Titus Flavius Vespasianus (17. listopadu 9 Falacrinae – 23. června 79 Aquae Cutiliae), běžně známý jako Vespasianus (česky Vespasián), byl římský císař od roku 69 až do své smrti. Stal se zakladatelem flaviovské dynastie, která vládla římské říši od okamžiku jeho nástupu na trůn až do roku 96. Po jeho úmrtí převzal moc ve státě jeho syn Titus a po něm Vespasianův druhorozený syn Domitianus.

Vespasianus pocházel z jezdecké rodiny, jež dosáhla senátorské hodnosti za císařů juliovsko-claudiovské dynastie. Třebaže postupně prošel všemi běžně zastávanými veřejnými úřady a v roce 51 působil jako konzul, proslulost si vydobyl hlavně svojí výtečnou vojenskou kariérou. V roce 43 se zúčastnil římské invaze do Británie a po roce 66 si podrobil velkou část Judeje, zachvácené židovským povstáním. Zatímco se Vespasianus chystal k obléhání Jeruzaléma, císař Nero zemřel násilnou smrtí, čímž byla říše uvržena do víru zmatků občanských válek „roku čtyř císařů“. Po brzké záhubě Galby a Othona se v dubnu 69 chopil vlády Vitellius. V reakci na to provolaly legie v Egyptě a Judeji v červenci téhož roku Vespasiana císařem. Ve snaze zmocnit se císařské hodnosti spojil Vespasianus své síly s Gaiem Liciniem Mucianem, správcem Sýrie, jenž se vypravil vstříc Vitelliovi. Ten byl 20. prosince 69 poražen, načež byl Vespasianus, zajišťující si mezitím kontrolu nad Egyptem, prohlášen římským senátem za císaře.

O deset let trvajícím Vespasianově panování se dochovalo jen nevelké množství zpráv a informací. Jeho vláda je dobře známa především daňovými reformami, jimiž se mu podařilo obnovit pořádek a finanční stabilitu říše, úspěšným tažením proti Židům a četnými ambiciózními stavebními projekty, mezi nimiž vyniklo zvláště Koloseum.

Život

Původ Desetiletí občanských válek v 1. století př. n. l. značně přispěla k zániku starobylé římské aristokracie, v úvodu 1. století postupně nahrazené vzmáhající se italskou nobilitou. Mezi ni patřil rovněž rod Flaviovců, jehož členové shromáždili v období juliovsko-claudiovské dynastie bohatství a obdrželi patřičné společenské postavení, díky čemuž se za pouhé tři generace pozvedli z relativní nedůležitosti až k nejvyšším pozicím. Titus Flavius Petro, Vespasianův děd z otcovy strany, se účastnil občanských válek jako centurion v Pompeiově vojsku. Ačkoli na bitevním poli Petro nedosáhl slávy, podařilo se mu zlepšit svůj sociální status svatbou s mimořádně bohatou Tertullou, jejíž jmění zaručilo jejich synovi Titu Flaviu Sabinovi, Vespasianovu otci, vstup do vyšších vrstev. Sabinus dále zvětšil zděděný majetek a domohl se zařazení mezi jezdce, když působil ve funkci výběrčího daní v provincii Asii a později půjčoval peníze na úrok ve městě Aventicum, v němž Vespasianus strávil část svého mládí. Sňatkem s Vespasií Pollou, jejíž bratr byl senátorem, se Sabinus spojil s prestižnějším rodem Vespasiů, což jejich potomkům umožnilo pokračovat ve společenském postupu. Z manželství vzešli synové Titus Flavius Sabinus a Vespasianus, jenž se narodil 17. listopadu roku 9 ve Falacrinae v sabinském kraji poblíž města Reate (dnešní Rieti). Jelikož jeho otec i matka příslušeli k jezdeckému stavu, byl Vespasianus prvním císařem nepocházejícím z řad senátorské aristokracie. Teprve v průběhu svého života se Vespasianus, stejně jako jeho starší bratr Sabinus, domohl vřazení mezi senátory.

Politická kariéra, invaze do Británie Podle Suetonia se Vespasianus na naléhání své matky rozhodl následovat svého bratra a zapojit se do veřejné činnosti. Za Tiberia sloužil v roce 36 jako vojenský tribun v Thrákii. V dalším roce byl ustaven quaestorem v provincii Creta et Cyrenaica. V roce 39 byl na druhý pokus zvolen aedilem a nedlouho nato získal praeturu, čehož využil k vlichocení se do přízně Caliguly. Patrně v roce 38 se Vespasianus oženil s Flavií Domitillou, dcerou písaře, jež byla dříve metresou jistého jezdce. Vespasianova volba manželky byla o to více překvapivá, že Domitilla původně postrádala plnoprávné občanství a obzvláště sociální postavení a příbuzenské styky, bývající důvodem k uzavírání sňatků u politicky ambiciózních Římanů. Z tohoto svazku vzešly celkem tři děti: synové Titus a Domitianus a dcera Domitilla mladší. Vespasianova choť zemřela ještě před tím, než se její manžel chopil vlády. Po Domitillině brzké smrti žil Vespasianus v konkubinátu se svou někdejší milenkou Antonií Caenis, propuštěnkyní Antonie mladší. Caenis požívala jako důvěrnice Claudiovy matky určitého vlivu na císařském dvoře, umožňující jí příznivým způsobem usměrňovat politický vzestup svého partnera. Když se Vespasianus stal císařem, vystupovala na veřejnosti jako jeho zákonitá manželka.

