Turecká válka za nezávislost (15. května 1919 – 24. července 1923) byla série vojenských tažení a revoluce vedená Tureckým národním hnutím, ku které došlo poté, co byla Osmanská říše po své porážce v první světové válce okupována a rozdělena. Konflikt probíhal mezi tureckými nacionalisty (tzv. kemalisty) na jedné straně a spojeneckými a separatistickými silami na straně druhé a týkal se uplatnění Wilsonových principů, zejména práva na sebeurčení, v poříční Anatolii a Východní Thrákii. Revoluce završila rozpad Osmanské říše a řešení Východní otázky, vedla ke zrušení osmanského sultanátu i osmanského chalífátu a k založení Turecké republiky. Poté, co dovedl nacionalisty k vítězství, zavedl Mustafa Kemal Atatürk z pozice prezidenta nové republiky revoluční reformy.
Zatímco pro Osmanskou říši první světová válka skončila příměřím z Mudrosu, Spojenci pokračovali v okupaci území podle Sykesovy–Picotovy dohody a za účelem usnadnění stíhání bývalých členů Výboru pro jednotu a pokrok a osob zapojených do arménské genocidy.Zürcher, Erik Jan. The Unionist Factor: The Role of the Committee of Union and Progress in the Turkish National Movement, 1905-1926. Leiden: E.J. Brill, 1984. Několik osmanských velitelů proto odmítlo rozkazy osmanské vlády k rozpuštění svých jednotek. V atmosféře neklidu vyslal sultán Mehmed VI. generála Mustafu Kemala pašu (Atatürka), aby obnovil pořádek; ten se však stal strůjcem a vůdcem tureckého nacionalistického odporu. Ve snaze získat kontrolu nad mocenským vákuem v Anatolii souhlasili Spojenci s vysláním řeckých sil k okupaci Smyrny (Izmiru), což vyvolalo náboženské a etnické napětí a zahájilo tureckou válku za nezávislost. Když začalo být zřejmé, že osmanská vláda provádí vůči Spojencům politiku ústupků, byla v Ankaře ustálena nacionalistická protivláda vedená Mustafou Kemalou. Spojenci vytvořili tlak na osmanskou "istanbulskou vládu", aby pozastavila platnost ústavy, rozpustila parlament a podepsala Sèvreskou smlouvu – pro turecké zájmy nevýhodnou dohodu, kterou "ankarská vláda" prohlásila za neplatnou a nezákonnou.
Turecké síly porazily Francouze na jihu a znovu mobilizované armádní jednotky pokračovaly v rozdělení Arménie společně s bolševiky, což vyústilo v Karskou smlouvu (1921). Západní fronta je známá jako řecko-turecká válka. Reorganizace milicí v pravidelnou armádu, kterou provedl İsmet paša (İnönü), přinesla ovoce, když síly Ankary sestoupily do boje s Řeky v první a druhé bitvě u İnönü. Řekové zvítězili v bitvě u Kütahye-Eskişehiru a postupovali dále na Ankaru. Turci jejich postup zastavili v bitvě na Sakaryi a přešli do protiútoku při Velké ofenzívě, která řecké síly vytlačila. Válka skončila zpětným dobytím İzmiru, chankskou krizí a dalším příměřím v Mudanyi.
Velké národní shromáždění v Ankaře bylo uznáno za legitimní tureckou vládu, která následně podepsala Lausannskou smlouvu, jež byla pro Turecko daleko výhodnější než smlouva ze Sèvres. Spojenci evakuovali Anatolii i Východní Thrákii, osmanská vláda byla svržena, monarchie zrušena a Velké národní shromáždění Turecka vyhlásilo 29. října 1923 Tureckou republiku. Válkou, výměnou obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem, The Armenian Genocide, along with the killing of Assyrians and the expulsion of the Anatolian Greeks, laid the ground for the more homogeneous nation-state that arose from the ashes of the empire. Like many other states, including Australia, Israel, and the United States, the emergence of the Republic of Turkey involved the removal and subordination of native peoples who had lived on its territory prior to its founding. rozpadem Osmanské říše a zrušením sultanátu osmanská éra definitivně skončila a díky Atatürkovým reformám vytvořili Turci sekulární národní stát. Demografické složení Turecka bylo výrazně zasaženo arménskou genocidou a řeckou genocidou. Turecké národní hnutí provádělo masakry a deportace s cílem eliminovat původní křesťanské obyvatelstvo – což představovalo pokračování arménské genocidy a dalších etnických čistek z období první světové války.*
Levon Marashlian, "Finishing the Genocide: Cleansing Turkey of Armenian Survivors, 1920-1923," in Remembrance and Denial: The Case of the Armenian Genocide, ed. Richard Hovannisian (Detroit: Wayne State University Press, 1999), pp. 113-45: "Between 1920 and 1923, as Turkish and Western diplomats were negotiating the fate of the Armenian Question at peace conferences in London, Paris, and Lausanne, thousands of Armenians of the Ottoman Empire who had survived the massacres and deportations of World War I continued to face massacres, deportations, and persecutions across the length and breadth of Anatolia. Events on the ground, diplomatic correspondence, and news reports confirmed that it was the policy of the Turkish Nationalists in Angora, who eventually founded the Republic of Turkey, to eradicate the remnants of the empire's Armenian population and finalize the expropriation of their public and private properties."
