Vídeň

Vídeň (, rakousko-bavorsky Wean) je hlavní a největší město a jedna z devíti spolkových zemí Rakouska. Vídeň je nejlidnatějším městem Rakouska, žijí v ní přibližně dva miliony obyvatel (v rámci metropolitní oblasti 2,9 milionu, tedy téměř třetina obyvatel země) a je jeho kulturním, hospodářským a politickým centrem. Je pátým největším městem podle počtu obyvatel v Evropské unii a největším ze všech měst na Dunaji.

Díky své roli metropole Rakouského císařství (od roku 1804) se Vídeň stala jedním z hlavních kulturních a politických center Evropy (potažmo světa), což symbolizovalo např. konání Vídeňského kongresu. Ještě kolem roku 1910, kdy byla Vídeň dosud hlavním sídlem habsburské monarchie, zde žily více než dva miliony obyvatel – byla tak největším německy mluvícím městem na světě,„Vienna after the war“ , The New York Times, 29 December 1918 (PDF) než ji během 20. století předstihl Berlín a na nějakou dobu také Hamburk (nyní je Vídeň opět druhá po Berlínu). Ve Vídni sídlí řada vrcholných mezinárodních organizací včetně OSN (některé úřady), OPEC a OBSE.

Město se nachází v severovýchodní části Rakouska, obklopeno spolkovou zemí Dolní Rakousy, a leží v relativní blízkosti hranic Česka, Slovenska a Maďarska. V roce 2001 bylo centrum Vídně zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. V červenci 2017 bylo přesunuto na seznam světového dědictví v ohrožení. Již několik let se pohybuje na předních místech mnoha mezinárodních žebříčků kvality života v metropolích. Je například na prvním místě Mercerova indexu životních nákladů a kvality života pro 221 měst na světě.

Kromě toho je Vídeň známá jako „město hudby“ díky své mimořádně bohaté hudební tradici a odkazu. Mnoho nejslavnějších hudebníků zejména doby klasicismu a romantismu, jako byli Beethoven a Mozart, považovalo Vídeň za svůj domov. Patřila ke klíčovým evropským hudebním centrům od éry vídeňského klasicismu až do počátku 20. století; celosvětovou proslulost získal vídeňský valčík, vídeňská opereta, ale např. i atonální vídeňská škola Arnolda Schönberga.

O Vídni se také říká, že je „městem snů“, protože zde žil zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud.BBC Documentary – Vienna – The City of Dreams Kořeny Vídně sahají až k raně keltskému a římskému osídlení, které se proměnilo ve středověké a barokní město. Historické centrum Vídně je bohaté na architektonické soubory, včetně barokních paláců a zahrad a Ringstraße z konce 19. století, kterou lemují velkolepé budovy, památníky a parky.

Etymologie Etymologie názvu města je stále předmětem odborných sporů. Někteří tvrdí, že název pochází z vedunia, což znamená „lesní potok“, z čehož následně vzniklo starohornoněmecké uuenia (v moderním písemnictví wenia), novohornoněmecké wien a jeho nářeční varianta wean.

Jiní se domnívají, že jméno pochází z římského názvu osady keltského původu Vindobona, který pravděpodobně znamená „krásná vesnice, bílá osada“ z keltských kořenů vindo-, což znamená „jasný“ nebo „krásný“ (jako irské fionn a velšské gwyn), a -bona „vesnice, osada“. Keltské slovo vindos může odrážet rozšířený prehistorický kult Vindose, keltského božstva, které přežívá v irské mytologii jako bojovník a věštec Fionn mac Cumhaill.Mac Cana, Proinsias. „Fianaigecht in the Pre-Norman Period“. In: Béaloideas 54/55 (1986): 76. .FitzPatrick, Elizabeth; Hennessy, Ronan (2017). „Finn's Seat: topographies of power and royal marchlands of Gaelic polities in medieval Ireland“. In: Landscape History, 38:2, 31. Varianta tohoto keltského jména se mohla zachovat v českém, slovenském, polském a ukrajinském názvu města (Vídeň, Viedeň, Wiedeń, resp. Відень) a v názvu městské části Wieden.

Jiná teorie předpokládá, že název pochází od Wendů (německy: Wenden, Winden; dánsky: vendere; švédsky: vender; polsky: Wendowie; česky: endové; staroangl: Winedas; staroseversky: Vindr), což je historický název pro Slovany žijící v blízkosti germánských sídelních oblastí.

