Kostel svatého Jakuba je gotická sakrální stavba v okresním městě Levoča v Prešovském kraji. Spolu s nedaleko stojící renesanční městskou radnicí tvoří dominantu Náměstí Mistra Pavla. Je farním kostelem levočské římskokatolické farnosti. Je největší sakrální stavbou na Spiši a druhou největší na Slovensku (po košickém Dómu svaté Alžběty). Svým cenným interiérovým vybavením (kolekce gotických křídlových oltářů, vzácný mobiliář, několik jedinečných uměleckých děl) se řadí mezi nejcennější historické památky Slovenska. Důkazem toho je nejen mimořádná návštěvnost chrámu, ale také skutečnost, že i díky němu byla Levoča v roce 1993 zapsána do Seznamu Světového dědictví UNESCO (jako součást souboru Levoča, Spišský hrad a památky okolí).
Historie Stavební dějiny chrámu sahají hluboko do minulosti a jsou těsně provázané s historií svobodného královského města Levoče. Jako obec (villa) se Levoča zmiňuje poprvé v listině krále Bely IV. z roku 1263.
V poslední třetině 13. století byla Levoča již městem s vlastní samosprávou a rychtářem a měla právo skladu. Už tehdy zde existovaly tři kostely zasvěcené svatému Janovi, svatému Mikuláši a svaté Alžbětě, které se však nedochovaly. O vzniku a existenci prvních dvou se neví nic bližšího; v souvislosti s kostelem svaté Alžběty existuje záznam, že při kostele, stojícím jižně od městských hradeb, stál špitál pro malomocné, a že kostel byl v roce 1532 zbourán. Některé součásti vybavení z těchto kostelů se zachovaly a sekundárně byly umístěny v novém farním chrámu (gotické bohoslužebné nádoby, oltář svaté Alžběty a hlavní oltář svatého Mikuláše).
V privilegiu krále Štěpána V. pro spišské Sasy z roku 1271 je Levoča určena za jejich hlavní město (civitas provincie Capitalis) a sídlo jejich soudce hraběte.
Ve 14. století vznikly ve městě dva trojlodní kostely. Uprostřed dnešního hlavního náměstí to byl farní kostel zasvěcený apoštolovi Jakubovi a přímo u hradeb vznikl kostel spolu s klášterem minoritů. Oba kostely se hned od svého vzniku staly nejen přirozenými centry náboženského a společenského života, ale také významnými středisky kultury.
Svatý Jakub Apoštol, ochránce poutníků a dělníků, uctíván téměř v celé Evropě, byl odedávna patronem města a svatojakubský kult měl v jeho historii důležité místo. Nepřímým důkazem toho je skutečnost, že na velkém městském pečetidle z roku 1409 byla vyobrazena postava Jakuba Apoštola.
Pečeť s postavou svatého Jakuba plnila funkci autentické pečeti města zřejmě až do poloviny 15. století – do vydání armální listiny pro Levoču, k čemuž došlo mezi lety 1447–1455. V levočském znaku ze 16. století najdeme jako ozdobu klenotu mušli, což byl jeden z atributů tohoto světce. Stejným symbolem si několik patricijských rodin ozdobilo průčelí svých domů.
Výstavba Předchůdcem dnešního kostela byla na stejném místě stojící starší sakrální stavba. Fragmenty z původní stavby, pocházející z roku 1280, se zachovaly v dnešní sakristii (část chórového závěru a kalichové konzoly). Začátek stavby dnešního kostela se datuje do první čtvrtiny 14. století, kdy už starý kostel kapacitně ani vzhledově nevyhovoval. Dispozice zamýšleného kostela prozrazuje velkolepý plán, svědčící nejen o narůstající prosperitě města a zvyšující se životní úrovně jeho obyvatel, ale také o určité kulturní a umělecké vyspělosti.
Výstavba probíhala v průběhu celého 14. století. Nejprve bylo postaveno kněžiště. K zaklenutí lodě došlo pravděpodobně kolem poloviny 14. století. Pravděpodobně mezi lety 1390–1392 byla k hlavní stavbě přistavěna kaple svatého Jiří u severní zdi, kterou dal vybudovat košický měšťan Juraj Ulenbach jako svou pohřební kapli a zasvětil ji svému osobnímu patronovi. Přístavbou kaple skončila hlavní stavební fáze kostela. Dochované záznamy uvádějí, že v roce 1400 byla stavba trojlodního kostela pseudobazilikálního stylu s převýšenou hlavní lodí dokončena; v pozdějších obdobích už šlo pouze o dostavby.
