Švédsko, plným názvem Švédské království, je severská země ležící na Skandinávském poloostrově v severní Evropě. Na západě a severu sousedí s Norskem, na východě s Finskem a Baltským mořem, na jihu je mostem přes průliv Öresund spojeno s Dánskem. Jižní Švédsko je převážně rovinaté a zemědělské, zatímco sever, kam patří i Skandinávské pohoří na severozápadě země, je zalesněný. Přes severní polohu má převážně mírné podnebí, na severu země pak subpolární. Dělí se na 21 krajů. S rozlohou asi 447 000 km² je Švédsko největší severskou zemí, pátou největší zemí Evropy a třetí největší zemí Evropské unie. Má 10,6 milionu obyvatel a je druhou nejřidčeji osídlenou zemí v Evropské unii. Hlavním a největším městem je Stockholm, mezi další významná města patří Göteborg, Malmö a Uppsala. Švédové tvoří kolem 85 % obyvatel země, úředním jazykem je švédština.
Švédsko bylo osídleno již v prehistorických dobách kolem roku 12 000 př. n. l. Obyvatelé se objevují jako Géaté (švédsky Götar) a Sveové (Svear), kteří byli součástí mořeplaveckých národů známých jako Seveřané. Jednotný švédský stát vznikl na konci 10. století. V roce 1397 se Švédsko připojilo k Norsku a Dánsku a vytvořilo skandinávskou Kalmarskou unii, kterou Švédsko opustilo v roce 1523. Když se Švédsko zapojilo do třicetileté války na straně protestantů, začala expanze jeho území a vznikla Švédská říše, která zůstala jednou z velmocí Evropy až do počátku 18. století. Během této éry Švédsko ovládalo velkou část Baltského moře. Většinu dobytých území mimo Skandinávský poloostrov ztratilo v průběhu 18. a 19. století. Východní polovina Švédska, dnešní Finsko, byla ztracena ve prospěch carského Ruska v roce 1809. Poslední válka, do níž se Švédsko přímo zapojilo, se odehrála v roce 1814, kdy Švédsko vojenskými prostředky donutilo Norsko k personální unii, která trvala až do roku 1905.
Švédsko je unitární konstituční monarchií s králem jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárnou moc má jednokomorový parlament. Je vysoce rozvinutou zemí, která se trvale umísťuje v první desítce v indexu lidského rozvoje. Švédsko vybudovalo vyspělou ekonomiku se sociálním státem postaveným na severském modelu sociálního zabezpečení. Má 14. nejvyšší HDP na obyvatele na světě a zaujímá velmi dobré postavení v kvalitě života, zdravotnictví, vzdělávání, ochraně občanských svobod, hospodářské konkurenceschopnosti, rovnosti příjmů, rovnosti pohlaví a prosperitě. V roce 1995 Švédsko vstoupilo do Evropské unie a po ruské invazi na Ukrajinu v březnu 2024 do Severoatlantické aliance, čímž ukončilo svou dlouholetou zahraniční politiku nezúčastněnosti a status neutrality. Je členem Organizace spojených národů, schengenského prostoru, Rady Evropy, Severské rady, Světové obchodní organizace a zakládajícím členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.
Etymologie Název země (Sverige) se odvozuje od germánského kmene Sveů (švédsky svear, latinsky suiones), který ve středověku obýval oblast centrálního Švédska (Svealand) – Swerige (Svea rike, říše Sveů) bylo původně označení pro tuto oblast. Název kmene není úplně jasný, patrně je odvozen od pragermánského *swihoniz s významem „my sami“.
Dějiny
Založení státu a Vikingové vlevo|náhled|Nástěnné malby z Bohuslän Území Švédska mělo vyspělou kulturu již v severské době bronzové. Nejstarší obyvatelé byli zřejmě lovci a sběrači, kteří se živili tím, co jim poskytovalo moře (dnes označované jako Baltské moře). Švédsko má vysokou koncentraci pravěkých nástěnných maleb, přičemž nejvíce jich najdeme v provincii Bohuslän. Nejstarší jsou však ty z provincie Jämtland, jsou datovány do období kolem roku 9000 př. n. l.
V neolitu se v jižním Švédsku rozšířila kultura s nálevkovitými poháry, s níž je spojena také výstavba stovek megalitických hrobek, zejména v oblasti Falbygden.
