Jiří Harcuba ( Harrachov – Praha) byl český sklářský výtvarník, glyptik, medailér a pedagog VŠUP, za komunistické normalizace politický vězeň, po roce 1982 pedagog na několika amerických a britských univerzitách, v letech 1991–1994 rektor VŠUP, zakladatel ryteckých škol v Corningu a Pilchucku a mezinárodní školy Dominika Bimana.
Život class=notpageimage|thumb|Jan Neruda, plaketa Jiří Harcuba se narodil v Harrachově, v rodině se sklářskou tradicí. Jeho otcem byl sklář a první předseda MNV v Harrachově Josef Harcuba. V letech 1942–1945 se vyučil rytcem skla v harrachovské firmě Rudolf Endler a poté v letech 1945–1948 absolvoval Státní odbornou školu v Novém Boru u prof. Karla Hrodka (rytectví), Josefa Michala Hospodky (kreslení) a Stanislava Libenského (dějiny umění). V letním semestru 1948 byl mimořádným posluchačem na Pedagogické fakultě univerzity v Olomouci.
V letech 1948–1949 pracoval jako rytec skla v ateliéru Karla Hrodka v závodě „Umělecké sklo“ v Novém Boru. Od roku 1949 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru užité plastiky a glyptiky prof. Karla Štipla. V letech 1954–1955 absolvoval na VŠUP čestný rok a poté nastoupil na dvouletou vojenskou prezenční službu. Během této doby se oženil se Zdeňkou Ptáčkovou (1956, děti Pavel *1957, Hana * 1964). V letech 1958–1961 byl aspirantem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u prof. Karla Štipla a poté do roku 1971 působil na této škole nejprve jako lektor v rytecké dílně a od roku 1966 jako odborný asistent a vedoucí oboru sochařství a rytectví v ateliéru prof. Stanislava Libenského. V letech 1965–1966 absolvoval studijní a pedagogický pobyt na Royal College of Art v Londýně. Roku 1970 se na VŠUP habilitoval.
Počátkem normalizace byl odsouzen za své pojetí stříbrné medaile k 50. výročí založení Československa, odkazující na sovětskou okupaci, kterou vytvořil pro krajany v Chicagu roku 1968.medaile se symbolem útočícího hada a dívkou chránící lípu před pěti meči otevřeně kritizovala okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Medaile, o kterých v Československu nikdo nevěděl, daroval Rafael Kubelík členům České filharmonie, kteří byli roku 1970 na zájezdu v USA. V té době však již zahraniční zájezdy doprovázeli agenti StB, kteří medaile hráčům odebrali a v Praze předali policii. Poté, co se o medaili roku 1970 dozvěděla StB, byl okamžitě propuštěn z VŠUP. Při zatýkání vhodil do světlíku rozpracovanou plaketu ke smrti Jana Palacha, kterou potom zachránil jeho asistent.Helena Musilová, Anatomie skoku do prázdna, Západočeská galerie v Plzni 2018, s. 131 Byl vyslýchán, odsouzen a od srpna 1972 do ledna 1973 uvězněn pět měsíců ve vězení pro těžké zločince v Plzni na Borech.Petrová S, 2001, s. 17
Od roku 1971 pracoval jako samostatný výtvarník v oboru rytého a broušeného skla a jako medailér. Jiří Harcuba byl od druhé poloviny 70. let často zván do zahraničí. Absolvoval studijní pobyty v Coburgu (1977), Vídni (1979), Kasselu (1981) konferenci ve Vídni (1980). Roku 1981 byl přijat do SČVU.
Roku 1982 přednášel na Univerzitě v Kasselu, a zúčastnil se sklářských sympozií ve Frauenau, Novém Boru a Oaklandu v Kalifornii. Roku 1983 ho pozval ředitel Corning Museum of Glass Tom Buechner do Corningu a v témže roce i Dale Chihuly do Pilchuku v USA.David Whitehouse, in: Jindřich Chatrný (ed.), Jiří Harcuba, 2008, s. 22 V letech 1983–1989 pak Harcuba každoročně vyučoval na Summer Glass School v Pilchucku (Washington) v USA a přednášel na několika amerických (Pennsylvania, Oakland, San Louis Obispo, Rochester, Los Angeles, Seattle, Denver, Kent (Ohio), Normal (Illinois), Eastern U. of Connecticut, Rhode Island School of Design in Providence, Berkley College o Yale U. in New Bedford, Bakersfield) a britských univerzitách (Farnham, Stourbridge, Leicester) a na Art Glass Academie v Badenu (1984). Byl zván na Glass workshopy (New York, 1983), sympozia (Baden, 1983), světové medailérské kongresy FIDEM (Stockholm, 1985, Colorado Springs, 1987). Absolvoval další studijní pobyty (Japonsko, 1984, Řecko, 1988).
