náhled|První verše Iliady Řecká literatura je literaturou v řeckém jazyce. Má tři velká období, která jsou od sebe značně oddělená. Tím prvním je starověká řecká literatura, kterou vytvářeli obyvatelé antické civilizace, ať už řecké nebo římské (i v Římě byla řečtina dlouho jazykem vzdělanců). Druhým velkým obdobím byla éra pravoslavné byzantské literatury, neboť Byzanc, původně východořímská říše, zvolila řečtinu jako svůj hlavní jazyk, aby se tím odlišila od západořímského (a posléze katolického) latinského světa. Staré Řecko i Byzanc byly velké "commonwealthy", jejichž vliv a pole působnosti přesahovaly dalece hranice Peloponésu, na nějž je omezeno moderní Řecko, proto řada velkých děl v řečtině vznikala mimo území dnešního Řecka, v případě Byzance dokonce většina, neboť tato říše měla ostatně i své hlavní sídlo mimo tyto hranice. Je to jeden z důvodů, proč moderní Řecko necítí s Byzancí takové spojení, dalším takovým důvodem je pád Byzance a značná časová průrva mezi tímto pádem a obnovením toho, co by se dalo nazvat znovu řeckou kulturou. Ta se zrodila až s moderním nacionalismem. Tomu se na byzantskou linii příliš navazovat nechtělo, raději se opájel tradicí antickou, od té ho však dělil obrovský časový úsek, etnický vývoj (Řekové v čase prošli mj. značnou slovanizací) a jazykový vývoj – moderní řečtina je té antické dosti vzdálená. I proto se někdy pod pojmem řecká literatura míní jen literatura moderní, od 19. století, neboť jen ta je opravdu spjata se současným řeckým státem a národem. Definujeme-li ovšem pojem jazykem, je legitimní tři velké řecké literatury sepnout k sobě, do jednoho příběhu. O tom, jak moc velká průrva mezi těmito třemi liniemi je, vedou ostatně literární teoretici spor, je například pravdou, že i po pádu Byzance se na periferiích bývalé říše určitá tradice řeckého písemnictví uchovala, například na Krétě. Někdy se pod pojem byzantská literatura zahrnují všechna východořímská díla od 3. století, jindy až díla od století šestého, přičemž za symbolický mezník se považuje rok 529, kdy Justinián I. uzavřel poslední filosofickou školu v Athénách. Níže v textu je respektováno druhé pojetí.

Antická literatura

Archaické období náhled|Homér (idealizovaný portrét) Řecká literatura začíná eposem. Konkrétně pak dílem Homéra, jakkoli o jeho identitě se ví jen velmi málo. Připisuje se mu autorství epických básní Ilias a Odysseia. Krom toho tzv. Homérské hymny, směšnohrdinský epos Batrachomyomachia (Válka žab a myší) parodující Ilias, lyrické básně na oslavu antických božstev, epigramy a další zlomky. Epos psal i nejstarší prokazatelně existující řecký spisovatel – Hésiodos. Jeho nejdůležitějším dílem je Theogonia, jež vypráví o zrození řeckých bohů. k dalším tvůrcům eposů z tohoto období patří Arktínos z Mílétu, Leschos z Mytiléné, Eumélos z Korintu aj.

V archaickém období vznikla i lyrika. Žánr elegie v ní rozvinul Archilochos nebo Theognis z Megary. Z elegie se vyvinul epigram, jímž se proslavili Simónidés z Keu nebo Tyrtaios ze Sparty. Žánr zvaný jamb byl typický pro Archilochose, ale také pro Hippónaxe z Efesu. Na ostrově Lesbu má kořeny mélická poezie, jejímiž klasickými představiteli byli Alkaios z Mytiléné a Sapfó, v její jónské, erotičtější podobě pak Anakreón. Dalšími mélickými básníky byli Bakchylidés, Ibykos a Stésichoros. Nejdůležitějším tvůrcem sborové lyriky byl Pindaros, vedle něj pak zejména Arión a Alkmán.

Se zcela originálním žánrem, bajkou, přišel Ezop, autor 6. století př. n. l. Až ve 3. století př. n. l. však byly Ezopovy bajky písemně zaznamenány a později zpracovány v římském prostředí do veršované podoby.

Již v archaickém období byly též položeny základy řeckého filozofického myšlení, a to Thalétem z Milétu a jeho žákem Anaximandrem. Ještě jinou linii o něco později započal Pythagoras. Thaléta lze považovat za zakladatele geometrie, Anaximandra fyziky a Pythagora matematiky.

