náhled|Jelen evropský Myslivost je soubor činností prováděných ve vztahu k volně žijící zvěři (jako součásti ekosystému) a spolkové činnosti směřující k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků (jako součásti kulturního dědictví). Člověk zabývající se myslivostí se nazývá myslivec.
Etymologie Slovo myslivec vzniklo jako substantivní (jmenná) odvozenina z přídavného jména myslivý, přičemž myslivý byl ten, kdo stále, usilovně, rád na něco myslil. Z významu „rád (na něco) myslící“ se vyvinul význam „rád se něčím (v mysli, pak i ve skutečnosti) obírající, zálibu v něčem mající“. V tomto významu se užívalo přídavné jméno myslivý a podstatné jméno myslivost o různých zábavách a zvláště o lovu. Zpodstatnělé přídavné jméno myslivý se stalo názvem lovícího člověka nebo honicího psa. Název myslivec je poprvé doložen ve Veleslavínově čtyřjazyčném slovníku Nomenclator quadrilinguis Boemico–Latino–Graeco–Germanicus (1598).R. Š. Myslivec. Naše řeč. 1926, roč. 10, č. 8, s. 252–253. Dostupné také z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=2416
Historie myslivosti
Počátky myslivosti lze spatřovat v lovu v dobách paleolitu, kdy ještě znamenal pro člověka jeden z hlavních zdrojů obživy (kromě sběru byl důležitý ještě rybolov, ten ale pod myslivost nepatří). Lovila se převážně dnes už vyhynulá pravěká zvířata (například mamut), ale i mnohá dosud žijící: zubr, los, sob, jelen, bobr aj. V neolitu přestal být lov hlavním zdrojem potravy díky rozvoji pěstování zemědělských plodin a počátkům rolnictví. Z odchytu zvířat se vyvinulo pastevectví. Došlo k domestikaci mnoha druhů rostlin i zvířat. Definitivně ztratil lov významu obživy s příchodem Keltů a později Slovanů na naše území. Lovcem býval zpravidla jen jeden člověk. Rozvíjely se zbraně luk a šíp, oštěp, sekera, nůž.
V dobách feudalismu se do čela společnosti dostal panovník, který kromě jiných výsad získal s vlastnictvím veškeré půdy také výhradní právo k lovu (tzv. regál). Panovník mohl právo k lovu propůjčovat feudálovi. S rozvojem feudalismu spojeným s růstem moci šlechty byl omezován také regál. První zákon týkající se myslivosti spadá do poloviny 10. století, kdy kníže Boleslav I. stanovil tzv. vysokou honbu, tedy právo lovu bylo doménou pouze panovníka. Dalším významným letopočtem byl rok 1573, kdy český sněm vydal nařízení, které pojednávalo o ochraně zvěře a tím také stanovovalo podmínky jejího lovu.
V roce 1388 nařízení krále Václava IV. se ustavilo tzv. právo dominikální, které zavedlo lov jako výsadu vrchnosti. Pro panovníka byly určeny okrsky, kde mohl lovit. Lov se stal kratochvílí a sloužil spíše jako příležitost k reprezentaci. Rozvíjely se zbraně jako například kuše, tesák, lovecký meč a od konce 17. století také lovecká ručnice. Rozvíjely se i techniky lovu do plachet, sítí, různé druhy štvanic a honů. Ve 13. a 14. století byly zakládány obory a bažantnice. V roce 1573 vyšlo usnesení českého sněmu, které obsahovalo i nařízení o ochraně zvěře. Myslivost se tímto stala povoláním.
V 17.–18. století byly založeny první lovecké řády, při kterých se sdružovali lovci z řad šlechty. V roce 1695 vznikl Řád sv. Huberta, který založil František Antonín Sporck. Další úpravy lovectví vydal Karel VI. roku 1728 vydáním loveckého řádu (Jägerordung), který zůstal nezměněn až do vlády Marie Terezie, která v roce 1743 vydala řád nový. Díky řádům z let 1754 a 1756, které vydala Marie Terezie, bylo preferováno lesnictví před myslivostí. V roce 1786 vydal Josef II. všeobecný honební patent, který prohlásil právo myslivosti za právo státu, který jej mohl dále svěřovat. Patent měl zajistit rovnováhu mezi využíváním zvěře na jedné straně a ochranou zájmů těch, kdo na zemědělské půdě hospodařili, na straně druhé. 19. století přetrvával trend podřizování myslivosti zájmům lesnictví. Došlo ke snížení stavu zvěře jelení a zvýšily se stavy srnčí zvěře. Nastal prudký rozvoj bažantnictví. Ve zbraních se prosadily brokovnice, které měly na českém území velmi dobrou tradici. Zavedeny byly nové techniky lovu: šoulačka, čekaná, slídění, lov na újedi, vábení, společné hony, kruhová leč, ploužení, naháňka apod.