Roku 1990 byl společensky rehabilitován a jmenován profesorem a vedoucím ateliéru kovu, šperku a glyptiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V letech 1991–1994 byl rektorem VŠUP. Roku 1992 pobýval na pozvání Japan Foundation v Japonsku (Tokyo, Kamakura, Kyoto, Narra, Nagoya, Hirošima). Byl hostujícím profesorem na University of Sunderland, UK (1997), a roku 1997 založil program rytého skla ve Studio of Corning Museum of Glass, kde v následujících patnácti letech vyučoval (do roku 2012).David Whitehouse, in: Jindřich Chatrný (ed.), Jiří Harcuba, 2008, s. 24–25
Roku 1997 založil Společnost Dominika Bimana a od roku 2001 organizoval rytecké školy Dominika Bimana nejprve v Harrachově a později v dalších sklárnách (Kamenický Šenov, Jablonec nad Nisou, Nový Bor, Frauenau, Neu Gablonz, Rheinbach, Corning). Od roku 2014 pokračuje tato rytecká škola pod názvem The School of Jiří Harcuba (Sázava, 2014, Kamenický Šenov, 2015, Frauenau, 2016).
Zemřel 26. července 2013 v Praze, ve věku 84 let.
Ocenění 1968 2. Trienále řezaného a rytého skla, Brno, 1. cena 1971 3. Trienále řezeného a rytého skla, Brno, 1. cena 1988 II. Guadrienále, Kremnica, Ex Equo 1988 Cena Americké numismatické společnosti – J. Sanford Saltus Award for Achievement in Medallic Art 1992 Gold Award, Kristallnachtproject-Interfaithinstitut, Philadelphia 1995 Rakow Commission, ocenění za inovativní přístup a vůdčí postavení v oblasti sklářského umění, Corning, USA 2005 Honorary Fellow of the Corning Museum of Glass 2006 Lifetime Achievement Award, Urban Glass New York, USA 2007 Lifetime Achievement Award, Glass Art Society, USA
Dílo
Sklářská tvorba Mezi nejstarší Harcubovy práce patří vázy zdobené liniovou rytinou. Od 60. let tvořil také série silnostěnných váz a stél zdobených hlubokou intagliovou leštěnou rytinou, v nichž převažují monumentalizované a expresivní figury lidí a zvířat (Sokolník s koněm, 1959). V polovině 60. let, veden svou intelektuální orientací a potřebou uměřené formy a nadčasového řádu, vytvořil Harcuba volný cyklus Měst (Město, 1965) a Koulí (Žena, 1965), kde uplatnil důsledný architektonický řád a geometrizující styl.Karel Holešovský, in: Jindřich Chatrný (ed.), Jiří Harcuba, 2008, s. 11, 29, 34
Na přelomu 60. a 70. let opustil rytinu a začal užívat robustnější řezáčskou a brusičskou techniku. Obrazy vytvořené v silnostěnném olovnatém křišťálu se vyznačují temperamentními hlubokými zářezy, které zachycují v graficky expresivním a naléhavém vyjádření citového prožitku umělce hru světel a stínů, vášně a dramatické osudy i tragédie štvané zvěře (Štvanice I-III, 1971),Karel Holešovský, in: Jindřich Chatrný (ed.), Jiří Harcuba, 2008, s. 11, 36, 37 která v té době odrážela i jeho osobní situaci.Milan Hlaveš, 2016, s. 42 V 70. letech užíval kombinaci rytí a řezání v lité skleněné desce, která umožňovala bohatší, často oboustrannou plastickou modelaci.Adlerová A, 1971, s. 22-23 Ve stélách s hlubokou intagliovou rytinou zobrazil počátkem 70. let formou alegorií a v jinotajné reakci na normalizační zásahy téma lidského utrpení (Přepadení, Pieta, ad.).Karel Holešovský, in: Jindřich Chatrný (ed.), Jiří Harcuba, 2008, s. 17 Protějškem dramatických scén jsou díla řezaná geometrickým stylem (Dravec, 1974).
