náhled|vpravo|upright=1.1|Domácí kemetistický oltář boha Thovta; ověnčení sochy na způsob šerpy odkazuje na starověké mytologické pojetí Thovta jako písaře bohů a pána posvátných rituálů, zelená barva byla jeho tradiční barvou
Kemetismus (ojediněle též kemeticismus, alternativně též netjerismus) je novopohanský a zpravidla rekonstrukcionistický náboženský směr existující od 70. let 20. století, který podle vlastního vymezení vychází z původního starověkého egyptského náboženství a navazuje na jeho odkaz a tradice. Jak uvádí Stéphane François, lze tento pojem vztáhnout na široké spektrum skupin, které spojuje úsilí o obnovení staroegyptských náboženských představ a principů v současném světě. Obdobně Zdeněk Vojtíšek pojem vztahuje obecně na všechny „ty směry novopohanství, které čerpají z egyptských náboženských tradic.“ Ne všechny náboženské skupiny, které lze ke kemetismu na základě jejich postojů přiřadit, se ovšem s tímto pojmem identifikují.
Vedle toho tento pojem může být nepřesně používán také pro označení moderních černošských politických proudů, často rasistického založení, správněji ovšem zahrnovaných do afrocentrismu.
náhled|upright=0.6|Vedžat (Horovo oko) je staroegyptským univerzálním symbolem oddanosti a oběti. Může splývat s Reovým okem; pak navíc vyjadřuje moc slunečního boha náhled|upright=0.6|Hieroglyfický znak anch – „život“ je jedním ze symbolů kemetismu.
Etymologie náhled|upright=0.7|vlevo|Hieroglyfický zápis „Kemet“ Název hnutí je novotvar, vzniklý v druhé polovině 20. století. Vychází však z jednoho z původních starověkých označení Egypta užívaného jeho obyvateli – Kemet (konvenční vokalizace hieroglyfického zápisu km.t; někdy přepisováno také jako Takemet). V překladu z egyptštiny znamená „Černá (země)“, což je odvozeno z černé barvy úrodného bahna přinášeného Nilem při každoročních záplavách (v současné době k nim již nedochází v důsledku existence Asuánské přehrady). Označení kemetismus se tak odvolává na starověký Egypt a lze jej vykládat jako náboženské hnutí vyznávající náboženství starověkého Egypta.
Afrocentrické skupiny, které se (mimo jiné) identifikují s myšlenkami kemetismu používají poněkud odlišný výklad. Samotné slovo kemet překládají nikoliv jako „černá země“ ale jako „země černochů“. Považují egyptskou civilizaci za africkou černoškou civilizaci a její kulturně-náboženský odkaz považují za své dědictví. Ve stejném duchu chápou pojem kemetismus nejenom jako víru vycházející ze staroegyptského náboženství, ale zároveň i jako náboženství černochů. Nicméně ne všechny afrocentrické skupiny se nábožensky hlásí ke kemetismu.
Netjerismus Netjerismus je alternativní název, který vznikl v prvním desetiletí 21. století ve Francii. I tento název je odvozen z egyptštiny. Slovo neter (též nečer, francouzskou transkripcí netjer) v překladu znamená bůh. Název by se dal vyložit jako náboženské hnutí vyznávající egyptské bohy, významově je tedy shodný s názvem kemetismus.
Důvodem ke vzniku tohoto nového názvu bylo působení Tribu KA, afrocentrického hnutí založeném ve Francii v roce 2004, které se nábožensky hlásilo ke kemetistickým myšlenkám, ideologicky ale bylo velmi radikální, rasistické a antisemitisické. Z těchto důvodů byla roce 2006 vládním nařízením organizace rozpuštěna. Nástupnická organizace Génération Kémi Séba, vzniklá hned následujícího roku, byla ze stejných důvodů rozpuštěna v roce 2009.
Francouzští kemetisté začali pro svoji víru používat název netjerismus, aby se vyhnuli jakýmkoliv souvislostem nebo podezřením ze sympatizanství s afrocentrickými radikály. V současnosti se ve Francii používá téměř výhradně název netjerismus a sami se označují jako netjeristé. Odlišnými názvy se ale nikterak nevyčleňují z kemetismu jako takového, ani se vůči němu nevymezují, pouze pod vlivem okolností a událostí ve své zemi používají odlišnou terminologii.