Rakousko-Uhersko (1868–1918)
Výsadní lovecké právo zaniklo teprve zrušením dominikálního práva císařským patentem č. 154 ze dne 7. března 1849 (krátce po nástupu císaře Františka Josefa I. na trůn), který spojil právo myslivosti s vlastnictvím půdy. Honitby se začaly dělit na honitby vlastní a společenstevní. V zemích Koruny české mohl právo myslivosti vykonávat každý, kdo vlastnil nejméně 200 jiter (115 hektarů) souvislých honebních pozemků. Později byl nahrazen honebním zákonem pro Čechy č. 49 ze dne 1. června 1866, honebním zákonem pro Moravu č. 36 ze dne 31. března 1873 a honebním zákonem pro Slezsko č. 42 ze dne 13. ledna 1903. Zákony zůstaly v platnosti až do konce třicátých let 20. století. Délka pronájmu honitby byla zákonem stanovena na dobu nejméně šesti let, pro delší než dvanáct let bylo třeba souhlasu okresního úřadu. Všechny tři honební zákony spojovaly právo myslivosti s vlastnictvím půdy.
První Československá republika Výskyt a techniky lovu zvěře se nezměnily. V roce 1919 byl ustaven Československý lovecký a kynologický říšský svaz, v roce 1920 v Bratislavě „Lovecký ochranný spolok pre Slovensko” a v roce 1923 Československá myslivecká jednota (ČSMJ), která slučovala řadu tehdejších českých mysliveckých a loveckých spolků (např. Ústřední spolek pro ochranu přátel myslivosti v Tišnově, Lovecký klub v Českých Budějovicích, atd.) V roce 1932 byla ustavena Myslivecká komora Československé republiky, která sdružovala celorepublikové svazy českou ČSMJ a německý „Verband deutscher Jäger St. Hubertus” z Litoměřic.
Vedle toho od roku 1933 sdružoval na Moravě německý „Verband deutscher Jagdschutz- und Hundezuchtvereine im Tschechoslowakischen Staate” se sídlem v Brně spolky: Deutsch-mährischen Jagdschutz- und Hundezuchtverein se sídlem v Brně, St. Hubertus Deutsch Kurzhaar-Verein se sídlem v Chomutově, Jagd- und Fischereischutzverein für Ostschlesien se sídlem v Těšíně, Verein deutscher Jäger des Saazer Landes se sídlem v Žatci, Klub deutscher Jäger für Bilin und Umgebung se sídlem v Bílině, Klub deutscher Jäger se sídlem v Teplicích a Jagdschutzverein für Westschlesien se sídlem v Opavě. Tiskovým orgánem byl časopis «Jagdliche und kynologische Rundschau».Deutsche Post, 09.12.1933, s. 7.
Zákon ze dne 25. června 1929 č. 98 (tzv. Malý honební zákon) stanovil doby lovu a doby, kdy je zvěř hájena. Zákon řešil i důležité otázky honební jako odstřel přebíhavé zvěře jelení a dančí (§ 4), ochranu polního a lesního hospodářství při nadměrném rozmnožení některého druhu zvěře (§5), obmezení majitele (nájemce) honitby, chytání koroptví do sítí a sbírání vajec užitkové pernaté zvěře (§7), náhradu škod způsobených na Slovensku a na Podk. Rusi černou zvěří (§ 8), sjednocení trestních sankcí za přestupky honební (§ 9).Československá vlastivěda. Sfinx. s. 269. Dále bylo vydáno vládní nařízení ze dne 9. ledna 1934, č. 7 Sb., o dopravě a prodeji lovné zvěře užitkové, vládní nařízení ze dne 10. srpna 1939, č. 205 Sb., o řádném výkonu myslivosti aj. Po sladění zájmů zemědělství a myslivosti došlo k intenzivnímu chovu pernaté zvěře a odklonu od chovu zvěře spárkaté (s výjimkou zvěře srnčí).
