnost běluh stahovat se v létě do mělkých zátok má několik možných vysvětlení. V některých oblastech je voda v krytých mělkých zátokách teplejší než na otevřeném moři, což prospívá nedospělým jedincům. U dospělců může pomáhat při každoročním línání, jelikož vyšší teploty stimulují růst pokožky. Výjimečně se běluha může zatoulat i do teplých vod. Jsou známy pozorování z Irska, Skotska nebo Japonska. Zbloudilci byli zaznamenáni i na říčních tocích, mezi než patřily francouzská Siena, anglická Temže nebo aljašská Tanana.
Migrace Zatímco některé subpopulace jsou stálé a lokálně se přesunují pouze v případě souvislého zalednění, řada jiných se vydává na každoroční migraci. Ke stálým patří např. izolovaná subpopulace při ústí řeky Svatého Vavřince. Populace od Aljašky, severní Kanady nebo západního Grónska se každoročně přesouvají v zimě na jih s postupujícím ledem. Běluhy z Bílého moře, Špicberků a Cookova zálivu tráví letní měsíce u pobřeží a jak začne v zimních měsících moře kolem pobřeží zamrzat, přesouvají se do otevřenějších nezamrzajících vod dále od pobřeží. Tažné jsou zejména arktické populace, které se potýkají s každoročním zamrzáním moře, zatímco u subarktických populací dochází k překryvu jejich letního a zimního výskytu. Délka migrace může dosahovat i 3000 km jedním směrem (tzn. 6 000 km celkem). Migrační cesty jsou předávány z generace na generaci pomocí sociálního učení.
Popis náhled|Detail hlavy běluhy|alt=Fotografie hlavy běluhy, na které běluha vypadá jakoby se usmívala Jedná se o středně velkého ozubeného kytovce, který běžně dosahuje délky těla 3,5–5,5 m a hmotnosti obvykle do 1500 kg, max. 1600 kg či snad dokonce 1900 kg. Největší změřený jedinec měl na délku 6,67 metru. Samci bývají o čtvrtinu delší než samice. Novorozeňata měří kolem 1,6 m a váží 80–100 kg. Velikost těl se geograficky liší. Běluhy ze subarktických zálivů bývají menší, běluhy z arktických moří bývají středně velké a běluhy z oblastí otevřených subarktických oblastí bývají největší. To je patrně způsobeno dostupností potravní nabídky, která je nejlepší v otevřených subarktických vodách.
Zřejmým rozpoznávacím znakem běluhy je bílá barva jejího těla. Do bílé se však samci zbarvují až kolem 9. a samice kolem 11. roku života. Novorozeňata jsou tmavě hnědá, šedohnědá nebo modrošedá a nedospělé běluhy se barví do různých odstínů šedi, než jejich pokožka na začátku dospělosti získá bílou barvu. Bílá barva je forma adaptace na žití v arktických vodách. Umožňuje běluze splynout s okolním prostředím a zůstat tak ve skrytu před predátory, jako je medvěd lední nebo kosatka dravá. Hlavně v létě se tělo může jevit jako žluté, což je způsobeno koloniemi rozsivek, které se na povrchu těla usídlují. Dalším adaptačním znakem je silná vrstva podkožního tuku, která pokrývá většinu těla. Může být až 15 cm tlustá a představuje až 40 % váhy běluhy. Podkožní vrstva je natolik silná, že ji lze někdy pozorovat ve formě zvrásněných tukových vrstev na břichu a bocích. vlevo|náhled|Běluha pod vodou (Georgia Aquarium, USA)|alt=Nepříliš výrazná fotografie běluhy pod vodou Tělo běluhy je válcovité, zavalité. Na nevelké hlavě se nachází výrazně vypouklý meloun, pod nímž se ukrývá malá, jemně vyčnívající tlama. Hřbetní ploutev chybí, avšak ve středu hřbetu se nachází mírně vystouplý hřeben. Je možné, že vytracení hřbetní ploutve je forma adaptace na žití ve velmi studených podmínkách, jelikož přes ní se odvádí velké množství tělesného tepla. Hřbetní hřeben, jenž někdy může mít tmavé zbarvení, se mohl vyvinout jako prostředek na prorážení ledu. Prsní ploutve jsou krátké, zakulacené, u dospělých samců zvlněné směrem nahoru. Za malýma očima lze pozorovat krátký krk, což je na kytovce nezvyklé. U běluhy nedošlo ke srůstu krčních obratlů jako u jiných kytovců, což jí umožňuje otočit hlavou do strany. Podobně poddajné jsou i rty, které umí běluha tvarovat jako žádný jiný kytovec. Ocasní ploutev je malá s jasným výřezem uprostřed. Zadní okraj ocasní ploutve může být tmavý. U nedospělých jedinců je rovný, u dospělců se vypukuje směrem ven; čím starší jedinci, tím vypuklejší ocas.
Tlama ukrývá maximálně 40 špičatých kuželovitých zubů (ne vždy se všechny prořežou), které se s věkem obrušují. Velmi staří jedinci mohou mít zuby obroušené až na úroveň dásní. Zuby se začínají prořezávat ve věku 2 let a ve věku 3 let je prořezána stále jen část z nich. Zuby samců jsou delší než samičí a mohou měřit až 8 cm.
Biologie
Socialita náhled|Skupina běluh severních (Národní park Ruská Arktida)|alt=Fotografie ze vzduchu, na které lze vidět moře s asi 8 běluhami plujícími při hladině