Duhová mapa Německa|náhled|vpravo thumbpx|náhled|vpravo|Neoficiální německá vlajka s duhovým motivem Homosexualita v Německu představuje přinejmenším od přelomu 20. a 21. století všeobecně akceptovanou součást německé společnosti, neboť od 1. srpna 2001 mají stejnopohlavní páry možnost uzavírat tzv. registrované životní partnerství, které je uznáváno v mnoha právních oblastech. Stejnopohlavní manželství je v Německu legální od roku 2017. Německo patří k relativně otevřeným společnostem, což se projevuje i v oblasti zrovnoprávnění leseb a gayů. Před tím byla homosexualita v německých zemích dlouhou dobu, především pak v období tzv. Třetí říše, ale i v období po ní, omezena zákonem (§ 175) a pronásledována. Nyní je homosexualita již všeobecně akceptována, především ve větších městech. V Německu již neexistují žádná zákonná diskriminační opatření, která by postihovala stejnopohlavní sexuální styk.
Historie Pronásledování homosexuálních mužů je možné v německém jazykovém prostoru dohledat již od počátků křesťanství. Podle ojediněle zaznamenaných případů „sodomie“, „nepřirozené rozkoše“, „zneuctění chlapců“ nebo „smilstva proti přírodě“ byli muži permanentně pronásledováni nebo popravováni.Homosexuellenverfolgung in Deutschland
Německé císařství Během Německého císařství byla homosexualita kvůli tehdejším morálním pravidlům společensky i politicky odsuzována. Od 15. května 1871 začal platit § 175 a tím byly trestány sexuální vztahy mezi osobami mužského pohlaví v celém císařství.
náhled|vlevo|Max Spohr Dne 15. května 1897 založili Magnus Hirschfeld, Max Spohr, Eduard Oberg a Franz Joseph von Bülow Vědecko-humanitární výbor (Wissenschaftlich-humanitäre Komitee). Jednalo se o první organizaci, která usilovala o liberalizaci homosexuality. Cílem výboru bylo především odstranění § 175. V této otázce výbor úzce spolupracoval s Ústavem pro sexuální vědu (Institut für Sexualwissenschaft), který v roce 1919 založil rovněž Hirschfeld. Zde se rozvíjely vědecké teorie, které popisovaly homosexuály jako třetí biologické pohlaví mezi mužem a ženou. Homosexualita již proto neměla být trestána, neboť se jednalo o vrozenou vlastnost.
V roce 1898 poukázal August Bebel, předseda SPD a signatář první petice Vědecko-humanitárního výboru, na to, že berlínská policie vede jmenné seznamy homosexuálů, které byly později označovány jako tzv. Růžové seznamy (Rosa Listen).
V letech 1907–1909 došlo k řadě soudních řízení proti homosexuálním vztahům, přičemž byl dotčen i prominentní člen kabinetu císaře Viléma II. Tzv. Hardenova-Eulenburgova aféra se týkala sporu mezi diplomatem a císařovým důvěrníkem Philippem zu Eulenburg a novinářem Maximilianem Hardenem a je považována za největší skandál období Německého císařství.Životopis Philippa zu Eulenburg
Výmarská republika Dne 26. října 1921 se ministrem spravedlnosti stal právník Gustav Radbruch (SPD), který byl signatářem petice za zrušení § 175. Jeho snaha o dekriminalizaci homosexuality nebyla úspěšná. Paragraf byl naopak 15. ledna 1925 konzervativní vládou zpřísněn, ale v červenci 1927 jej nová vláda opět o něco zmírnila. S těsnou většinou doporučil trestněprávní výbor Říšského sněmu dne 16. října 1929 uzákonit beztrestnost homosexuálního styku mezi dospělými. Kvůli politické krizi Výmarské republiky a nárůstu hlasů národních socialistů však nemohl být tento návrh prosazen.
Nacistické Německo Podle nacionálně socialistické ideologie homosexuálové nemohli přispět k dalšímu rozvoji rasy. Homosexuální muži byli převážně na základě zpřísněného § 175 posíláni do koncentračních táborů, kde byli označeni růžovým trojúhelníkem.
náhled|Rabování knihovny Ústavu pro sexuální vědu (1933) Ernst Röhm, homosexuální vůdce SA byl zprvu podporován Hitlerem. Později ho však Hitler pociťoval jako hrozbu a nechal jej během Noci dlouhých nožů zabít. Homosexuálové byli Hitlerem prohlášeni za nepřátele národa. Sám považoval homosexualitu za „zvrhlé chování“, které ohrožuje výkonnost státu a mužský charakter německého národa. Paragraf 175 byl roku 1935 zpřísněn mj. zvýšením doby vězení ze šesti měsíců na pět let.
