Talmud (), od למד – učit, tedy učení, je soupis rabínských diskusí týkajících se židovského zákona, etiky, které židovská tradice považuje za směrodatné. Právnické a etické diskuze jsou orámovány řadou legend a příběhů, které slouží jako dokreslení tematiky. Vedle Tanachu je jedním ze základních autoritativních textů židovské víry. Talmud má dvě části. Mišna je psanou sbírkou ústního zákona judaismu a gemara je diskusí nad mišnou a nad souvisejícími tanaitskými spisy, často odbočující k jiným tématům a podrobně vykládající Tanach. Gemara je jedním ze základů pro ustanovení rabínského zákona a je často citována v ostatní rabínské literatuře. Talmud jako celek bývá, stejně jako Mišna, označován Šas (Šest pořádků Mišny). Samotný termín talmud může v kontextu rabínské literatury znamenat následující: Metoda, disciplína (píše se s malým t). Jako metoda je opakem midraše. Zatímco midraš z biblického textu vyvozuje právní ustanovení, talmud bere právní ustanovení a snaží se pro něj najít oporu v biblickém textu. Někdy se termínem talmud označuje samotný biblický verš. Literární dílo (jako vlastní jméno se může psát s velkým T). Sbírka traktátů mišny opatřených komentářem a diskusemi – gemarou. Rozlišujeme Babylónský talmud (Talmud bavli) a Jeruzalémský talmud, někdy nazývaný též Palestinský (Talmud jerušalmi).
Talmud je kolektivní dílo, jehož vytvoření trvalo několik set let. Počet známých autorů se pohybuje kolem 3500. Rabíni, kteří vytvářeli gemaru, následníci tanaitů, jsou nazýváni amora'im (, sg. amora, ), dosl. „říkající“.
Původ talmudu
Původně byla židovská učenost ústní. Rabíni probírali a vykládali zákon a Bibli bez pomoci písemných děl (vyjma samotných biblických knih). Tento stav se nicméně drasticky změnil, a to hlavně následkem zničení židovského politicko-ekonomického společenství v roce 70 n. l. a následných otřesů v oblasti židovských společenských a právních norem. Rabíni museli čelit nové situaci, jakou byl judaismus bez Chrámu a Judsko bez samosprávy, a nastal rozmach právních diskuzí a starý systém ústního učení nebylo možno udržet. Právě během tohoto období začaly být rabínské diskuze zapisovány.
První zaznamenané ústní zákony mohly mít formu midrašů, v nichž je halachická diskuze strukturována jako exegetický komentář k Pentateuchu. Ale přibližně kolem roku 200 n. l., kdy rabi Jehuda ha-Nasi zredigoval Mišnu, začala převládat jiná forma, s uspořádáním podle témat spíše než podle biblického verše. Sanhedrin v Galileji, kam se přemístil z Judska po rozdrcení povstání Bar Kochby, dosáhl svého zenitu právě v době r. Jehudy ha-Nasi.
Struktura talmudu
Mišna
Mišna () je kompilací tradic, sebraných během prvních dvou století n. l. a zredigovaných do konečné podoby kol. r. 200 rabi Jehudou ha-Nasim. Mišna stručně zaznamenává názory rabínů nebo anonymní tradice a sestavuje je dle tematické příbuznosti.
Gemara
Během staletí následujících po konečném zredigování mišny rabíni po celé Palestině a Babylonii tuto práci analyzovali, rozebírali a diskutovali o ní. Tyto diskuse tvoří gemaru (). Gemara se zaměřuje zejména na vysvětlení a rozvedení názorů tanaitů. Gemara znamená „dokončení“, od slovesa gamar גמר: hebrejsky: dokončil; aramejsky: studoval.
Barajta Gemara často zmiňuje výroky tanaitů, které nejsou nikde jinde zaznamenány, a srovnává je s těmi, jež jsou obsaženy v mišně, aby jimi podpořila nebo naopak odmítla návrhy amora'im. Všechny tyto nemišnaické tanaitické zdroje jsou nazývány barajtot, sing. barajta, , doslova „stojící vně“, ve smyslu „tanaitské výroky, které se nestaly součástí textu Mišny Jehudy ha-Nasiho“. Texty barajtot nikdy nebyly zaznamenány písemně v samostatné sbírce; jediný pramen, ze kterého je můžeme čerpat, je tedy gemara, kde jsou většinou uvozeny slovy , či תנו רבנן = ת״ר, tanu rabanan, doslova „Naši mistři vyučovali“.Sláma, Petr: Tanu Rabanan, s. 15 Od ostatního textu gemary se rovněž liší použitým jazykem – zatímco amora'im píší v drtivé většině aramejsky, tanaitská látka je vždy psána hebrejsky.