Atické období vlevo|náhled|240x240pixelů|Sofoklés Na začátku 5. století došlo k výraznému stylovému posunu. Především vzniklo starořecké drama. Za zakladatele jednoho ze dvou hlavních žánrů dramatu, tragédie, je někdy označován Thespis. Prvním velkým tragédem byl však až Aischylos, autor trilogie Oresteia nebo Upoutaného Prométhea (šlo o první díl trilogie, jejíž dva zbývající díly se nedochovaly). Druhým velkým tragickým dramatikem se stal Sofoklés. Jeho hry Antigona, Král Oidipus nebo Élektra se hrají dodnes. Dalším významným tragikem byl Euripidés, jehož proslavila především Médeia, která zpracovává pověst o dávných plavcích Argonautech, usilujících o zlaté rouno, ale tento mytologický motiv ustupuje do pozadí a uvolňuje prostor pro psychologické drama ženy, která se obětuje své lásce, a pak je jí zrazena, načež propadne nenávisti. Za zakladatele komedie pak bývá označován Epicharmos z Kosu, ale skutečným jejím klasikem se stal až Aristofanés (Lysistrata ad.).

Nové období bylo charakteristické rovněž rozvojem prózy. Tu historickou představoval Skylaks z Kariandy, Hérodotos, Thúkýdidés, Xenofón nebo Theopompus. Dalším druhem prózy byla tzv. rétorická próza, za největšího jejího představitele bývá považován Démosthénés. Konečně třetím druhem prózy je próza filozofická. Nejvýznamnějšími filozofy attického období byli Sókratés, Platón a Aristoteles. Tito tři založili "pravou filozofii", tedy tradici myšlení, kterou za filozofii považujme i dnes. V atickém období však působila řada dalších myslitelů, ať už presókratiků, nebo Sókratových následníků, jako byli Hérakleitos, Díogenés ze Sinópé, Anaxagorás, Parmenidés, Zénón z Eleje, Empedoklés, Xenofanés, Prótagorás z Abdér, Antisthenés, Gorgiás z Leontín, Aristippos z Kyrény. Filozofy, kteří navázali spíše na přírodněvědní (a původní) linii řeckého myšlení, a které my dnes vnímáme často jako zakladatele různých vědeckých disciplín, v attickém období byli Démokritos, Hippokratés, Hipparchos, Leukippos z Milétu, Diofantos, Eudoxos z Knidu nebo Archytas.

Alexandrijské období náhled|Polybios Po roce 323 př. n. l. se rozpadla Makedonská říše na několik částí, a tím vznikla nová kulturní centra (např. Alexandrie, Antiochie atp.). Tato centra se pak stala novými zástupci řecké kultury, tzv. helénismu. Mimo Peloponés se řečtina stala jazykem vzdělanců a řecky psaná literatura se odtrhla od prostých lidí, což byla proti předchozím obdobím radikální změna. Největším centrem nejen literatury, ale i celé kultury se stala Alexandrie, proto se hovoří o alexandrijském období. Symbolem intelektuální síly Alexandrie se stala alexandrijská knihovna, kterou založil Ptolemaios I. Sótér, která měla mít nakonec až sedm set tisíc svazků.

Alexandrijská literatura nebyla tak múzická jako její předchůdkyně, objevily se první dějiny umění a literatury, velký důraz byl kladen na matematická, lékařská, gramatická, filologická či geografická díla (např. Eukleidés, Apollónios z Pergy, Archimédés, Pappos z Alexandrie, Hérón Alexandrijský, Ktesibios, Eratosthenés, Pýtheás z Massalie, Aristarchos ze Samu, Hipparchos, Zénodotos, Aristoxenos, Aristofánes z Byzance, Aristarchos ze Samothráky, Dionýsios Thrax, Filón Byzantský, Athénaios, Hérofilos, Erasistratos). Z historiků byli nejvýznamnější Polybios a Diodóros Sicilský. Manehto otevřel historiografii dveře i do jiných kulturních okruhů než řeckých – sepsal dějiny Egypta. Euhémeros se v Makedonii pokusil o racionální výklad mýtů. Ve filozofii vznikla stoická škola, jejímž hlavním představitelem byl Zénón z Kitia, dalším stoikem byl Chrýsippos ze Soloi, epikurejská škola (Epikúros), významným filozofem byl i Theofrastos.