Harcubova portrétní intagliaIntaglio ve skle vznikala od konce 60. let spolu s návrhy litých mincí a medailí. Původní inspirací mu byl slavný harrachovský rodák Dominik Biemann, ale Harcuba je tvořil většinou bez závislosti na objednávce klientů jako svá volná díla. To mu umožnilo odpoutat se od vžitých ryteckých konvencí a uplatnit monumentalizující tvarovou velkorysost. Portréty ze 70. let, nebo ty, které byly vytvořeny paralelně s medailemi, zobrazují víceméně reálnou podobu osobnosti, zachycenou obvykle z profilu (Kyohei Fujita, 1986), často s množstvím drobných detailů (Marc Chagall, 1977, Moritz Michael Daffinger, 1989) nebo naopak abstrahují charakteristické rysy jako nos nebo vous a detaily postupně vynechávají (Komenský, 1977, Bedřich Smetana, 1978, 1983). Obvykle je v reliéfu silně zvýrazněna oblast lící, obočí, spánku, podobu zachycují tvar nosu, úst, brady (Josef Harcuba, 1978, Ludwig van Beethoven, 1978). Portréty z 80. let často portrét stylizují s respektem ke kruhovém tvaru skleněného disku a zvýrazňují oblouk lebky, ovál tváře a účesu (Mahátmá Gándhí, 1982, Vladimír Komárek, 1980) nebo pouze typický detail tváře jako nos a vous (Paul Cézanne, 1985). Intagliové portréty umělců často volně citují jejich dílo (Stanislav Libenský, 1986–1987, Chaim Soutine, 1998) nebo zachycují expresivní výraz v okamžiku performance (Frank Zappa, 2003). Opakovaně se zabýval např. portrétem J. W. Goetheho.
Harcubovy portréty z pozdější doby se vyznačují citovým vzrušením i odvážnou nadsázkou (Vladimír Kopecký, 1995) a porušují optickou závislost na realitě radikální výtvarnou zkratkou, někdy na hranici abstrakce (Václav Havel, 1995, George Orwell, 2000, 2006, Jan Werich, 2002, Alberto Giacometti, 2003). Harcuba čerpá z tendencí výtvarné avantgardy a sám se stává suverénním moderním portrétistou. Svým uměleckým a technickým mistrovstvím se stal osamoceným tvůrcem, který překonal většinu svých stejně žánrově orientovaných současníků doma i ve světě.Karel Holešovský, in: Jindřich Chatrný (ed.), Jiří Harcuba, 2008, s. 15
Jako pedagog a účastník zahraničních workshopů Harcuba zkoušel i nové materiály, např. sklo označované v angličtině jako bullseye (Camille Claudel, 2007).
Intagliové portréty ve skle (výběr) 1980 E. Destinnová, K. H. Mácha, J. Zrzavý, S. Rath, J. H. Pastallozzi, B. Smetana, A. Einstein, P. Gaugin, J. Hus, A. Dürer, C. Perez, L. Beethoven, M. Chagall, A. Schweitzer, Primavera, J. Hašek, Gandhí, H. Ch. Andersen 1981 H. Kersten, R. Kersten 1982 J. Horejc, S. Rath, D. Biman 1984 A. Dvořák, F. Kafka, N. Paganini, J. Neruda 1985 J. S. Bach, G. F. Händel, R. Strauss, F. Schubert 1986 rytý portrét Stanislava Libenského a pro samostatnou výstavu v Los Angeles sérii rytých portrétů sklářů: K. Fujita, S. Valken, Kugler, F. Linggard, H. Littleton, D. Chihuly., J. Baez, B. Streysand, K. Rogers, D. Ross.
Realizace (výběr) 1959–1960 leptané okno Sklář, Muzeum skla v Sázavě 1968–1970 skleněný reliéf Jan Amos Komenský, Expo Ósaka 1973 skleněný reliéf (12 tabulí), obřadní síň v Třebíči (s arch. M. Blahutem) 1973 rektorský řetěz ČVUT s medailonem 1974–1977 Plamen-květ, granitová socha, památník obětem fašismu, Třešť 1977–1978 Rodina, pískovec, sídliště Znojmo 1982 rozměrná rytá figurální vitráž (1,2 × 3 m), zasedací síň Spolku invalidů, Karlín pamětní deska Friedricha Egermanna, Nový Bor
Medailérství a mincovní tvorba náhled|Pětikorunová mince Jiří Harcuba se od roku 1964 zúčastnil téměř stovky soutěží s návrhy mincí, plaket nebo medailí. Přestože několikrát zvítězil nebo obsadil druhé či třetí místo, realizoval se jen malý počet jeho návrhů. Do mincovní tvorby vnesl výrazný srozumitelný a nezaměnitelný rukopis, např. v životném pojetí heraldických zvířat státního znaku. Jeho návrhy se hlásí k antickému řádu a zásadám rovnováhy, uměřenosti a proporce.Alena Křížová, in: Jindřich Chatrný (ed.), Jiří Harcuba, 2008, s. 19 Přestože pracuje zároveň ve skle i v lité a ražené medaili, respektuje specifika těchto odlišných oborů.