Metodologie Gemara je koncipována následovně: Poté, co je uveden text mišny, je její text rozdělen na jednotlivé části a tyto postupně vykládány. Nejčastěji výklad začíná otázkami: Co tento výrok mišny znamená? Odkud tato tradice pochází (jaký je její důvod, kde má oporu v písmu)? Pokud je výrok v mišně anonymní, kdo je jeho autorem?
Následně různí rabíni nebo i gemara anonymně přichází s různými tvrzeními a názory, ty jsou pak rozebírány a srovnávány s jinými výroky v dialektické výměně názorů. Pokud dojde k názorovému střetu, snaží se gemara najít řešení. Názorový střet se v gemaře nazývá nejčastěji kušja (dosl. něco, co je těžké; obtíž), ten, kdo kušju vznáší, je nazýván makšan; odpověď (vyvrácení) kušji se nazývá teruc, ten, kdo jej přináší, je nazván tarcan. Teruc může mít různé formy, nejčastější je tzv. chiluk, dosl. rozdělení, kdy gemara řeší problém mezi dvěma spornými tradicemi tak, že učí, že každá z nich hovoří o něčem úplně jiném, a tudíž nemohou být ve sporu. Tato metoda se používé především v situacích, kdy je text mišny ve sporu s textem nějaké barajty, případně jiné mišny, tedy při sporech mezi tanaity. Jedním z pravidel, kterými se diskuze v gemaře řídí, je předpoklad, že tanaité mají vždy pravdu (respektive není možné prohlásit o názoru mišny nebo barajty, že je „špatně“). Podobně je možné řešit i spory mezi dvěma amoraim, kde se již častěji používá logická dedukce. Ve výjimečných případech dochází i k použití autority – Rabi XX má větší autoritu než Rabi XY a svůj názor tak prosadí silou své osobnosti i bez argumentů. V některých případech debaty nejsou uzavřeny, činí se tak výrazem teku, dosl. „ať to zůstane stát“, tedy „tato záležitost zůstala nerozřešena.“
Tyto názorové výměny tvoří „stavební jednotky“ gemary; název pro takovou pasáž z gemary, která řeší určitou část mišny, je sugja (; plurál sugjot). Sugja může být velmi dlouhá, ale může se skládat i z jednoho či dvou slov. V každé sugji jsou představovány biblické, amoraické a tanaitické výroky na podporu rozličných názorů. Tím Gemara vnáší sémantické rozpory mezi tana'im a amora'im (často připisujíce určitý názor některé dřívější autoritě; např. jak by byl býval onen člověk odpověděl na nějakou otázku apod.) a srovnává pohled mišny s pasážemi z barajty.
Halacha a agada Gemara obsahuje obrovské množství materiálu a dotýká se velmi mnoha témat. Tradiční talmudské výroky lze rozdělit do dvou širokých kategorií, na halachické a agadické výroky. Halachické výroky jsou ty, které se týkají židovského práva a praxe (halacha). Agadické výroky jsou ty, jež právní podstatu nemají, ale jsou spíše exegetické, homiletické, etické nebo historické.
Kompilace talmudu Práce na gemaře probíhala ve dvou hlavních centrech židovské učenosti, v Zemi izraelské a v Babylonii. Tak byly vytvořeny dvě gemary, které mají sice obdobný styl, v některých oblastech na sebe navazují, v jiných citují společné prameny, nicméně ve výsledku se jedná o dvě odlišná díla. Starší kompilace se nazývá Jeruzalémský talmud neboli Talmud jerušalmi. Byl sestaven v Izraeli někdy během čtvrtého století n. l. Babylónský talmud byl sestaven kolem roku 500 n. l., ačkoli i poté byl nadále editován. Slovo Talmud, je-li použito bez bližšího upřesnění, zpravidla označuje Babylónský talmud.
Jeruzalémský talmud – Talmud jerušalmi
Jeruzalémský talmud pochází z Tiberiady ze školy Jochanana ben Napachy. Je kompilací obsahující učení tří škol nalézajících se ve městech Tiberias, Sepforis a Caesarea. Jeho konečná redakce zřejmě spadá do konce čtvrtého století. Tou dobou už bylo oficiálním náboženstvím římského impéria křesťanství a Jeruzalém byl hlavním městem křesťanstva. V roce 325 n. l. císař Konstantin, první křesťanský císař, prohlásil: „Nemějme nic společného s tímto protivným lidem,“ (tj. se Židy). Toto prohlášení udělalo z každého Žida vyvrhele a ubožáka. Jeruzalémský talmud byl tedy redigován v mnohem hektičtějším a obtížnějším prostředí, než jeho babylónský protějšek, avšak i přesto zůstává nepostradatelným zdrojem židovského zákonodárství ve Svaté zemi.