Historická přítomnost křesťanů v Anatolii byla do značné míry zničena; podíl muslimů na celkové populaci vzrostl z původních 80 % na 98 %.
Turecká situace před válkou Nemocný muž na Bosporu Od poloviny 19. století byla Osmanská říše známá mezi evropskými mocnostmi jako Nemocný muž na Bosporu. Armáda byla v rozkladu, státní pokladna prázdná a v netureckých provinciích byl na vzestupu nacionalismus. V roce 1821 jako první úspěšně povstali Řekové. Následně proti Turkům začali silně vystupovat Rusové pod záminkou ochrany slovanských národů na Balkáně (hlavně Bulharů a Srbů). Osmanská říše se nechala vlákat do Krymské války (1853–1856), ve které s vydatnou pomocí Francie a Velké Británie carské Rusko porazila.
Rusové opět napadli Osmanskou říši v roce 1877 (více: Rusko-turecká válka) a tentokrát válku dovedli k úspěšnému konci. Mírové podmínky donutily Turecko definitivně uznat nezávislost Černé Hory a Rumunska, navíc byla rozsáhlá území podstoupena Srbsku. Bulharsku byla na základě smlouvy zaručena rozsáhlá autonomie. Osmanská říše ztratila skoro 40% svého území a v zoufalé situaci hledala nového spojence, kterého našla v Německém císařství. Němci pomohli Turků vycvičit armádu a dodali moderní zbraně. Začátek 20. století a dělení říše V roce 1908 proběhl v Osmanské říši státní převrat vedený Mladoturky (více: Mladoturecká revoluce). Mladoturci byli na jednu stranu liberálním uskupením (podařilo se jim obnovit konstituční monarchii, byla uznána svoboda tisku, opět se otevřel parlament), ale na druhé straně silně podporovali turkizaci říše a v potlačovaní ostatních národnostních hnutí. Mladoturecká politika nakonec vedla ke kompletnímu zhroucení osmanského panství na Balkáně. V roce 1908 vyhlásilo nezávislost Bulharsko a následně se spojilo se Srbskem, Řeckem a Černou Horou v Balkánský svaz a společně v tzv. První balkánské válce (1912–1913) definitivně Turky porazili. Osmanské území v Evropě se tak scvrklo pouze na oblast kolem hlavního města Istanbulu. První světová válka a její důsledky náhled|vlevo|350px|Rozdělení Osmanské říše podle Sèvreské smlouvy (německy) Osmanská říše vstoupila do první světové války v listopadu 1914 po boku svého německého spojence na straně Trojspolku a válka pro ni skončila katastrofickou porážkou. Boje byly ukončeny příměřím z Mundros 30. října 1918. Spojenci následně obsadili úžiny Bospor a Dardanely a 13. listopadu 1918 napochodovaly spojenecké jednotky do Istanbulu. Mírové dohody mezi státy Trojdohody a Trojspolku byly dojednány na Pařížské mírové konferenci v roce 1919. Vítězné státy se již v průběhu války dohodly na rozdělení Osmanské říše. Velká Británie měla získat Irák, Palestinu a Zajordánsko, Francie si chtěla přivlastnit Sýrii a Libanon. Východní oblasti měly připadnout nově vzniklé Arménii a západní části obývané řeckou menšinou (především pobřežní oblasti včetně města Smyrny – dnešní Izmir) a východní Thrákie byly přiřknuty Řecku. Hlavní město Istanbul a úžiny Bospor a Dardanely se měli stát demilitarizovanou zónou pod správou Britů. Z původní Osmanské říše by nakonec zůstala pouze Malá Asie a i ta byla rozdělena na sféry vlivu jednotlivých států (viz mapka). Na základě připravované smlouvy by Turci ztratili veškerá území s netureckým obyvatelstvem, což bylo téměř 80% z předválečné rozlohy. Ještě před podepsáním smlouvy se aktivity chopili Řekové a 15. května 1919 se vylodilo na dvacet tisíc řeckých vojáků krytých britským námořnictvem ve Smyrně.