Není známo, kdy Švédské království vzniklo, ale už v roce 98 římský historik Tacitus psal o panovníkovi, který vládl nad zemí Svealand. Historici ale většinou považují za vznik Švédska spojení území Svealand a Götaland pod jednoho panovníka, krále jménem Erik Vítězný (970–995).vlevo|náhled|Mapa vikingských výpravZačátkem středověku patřili Švédové mezi Vikingy, bojovné kmeny, které v 8.–11. století expandovaly ze severských zemí (dnešní Norsko, Dánsko a Švédsko) do mnoha částí Evropy a po nějakou dobu je ovládaly. Švédští Vikingové pronikali zejména na východ, kde byli známí jako Varjagové. V Rusku založili vládnoucí dynastii Rurikovců. Po Volze se dostali až do arabských zemí a po Dněpru do Černého moře a Byzance, kde začali sloužit jako osobní garda byzantských císařů.
Vikingové byli pohané. Přechod ke křesťanství byl složitý, postupný a občas násilný. Podle Adama Brémského byl v Dánsku pokřtěn již Erik Vítězný, zapomněl však na křesťanskou víru poté, co se vrátil do Švédska. Pokřtěn byl také druhý švédský král Olof Skötkonung, syn Erika Vítězného, a to okolo roku 1008. Podle Adama Brémského sice Olof až do své smrti zůstal křesťanem, ale protože většina Švédů byli stále pohané, jeho křesťanské aktivity se omezily jen na již pokřesťanštěnou provincii Götaland. Podle legendy byl Olof ve Stockholmu umučen poté, co odmítl obětovat pohanským bohům.
Christianizace náhled|Erik IX. a biskup Jindřich se plaví do Finska, pozdně středověké vyobrazení švédské křížové výpravy Christianizace však v 11. a 12. století nakonec byla úspěšná a přispěla ke vzniku jednotného švédského státu. Násilnou cestu si při prosazování křesťanství zvolil zejména král Stenkil, první panovník z rodu Stenkilů, který Švédsku vládl od roku 1060. Ještě Anund Gårdske (vládl kolem roku 1070) však byl svržen, když vydal zákaz lidských obětí v chrámu v Uppsale. Také Inge I. Švédský (1079–1084, 1087–1105) měl být svržen kvůli zákazu pohanských obětí. Právě Inge však roku 1087 znovudobyl Uppsalu, která byla náboženským centrem staré víry celého Švédska (a možná celé Skandinávie). Starý chrám zapálil, zabil pohanského vzdorokrále Blot-Svena a znovu uzmul pro sebe trůn. To je v christianizačním procesu patrně zásadní mezník. Během vlády Karla VII. bylo ve Švédsku založeno první arcibiskupství, v roce 1164. Švédské kostely se tím pádem mohly zcela odpoutat od závislosti na dánském arcibiskupství v Lundu. Šlo o důležitý krok k suverenitě Švédska a ohrazování se vůči vlivu Dánů, nejmocnějších Skandinávců ve středověku. Nejuctívanější švédskou světicí se stala Brigita Švédská.
Brzy se Švédsko stalo samo šiřitelem křesťanství. Švédské křížové výpravy proti pohanským kmenům také začlenily ve 13. století do švédského státu i území dnešního Finska (zejm. zásluhou jarla Birgera Magnussona z Bjölbo, který od roku 1250 vládl jako regent za svého syna, nezletilého krále Valdemara Birgerssona). V roce 1359 král svolal první švédský parlament, Riksdag, do nějž byli pozváni zástupci měst, šlechtici i duchovní.
Kalmarská unie náhled|186x186pixelů|Kalmarská unie Chod švédských dějin pak změnil Albrecht Meklenburský, kterého na trůn dotlačila švédská šlechta, aby omezila panovnickou moc. Když se však Albrecht pokusil chomout vlivných šlechticů odhodit, obrátili se tito s žádostí o pomoc na dánskou královnu Markétu I. Tím nevědomky uvrhli Švédsko na delší čas pod dánskou hegemonii. Markéta totiž neváhala, Albrechta sesadila, sama uzurpovala trůn a nově spojila Dánsko a Švédsko (tedy i Norsko) do jednoho státu, jemuž se začalo říkat Kalmarská unie (1389). Švédský král tak od té doby sídlil v Dánsku.vlevo|náhled|Stockholmská krvavá lázeňV 15. století vzdorovali Švédové snaze centralizovat moc pod korunu Dánska, což vyústilo v ozbrojené konflikty. K nejznámějším patří povstání, které v roce 1434 vedl švédský šlechtic a majitel dolů Engelbrekt Engelbrektsson. Roku 1435 byl zvolen vůdcem stavovského sněmu (Riksens ständer), který sídlil ve městě Arboga, čímž vzpoura dostala charakter stavovského povstání. Sněm načas převzal vládu v zemi a Engelbrektsson se stal jejím regentem. Ostatní šlechtici měli ovšem trochu jiné představy než Engelbrektsson a nakonec upřednostnili jako vůdce sněmu Karla Knutssona, zatímco Engelbrektsson byl krátce poté zavražděn, čímž se sněmu definitivně otevřela cesta k dohodě s králem. Kýženou suverenitu to však nepřineslo. Další velká rebelie vypukla proti centralizačním snahám Kristiána II. Dánský král odpověděl terorem. 7. listopadu 1520 nechal uvěznit a popravit 82 vedoucích švédských šlechticů. Tento masakr, který vešel do dějin jako Stockholmská krvavá lázeň, vyvolal ve Švédsku mohutné povstání v čele s Gustavem Vasou. Toto povstání už Kalmarská unie nepřežila.