Na konci roku 1935 se po mnohaletých přípravách konala ustavující schůze „Československého kynologického svazu v Praze”, který se stal celostátním ústředím pro Československý lovecký a kynologický říšský svaz, Československý svaz kynologický a také Československou mysliveckou jednotu a další chovatelské spolky pěstitelů loveckých psů. V květnu 1938 následoval německý „Verband deutscher Jäger St. Hubertus” provolání Konrada Henleina, spolek byl nově uspořádán do myslivecké sudetské asociace „Sudetendeutsche Jägerschaft”.Neues Tagblatt für Schlesien und Nordmähren. Troppau: Adolph Drechsler, 11.06.1938, s. 10: Die Sudetendeutsche Jägerschaft in die Einheitsfront.
Druhá Československá republika a Protektorát Čechy a Morava K celnímu zapojení Protektorátu do Říše vydalo ministerstvo zemědělství vyhlášku ze dne 30. září 1940, č. 365 Sb., o dopravě zvěře z Protektorátu Čechy a Morava, a dále vládní nařízení ze dne 5. prosince 1940, č. 30/1941 Sb., o zamezení a potlačení tularemie zvířat. Protektorátní vládní nařízení ze dne 31. března 1941 č. 127/1941 Sb. i prováděcí nařízení č. 128/1941 Sb., byly vydány podle zmocňovacího zákona a obě normy definovaly právo myslivosti jako právo související s vlastnictvím pozemku. Nejnižší přípustná výměra byla zákonem stanovena pro honitby vlastní na 115 ha a pro honitby společenstevní na 250 ha. Vlastník pozemků, který splňoval podmínku minimální výměry, nemusel žádat o její uznání. Ministerstvo zemědělství mohlo ale v některých případech rozhodnout o zvýšení minimální výměry: u vlastní honitby až na 300 ha, u společenstevní honitby až na 500 ha. Zákon také umožňoval ponechat myslivost takzvaně v klidu.
Vládním nařízením č. 127 z roku 1941 se stalo členství v jediné povolené organizaci České myslivecké jednotě povinné a došlo k zavedení mysliveckých zkoušek. Od roku 1942 až do roku 1946 stál v čele ČMJ Arnošt Schwarzenberg. V roce 1943 přesídlilo vedení ČMJ z Brna do Prahy a vznikly okresní myslivecké spolky. Němečtí státní příslušníci, kteří byli v protektorátu majiteli platných ročních honebních lístků, náleželi k říšskému svazu «Deutsche Jägerschaft, skupina Čechy a Morava». Pro tuto skupinu a její členy platily stanovy NS-říšského svazu «Deutsche Jägerschaft».Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava, rok vydání 1941, ročník 3, s. 573.
Území Protektorátu Čechy a Morava bylo rozděleno na myslivecké dohlédací okrsky, které se měly krýt s lesními dohlédacími okresy a podle možnosti též s hranicemi správních jednotek. Dohled nad myslivostí byl svěřen nejvyššímu mysliveckému úřadu – ministerstvu zemědělství (nejvyššímu lesnímu úřadu Protektorátu Čechy a Morava), vyšší myslivecké úřady (zemské úřady) plnily funkci dohledacích úřadů a nižší myslivecké úřady, kterými byly okresní úřady, funkci nižších lesních dohlédacích úřadů.
V honebních okrscích náležejících Protektorátu Čechy a Morava (vlastní honební okrsky), v honebních okrscích jím propachtovaných, v honebních okrscích, ve kterých vykonávali myslivost protektorátní úředníci, příslušela správní působnost nejvyššímu lesnímu úřadu Protektorátu – ministerstvu zemědělství. Správní působnost mysliveckých úřadů v honebních okrscích, ve kterých příslušel výkon myslivosti Říši, byla vyhrazena říšskému protektoru v Čechách a na Moravě. Nejvyšší myslivecký úřad měl k ruce jako poradní sbor „Mysliveckou radu pro Čechy a Moravu”. Nižší myslivecké úřady užívaly jako poradců myslivosti bezúhonné a zkušené myslivce.Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava, rok vydání 1941, ročník 3, s. 517.
Třetí Československá republika (1945–1948) Po osvobození Československa v roce 1945 zůstaly částečně v platnosti myslivecké předpisy období první republiky a částečně i protektorátní legislativa, jež stanovovala vyhláška ministerstva zemědělství č. 289 Ú.l. RČS ze dne 4. 10. 1945, o prozatímní úpravě myslivosti. Ministerstvo zemědělství vydalo 27. 7. 1946 vyhlášku č. 1568 Ú.l. RČS díl I., o využití společenstevních honiteb, a ještě téhož roku výnos čj. 25633-VIII/3-1946, kterým upravovalo zvláštní podmínky o propachtování honebních okrsků, spravovaných ústředním ředitelstvím Státních lesů a statků v Praze.