Ratko Mladić (; 12. března 1942 Božanovići – 27. srpna 2026 Haag), také nazývaný balkánský řezník, byl bosenskosrbský důstojník a velitel armády Republiky srbské, kterou vedl během války v Jugoslávii. V roce 2017 byl Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) shledán vinným ze spáchání válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a genocidy. Za tyto zločiny byl odsouzen k doživotnímu trestu v Haagu.
Mladić jako dlouholetý člen Svazu komunistů Jugoslávie zahájil svou kariéru v Jugoslávské lidové armádě (JNA) v roce 1965. Prosadil se v jugoslávských válkách, zpočátku jako vysoký důstojník Jugoslávské lidové armády a následně jako náčelník generálního štábu armády Republiky srbské během války v Bosně v letech 1992–1995. V červenci 1996 soudní senát ICTY, který v nepřítomnosti Mladiće postupoval podle článku 61 ICTY, potvrdil všechny body původních obvinění a zjistil, že existují rozumné důvody se domnívat, že spáchal údajné zločiny, a vydal mezinárodní zatykač. Vlády Srbska a Spojených států amerických nabídly 5 milionů eur za informace vedoucí k jeho dopadení a zatčení, ale na svobodě zůstal téměř šestnáct let, zpočátku pod ochranou srbských a bosenskosrbských bezpečnostních sil a později ze strany rodiny. Dne 26. května 2011 byl zatčen v Lazarevu v Srbsku. Jeho dopadení bylo považováno za jednu z podmínek pro to, aby Srbsko získalo status kandidáta na členství v Evropské unii.
Dne 31. května 2011 byl Mladić vydán do Haagu, kde v květnu 2012 začal formálně jeho soudní proces. V listopadu 2017 byl tribunálem odsouzen k doživotnímu vězení poté, co byl shledán vinným z 10 obvinění, jednoho z genocidy, pěti ze zločinů proti lidskosti a čtyř z porušení válečných zákonů. Byl zbaven jednoho obvinění z genocidy. Jako nejvyšší vojenský důstojník s odpovědností velení byl Mladić ICTY považován za odpovědného jak za obléhání Sarajeva, tak za masakr ve Srebrenici.
Život a vojenská kariéra náhled|vlevo|Šablonová kresba Mladiće v Baru, Černá Hora Ratko Mladić se narodil v Božanovići, tehdy v Nezávislém státu Chorvatsko, 12. března 1943.
Jeho otec Neđa (1909–1945) byl členem jugoslávských partyzánů. Jeho matka Stana (rozená Lalović; 1919–2003) vychovala po smrti svého manžela v roce 1945 během druhé světové války sama své tři děti – dceru Milicu (*1940), syny Ratka a Milivoje (1944–2001). Bosna a Hercegovina byla tehdy součástí Nezávislého státu Chorvatsko, fašistického loutkového státu vedeného chorvatskými ustašovci v letech 1941 až 1945, který byl zřízen nacistickým Německem a fašistickou Itálií po invazi a rozdělení Království Jugoslávie v roce 1941. Mladićův otec Neđa byl zabit v boji (na třetí narozeniny Ratka Mladiće), když vedl partyzánský útok na rodnou vesnici vůdce ustašovců Ante Paveliće v roce 1945.Adam Lebor, "Milosevic: A Biography", p. 4.
Po dokončení základní školy pracoval Mladić v Sarajevu v podniku PRETIS jako zámečník. V roce 1961 nastoupil na Vojensko-průmyslovou školu v Zemunu. Poté pokračoval na vojenskou akademii KOV a následně na důstojnickou akademii. Po absolvování dne 27. září 1965 začal Mladić svou kariéru v Jugoslávské lidové armádě. Ve stejném roce vstoupil do Svazu komunistů Jugoslávie, jehož členem zůstal až do rozpadu strany v roce 1990.
Mladić nastoupil v listopadu 1965 na své první místo důstojníka ve Skopje, kde byl velitelem a zároveň nejmladším vojákem své jednotky. Od hodnosti poručíka v dubnu 1968 se ukázal jako schopný důstojník, nejprve velel četě (květen 1970), poté praporu (27. listopadu 1974) a následně brigádě. V září 1976 zahájil vyšší vojenské vzdělání na „velitelsko-štabní akademii“ v Bělehradě, kterou dokončil na prvním místě se známkou 9,57 (z 10).
V prosinci 1980 se Mladić stal podplukovníkem. Následně se v srpnu 1986 stal plukovníkem se základnou ve Štipu. V září 1986 dokončil dodatečný ročník vojenského vzdělání. V lednu 1989 byl povýšen do funkce vedoucího oddělení výcviku Třetího vojenského okruhu ve Skopje. V lednu 1991 byl opět povýšen, tentokrát do funkce zástupce velitele v Prištině.
