Lucius Cornelius Sulla (okolo 138/134 př. n. l. – 78 př. n. l.), zvaný Felix („Šťastný“), byl římský politik, vojevůdce a diktátor v době pozdní fáze existence Římské republiky.
Poprvé na sebe výrazněji upozornil při ukončení konfliktu s numidským králem Jugurthou. Později se vyznamenal během spojenecké války, v důsledku čehož byl zvolen konzulem pro rok 88 př. n. l. V následujících letech vedl v Řecku vítěznou válku proti vojsku pontského krále Mithridata VI. Jako vůdčí postava konzervativní frakce optimátů v římském senátu vytáhl v letech 88 a 83 př. n. l. v čele legií proti Římu, jenž byl ovládaný jeho politickými nepřáteli populáry.
Po vítězství v občanské válce a po získání absolutní moci se Sulla v roce 82 př. n. l. nechal jmenovat diktátorem. Na základě svých neomezených kompetencí uskutečnil poprvé v římských dějinách proskripce, které připravily o život tisíce Římanů. Jím provedené reformy římské ústavy měly za cíl obnovení dominance senátu a oslabení demokratických institucí, především úřadu tribuna lidu. V roce 80 př. n. l. se Sulla vzdal diktatury a nedlouho poté se stáhl z veřejného života do ústraní. Všeobecně se soudí, že jeho hrůzovláda urychlila rozklad staré římské republiky. Jméno tohoto statečného a lstivého politika dodnes symbolizuje nelidskost, krutost a teror. Niccolò Machiavelli se o mnoho staletí později inspiroval Sullovou politickou kariérou a charakterem při tvorbě svého díla Vladař.
Život Raná léta
Sulla pocházel z jedné méně významné větve starobylého patricijského rodu Corneliů, jíž už od počátku 3. století př. n. l. zůstával odepřen přístup k nejvyššímu úřadu ve státě. Sullův děd zastával v roce 186 př. n. l. praeturu, ovšem zda tento úřad vykonával i Sullův otec Lucius Cornelius, není jisté. Jelikož Sullova matka zemřela velmi brzy, byl Sulla vychováván svou kojnou. Jeho otec poté uzavřel sňatek s jistou zámožnou ženou, avšak svému synovi ponechal jen nepatrné finance, a ten proto strávil většinu svého mládí mezi nižšími římskými vrstvami – kejklíři, herci a tanečníky. Podle Plútarcha se Sulla v této době seznámil s hercem Metrobiem, s nímž udržoval důvěrný vztah po celý zbytek života. Navzdory svému uvolněnějšímu mladistvému životnímu stylu Sulla zřejmě nabyl kvalitní vzdělání. Mluvil plynně řecky, což bylo v Římě známkou vzdělaného muže, a Sallustius se o něm vyjadřoval jako o velice sečtělém a inteligentním jedinci. Odkud Sulla získal finanční prostředky, které mu umožnily vystoupat po jednotlivých stupíncích kariéry římského politika (cursus honorum), není úplně zřejmé, ačkoli Plútarchos se zmiňuje o dvou dědictvích; od nevlastní matky a od jisté bohaté neprovdané dámy nízkého původu.
Válka s Jugurthou
náhled|Sulla beroucí Jugurthu do zajetí V roce 107 př. n. l. byl Sulla zvolen quaestorem, načež byl přidělen k vojsku Gaia Maria, jenž tehdy jako konzul převzal velení ve válce proti vládci severoafrického království Numidie, Jugurthovi. Za této války nabyl Sulla i přes celkově poměrně nepatrnou vojenskou aktivitu cenné velitelské zkušenosti při vedení římského jezdectva. Boj byl víceméně rozhodnut ve prospěch Římanů už Mariovým předchůdcem Quintem Ceciliem Metellem. Marius se s pomocí populárů domohl konzulátu kritikou Metellova zdánlivě liknavého postupu, ovšem po svém uchopení velení se přidržoval takřka stejné taktiky jako Metellus. Po dobytí numidského hlavního města Cirty římskými legiemi se mauretánský král Bokchus, který byl spojencem Jugurthy, začal obávat o vládu nad svým královstvím, pročež zahájil vyjednávání s Římany. Mírové jednání vedl z římské strany Sulla, který si již dříve naklonil Bokcha příznivým zacházením s mauretánským poselstvem putujícím do Říma. Aby se vyhnul možnému potrestání za svou podporu numidskému králi, vydal Bokchus bezbranného Jugurthu hledajícího v Mauretánii azyl Sullovi. Válka tím byla v roce 106 př. n. l. definitivně ukončena. Sulla si dal poté zhotovit vítězný prsten připomínající Jugurthovo zajetí, čímž si nárokoval zásluhu na završení boje. Tento slavný čin posílil Sullovo společenské postavení v Římě a podpořil tak jeho počínající politickou kariéru. Současně vedl ke zhoršení jeho vztahu k Mariovi, který si sám přisvojoval nárok na vítězství.
