vpravo|náhled|Dvojice vitrážových oken v jižní lodi katedrály věnovaná městskému faráři Karlovi Heillerovi Vitráže Katedrály svatého Martina v Bratislavě jsou důležitou umělecko-historickou památkou nejvýznamnější sakrální stavby Bratislavy.
Dnešní vitrážová okna katedrály, pocházející až z období regotizace chrámu v sedmdesátých letech 19. století, přesto představují významný umělecko-historický doklad své doby a jako takové tvoří tvoří významnou část chrámové výzdoby.
Celkový počet vitráží řadí katedrálu svatého Martina mezi objekty s jejich početně nejbohatším zastoupením v sakrálních objektech na Slovensku. Celkově chrám prosvětluje třiadvacet vitrážových oken. Z jednotlivých prostorů je jich nejvíce ve svatyni a v obou bočních lodích – po devíti. Varhanní empora a jižní předsíň mají po jednom okně a tři se nacházejí v kapli svaté Anny.
Vznik okenních vitráží v dómu má úzkou spojitost s obdobím puristické přestavby chrámového interiéru v druhé polovině 19. století. Její iniciátorem byl dómský farář a kanovník bratislavské kapituly Karol Heiller (farářem v letech 1848–1889) a Spolek na restaurování bratislavského Dómu (Pressburger Domrestaurirungsverein), který vznikl v roce 1863 na Heillerův popud a jemuž od počátku jeho existence předsedal. Za aktivitami spolku, jehož předními členy byly mnohé významné osobnosti soudobé Bratislavy, je nejen vznik historizujících vitráží ale i radikální změny ve výzdobě interiéru dómu.
Dnešní vitráže nahradily původní barokní výplně oken, které tvořily šestiúhelníkové skleněné tabulky, pocházející podle datování z roku 1735. Jejich zhotovitelem byly firmy Karla Geylinga z Vídně a Eduarda Kratzmanna z Budapešti. Všechny mají důležitou vypovídací historickou hodnotu – informují o době svého vzniku, ale především o osobách svých donátorů, kterými byli významní církevní hodnostáři, ale i světští představitelé města a kteří jsou na nich na četných textech jmenovitě uvedeni. Okna bohatá na dekor i na figurální náměty jsou velmi zajímavým svědectvím z hlediska historického, heraldického a ikonografického.
Vitráže bratislavského dómu mají vysokou kvalitativní úroveň. Kromě ikonografické hodnoty jejich historicko-dokumentační hodnota spočívá nejen v dedikačnich nápisech, ale i ve skutečnosti, že patří k minimu těch vitráží na Slovensku, kde jsou prokazatelně identifikovaní jak autoři návrhu, tak i jeho realizátoři.
Presbytář Svatyně katedrály obsahuje devět vitrážových oken – tři na severní stěně, pět na jižní stěně a okno na čelní stěně. Mezi okny severní stěny jsou významná dvě okna – tzv. okno manželských párů a tzv. okno kanovníků.
Horní část okna manželských párů zdobí postavy svatého Josefa a Panny Marie, dolní část okna rozděleného pruty na čtyři svislé pole vyplňuje šestnáct erbů rozdělených do osmi dvojic. Představují kolekci rodových erbů významných šlechtických rodů uherských (dominují příslušníci rodu Dessewfyů a Wenkheimů) existenčně spjatých s Bratislavou. Pod každou dvojicí aliančních erbů, spojených hodnostní korunou, je datum uzavření sňatku a jména obou snoubenců.