Název města v maďarštině (Bécs), srbochorvatštině (Beč, Беч) a osmanské turečtině (turecky: Beç) má jiný, pravděpodobně slovanský původ a původně se vztahoval k avarskému hradišti v této oblasti. Slovinci město nazývají Dunaj, což v ostatních středoevropských slovanských jazycích je řeka Dunaj, na níž město stojí.

Poloha a geografie Vídeň leží v rámci Rakouska dosti excentricky, při jeho severovýchodním okraji. Zatímco od nejvzdálenější části rakouského území (Vorarlbersko) je vzdušnou čarou přes 500 km daleko, je její centrum vzdáleno pouze kolem 55 km od hranice s Českem a Maďarskem a jen 40 km od hranice se Slovenskem. Příčinou je historický územní vývoj Rakouska, jehož jádro zůstávalo v Dolních Rakousích, ale z někdejších držav se udržely prakticky jen ty alpské, jihozápadně od Vídně.

Sama Vídeň se nachází na východním úbočí Vídeňského lesa, pod místem, kde Dunaj protéká Korneuburskou bránou a vstupuje do Vídeňské pánve. Je tedy na Dunaji položena podobným způsobem jako Bratislava nebo Budapešť. Jádro Vídně leží na ostrohu nad ústím říčky Vídeňky (Wien) do ramene Dunaje zvaného dnes Donaukanal (Dunajský kanál).

Historie Vídeňská pánev je díky své výhodné poloze a příznivému klimatu nepřetržitě osídlena už od mladší doby kamenné. Jméno dostalo místo po keltské osadě Vedunia, což v překladu znamená lesní potok.

Kolem přelomu letopočtu bylo území dobyto Římany, kteří na místě dnešního centra města vybudovali vojenský tábor s přilehlým městem. Neslo jméno Vindobona a jeho úkolem byla obrana severní hranice říše před germánskými kmeny. V červenci 2021 byly archeologická lokality ve městě spojené s Římskou říší společně s dalšími místy na Slovensku, v Rakousku a Německu zapsána na seznam světového dědictví UNESCO pod společným názvem „Hranice Římské říše – Dunajský limes (západní část)“. Roku 180 při tažení proti Markomanům zde zemřel císař Marcus Aurelius. Římané opustili město v 5. století, ale osídlení v místě nikdy zcela nezaniklo a ve středověku bylo na římských základech obnoveno opět do podoby města.

Roku 1155 učinil markrabě Jindřich II. Jasomirgott Vídeň hlavním městem Rakous, na základě Privilegia minus (1156) povýšených na vévodství. Při návratu z křížové výpravy byl na území města zajat anglický král Richard I. Lví srdce. Výkupné složené za jeho propuštění se stalo stimulem pro další rozvoj města jako významného obchodního střediska v Podunají. Za vlády prvních Habsburků se Vídeň jako jejich sídelní město stala na krátký čas centrem Svaté říše římské. Po nástupu Lucemburků na císařský trůn převzalo tuto roli hlavní město Českého království Praha, aby ji v době husitské revoluce a husitských válek opět až do panování Rudolfa II. ztratilo.

náhled|Mapa Vídně z roku 1547 od Bonifáce Wolmueta.

Roku 1365 byla založena Vídeňská univerzita, třetí nejstarší univerzita severně od Alp. V roce 1438 se Vídeň na dlouhou dobu – s přestávkou za Rudolfa II. – opět stala rezidenčním městem císařů. Nedlouho poté byla zřízena Vídeňská arcidiecéze (1469). Ve 20. letech 16. století se Vídeň stala centrem podunajského soustátí, které zahrnovalo rakouské, české a uherské země a s krátkými přestávkami jím zůstala až do roku 1918. Během prvního obléhání a bitvy u Vídně byla odražena osmanská vojska, která do té doby úspěšně postupovala přes celý Balkán na sever. V letech 1679 až 1680 město postihl tzv. Velký vídeňský mor, který si vyžádal přinejmenším desítky tisíc obětí.

náhled|vlevo|Druhé obléhání Vídně Turky (1683) podle oleje Franze Geffelse

Město bylo až do roku 1804 centrem jedné z evropských velmocí a rezidencí císaře Svaté říše římské a jeho dvora. V tomto roce a definitivně roku 1806 byla role Vídně z vůle císaře Napoleona Bonaparte po jeho vítězstvích v první fázi napoleonských válek omezena na hlavní město nově vytvořeného Rakouského císařství. Roku 1814 byl do Vídně svolán kongres, který řešil nové poválečné uspořádání Evropy po Napoleonově pádu.