Poezie stále vznikala, ale šlo především o didaktickou, výukovou epiku (Aratos, Kallimachos z Kyrény). K výjimkám patřil Apollónios z Rhodu. Novým proudem v poezii se stala tzv. bukolická poezie, jejímž zakladatelem byl Theokritos. Mimo Alexandrii si určitou kulturní scénu uchovaly Athény, kde působil např. autor oblíbených komedií Menandros. V Tarentu a jeho okolí se objevil nový lidový žánr – fraška.

Římské období Po bitvě u Actia (31 př. n. l.) Řecko definitivně podlehlo Římu. Řada řeckých učenců do Říma odešla, ale chvíli trvalo, než se zde řečtina stala módní. Velkou roli v tom sehrál císař Markus Aurelius (161–180), který psal řecky. Řečtinu zvolili i historici Filón Alexandrijský, Strabón, Flavius Iosephus, Arriános, Cassius Dio, Herodianos, Nikolaos z Damašku a Dionýsios z Halikarnassu, filozofové Plútarchos, Epiktétos, Plótínos, Poseidónios, Dión z Prúsy, Héródés Attikos, Ailiános Klaudios, Lúkianos, Alexandr Afrodisijský či Porfyrios, spisovatelé Athénaios a Pausaniás, matematik Nikómachos z Gerasy, lékaři Galén a Pedanius Dioscorides. V Alexandrii se udržela také tradice vzdělanosti, jak dokazuje matematik Klaudios Ptolemaios. Artemidóros proslul svým Výkladem snů. Ve 3. století se objevili první církevní autoři píšící řecky jako Órigenés nebo Hippolytos.

Pozdně antické (raně byzantské) období náhled|Atanáš K raně byzantské literatuře náleží dílo básníka Quinta ze Smyrny. Napsal mytologický epos Ta meth’ Homéron (Co se stalo po Homérovi), který navazuje na Homérovu Iliadu a ve čtrnácti dílech psaných hexametrem popisuje osudy jejích hrdinů od momentu, v němž Homérovo dílo končí (tedy od Hektorovy smrti) až do skončení Trojské války. Dalším významným epikem byl Nonnos z Panopole, na jehož tvorbu navázala škola epiků, jejímž hlavním představitelem byl Músáios. Epigramy tvořil a sbíral Agathias z Myriny.

Nejvýznamnějším historikem byl Zósimos. Nejvýznamnější byla filosofická literatura, zde si nejdůležitější postavení udrželi sofisté (Libanios z Antiochie, Themistios, Proklos a císař Iulianus Apostata). Kromě filozofických spisů sofisté začali psát romány, nejčastěji se jednalo o milostná nebo dobrodružná témata. Nejznámější byl pravděpodobně román Milésiaka, jehož autorem byl Aristeides z Miléta. Tento román se nedochoval. Nejstarší zachovaný román napsal Xenofón z Efesu (Efesiaka). Dále se prosadili Héliodóros z Emessy, Achilleus Tatios, Longos a Charitón. Za vlády Ptolemaiovců vytvořil Pseudokallisthenés základ bájného vyprávění o Alexandru Velikém. Toto fiktivní vyprávění bylo jako Alexandreis (Alexandreida) velmi populární i ve středověku a bylo přeloženo i do češtiny. Ióannés Stobaios představil slavný soubor citátů zvaný Anthologiae. Vědecké myšlení se uchovalo jen v Alexandrii (Diofantos, Theón z Alexandrie, Hypatia z Alexandrie).

Ve 3. a 4. století se postupně prosadili křesťanští řečníci, například Atanáš. Dalšími křesťanskými mysliteli a spisovateli, ovlivněnými helénistickou literaturou, byli mj. Basileios Veliký, Řehoř z Nazianzu, Řehoř z Nyssy; také řečník Jan Zlatoústý (Chrysostomos) z Antiochie či Apollinaris z Laodiceje čerpali z řecké vzdělanosti. Mnozí další řecky nejen psali, ale i s některými staršími díly polemizovali (Eusebios). Řecky psali také první církevní historikové (Hegesippos, Hippolyt).

Byzantská literatura

náhled|Michael Psellos (vlevo) a jeho žák, byzantský císař Michael VII. Dukas náhled|První strana jednoho z prvních tištěných vydání lexikonu Suda náhled|Rukopis eposu Digenis Akritas uchovaný v Řecké národní knihovně