Babylónský talmud – Talmud bavli
Od dob babylonského zajetí v roce 586 př. n. l. žili Židé pouze v sídlech mimo Judsko. Většina zajatců se domů nevrátila. Přirozeným přírůstkem, migrací a obchodem populace vzrostla. Nejdůležitějšími židovskými středisky byly: Nehardea, Nisibis, Mahoza, Pumbedita a Sura. Pro učence přestalo být důležité cestovat pro autentickou tradici do Palestiny. Člověkem, který položil základ k Babylonskému talmudu byl Rav. Skutečným editorem Babylonského talmudu byl rav Aši, předseda akademie v Súře v letech 375 až 427 n. l. Práci jím započatou dokončil Ravina. Podle tradice byl Ravina posledním amorou. Jeho smrt v roce 499 n. l. označuje ukončení období redigování talmudu.
Srovnání stylu a tematických předmětů Mezi oběma kompilacemi (oběma talmudy) existují rozdíly. Jazykem Jeruzalémského talmudu je západoaramejské nářečí, které se liší od babylonského. Oba talmudy nemají zcela jednotnou mišnu a pořadí traktátů, zvláště v Jeruzalémském talmudu nesleduje vždy pořadí ustavené v mišně.
Babylonský talmud obsahuje gemaru pouze k 38 z 63 traktátů Mišny: většina zákonů z oddílu Zera'im (zemědělské zákony platící pouze pro Svatou zemi) a Tahorot (zákony rituální čistoty týkající se Chrámu a systému přinášení obětí) měla v Babylonii jen malý praktický význam a nebyla tudíž zahrnuta. Talmud jeruzalémský však určitou část těchto traktátů pokrývá.
Babylonský talmud získal mnohem větší vliv než Jeruzalémský. Je tomu tak proto, že vliv a prestiž židovského společenství v Izraeli ve srovnání s babylonským společenstvím v letech po dokončení talmudu setrvale klesaly, a to až do gaonského období. Navíc byla konečná úprava Babylonského talmudu mnohem kvalitnější než tomu bylo u Jeruzalémského talmudu, čímž se stal použitelnějším a z právního hlediska závaznějším.
Tisk talmudu První kompletní vydání Babylonského talmudu bylo vytištěno v 16. století v Itálii Danielem Bombergem. Vedle mišny a gemary Bombergovo vydání obsahovalo Rašiho komentáře a Tosafot. Téměř všechna tištěná vydání od dob vydání Blombergova dodržela stejné stránkování. V roce 1835 vytiskl nové vydání Talmudu Menachem Romm ve Vilně.
Chápání talmudu náhled|Ukázka stránky Talmudu, první stránka traktátu Berachot, rommovské vydání. Písmena גמ׳ ve 14. řádce shora oddělují mišnu od gemary. Napravo se nachází Rašiho komentář, nalevo Tosafot. Talmud je pro obyčejného člověka, nadto vychovaného v evropsko-antických představách o tom, co je logické a co ne, těžko pochopitelný. Jeho jazyk je spíše stenografickým záznamem rabínských diskuzí, navíc obsahuje mnoho řeckých a perských slov která se časem stala nejasnými. Za účelem vysvětlit tato slova a pasáže se vyvinulo jedno hlavní odvětví talmudské učenosti. Někteří raní komentátoři jako rabejnu Geršom z Mainzu (10. stol.) a rabejnu Chanan'el (začátek 11. stol., Kairuán (Tunisko)) vytvořili k různým traktátům průběžné komentáře, které lze číst společně s textem traktátu a pomáhají objasnit jeho význam. Rabi Natan ben Jechi'el v 11. století použil jiný přístup a vytvořil pro překlad obtížných slov lexikon nazývaný Aruch. Zdaleka nejznámějším komentářem k Babylonskému talmudu je komentář Rašiho (Rabi Šlomo ben Jicchak, Šlomo Jicchaki, 1040-1105). Jeho dosud nepřekonaný komentář pokrývá téměř celý Talmud. Podobný přínos znamenal pro Jeruzalémský talmud komentář Ga'ona z Vilna. Ve 12. století vznikl další hlavní komentář známý jako Tosafot („doplňky“ nebo „dodatky“). Tosafot jsou sebrané komentáře různých středověkých aškenázských rabínů (tosafistů) k Talmudu.
Pilpul V průběhu 15. a 16. století se objevila nová intenzivní forma studia talmudu. K vysvětlení menších významových rozporů uvnitř talmudu se při ní používaly složité logické argumentace. Pro označení tohoto typu studia se používal pojem pilpul (hebrejsky pepř).