náhled|Vídeňský kongres (1815) ustanovil po skončení napoleonských válek novou velmocenskou rovnováhu v Evropě náhled|Vídeňské Donau City Druhá polovina 19. století a počátek 20. století byly poznamenány bouřlivým rozvojem Vídně. Na místě hradeb vznikla rozsáhlá okružní třída lemovaná veřejnými budovami – Ringstraße, byla přestavěna podstatná část města a dřívější předměstí se propojila s vnitřním městem. Kolem roku 1910 přesáhl počet obyvatel dva miliony, takže byla Vídeň čtvrtým největším městem světa. Byla i významným centrem uměleckého života.

Velkou ranou pro město byl zánik Rakousko-Uherska po jeho porážce v první světové válce v roce 1918. Město ztratilo své zázemí v obrovské říši a stalo se předimenzovaným centrem malé první Rakouské republiky. Postihl ho i odchod části českého a slovenského obyvatelstva do nového Československa (roku 1910 zde žilo zhruba čtvrt milionu Čechů a Slováků). V nové Rakouské republice měly dosavadní Dolní Rakousy včetně Vídně téměř polovinu všech obyvatel nového státu a ostatních šest spolkových zemí se cítilo marginalizováno. Nejen proto, ale i kvůli rozdílným zájmům Vídně a zbytku Dolních Rakous se křesťanští socialisté a sociální demokraté proto brzy dohodli na oddělení Vídně od Dolních Rakous. Toto oddělení bylo zakotveno v nové rakouské ústavě z roku 1920, podle níž měla Vídeň od 10. listopadu 1920 práva nezávislé spolkové země a okamžitě přijala vlastní městskou ústavu. Rozdělení institucí sdílených s Dolním Rakouskem bylo dohodnuto v zákonu o oddělení z roku 1921. K 1. lednu 1922 byla Vídeň vyčleněna jako nová spolková země, nicméně již od 18. listopadu 1920 Vídeň fakticky fungovala jako nová spolková země republiky: městské orgány fungovaly jako orgány spolkové země a starosta byl zároveň zemským hejtmanem. Tento nový status spolkové země umožnil městu Vídni poprvé samostatně vybírat daně. Tím byla zajištěna nezávislá politika obce Vídeň, jak se město, bagatelizujíc své postavení, nazývalo. 1. ledna 1922 byla Vídeň reorganizována do plnoprávné deváté spolkové země. V mezidobí od listopadu 1920 do 31. prosince 1921 měly Dolní Rakousy a Vídeň sice ještě společný zemský sněm, mající na starosti společné záležitosti obou nových spolkových zemí. Tento sněm se skládal ze dvou kurií - venkovské a městské, přičemž venkovská byla identická se zemským sněmem pro zmenšované Dolní Rakousy. Členy městské kurie volila vídeňská městská rada. Do kompetencí společného zemského sněmu patřily společné instituce, zemské železnice a další společně vlastněný majetek. Počet členů každé kurie byl úměrný počtu obyvatel každé ze dvou nových spolkových zemí. Pokud šlo o výslovně vídeňské záležitostí, tak o těch rozhodovala vídeňská městská rada, nikoliv městská kurie.Gemeinsamer Landtag (německy) Jinak měl společný zemský sněm na starosti jen projednání rozdělení dosud společného majetku a institucí. Dvě nové spolkové země chtěly učinit jen velmi málo společných rozhodnutí a ta, která učinily, byla velmi stručná. V podstatě se jednalo téměř výhradně o to, jak bude stávající zemský majetek rozdělen. Společný zemský sněm, určený pro společné záležitosti, proto musel kromě základní společné zemské ústavy a vlastního jednacího řádu schválit pouze jedno legislativní usnesení: zrušení společné ústavy účinné od konce roku 1921. Společná ústava Dolních Rakous pro Vídeň a Dolní Rakousko-Venkov, ověřená hejtmanem, byla přijata společným zemským sněmem 28. prosince 1920 a vstoupila v platnost 1. ledna 1921. Již nestanovovala společnou zemskou vládu, ale pouze pětičlennou správní komisi volenou z řad členů společného zemského parlamentu, v jejímž předsednictví se střídali starosta Vídně a dolnorakouský hejtman (Tito dva politici také vedli jednání o rozdělení majetku).