Interflug GmbH (německy Interflug Gesellschaft für internationalen Flugverkehr m. b. H.) byl mezi lety 1963 až 1990 východoněmecký národní letecký dopravce. Firma sídlila ve východním Berlíně a provozovala pravidelné i charterové lety nejen do evropských destinací, ale i mezi kontinenty ze své základny na letišti Berlín-Schönefeld se zaměřením na země RVHP. Interflug prováděl rovněž rozsáhlé operace v oblasti leteckého zemědělského postřiku. S následným znovusjednocením Německa společnost zanikla.

Historie Začátky

Do roku 1945 sloužila Deutsche Luft Hansa jako německý národní dopravce. Po skončení druhé světové války a následné spojenecké okupaci Německa byla všechna letadla v zemi zabavena a letecká společnost byla zlikvidována. V roce 1954 získala západoněmecká společnost ochrannou známku Lufthansa. V roce 1955 byla založena Deutsche Lufthansa jako konkurenční východoněmecký národní dopravce. Brzy se ukázalo, že východoněmecká letecká společnost pravděpodobně prohraje soudní spor o užívání označení Lufthansa. V důsledku toho byla 18. září 1958 založena společnost Interflug jako „záložní“ podnik, původně určený k doplnění východoněmeckého leteckého průmyslu provozem charterových letů. V roce 1963 byla východoněmecká Lufthansa zlikvidována, oficiálně z důvodu nízké ziskovosti (tento krok však zároveň zabránil bezprostřednímu odebrání názvu Lufthansa). Její zaměstnanci, flotila letadel a síť linek byly převedeny na Interflug, který se od té doby stal východoněmeckým národním dopravcem.

Východoněmecký národní dopravce Jako státní letecká společnost podléhal Interflug a jeho přibližně 8 000 zaměstnanců kontrole Národní rady obrany, která měla nejvyšší velení nad ozbrojenými silami NDR. Většina pilotů Interflugu byli záložní důstojníci Národní lidové armády (a jako takoví museli být členy Sjednocené socialistické strany Německa), přičemž letadla společnosti mohla být kdykoli rekvírována pro vojenské účely. Klaus Henkes, který se stal generálním ředitelem letecké společnosti v roce 1978, předtím působil jako generál Východoněmeckého letectva. Uchazeči o pozice palubních průvodčích museli být schváleni Stasi, která posuzovala jejich politickou spolehlivost ve snaze minimalizovat špionáž a zběhnutí do západních zemí. Posádky Interflugu, které se stýkaly se zaměstnanci leteckých společností z nesocialistických států, riskovaly suspendování. Ke každé letové posádce byl přidělen politický důstojník, který během letů vedl politické přednášky.

Síť linek i flotila letadel sovětské výroby se v 60. letech výrazně rozšířily. Turbovrtulový dopravní letoun Iljušin Il-18 se v tomto období stal páteří krátkých tratí Interflugu. Společnost měla být zamýšleným hlavním provozovatelem letounu Baade 152, raného proudového dopravního letadla vyvinutého ve Východním Německu. Jeho vývoj se však nedostal za fázi prototypů a byl v roce 1961 ukončen. V roce 1969 byl zaveden Tupolev Tu-134, první proudový dopravní letoun provozovaný společností Interflug, nasazovaný na evropských linkách. Dálkový Il-62 byl zařazen do flotily v roce 1971. Téhož roku dosáhl počet cestujících Interflugu hranice 1 milionu. Na vrcholu své činnosti létal Interflug do destinací, jako byly Havana, Singapur, Conakry a Guinea.

V důsledku energetické krize 70. let a rostoucích cen paliv Interflug postupně omezoval svou vnitrostátní linkovou síť. Poslední pravidelný vnitrostátní let, určený k přepravě vězňů z Východního Berlína do Erfurtu, se uskutečnil v dubnu 1980.

Konec 80. let a znovusjednocení Německa V průběhu 80. let začala stárnoucí flotila Interflugu působit stále větší problémy: její palivová účinnost byla nižší než u soudobých západních dopravních letadel a předpisy týkající se hlukové zátěže znamenaly, že letecká společnost musela platit vyšší letištní poplatky a na některých letištích jí byl provoz dokonce zakázán. Až na určité výjimky nemohla být západní dopravní letadla (zejména vyráběná společnostmi Boeing, McDonnell Douglas a Airbus) dodávána do zemí sovětského bloku kvůli embargu CoCom. Po uzavření dohody mezi Boeingem a LOT o nákupu šesti letounů Boeing 767 a v rámci uznání reformního hnutí Perestroika byly však v roce 1988 komerční dopravní letouny z obchodního embarga vyňaty. V témže roce zakoupily letouny Boeing také Malév a později téhož roku Interflug objednal tři dálkové letouny Airbus A310 v hodnotě 420 milionů DM. Dohoda byla uzavřena s podporou Franze Josefa Strausse, tehdejšího ministerského předsedy Bavorska, předsedy dozorčí rady Airbusu a osoby odpovědné za západoněmecké úvěry Východnímu Německu.

První Airbus A310 byl Interflugu dodán 26. června 1989. Východoněmecké posádky pro nový typ letounu byly školeny v Západním Německu; zde byla rovněž prováděna údržba letadel. A310 umožnil přímé lety na Kubu (které dříve vyžadovaly mezipřistání k doplnění paliva na letišti Gander v Kanadě).