Kemetisté Kemetisté se nepovažují za přímé následovníky staroegyptského náboženství; důsledně hovoří o jeho znovu vytvoření či obnově. Dnes už jen ojedinělá tvrzení některých kemetistů či hermetiků o přímé kontinuitě s tajnými spolky údajně nepřetržitě existujícími od zákazu pohanských kultůtento postoj reprezentují např. , nověji také římským císařem Theodosiem v roce 392 (resp. od uzavření posledního funkčního chrámu bohyně Esety na ostrově Philae císařem Justiniánem okolo roku 535) jsou historicky nedoložitelná a mají z hlediska historické vědy mytickou povahu.k tomu viz např.
Kemetismus je podle počtu svých následovníků a svého vlivu náboženstvím spíše menšinovým až okrajovým: počty členů nebo příznivců jednotlivých skupin jsou neurčitelné s výjimkou americké organizace Kemetic Orthodoxy, k níž se v roce 2000 hlásilo 300 členů. O malém významu kemetismu na současné náboženské scéně svědčí také to, že na rozdíl od jiných forem tzv. nové religiozity doposud nebyl předmětem zkoumání religionistiky. Jako celek nedisponuje žádnou pevnější organizační strukturou ani není založen na základních závazných náboženských pravdách či dogmatech. Nejpřesnější je označit jej jako hnutí skládající se z řady zcela samostatných sdružení, často bez vzájemného kontaktu, založených na sympatii ke staroegyptské kultuře. Odtud ovšem odvozují několik obecně formulovaných principů, na jejichž základě je lze odlišit od jiných skupin také nacházejících inspiraci ve starověkém Egyptě, např. od New Age nebo rosekruciánství. V posledním období se kemetistické hnutí, dříve se inspirující především v obecné hermetické tradici, orientuje více na zapracování nových poznatků egyptologie. V jistém smyslu lze jeho vznik a činnost pokládat za příklad internetové alternativní kultury.
Vztah k tradici náhled|upright|Antická Isis (staroegyptská Eset) v novověké představě; jediným výraznějším spojením se staroegyptskou tradicí je zde sistrum, které bohyně drží v ruce Kemetismus je z hlediska svého předmětu moderní reflexí náboženství, které bylo nosným prvkem celé staroegyptské kultury. Reflexe starověkého Egypta ovšem má velmi dlouhou tradici: její kořeny lze bezpečně vysledovat do období helénismu, odkdy se kontinuálně vyvíjela v mnoha proudech (viz hermetismus) až do současnosti. Nelze přehlédnout, že se jí nevyhnulo ani rané a středověké křesťanství, ať již zde má podobu radikálního odmítání, mimobiblických legend o pobytu Ježíše v Egyptě, uznání autority Herma Trismegista církevními Otci a středověkými filozofy, nebo adaptací mýtů spojovaných s bohyní Isidou.
Společným znakem všech těchto reflexí je více či méně akcentované přesvědčení, Erikem Hornungem označované jako egyptozofie, že „tajemný Egypt je kolébkou zvláštního esoterismu“, jímž lze dosáhnout nejvyšší „transcendence poznávání za konvenční rámec pojmově-logického myšlení“, protože „Egypt byl zemí, kde bohové žili mezi lidmi, tj. zemí, v níž lidé byli v přímém styku se (skrytými) přírodními silami, které jsme my (lidé moderního věku) učinili už jen tématy pohádek.“ Dostupné online Takový přístup se ovšem zcela překvapivě objevuje nejen u esoterismu nakloněných autorů, ale také ve vědecké sféře, kde může nabývat podoby interpretační aktualizace; „zdá se (totiž), že celostní myšlení starých Egypťanů má úzký vztah k nejnovější přírodovědě, ke světu kvarků a bosonů… Přitom se setkáváme s podobnými strukturami, které naznačují plodná srovnání například kvantové mechaniky a egyptské víry v bohy.“
Kemetismus proto stojí jako nejmladší vedle dalších (a odlišných) reflexí téhož objektu, od nichž se liší důrazem na náboženskou stránku staroegyptské tradice. Ostatní se zpravidla věnují jiným jejím částem, např. „egyptské moudrosti“ nebo magii<ref>v českém prostředí je patrně nejvlivnějším a doposud nepřekonaným příkladem LASENIC Pierre: Egyptské hieroglyfy a jejich filosofie. Dostupné online ve formátu .pdf</ref> a samotnou kulturu a náboženství a jeho bohy na rozdíl od kemetismu interpretují symbolicky,viz např. v důsledku čehož reflektují spíše „imaginární Egypt“, tedy „ideu (Egypta) nezávislou na čase, která s dějinnou skutečností souvisí jen zcela volně.“ Naproti tomu cílem kemetistických skupin je více či méně důsledná obnova náboženského systému v jeho historické podobě, ačkoli kemetisté zpravidla připouštějí, že zcela přesné imitování starověkých postupů není vždy možné a ani účelné.