Dne 10. července 1936 byla založena Říšská centrála k boji proti homosexualitě a potratům (Reichszentrale zur Bekämpfung der Homosexualität und Abtreibung). Jejím úkolem bylo především shromažďování údajů o homosexuálech. Seznamy obsahovaly data o zhruba 100 000 mužích odsouzených či podezřelých z homosexuality. Homosexuální muži byli ve vězeních a koncentračních táborech mučením nuceni k „dobrovolné“ kastraci.
V koncentračním táboře Buchenwald prováděl v roce 1944 dánský lékař SS Carl Værnet pokusy na lidech ohledně léčení homosexuality. Implantoval obětem do třísel umělé hormonální žlázy, které měly neustálým odebíráním mužských hormonů vést k heterosexualitě.KZ-Versuche an Schwulen
Německá demokratická republika Paragraf 175 týkající se smilstva byl v roce 1957 v NDR omezen pouze na sexuální vztahy s osobami mladšími 21 let. Tato věková hranice byla v roce 1968 snížena na 18 let. Toto opatření však nepřispělo k vyšší toleranci, neboť homosexualita platila v komunistickém státě za buržoazní neřest a homosexuální emancipace byla znemožněna.Homosexualität als Laster der Bourgeoisie Das Verhältnis der Stasi zu den Homosexuellen
V roce 1989 zrušilo Lidové shromáždění veškeré zákonné omezení homosexuálního chování a věk pro legální styk byl sjednocen s heterosexuálním na 14 let. Po sjednocení Německa byla tato věková hranice platná do 9. března 1994 v nových spolkových zemích, zatímco ve starých spolkových zemích zůstával v platnosti věk 18 let podle § 175.Olaf Brühl, Chronologisches Archiv, Daten-Pool zum Diskurs männlicher Homosexualität in der DDR, bzw. von 1947 bis 15. 5. 1997
Spolková republika Německo Od vzniku Spolkové republiky byly homosexuální styky trestné a byly pronásledovány. Právní základ tvořil § 175 trestního zákoníka. Dne 10. května 1957 rozhodl Spolkový ústavní soud, že stejnopohlavní činnost se jednoznačně prohřešuje proti mravnímu zákonu (gleichgeschlechtliche Betätigung verstößt eindeutig gegen das Sittengesetz). Z tohoto důvodu se homosexuálové nemohli odvolávat na ústavou garantované právo na svobodný rozvoj osobnosti. Navíc bylo konstatováno, že § 175 trestního zákoníku není natolik národně socialisticky formované právo, aby jeho platnost musela být ve svobodném a demokratickém státě zapovězena (nationalsozialistisch geprägtes Recht, dass ihm in einem freiheitlich demokratischen Staat die Geltung versagt werden müsse). Aplikace § 175 ve Spolkové republice byla rozsáhlá, přes 50 000 mužů bylo odsouzeno a u 100 000 bylo zahájeno vyšetřování.
V roce 1969 byl zlegalizován stejnopohlavní sexuální styk pro muže starší 21 let a v roce 1973 byl ochranný věk snížen na 18 let. I po dekriminalizaci byly nadále policií shromažďovány údaje o homosexuálech. Příručka kriminologie z roku 1978 uvádí vedení kartoték homosexuálů jako nezbytné opatření k zajištění bezpečnostních úkolů policie.
Bundestag v roce 1994 zrušením § 175 sjednotil legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku pro homosexuální a heterosexuální na 14, potažmo 16 let v důsledku právního vyrovnání po sjednocení Německa. Tím klesla věková hranice k 10. březnu 1994 pro homosexuály v západním Německu, zatímco ve východním Německu pro homosexuály a heterosexuály v dílčích oblastech vzrostla."Paragraf 175" abgeschafft
Od konce 90. let probíhal v Německu politický spor o státem uznané stejnopohlavní partnerství, což vedlo v únoru 2001 k uzákonění registrovaného partnerství.