Poté, co byl Caligula v roce 41 zavražděn a vláda přešla na Claudia, byl Vespasianus ustaven legátem legie legio II Augusta, dislokované v Germánii, za což vděčil přímluvě císařova mocného propuštěnce Narcissa. V roce 43 se Římané pod velením Aula Plautia vylodili v Británii. Vespasianus se podílel na této výpravě a v čele své legie se účastnil úvodních a zároveň rozhodujících bitev u řek Medway a Temže. Nato byl vyslán zpacifikovat jihozápadní část ostrova, přičemž pronikl z nynějšího Hampshiru do Cornwallu. Tímto tažením zabezpečil Římanům kontrolu nad jižním pobřežím a zmocnil se místních cínových a stříbrných dolů. Podmanil si nepřátelské kmeny Durotrigů (Durotriges) a Dumnoniů (Dumnonii), s nimiž se utkal ve třiceti střetnutích, dobyl dvacet oppid, obsadil ostrov Vectis (Wight) a nakonec vztyčil vojenský tábor v Isca Dumnoniorum (Exeter). Za tyto své zásluhy při potlačování Britonů byl po návratu do Říma odměněn triumfálními odznaky (ornamenta triumphalia) a dvěma kněžskými úřady.

V posledních dvou měsících roku 51 vykonával Vespasianus konzulát (consul suffectus) a pak se z blíže neznámých důvodů vytratil do ústraní. Do veřejného života se opět zapojil až v roce 63, kdy byl vybrán za prokonzula Afriky. Při správě této provincie vystupoval velice přísně a šetrně, čímž si sice zjednal pověst pečlivého úředníka, avšak byl značně nepopulární. Řízení určité provincie bylo někdejšími konzuly považováno za příležitost k nabytí velkého majetku, jímž si kompenzovali výdaje vynaložené na svoji předchozí politickou kariéru. Korupce byla naprosto běžná a považovalo se za naprosto obvyklé, že si místodržitel přišel ve své funkci na slušné jmění. Nicméně Vespasianus se zachoval moudře a svého pobytu v Africe nevyužil k obohacení, nýbrž k získávání přátel, což se v pozdějších letech mělo ukázat jako velmi prozíravý krok. Vzniklé osobní finanční problémy ho přiměly k odevzdání vlastních statků do zástavy svému bratrovi. Vespasianus si následně musel po nějakou dobu opatřovat prostředky obchodováním s mezky, takže si vysloužil přezdívku mulio („mezkař“).

Židovské povstání náhled|upright=1.2|Vespasianův sestercius vyražený v roce 71 na oslavu vítězství v židovské válce. Na reversu je uveden nápis IVDEA CAPTA – „Judea podrobena“. V roce 66 učinil Nero Vespasiana oficiálním členem družiny, doprovázející ho na jeho cestě po Řecku. Vespasianus se ocitl ve velkém nebezpečí, neboť upadl v nemilost potom, co usnul při vystoupení Nerona hrajícího na lyru. Záhy byl ale znovu zahrnut přízní, protože Nero potřeboval schopného a loajálního vojevůdce, jemuž by mohl svěřit velení armády na Východě a který by odvrátil hrozbu vojenské vzpoury proti Neronově stále neoblíbenější vládě. Vespasianus byl proto vyslán do Judeje s cílem potlačit tamější, nedávno vypuklé židovské povstání. Na počátku roku 67 se vypravil s vojskem, sestávajícím ze tří legií doplněných o silné pomocné sbory, celkově čítajícím kolem 60 000 mužů, do Galileje. Ve Vespasianově štábu sloužil i jeho starší syn Titus.