Je pravděpodobné, že stavební huť podílející se na výstavbě levočského kostela byla částečně ovlivněna českou dvorskou architekturou lucemburského období, což dosvědčuje např. charakter parleřovské tzv. plamínkové kružby některých oken v chrámu.
Kostel původně zpřístupňovalo pět portálů. Kromě tří reprezentativních na severní a jižní straně se další dva jednodušší portály (dnes zaniklé nebo zazděné) nacházely v podvěží a ve východní obvodové zdi.
Hlavní úsilí zadavatelů stavby se v tomto čase soustřeďovalo na zařizování jejího interiéru. Stěny chrámu byly pokryty nástěnnými malbami. Z nich se zachovaly např. v presbytáři za hlavním oltářem postavy apoštolů, světců a světic. Na severní stěně boční lodi pochází z tohoto období moralistní scéna představující sedm skutků milosrdenství a sedm hlavních hříchů. Kolem roku 1400 na téže stěně neznámý malíř vyhotovil scény ze života svaté Doroty.
vlevo|náhled|upright|Portál jižní předsíně
Již v následujícím století se realizovalo několik úprav a přístaveb. V letech 1480–1490 byl jižní vstupní portál obohacen o předsíň s bohatou hvězdicovou klenbou a kapličkou, nazývanou Oratoř krále Matěje, umístěnou nad ní. Druhá předsíň se síťovou klenbou byla přistavěna na konci 15. století na opačné straně kostela – u severního portálu pocházejícího z let 1332–1342.
Konec 15. a začátek 16. století měl v architektonickém vývoji levočského farního kostela zásadní význam. Uvedené období se v historii Levoče neslo ve znamení prosperity, která se odrazila i na zvelebování interiérového vybavení. Jednotlivci, řemeslné cechy, náboženská bratrstva, spolky i samotné město se účastnily nadační k oltářům v kostele, kterými se již od šedesátých let 15. století zaplňoval chrámový interiér. Velkou měrou se o to přičinil i nový městský farář, významný humanista Ján Henckel.
Ján (Johannes) Henckel (1481 – po 1544, pohřben ve vratislavské Katedrále svatého Jana Křtitele) patřil k nejvýznamnějším osobnostem v raně novověkých dějinách Levoče. Pocházel ze staré spišské obchodnické rodiny. Byl velmi vzdělaným mužem; studoval v Krakově, ve Vídni a v letech 1508–1510 na italských univerzitách v Padově, Benátkách a Boloni a na univerzitě ve Wittenbergu. Od roku 1514 působil jako farář v Levoči, kde se významnou měrou zapojil do kulturního života města. V roce 1522 Levoču opustil a stal se dvorním kazatelem v Budíně. Během jeho působení byl ve farním kostele postaven nynější hlavní oltář a založeny další dva. V letech 1515–1519 dal nad severní předsíň s kaplí svatého Jiří postavit na svou dobu slavnou chrámovou knihovnu, tzv. Levočskou knihovnu (Bibliotheca Leutschoviensis). Knihovna, která měla významné místo v kulturních dějinách Slovenska, se stala jednou z prvních staveb nově nastupující renesance ve městě. Základem knihovního fondu se stala Henckelova soukromá sbírka knih; později se fond rozrůstal i díky darům levočských měšťanů či farářů okolních obcí. Henckelovým přičiněním se knihovna výrazně obohatila, když se do ní dostala i tehdejší nejvýznamnější sbírka knih na Spiši – bibliotéka Bratrstva 24 spišských farářů (Fraternitas plebanorum XXIV civitatum regalium terrae Scepusiensis). Knihovna obsahovala teologická, scholasticko-filozofická a filologická díla (existuje záznam, že v roce 1405 měla knihovna čtyři knihovníky).
Po roce 1500 se v Levoči natrvalo usadil slavný pozdně řezbář Mistr Pavel z Levoče, který své nejvýznamnější práce vytvořil pro levočský farní chrám. V letech 1508–1517 na objednávku městských radních a fary vznikl unikátní hlavní oltář. Kromě hlavního oltáře mistr Pavel v období do roku 1520 vytvořil v kostele svatého Jakuba i další sochařská díla – sochy svatého Jana Almužníka a svatého Linharta z oltáře svatého Mikuláše (kolem roku 1507), plastiku Madony na oltáři svaté Anny a jedno z nejkrásnějších děl – skupinu Narození ze stejnojmenného oltáře z roku 1752, která se zařazuje do jeho rané tvorby (kolem roku 1500). Jeho přímým dílem je pravděpodobně sousoší svatého Jiří v kapli zasvěcené tomuto světci (kolem let 1505–1507) a plastika Ukřižovaný na korvínském oratoriu z konce 15. století; z pozdějších prací mu lze přičíst plastiky ve skříni oltáře čtyř svatých Janů (z roku 1520).