Erb Aladára Andrášiho je nesprávný (došlo k záměně s erbem Maxmiliána Hoyose ve spodní tabulce). Aladár, člen významné rodiny Andrášiů, pocházel ze Zemplínské župy, vlastnil majetky na Krásné Hôrce. Byl gemerským a zemplínským županem; zúčastnil se maďarské buržoazní revoluce. Zemřel v roce 1903 v Budapešti. 21. června 1862 se v dómě svatého Martina oženil s baronkou Leontinou Wenkheimovou. Rod Wenkheimů uvádějící své předky již v 17. století, pocházel z dnešního středního Německa. Jozef Veče (Vécsey) (* 3. 2. 1829) byl synem hlavního župana Satumarské župy; nejprve nastoupil vojenskou kariéru, později působil v župní zprávě a byl c. k. komorníkem. 4. prosince 1861 uzavřel v dómu sňatek s Blankou Dessewffyovou, členkou široce rozvětvené uherské šlechtické rodiny. Její příslušník, šarišský hlavní župan Samuel Dessewffy, získal v roce 1756 titul barona a v roce 1775 titul hraběte. Hrabě Emil Dessewffy byl c. k. komorníkem a významným národohospodářem. Byl členem uherské akademie věd (od roku 1855 do své smrti 10. 1. 1866 byl jejím předsedou). Činný byl i v politice; mimo jiné se podílel na přípravě dokumentů při rakousko-uherském vyrovnání. 18. června 1838 se v Pešti oženil s Paulinou Wenkheimovou, dcerou hlavního župana Aradské župy. Ján Nepomuk Zici (Zichy) byl příslušníkem předního aristokratického rodu, kterému patřilo na území dnešního Slovenska mnoho panství (mj. vlastnili dnešní Rusovce). Narodil se v Cíferu c. k. hraběti Karlovi Zicimu a jeho první manželce Antonii Baťányové. Zemřel v roce 1911 v Budapešti. 17. června 1848 se v dómu oženil s Marií Krayovou, příslušnicí rodu pocházejícího ze Šarišské župy. Její předek Pavel (1735–1804) dosáhl významné vojenské kariéry. Rod měl baronský titul od roku 1762. Mária svého manžela přežila o dva roky. Maximilián Hoyos (erb patří nad ním uvedenému Aladáru Andrášimu) byl příslušníkem hraběcího rodu pocházejícího ze španělské Kastilie. Uherský indigenát získali v roce 1827. Maximilián se narodil v švýcarském Hornu u Bodamského jezera; byl dragounským kapitánem, později c. k. komorníkem. 17. dubna 1873 se oženil s Terezií Wenkheimovou, se kterou měl později pět dětí. Když Terezie zemřela ve stáří osmdesát osm let a svého manžela přežila o téměř šedesát let. Aurel Dessewffy, politik, národohospodář, člen uherské akademie věd si 16. října 1869 v dómu vzal za manželku hraběnku Palmu Károlyovou. Károlyové patřili k původní uherské šlechtě; svoje předky uváděli již od 13. století. Baronský titul získali v roce 1609, hraběcí titul v roce 1712. Ľudovít Windischgrätz (také Windisch-Grätz) pocházel ze štýrského šlechtického rodu. V hierarchii šlechtických titulů rod dosáhl vrcholu, když v roce 1822 získal knížecí titul. Z příslušníků rodu vynikl Alfréd I. Windischgrätz, potlačitel revoluce v Praze a ve Vídni v letech 1848–1849. Jeho synem byl Ludvík Josef Mikuláš Kristián, donátor vitráže. V době sňatku, 8. února 1870, byl plukovníkem dragounského regimentu. Zemřel 14. 3. 1904 v hodnosti generálporučíka. Za manželku měl Valérii Dessewffyovou, dceru Emila Dessewffyho a Paulíny Wenkheimové (donátorů třetí vrchní vitrážové tabulky). Otec hraběte Filipa Lamberga, komorníka a majora milice, vlastnil v Prešpurku dnešní Balassův palác na Panské ulici. Fasádu budovy dodnes zdobí (už jen kopie) erbu Lambergů. Filip si 19. srpna 1869 vzal za manželku další příslušnici rodu Wenkheimů, Marii, se kterou měl jednu dceru.
Druhým zajímavým vitrážových oknem v presbytáři je čtyřdílné tzv. okno kanovníků v jeho severovýchodním rohu, které chrámu věnovalo devět kanovníků Bratislavské kapituly (podle toho okno dostalo pojmenování). Celkově má vitráž pouze jednoduchou ornamentiku; zajímavá je však její spodní část obsahující v textové podobě původní datace 1867, seznam kanovníků-donátorů v latinské podobě jmen a text připomínající renovaci v roce 1966. Políčko úplně vpravo obsahuje obraz otevřené knihy (resp. slavnostní listiny) opatřené dvěma pečetěmi, jejíž text překrývá stuha v maďarských národních barvách s visícím odznakem. Text listiny hlásá titulaturu rakouského císaře a uherského krále Františka I., který 26. května 1831 udělil členům bratislavské kapituly na památku korunovace svého syna Ferdinanda V. v dómu v září 1830 čestný Kapitulský odznak (Kapitelzeichen). Odznak tvořil bíle olemovaný řecký