Po pádu Berlínské zdi 9. listopadu 1989 a následných politických otřesech ve Východním Německu projevilo několik leteckých společností zájem o koupi částí vysoce ztrátového podniku, aby si zajistily podíl na německém leteckém trhu, zejména v Berlíně. Na počátku března 1990 podepsala Lufthansa prohlášení o záměru odkoupit 26 % podíl v Interflugu, avšak nabídka byla zablokována německým Spolkovým kartelovým úřadem. Neuskutečnily se ani plány na převzetí společností British Airways (britský dopravce místo toho v roce 1992 založil Deutsche BA). 1. července 1990 se Interflug stal členem International Air Transport Association (IATA).

V důsledku znovusjednocení Německa 3. října 1990 přešel Interflug, stejně jako veškerý ostatní státní majetek NDR, pod správu úřadu Treuhandanstalt. Protože se nepodařilo najít žádné kupce, byla 7. února 1991 oznámena likvidace Interflugu, který měl v té době 2 900 zaměstnanců a 20 letadel. Letecká společnost byla následně rozpuštěna. Poslední komerční let (na trase Berlín–Vídeň–Berlín, s letounem Tu-134) se uskutečnil 30. dubna 1991.

Odkaz Po likvidaci společnosti získala skupina bývalých zaměstnanců Interflugu pět dopravních letounů Iljušin Il-18 a založila společnost Il-18 Air Cargo, která se brzy stala známou pod názvem Berline a provozovala charterové nákladní a rekreační lety z letiště Schönefeld. Společnost se dostala do bankrotu a ukončila činnost v roce 1994.

Tři letouny Airbus A310, které Interflug zakoupil v roce 1988, byly úřadem Treuhandanstalt předány Spolkové republice Německo a zařazeny do německého letectva, kde byly používány k přepravě VIP osob vysokých politických představitelů, jako je spolkový prezident nebo spolkový kancléř.

Několik bývalých letounů Interflugu bylo zachováno na různých místech v Německu.

Lety do západních zemí

Jako východoněmecká státní společnost měl Interflug důležitou úlohu při zajišťování devizových příjmů, neboť východoněmecká marka byla považována za slabou měnu. Po většinu své existence nebyl Interflug členem International Air Transport Association (IATA), a mohl tak výrazně podbízet ceny letenek ostatních evropských dopravců. Od 70. let bylo vyvíjeno větší úsilí o provoz charterových letů do rekreačních oblastí u Středozemního a Černého moře, z nichž mnohé byly výslovně zaměřeny na západoněmecké cestující (na občany NDR se vztahovala cestovní omezení). Od tohoto období získal Interflug přepravní práva do několika destinací v západní Evropě. Všechny tyto lety bylo možné rezervovat v cestovních kancelářích v Západním Berlíně a Západním Německu, které s Interflugem uzavřely prodejní smlouvy. Pro zjednodušení přepravy cestujících ze Západního Berlína na letiště Schönefeld a zpět byl na Waltersdorfer Chaussee zřízen zvláštní hraniční přechod a z centrálního autobusového terminálu ve čtvrti Westend byly provozovány pravidelné kyvadlové autobusové spoje.

Na počátku 80. let vedly nízké ceny letenek Interflugu k výraznému poklesu rekreačních letů z letiště Berlín-Tegel v Západním Berlíně. Piloti společnosti Pan Am, která měla na Tegelu své hlavní uzlové letiště, údajně zvažovali provozování letů do Řecka bez nároku na mzdu, aby aerolinie mohla konkurovat Interflugu.

Interflug uzavřel dohodu se společností Turkish Airlines, která oběma aeroliniím poskytovala výhradní práva k provozu zvláštních letů pro turecké gastarbeitery do a ze Západního Německa a Západního Berlína. V 80. letech navázal Interflug partnerství se společností KLM pro společný provoz na lince Východní Berlín–Amsterdam. Ze šesti týdenních letů byly dva provozovány letouny Fokker F28 Fellowship společnosti KLM a čtyři letouny Tu-134 a Il-62 společnosti Interflug. Protože žádná z aerolinií nemohla přeletět vnitroněmeckou hranici, byly lety KLM vedeny přes Dánsko, zatímco Interflug využíval jižní trasu přes Československo.

Během každoročního Lipského veletrhu, který byl tehdy považován za nejdůležitější místo setkávání podnikatelů a politiků z obou stran železné opony, získaly Lufthansa a Interflug zvláštní povolení k provozu letů mezi Lipskem a Západním Německem. V roce 1986 požádaly Lufthansa a Interflug o společná přepravní práva k celoročním pravidelným vnitroněmeckým letům přes železnou oponu; žádost byla zpočátku zamítnuta západními Spojenci (pravděpodobně z obav, že by oslabila jejich výjimečná tržní pozice v letech do Berlína a z Berlína), a schválena byla až v srpnu 1989. Interflug poté zahájil lety na trase Lipsko–Düsseldorf, zatímco Lufthansa začala obsluhovat úsek Frankfurt–Lipsko. V roce 1990 přidal Interflug lety z Drážďan do Hamburku a Kolína nad Rýnem.

Odkazy Poznámky

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Německé letecké společnosti Kategorie:Zaniklé letecké společnosti Kategorie:Firmy zaniklé roku 1991 Kategorie:Firmy založené roku 1958 Kategorie:Zaniklé firmy v Německu Kategorie:Letectví v Německé demokratické republice