Cesta k Turecké republice náhled|vpravo|Nejvýznamnější členové Kongresu v Silvas, zleva doprava: Muzaffer Kılıç, Rauf Orbay, Bekir Sami Kunduh, Mustafa Kemal Atatürk, Ruşen Eşref Ünaydın, Cemil Cahit Toydemir, Cevat Abbas Gürer Počátek tureckého odporu Turečtí představitelé byli zděšení obsahem připravované mírové smlouvy a někteří se rozhodli jednat. Mustafa Kemal, válečný hrdina z bitvy o Gallipoli, se stal v dubnu 1919 vrchním velitelem toho, co zbylo z osmanské armády. V květnu 1919 byl vyslán z Istanbulu do Samsunu. Zde, oficiálně stále v sultánových službách, ale ne s jeho pověřením, začal postupně organizovat a sjednocovat odpor proti okupantům. Proto je 19. květen slaven jako státní svátek počátku osvobozeneckého hnutí. V červenci 1919 mu osmanský sultán přikázal ustat v jeho přípravách na válku a navrátit se do Istanbulu. Kemal neuposlechl a v září 1919 uspořádal Kongres v Silvas. Na kongresu se sešli čelní představitelé budoucího Tureckého národního hnutí a definovali společné cíle a postup proti okupantům.
Na konci roku 1919 proběhly nové volby do parlamentu Osmanské říše. Očekávalo se, že volby dají říši nový legitimní orgán, který potlačí Kemalovo Národní hnutí. Volby byly bojkotovány místními Řeky a nová vláda, která sídlila v Brity okupovaném Istanbulu, neměla v očích Turků žádnou váhu. Velkým vezírem se stal Ali Rıza Paša, který ale přímo podléhal britské okupační správě. Poslední oficiální zasedání parlamentu se konalo 12. ledna 1920. Byl zde přednesen telegram od Mustafy Kemala, který prohlásil Turecké národní hnutí za jedinou právoplatnou tureckou vládu a vybízel k odporu proti okupantům. Prohlášení si získalo velkou podporu mezi poslanci, ale Britové jakékoliv oficiální přijetí myšlenek z kongresu v Silvas zarazili. Parlament se tajně sešel 28. ledna 1920 a vydal tzv. Národní pakt, který obsahoval požadavky na sebeurčení, otevření úžin Bosporu a Dardanel, odchod cizích vojsk z Istanbulu a revizi mírové smlouvy. Britové rychle pochopili, že jim parlament nepomůže v dosažení jejich cílů, a tak se rozhodli vyřešit situaci vojensky. Dne 15. března 1920 začali obsazovat klíčové úřady v Istanbulu a zatýkat příznivce Národního hnutí. Parlament poslal Britům protestní nótu, ale na věci se již nic nezměnilo. Moc v říši dostal do rukou sultán, který přímo podléhal svými rozhodnutími britské okupační správě. Vláda v Ankaře náhled|vpravo|300px|Řecká armáda obsazuje Smyrnu, 1919 Kemal po obsazení parlamentu vyzval poslance k cestě do Ankary. Zde prohlásil Národní hnutí za jediného představitele tureckého lidu a v březnu 1920 otevřel nový parlament pod názvem Velké národní shromáždění. Tímto činem získal mezi civilisty i vojáky velkou podporu. Mezitím nechal sultán představitele Národního hnutí odsoudit k trestu smrti v nepřítomnosti. V situaci, kdy se společnost začala dělit na příznivce sultána a kemalovce, začal Kemal kontaktovat guvernéry jednotlivých regionů a vojenské představitele s prohlášením, že stále bojuje za sultána a jeho cílem je jeho osvobození z rukou Britů. Mnozí jeho slibům uvěřili a přidali se na stranu kemalovců.
Rozložení sil Sultán poslal do boje na 4 000 vojáků, kteří byli posíleni o 2 000 vojáků neturecké národnosti. Sultánova armáda začala útočit v dubnu 1920 na pozice kemalovců, ale trpěla nízkou morálkou a častými dezercemi. Britská okupační správa požádala parlament v Londýně o posily, ale byla odmítnuta. Nakonec se Britové obrátili na spojence, který již v Malé Asii svá vojska měl, na Řecko.