Boje proti Kimbrům a Teutonům Na severních hranicích římské republiky se zatím vyskytlo nové, mnohem vážnější nebezpečí římské moci. Už během války v Numidii vypukl v Galii konflikt s germánskými kmeny Kimbrů a Teutonů, které po opuštění Jutského poloostrova hledaly nová sídla. Římské legie vyslané proti tomuto mocnému kmenovému svazu utrpěly sérii ničivých porážek, jež vyvrcholily katastrofou Římanů v bitvě u Arausia. Za této kritické situace bylo velení nad římským vojskem, jež mělo zastavit postup Germánů, svěřeno Mariovi. V roce 104 př. n. l. sloužil Sulla pod Mariem nejprve jako legát a pak jako vojenský tribun. Nicméně z důvodu zhoršujícího se vzájemného poměru mezi oběma muži, byl Sulla v roce 102 př. n. l. přeložen k vojsku Mariova kolegy Quinta Lutatia Catula v Předalpské Galii (dnešní severní Itálie). Jelikož Římané pod Catulovým velením nebyli schopní zadržet pronikající Kimbry v alpských průsmycích, museli Catulus a Sulla ustoupit za řeku Pád. V létě roku 101 př. n. l. bylo jejich vojsko posíleno Mariovými legiemi vracejícími se ze Zaalpské Galie po vítězství nad Teutony předchozího roku. Spojené římské vojsko se následně utkalo s Kimbry v bitvě u Vercell, v níž byla germánská hrozba konečně odvrácena. Sullovi náležel nesporný podíl na rozdrcení Kimbrů, ovšem triumf připadl pouze velitelům – Mariovi a Catulovi.
Správcem Kilíkie a účast ve spojenecké válce
Po návratu do Říma se Sulla v roce 98 př. n. l. ucházel o úřad praetora, zůstal však bez úspěchu. Zvolen byl teprve v dalším roce hlavně vlivem masivního uplácení během voleb. Po skončení roční služby v Římě byl ustaven místodržitelem v Kilíkii v hodnosti propraetora. V době spravování Kilíkie se Sulla přičinil o posílení římské moci ve východních provinciích, když došlo k prvnímu zkřížení zájmů Římanů a pontského krále Mithridata VI., který se zmocnil Kappadokie po vymření tamější královské dynastie. V létě roku 96 př. n. l. proto Sulla shromáždil vojenské síly, s nimiž vytlačil Mithridatovy spojence z Kappadokie až k řece Eufratu a na kappadocký královský trůn dosadil římského chráněnce. V Kappadokii se Sulla setkal s vyslancem parthské říše Orobazem, což je považováno za první oficiální kontakt mezi Římany a Parthy. Při té příležitosti mu jistý chaldejský věštec předpověděl, že zemře na vrcholu moci a slávy.
V Kappadokii se Sulla zmocnil značného bohatství, kvůli čemuž byl vystaven podezření z nezákonného obohacení. Po Sullově návratu do Itálie, zřejmě v roce 92 př. n. l., byla na něho podána žaloba. Ze soudního řízení však Sulla vyšel bez poskvrny. Svou roli při tom nepochybně sehrála skutečnost, že Sulla byl optimáty stále více vnímán jako protiváha Mariovi. Přesto Sullovy šance na získání konzulátu značně poklesly. V roce 91 př. n. l. byl na Kapitolu za souhlasu senátu umístěn dar krále Bokcha – socha znázorňující Sullovo zajetí Jugurthy, což ještě více roztrpčilo Maria. Dalšímu vyhrocení vzájemného sporu zamezily hlubší politické otřesy v Itálii.