Role za války v Jugoslávii
V červnu 1991 byl Mladić povýšen do funkce zástupce velitele Prištinského sboru v Socialistické autonomní provincii Kosovo v době vysokého napětí mezi kosovskými Srby a většinovým albánským kosovským obyvatelstvem. Téhož roku dostal Mladić velení 9. sboru a vedl tuto formaci proti chorvatským silám v Kninu, hlavním městě samozvané Republiky srbská Krajina.
V říjnu 1991 byl Mladić povýšen na generálmajora. Síly JNA pod jeho velením se účastnily chorvatské války, zejména během Operace Pobrěží-91 ve snaze odříznout Dalmácii od zbytku Chorvatska, což vyústilo v pat (Chorvati udrželi celé pobřeží u Zadaru a Šibeniku a Srbská Krajina rozšířila své území ve vnitrozemí). Mezi další rané operace patřila Mladićova pomoc milici Milana Martiće při obléhání Kijeva v roce 1991 a při bitvě o Zadar.
V dubnu 1992 byl Mladić povýšen do hodnosti generálplukovníka a 2. května 1992, měsíc po vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny, Mladić a jeho generálové zablokovali město Sarajevo, uzavřeli veškerou dopravu do a z města a také vodu a elektřinu. Tím začalo čtyřleté obléhání Sarajeva, nejdelší obléhání města v dějinách moderního válečnictví. Město bylo ostřelováno granáty a ostřelováno snipery. 9. května 1992 se ujal funkce náčelníka štábu/zástupce velitele velitelství 2. vojenského okruhu JNA v Sarajevu. Následující den se Mladić ujal velení velitelství 2. vojenského okruhu JNA. 12. května 1992, v reakci na odtržení Bosny od Jugoslávie, bosenskosrbský parlament odhlasoval vytvoření Armády Republiky srbské (zkráceně VRS). Současně byl Mladić jmenován velitelem hlavního štábu VRS – funkce, kterou zastával až do prosince 1996. Během 16. zasedání bosenskosrbského shromáždění dne 12. května 1992 Radovan Karadžić vyhlásil svých „šest strategických cílů“, včetně „Vymezení státu odděleně od ostatních dvou národních společenství“, „Koridor mezi Semberií a Krajinou“ a „Zřízení koridoru v údolí řeky Driny a odstranění řeky Driny jako hranice mezi srbskými státy.“ Poté Mladić řekl:
V květnu 1992, po stažení jednotek JNA z Bosny, se 2. vojenský okruh JNA stal jádrem hlavního štábu VRS. 24. června 1994 byl povýšen do hodnosti armádního generála, měl pod sebou přibližně 80 000 vojáků umístěných v oblasti.
V červenci 1995 jednotky pod Mladićovým velením, napadené leteckými údery NATO zaměřenými na vynucení splnění ultimáta OSN odstranit těžké zbraně z oblasti Sarajeva, obsadily a ovládly „bezpečné zóny OSN“ Srebrenica a Žepa. V Srebrenici bylo vyhnáno přes 40 000 Bosňáků, kteří tam hledali bezpečí. Odhaduje se, že 8 300 jich bylo zavražděno na Mladićův rozkaz."UN peacekeeping in civil wars",p. 49. Retrieved 13 November 2010."The suitcase: refugee voices from..."p. 12. Retrieved 13 November 2010. 4. srpna 1995, kdy se obrovská chorvatská vojenská síla chystala zaútočit na oblast v centrálním Chorvatsku drženou Srby, Radovan Karadžić oznámil, že odvolává Mladiće z jeho funkce a přebírá osobně velení VRS. Karadžić obvinil Mladiće ze ztráty dvou klíčových srbských měst v západní Bosně, která nedávno padla do rukou chorvatské armády, a použil ztrátu těchto měst jako záminku k vyhlášení překvapivých změn ve velení. Mladić byl degradován na „poradce“. Odmítl odejít potichu, prohlašoval, že má podporu jak bosenskosrbské armády, tak lidu. Karadžić reagoval tím, že označil Mladiće za „šílence“ a pokusil se mu odebrat politickou hodnost, ale zjevná Mladićova popularita přiměla Karadžiće, aby svůj rozkaz 11. srpna odvolal.The Hague's Most Wanted – timeline of events. Southeast European Times. (21 July 2008). Retrieved 13 November 2010. Jeho činy během války vedly k tomu, že byl mnohými označován za „Bosenského řezníka“.