Samostatný stát a evropská velmoc náhled|Gustav Vasa obviňuje katolické kněze ve Västerås Švédsko se nakonec odpojilo v roce 1521, kdy Gustav založil dědičnou monarchii (dynastie Vasovců vládla až do roku 1659), a tím moderní švédský stát. Gustav Vasa je tak Švédy považován za otce národa. Krom toho, že vytvořil silnou centrální vládu (zejm. s pomocí německých úředníků), ovlivnil švédskou kulturu tím, že podporoval zavedení protestantismu. Důvodem byla patrně snaha získat církevní majetek k pokrytí dluhů z osvobozenecké války, jež měl Vasa zejména vůči hanzovnímu městu Lübeck, bez něhož by jeho revoluce sotva uspěla a jemuž také po nástupu na trůn udělil monopol na obchod v Baltském moři. V roce 1527 svolal Vasa takzvaný reformační sněm do Västerås, přerušil styky s papežem a na sněmu se postavil do čela švédské národní církve. V roce 1530 nová církev převzala augsburské vyznání. Nejvyšším knězem nové církve (svým způsobem premiérem země) se stal Olaus Petri. Ten bojoval zejména za kázání ve švédštině a podporoval také švédský překlad Bible, jenž byl dokončen roku 1540. První švédská kázání i překlad byly důležitým milníkem na cestě ke kodifikaci spisovné švédštiny. vlevo|náhled|Gustav II. Adolf v první bitvě u Breitenfeldu 17. století bylo ve znamení rychlého rozmachu, který zařadil Švédsko mezi evropské velmoci. Švédové vojensky tlačili zejména na Polsko, a to i z náboženských důvodů. Tento tlak zesílil zvláště Gustav II. Adolf a byl jedním z faktorů, který vyvolal třicetiletou válku, zničující celoevropský konflikt, který – alespoň zpočátku – byl nejen velmocenským, ale i náboženským. Do třicetileté války Gustav II. Adolf vstoupil oficiálně až roku 1630. Poté, co padl u Lützenu, v bitvě proti Katolické lize vedené Albrechtem z Valdštejna, do čela válčícího švédského státu se postavila jeho dcera Kristýna. Pod jejím vedením švédská vojska operovala i na českém území,Rok 1648 – konec třicetileté války. Česká televize. 8. května 2008. kde porazila císařská vojska v bitvě u Jankova a neúspěšně obléhala Prahu a Brno.Patnáct stovek Brňanů pobilo osm tisíc Švédů. Přesilu porazili lstí. Technet.cz. 12. prosince 2012.
Známé je též uloupení uměleckých sbírek císaře Rudolfa II. z Pražského hradu a malostranských paláců po krátkém obsazení Prahy švédskými vojsky v roce 1648. Švédské vojsko získalo rabováním na Pražském hradě pro Kristýnu 500 obrazů, 70 bronzových soch, 370 vědeckých přístrojů, 400 indických kuriozit, stovky korálů, slonoviny a drahých kamenů. Dodatečně si královna vyžádala ještě krádež Rudolfovy knihovny. 24 hodin po jejím odvezení byl podepsán vestfálský mír a třicetiletá válka skončila.
Ztráta velmocenského postavení náhled|Švédská území mezi lety 1560 až 1815. Čísla na mapě udávají rok, kdy se dané území dostalo pod nadvládu Švédska. Číslo uvedené v závorce značí rok, kdy Švédsko o území přišlo.