kříž, s konci kuželovými v tupém úhlu, s jedním zlatým dubovým listem, překrytý bílým emailovým medailonem s vyobrazeným svatým Martinem z Tours. Kruhopis medailonu nese nápis PATRONUS COLLEGIATAE ECCLESIAE POSONIENSIS. vpravo|náhled|Seznam kanovníků-učenců na tabulce vitrážového okna Jozef Prúnyi (1793–1867) pocházel z Brezna, vystudoval filozofii a teologii (byl profesorem filozofie a dogmatiky na bohoslovecké semináři). V roce 1847 se stal titulárním ostřihomským kanovníkem v Trnavě a o šest let později bratislavským kanovníkem. Byl autorem několika učebnic z oblasti filozofie. František Urbánek (1790–1880) se narodil v Banské Štiavnici. Kromě církevní dráhy byl významným ovocnářem. Studoval v Bratislavě, Trnavě a ve Vídni. Po vysvěcení na kněze v roce 1831 působil jako kazatel v jezuitském kostele, později se stal kanovníkem (v roce 1857). Jako farář působil v Ivance pri Dunaji v dnešních Jaslovských Bohunicích a v Majcichově. Jozef Csernák († 1871) byl od roku 1860 bratislavským kanovníkem. Působil jako člen výboru Spolku na restaurování bratislavského Dómu. Jozef Pantocsek (1804–1884) se narodil ve Voderadech. Filozofii a teologii vystudoval v Trnavě. Jako kněz působil na více místech Slovenska a Maďarska, byl představeným vídeňského Pázmánea. Od roku 1861 byl kanovníkem v Bratislavě a později rektorem školy Kolegium Emericanum na dnešní Kapitulské ulici. Získal hodnost titulárním probošta. Významně se zapsal do kulturních dějin Slovenska – byl jedním ze zakládajících členů Matice slovenské, Spolku svatého Vojtěcha a jednoho z sponzorských gymnázií (v Klášteře pod Znievom). Jako národně uvědomělý kněz spolupracoval s dalšími kulturními buditeli – Martinem Hamuljakem a Jánem Hollým – na kulturním pozdvihnutí národa. Patřil k aktivním členům Spolku na restaurování bratislavského Dómu. S jeho jménem se setkáváme také u donátorství okna v severní lodi nad vchodem do kostela. Michal Schumichraszt (1821–1869) pocházel z aristokratické rodiny; stal se doktorem filozofie. Patřil ke stálým členům Spolku na restaurování bratislavského Dómu. František Horeczký (Horetzky, Horecký) (1819–1905) pocházel z baronské rodiny Horeczků. Po studiu teologie ve Vídni a vysvěcení v roce 1845 působil v Budíně, Čachticích a na dalších místech. Od roku 1864 byl bratislavským kanovníkem, později titulárním proboštem, gymnaziálním komisařem a profesorem církevních dějin a práva na bohosloveckém semináři. Od roku 1882 působil jako městský farář. Patřil k představitelům Spolku na restaurování bratislavského Dómu. S jeho jménem se můžeme setkat na pamětní desce věnované bratislavským kanovníkům na domě na Kapitulské ulici č. 18. Se jménem barona Františka Horeczkého se setkáváme ještě na jedné vitráží – byl donátorem okna v levé lodi těsně u kaple svatého Jana Almužníka. Imrich Mikšík (1792–1871) pocházel z Nitry kde i vystudoval teologický seminář. Působil na více místech Slovenska, od roku 1863 byl titulárním ostřihomským kanovníkem; o rok později se stal kanovníkem v Bratislavě. Byl činný i literárně – patřil k mladší generaci bernolákovců. Jozef Blásy († 1879) byl od roku 1865 kanovníkem Bratislavské kapituly. Později se stal kustodem kapituly, konzistoriálním přísedícím v Trnavě a diecézním cenzorem. Patřil ke stálým členům Spolku na restaurování bratislavského Dómu. Karol Rimel (1825–1904) pocházel z Ostřihomi, studoval v Bratislavě, Trnavě a ve Vídni. Po vysvěcení na kněze v roce 1848 v rodném městě přednášel církevní dějiny a církevní právo. Poté, co se v roce 1867 stal bratislavským kanovníkem, byl jmenován do funkce učitele následníka trůnu Rudolfa a jeho sester. Dosáhl významné církevní kariéry – byl titulárním opatem (1870), městským farářem (1889), papežským prelátem (1892) a biskupem v Banské Bystrici (1893). Psal i práce s historickou tematikou. Zajímavostí je fakt, že v roce 1892 vysvětil jeskyni lurdské Panny Marie na Hlboké cestě v Bratislavě. Působil také v Spolku na restaurování bratislavského Dómu.
Podle historických záznamů dnešní třetí okenní tabulku při renovaci v roce 1966 (dokládá to text Renovatum ad 1966) nahradila původní, která byla poškozena. Text na ní obsahoval jména dalších předních hodnostářů bratislavské kapituly, kteří se zasloužili o výzdobu svatyně – Andreje Lipthaye, Petra Méhese, Karla Heillera a Antona Geramba.