Během války bylo zaznamenáno několik Mladićových rozhovorů:
V listopadu 1996 odvolala Biljana Plavšićová, prezidentka Bosenské srbské republiky, Mladiće z jeho funkce. Pokračoval v pobírání penze až do listopadu 2005.“
Obžaloba u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii náhled|Budova Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu V červenci 1995 byl Mladić obžalován Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) za genocidu, zločiny proti lidskosti a četné válečné zločiny (včetně zločinů souvisejících s údajnou odstřelovací kampaní proti civilistům v Sarajevu). V listopadu 1995 byla obžaloba rozšířena tak, aby zahrnovala obvinění z válečných zločinů za útok na oblast Srebrenice, vyhlášenou OSN za bezpečnou zónu, v červenci 1995.
Jako uprchlík před ICTY byl podezírán, že se skrývá buď v Srbsku nebo v Republice srbské. Podle zpráv byl Mladić spatřen na fotbalovém zápase mezi Čínou a Jugoslávií v Bělehradě v březnu 2000. Vstoupil přes VIP vchod a seděl v soukromé lóži obklopen osmi ozbrojenými bodyguardy. Objevily se tvrzení, že byl spatřen na předměstí Moskvy, a že „pravidelně“ navštěvoval Soluň a Athény, což vyvolalo podezření, že bylo posíláno četné falešné hlášení, aby zakryl svou stopu. Některé zprávy uváděly, že se uchýlil do svého válečného bunkru v Han Pijesaku, nedaleko Sarajeva, nebo v Černé Hoře.
Na počátku února 2006 byly části zprávy srbské vojenské rozvědky uniknuty do srbských novin Politika, které uváděly, že Mladić byl skrýván v zařízeních Armády Republiky srbské a jugoslávské armády až do 1. června 2002, kdy Národní shromáždění Srbské republiky přijalo zákon, který nařizoval spolupráci s ICTY v Haagu. Tehdejší náčelník generálního štábu Jugoslávské armády Nebojša Pavković požádal Mladiće, aby opustil zařízení, kde se zdržoval na hoře Povlen, poblíž Valjeva, poté srbské vojenské agentury tvrdí, že ztratily jeho stopu.
Zpočátku žil Mladić volně v Bělehradě. Po zatčení Slobodana Miloševiće v roce 2001 se Mladić uchýlil do ilegality, ale stále byl chráněn srbskými bezpečnostními službami a armádou. Selhání Srbska dostat Mladiće před spravedlnost vážně poškodilo jeho vztahy s Evropskou unií.
V roce 2004 Paddy Ashdown, tehdejší vysoký představitel OSN v Bosně a Hercegovině, odvolal 58 úředníků z jejich postů kvůli podezření, že pomáhali podezřelým z válečných zločinů, včetně Mladiće a Karadžiće, vyhnout se zatčení. Některým úředníkům byly uloženy zákazy cestování a byly jim zmrazeny bankovní účty. Zákaz byl později po dopadení Mladiće zrušen.
V listopadu 2004 britští obranní činitelé připustili, že vojenská akce pravděpodobně nebude úspěšná při dostání Mladiće a dalších podezřelých před soud. Jednoho zimního dne byli britští vojáci OSN nesoucí krátké zbraně konfrontováni generálem, který sjížděl sjezdovku na sarajevském bývalém olympijském lyžařském středisku, ale ani se nepohnuli k tomu, aby sáhli po svých zbraních; za Mladićem sjížděli čtyři bodyguardi. Navzdory jeho haagskému zatykači se britští vojáci rozhodli pokračovat v lyžování. NATO později vyslalo komanda, aby zatkla různé podezřelé z válečných zločinů, ale Mladić se jednoduše uchýlil do podzemí. Žádná akce NATO ani požadavky OSN, ani dokonce odměna 5 milionů dolarů vyhlášená Washingtonem ho nedokázaly přivést."Lure of EU membership led to arrest of Mladic" , The Irish Times, 27 May 2011.
V prosinci 2004 bylo odhaleno, že Armáda Republiky srbské poskytovala Mladićovi útočiště a chránila jej až do léta 2004, navzdory opakovaným a veřejným výzvám ke spolupráci s ICTY a k dopadení válečných zločinců. 6. prosince NATO uvedlo, že Mladić navštívil během léta svůj válečný bunkr, aby oslavil Den Armády Republiky srbské.“
V červnu 2005 noviny The Times tvrdily, že Mladić požadoval 5 milionů dolarů (2,75 milionu liber) jako „kompenzaci“, která měla být dána jeho rodině a bodyguardům, pokud by se sám vzdal ICTY v Haagu. V lednu 2006 obžaloval bělehradský soud 10 osob za napomáhání Mladićovi při skrývání od roku 2002 do ledna 2006. Vyšetřování ukázalo, že Mladić trávil svůj čas v Novém Bělehradě, předměstí hlavního města.“