Postup Římanů byl rychlý a rozhodný a již v říjnu byla celá Galilea zpacifikována, načež byly zahájeny přípravy k odříznutí Jeruzaléma. Dříve, než však mohl Vespasianus válku vítězně završit, došlo na západě ke vzpourám Gaia Julia Vindika, místodržitele provincie Gallie Lugdunensis, a Servia Sulpicia Galby, správce Hispanie Tarraconensis, jež přispěly ke zhroucení Neronovy moci. Vzhledem ke vzrůstající opozici v senátu a armádě spáchal Nero v červnu 68 sebevraždu a vzápětí se říše ponořila do osmnáct měsíců trvajícího chaosu občanských válek. Konflikt se Židy se protáhl na několik dalších let a až v době, kdy Vespasianus pevně třímal vládu nad Římem, dokázal Titus povstání definitivně rozdrtit. Průběh bojů popsal ve svém díle Bellum Iudaicum židovský dějepisec Flavius Josephus.

Rok čtyř císařů

Zvěsti o Neronově smrti se k Vespasianovi donesly během chystaného obléhání Jeruzaléma. V témže čase prohlásil senát Galbu římským císařem. Vespasianus se za této neklidné situace rozhodl přerušit tažení a vyčkat možného vývoje. Titus byl vyslán do Říma pozdravit nového císaře, ovšem předtím, než stanul na italské půdě, seznal, že Galba byl zavražděn a nahrazen Markem Salviem Othonem, místodržitelem provincie Lusitánie. Takřka ve stejném momentě se vzbouřily armády na hranicích Germánie, jejichž velitel Aulus Vitellius se v jejich čele vypravil na Řím s úmyslem Othona svrhnout. Titus proto upustil od cesty do Říma a připojil se ke svému otci v Judeji. Otho i Vitellius si uvědomovali potenciální hrozbu představovanou Vespasianem, jemuž byly podřízeny početné vojenské síly. Jelikož se nacházel v Judeji, měl snadný přístup k životně důležitému Egyptu, hlavnímu zdroji zásobování Říma obilím. Jeho bratr Titus Flavius Sabinus navíc velel jako městský prefekt (præfectus urbi) vojenské posádce hlavního města.

náhled|upright=1.2|vlevo|Mapa římské říše v „roce čtyř císařů“. Modře vyznačené provincie podpořily Vespasiana. Třebaže Vespasianus lpěl na disciplíně a ukázněnosti, těšil se značné oddanosti svých vojáků, mezi nimiž neustále stoupala nervozita z probíhajících událostí. Dokud však byli Galba a Otho u moci, odmítal se Vespasianus jakkoli chápat iniciativy. Teprve po Vitelliově převzetí vlády na jaře 69 se Vespasianus setkal na hranicích Judeje a Sýrie s Gaiem Liciniem Mucianem, syrským místodržitelem, aby se s ním poradil o případném postupu. Mucianus byl společně se svými legiemi ochoten podporovat Vespasiana, pokud by se ten rozhodl ucházet o trůn. Podle Suetonia se východními provinciemi šířilo proroctví, podle něhož budoucí vládce světa vzejde z Judeje. Vespasianus posléze uvěřil, že tato předpověď se vztahuje k němu, a údajně seznal řadu znamení, věšteb a předzvěstí, které v něm tuto víru utvrdily. Zatímco prodléval v Caesareji, prohlásilo ho vojsko v egyptské Alexandrii, vedené prefektem Tiberiem Juliem Alexandrem, 1. července 69 císařem. O několik dní později učinily totéž Vespasianovy legie v Judeji. Do konce srpna se na jeho stranu postavily také vojenské sbory rozložené v podunajských provinciích.

Vitellius, tehdejší pán Říma, disponoval vojskem tvořeným zkušenými galskými a germánskými legiemi. Vespasianus tudíž odeslal Muciana s 20 000 muži do Itálie, přičemž sám se vypravil do Egypta, a získal tak kontrolu nad zásobováním Říma. Nicméně dunajské legie, neochotné vyčkávat Mucianova příchodu, zřejmě z iniciativy Marka Antonia Prima vpadly ze severovýchodu do Itálie. Vitelliovo vojsko, trpící nedostatkem kázně a nezvyklé místnímu podnebí, bylo pak těmito silami koncem října 69 poraženo ve druhé bitvě u Bedriaka. Vespasianovi vojáci následně vydrancovali Cremonu a v polovině prosince dosáhli města Carsulae, asi sto kilometrů severně od Říma, kde se vzdaly zbytky Vitelliovců, pozbývající veškerou naději na přísun posil. 20. prosince vstoupily vítězné Primovy legie do Říma, v němž proběhl lítý boj mezi stoupenci Vespasiana a Vitellia. Vespasianův bratr Sabinus byl při tomto běsnění zabit na Kapitolu rozvášněným davem. Samotný Vitellius vyhledal po kapitulaci svého vojska úkryt, byl ovšem vypátrán a nakonec usmrcen. Dva dny nato přiznal senát Vespasianovi, pobývajícímu tehdy v Egyptě, všechny pocty a pravomoci obvykle udělované císařům.

Císařem

Počátek vlády náhled|upright=0.9|Vespasianus