Roku 1515 byl upraven portál kaple svatého Jiří, jehož součástí se stala nástěnná malba Vir Dolorum v tympanonu portálu kaple. V severní předsíni vznikla nástěnná malba představující Pannu Marii a svatého Jana Evangelisty. Kolem téhož roku vzniklo v dílně mistra Pavla sousoší Svatý Jiří v boji s drakem, osazené na vyvýšené konzole východní stěny kaple svatého Jiří. Pozadí sousoší bylo doplněno malbou, jakýmsi iluzivní krajinným pozadím s drobnou figurkou princezny a motivem hradní architektury. Další malbu, která vznikla kolem roku 1520 v jižní předsíni s motivem Posledního soudu, doplnily pozoruhodné nápisy s hodnověrnými historickými údaji. Předpokládaným autorem malby Posledního soudu je Teofil (Theophilus) Stanzel (1470–1531).
Již od počátku dvacátých let 16. století se na Spiši začaly šířit myšlenky reformace. V Levoči v roce 1544 v souvislosti s nástupem reformace orientovaného vedení města a fary nové náboženské učení zvítězilo. Na následujících sto třicet let se kostel svatého Jakuba dostal do rukou luteránů. Změna náboženské orientace se však na zařízení kostela negativně neprojevila, dokonce se realizovaly některé nové stavební projekty. V roce 1622 přibyla varhanní empora v severní lodi a krátce nato i bohatě zdobené varhany.
Osudným pro město i samotných chrám se stal rok 1550, kdy velký požár zničil značnou část města, městský archiv a poškodil i farní kostel. Některé součásti původního chrámového mobiliáře už nebylo možno zachránit a tak se během oprav do interiéru dostalo renesanční zařízení – lavice, stalla, náhrobní desky a epitafy. Z epitafů za jeden z historicky nejcennějších lze považovat ten, který dal v roce 1621 zhotovit místní kameník a stavitel Martin (Martinus) Urbanov(w)itz své manželce Markétě. Z něho se dozvídáme, že jeho manželka Margita byla vnučkou sochaře Pavla, který vytvořil levočský hlavní oltář. Tento údaj o Pavlovi byl dlouho jediným spolehlivým pramenem uvádějícím jméno autora hlavního oltáře levočského farního kostela a ozřejmujícím i jeho rodinné vztahy.
V roce 1674 se kostel opět dostal do rukou katolíkům, kteří ho začali nanovo zařizovat. Ani tento stav však nebyl trvalý, protože v letech 1706–1710 byl kostel rozdělen mezi ně a evangelíky. Do výlučného vlastnictví katolíků se kostel dostal definitivně v roce 1710.
Osmnácté a 19. století se velkou měrou podepsalo na celkovém vzhledu kostela. Z uvedených dob pochází podoba kostela v jaké ho známe dnes. První zásadní změnou bylo rozebrání horní části chrámové věže koncem 18. století pro špatný stavebně-technický stav. Nová nástavba na osmihranném půdorysu, již v novogotickém slohu, byla realizována v letech 1852–1858 podle plánů levočského architekta Fridricha Mücka a pod vedením stavebního mistra Ľudovíta Schmidta. Od sedmdesátých let 19. století procházel kostel generální opravou, která se projevila na vzhledu jeho interiéru. Jednou z nejzásadnějších změn bylo nahrazení původních oken dnešními vitrážovými. Na podnět historika umění a tehdejšího faráře v Spišských Vlaších Jána Vajdovského (1830–1914) se okna, tehdy ve velmi špatném stavu, vyměnila.
Popis Kostel v číslechstřed|200px <small>Délka hl. lodě: <small>40,5 m <small>Délka s kaplemi na koncibočních lodí: <small> 46,8 m <small>Šířka hl. lodě: <small>9,8 m <small>Šířka jižním. lodě: <small> 6,5 m <small>Šířka sev.. lodě: <small>7,3 m <small>Celková šířka chrámu: <small>26,9 m <small>Výška hl. lodě: <small>19,2 m <small>Výška boč. lodí: <small>15 m <small>Výška pilířů: <small>9,5 m <small>Tloušťka pilířů: <small>1,8 m