Společenská situace Online průzkum provedený Agenturou Evropské unie pro základní práva zjistil v roce 2013 v Německu mimo jiné následující údaje: 46 % LGBT respondentů se v předchozím roce cítilo v Německu diskriminováno, 68 % svou sexuální identitu často nebo vždy během školních let skrývalo, 6 % LGBT osob bylo v předchozím roce oběťmi fyzického nebo sexuálního násilí. Pouze 4 % stejnopohlavních párů se odvažuje držet se na veřejnosti za ruce, zatímco u heterosexuálních párů je to 68 %.EU LGBT survey - European Union lesbian, gay, bisexual and transgender survey - Results at a glance
V prosinci 2006 provedl Angus Reid Global Monitor průzkum veřejného mínění, podle kterého 52 % Němců podporuje celoevropské stejnopohlavní manželství. Spolková republika je tedy v Evropské unii na sedmém místě a je se 44 procenty nad průměrem.Standard Eurobarometer 66 Nicméně stále dochází k násilným útokům na homosexuály. Speciálně proto byla v Berlíně zřízena telefonní linka Maneo, kterou provozuje organizace Man-O-Meter. Maneo nabízí vedle pomoci a poradenství pro oběti antihomosexuálního násilí také školení ve spolupráci s berlínskou policií.Maneo – Das schwule Anti-Gewalt-Projekt in Berlin Podle průzkumu veřejného mínění ze září 2007 si 79 % obyvatel dokáže představit gay kancléře.Umfrage: Für 79 Prozent Homosexualität kein Hindernis für Kanzlerwahl
Poté, co gayové a lesby dosáhli díky rozsudku Spolkového ústavního soudu v únoru 2013 možnosti osvojit dítě svého partnera, uveřejnil časopis Stern průzkum, podle kterého 74 procent Němců souhlasilo s plnohodnotným manželstvím pro osoby stejného pohlaví. 23 procent bylo proti a tři procenta dotázaných bylo nerozhodnuto. Mezi příznivci stran zastoupených v Bundestagu jsou nejsilnějšími zastánci voliči Zelených (86 procent), následovaní voliči SPD (82 procent), FDP (71 procent), Die Linke (70 procent) a posléze CDU (64 procent).Umfrage: Drei Viertel der Deutschen sagen ja zur Homo-Ehe, Spiegel-Online, 28. února 2013
Politika
Stejnopohlavní soužití
Adopce Homosexuálním párům je povoleno adoptovat společně nebiologické dítě.
Antidiskriminační zákon Německo je jakožto signatář Amsterodamské smlouvy mj. povinno revidovat své právní předpisy týkající se diskriminace v oblastech jako je sexuální orientace v zaměstnání. Směrnice EU 2000/78 z prosince 2000 stanovila termín provedení do prosince 2003. Vzhledem k nesouhlasu v tehdejší koaliční vládě a lobbingu ze strany podnikatelských svazů a církví, byl návrh zákona předložen až na přelomu roku 2004/2005 a Bundestagem byl schválen na počátku roku 2005. Bundesrat však následně návrh nestihl projednat vzhledem k předčasným volbám. Směrnice EU proto byla naplněna až 18. srpna 2006 přijetím zákona o všeobecném rovném zacházení. Zákon přesahuje požadavky EU, protože zakazuje diskriminaci nejen v zaměstnání, ale také v oblasti občanského práva.Wie es zur EU-Antidiskriminierungsrichtlinie (2000/78/EG) kam
Některé spolkové státy mají již delší dobu vlastní právní předpisy proti diskriminaci, případně je mají zakotvené ve svých zemských ústavách. Berlín od roku 1995, Braniborsko od roku 1992 a Durynsko od roku 1993. V Sasku-Anhaltsku je diskriminace na základě sexuální identity ve veřejné správě zakázána od roku 1997.
Bundeswehr Homosexuálové nejsou vyloučeni ze služby v Bundeswehru, ať už jako branci do června 2011 (poté vojáci vykonávající dobrovolnou vojenskou službu), nebo vojáci z povolání.
Až do roku 2000 nemohli otevření homosexuálové získat důstojnickou hodnost. Pokud se velení o homosexuální orientaci branců dovědělo, nechalo je přeložit.
V roce 1984 způsobila ve Spolkové republice rozruch tzv. Kießlingova aféra. Generál Bundeswehru Günter Kießling byl na základě své údajné homosexuality v roce 1983 předčasně penzionován. Vzhledem k tomu, že obvinění nebylo prokázáno, byl krátce poté rehabilitován a propuštěn do důchodu s vojenskými poctami. Nicméně u příležitosti výročí Bundeswehru v roce 1985 nebyl Kießling pozván jako jediný čtyřhvězdičkový generál.
Známým se stal případ nadporučíka Winfrieda Stechera, který byl jako důstojník Bundeswehru na základě své homosexuality přeložen na pozici, na které už nemohl vést a vzdělávat podřízené vojáky a následně podal stížnost Spolkovému ústavnímu soudu.Helden wie wir, 29. 4. 1999 Tehdejší ministr obrany Rudolf Scharping jeho přeložení podporoval.