Nezanedbatelnou roli zde hraje především míra poznání a pochopení původního staroegyptského myšlení,k tomu viz přičemž jejich nesnadnost je dána už samotnou povahou předmětu: staroegyptské náboženství prošlo v průběhu faraonského období složitými proměnami, v jeho rámci vždy existovalo „množství přístupů“ a vždy mělo svou „lokální dimenzi“, v jejímž rámci mohl mít jeden a týž bůh v jednotlivých nomech nebo dokonce jednotlivých chrámech různé podoby kultu a být zapojen do různých mytologických kontextů. V tomto ohledu je zcela nepodobné společné tradici judaismu a křesťanství a je otázkou, do jaké míry je možné rozdíl tradic překlenout s ohledem na to, že kemetismus se rozvíjí právě v oblasti euroamerické civilizace. Díky dlouhému vývoji navíc nelze hovořit o nějaké čistě „původní“ podobě egyptského náboženství, na níž by bylo možné bez problémů poukázat a rekonstruovat ji (viz rekonstrukcionismus), ale pouze o jeho podobách v určitých dějinných obdobích.
Konečně je také třeba upozornit na to, že výše uvedenou interpretační tradicí počínající v helénistickém období docházelo nikoli k pouhému přejímání egyptských náboženských představ, ale také k jejich zásadním proměnám. Tato nová pojetí přitom mohou být i značně vzdálena původním předlohám.k tématu viz např. S ohledem na to se nabízí otázka, zda i tento jejich „druhý život“ a jím přinesené změny mají patřit k tomu, co kemetisté obnovují, nebo zda mají být naopak vyloučeny jako „tradice antické a nikoli egyptské“; postoj k této otázce je jedním ze zásadních rozdílů mezi jednotlivými skupinami. Názorným příkladem tohoto problému je otázka, zda bohové mají být striktně uctíváni pod svými egyptskými jmény nebo zda je lze oslovovat i jejich řeckými verzemi; její významnost v rámci kemetismu vyplývá ze staroegyptského představy významu jména pro existenci.
Jeremy Naydler obecně rozlišuje dva způsoby náboženské reflexe staroegyptské tradice: lze ji pojmout jako „přešívání“ spočívající v pokusech o „návrat do Egypta“ v nostalgické snaze po obnově stavu „vědomí lidí oných časů“, nebo jako úsilí o „vstup do rozhovoru s egyptskou zkušeností“ duchovního života, jímž se podle něj lze dostat blíže k duchovním kořenům moderního světa. Tato dvě hlediska lze od sebe jen velmi těžko odlišit.je třeba upozornit také na jistou „módnost“ egyptizujících prvků, často spojenou s explozí společností a také textů různé úrovně, viz Dobrým příkladem jsou a ve srovnání například s Lasenicem.
Principy kemetismu
Představa boha/bohů náhled|upright=1.0|Egyptská bohyně Eset (Isis) obklopená bohy kojí svého syna boha nebes Hora Volnost kemetistické doktríny (dá-li se toto slovo vůbec použít) nejlépe vystihuje už jen vymezení objektu náboženské úcty kemetistů. Přestože egyptské náboženství bylo náboženstvím polyteistickým (ačkoli existují odbornými egyptology dnes už neakceptovanéjak ovšem shrnuje Jan Assmann, egyptologové samotní dlouho pokládali egyptské náboženství za primárně monoteistické. Viz výrazně menšinové názory, že na pozadí plurality uctívaných bohů byl vždy skrytě přítomen monoteismus) a kemetisté tento formální polyteismus nepopírají, mohou jej různé proudy interpretovat rozdílným způsobem.