Na počátku 1. století př. n. l. byly společenské a politické poměry v Římě a v Itálii velice napjaté. Italští spojenci Římanů (socii) ztratili po letech neúspěšných snah o dosažení plnoprávného římského občanství trpělivost. Po zavraždění svého hlavního zastánce a tribuna lidu Marka Livia Drusa se Italikové rozhodli domáhat se svých nároků zbraněmi, načež byla zahájena tzv. spojenecká válka (91–88 př. n. l.). Sulla byl přidělen jako legát k vojsku Lucia Julia Caesara, které bojovalo proti vzbouřeným Samnitům. Římští velitelé museli na počátku války snést řadu porážek. Také Sulla se nevyhnul neúspěchu, když byl překvapen Samnity a jejich spojenci, kvůli čemuž byl přinucen k ústupu. Sulla později převzal velení na místo Caesara a v následných bojích zcela předčil jak Maria tak i ostatní římské velitele. Oblehl a dobyl řadu povstalých italských měst a za projev osobní statečnosti při obležení města Nola byl odměněn věncem z trávy (corona graminea), což bylo nejvyšší římské vojenské vyznamenání, udělované velícímu generálovi, jenž svým činem zachránil římskou legii. V důsledku svého úspěšného vedení války se Sulla v roce 89 př. n. l. stal poprvé konzulem. Po svém zvolení se rozvedl se svojí třetí ženou Cloelií a pojal za manželku Caecilii Metellu Dalmaticu, čímž se spojil s mocnou rodinou Metellů nepřátelsky naladěnou vůči Mariovi.
Konzulát a první pochod na Řím
náhled|Sullův portrét na denáru Během svého konzulátu byl Sulla vybrán losem za velitele ve válce proti Mithridatovi. Ten využil nepokojů v Itálii a v roce 88 př. n. l. napadl římskou provincii Asii, kde dal povraždit přes 80 000 Římanů a Italiků. Výběr Sully popudil Maria, který, ač již velmi starý muž, sám toužil vést římské vojsko proti ambicióznímu pontskému králi. Marius proto přesvědčil tribuna lidu Publia Sulpicia Rufa, který svolal shromáždění plebejů, na němž hodlal požadovat zrušení senátního usnesení o Sullově velení, jež mělo být přenecháno Mariovi. Sulla a jeho spolukonzul Quintus Pompeius Rufus chtěli s odkazem na nepříznivá znamení zabránit konání shromáždění. V ulicích Říma však vypuklo násilí, v jehož průběhu optimáti neuspěli v pokusu připravit Sulpiciovi stejný osud, jaký stihl dříve bratry Gracchy. Sulla byl přinucen uprchnout, přičemž se zachránil pouze útěkem do Mariova domu, kde v nebezpečí života souhlasil se Sulpiciovými zákony. Jeho žádost o zastavení násilí byla ale ignorována. Nato Sulla uprchl z Říma zpět ke svému vítěznému vojsku ze spojenecké války, jež se ve svém táboře v Nole chystalo vyrazit do Řecka proti Mithridatovi. Mezitím mezi prostým lidem stále velice oblíbený Marius byl zvolen velitelem tohoto vojska. Avšak když se dva jím do Noly vyslaní vojenští tribuni pokusili převzít armádu v souladu s rozhodnutím lidu, byli Sullovými vojáky ukamenováni. Sulla poté legionářům přednesl projev, v němž prohlásil, že Marius hodlá odejít do války s jiným vojskem, čímž je, kteří tak věrně sloužili Římu, připraví o bohatou válečnou kořist. Po usmrcení vojenských tribunů proto vojáci vyzvali Sullu, aby je vedl na Řím. Sulla se tak jako první Říman (s výjimkou mytického Coriolana) postavil v roce 88 př. n. l. v čelo vojska táhnoucího proti Římu.