Lukáš Pražský (před 1460, Praha – 11. prosince 1528, Mladá Boleslav) byl český teolog, kněz a biskup Jednoty bratrské a literát. Vedle Bratra Řehoře bývá označován za druhého zakladatele Jednoty. Zasloužil se o reformu jejího věroučného systému a liturgického života a zajistil ji tím místo mezi respektovanými reformačními konfesními útvary. Byl mladším bratrem lékaře Jana Černého-Nigera.
V dochované literatuře je označován nejednotně, např. jako: Lukáš Starý; Br. Lukáš, Starší; Lukáš, biskup bratrský; Lukáš, pražský Bakalář; Br. Lukáš Pražský. (Namísto zkratky Br. – jakožto bratr – je v bratrských tiscích často uváděno jen B., což někoho může vést k omylu, že se jedná o zkratku křestního jména.)
Život Pocházel z Prahy a studoval na pražské univerzitě. Se svým bratrem Janem Černým zde patřil k okruhu reformních utrakvistů, k němuž náleželi také Viktorin Kornel ze Všehrd, pozdější bratrský kněz Vavřinec Krasonický a univerzitní mistři Jakub ze Stříbra (po Václavu Korandovi ml. administrátor konzistoře podobojí), Havel ze Žatce (později přistoupil k Jednotě) a Duchek z Mělníka. V Praze navštěvoval u sv. Jiljí kázání radikálního utrakvisty Michala Poláka, uvězněného v létě 1480 na Křivoklátě. Seznámil se zde také se spisy Petra Chelčického a s učením Jednoty bratrské, ačkoliv není doloženo, že by se setkával s jejími pražskými přívrženci, obsluhovanými ze sboru v Lenešicích u Loun. Zřejmě nedlouho poté, co 2. října 1481 získal titul bakaláře, odešel Lukáš z Prahy do Litomyšle, kde se chtěl seznámit s předními osobami Jednoty bratrské. Posléze prodal svůj majetek a k bratřím přistoupil.
náhled|vpravo|Objekt bývalého minoritského kláštera „na Karmeli“ v Mladé Boleslavi, sídlo Lukáše Pražského v letech 1494‒1528.Svým vzděláním ‒ během studií se seznámil se spisy církevních otců, scholastickou teologií a husitským učením, zejména táborským ‒ a osobní zbožností si brzy získal v Jednotě respekt. Po vypuknutí sporů mezi tzv. velkou a malou stránkou se stal předním zastáncem progresivnějšího směru, který chtěl Jednotu zbavit původní moralistní strohosti a charismatického stylu správy duchovního společenství, orientovaného na autoritu jedné osoby. V roce 1491 byl spolu s Martinem Kabátníkem a několika dalšími osobami vyslán do jihovýchodní Evropy, kde se měl pokusit navázat kontakty s domnělými křesťanskými skupinami, praktikujícími prvotní křesťanství v neporušené podobě. Při této cestě navštívil Konstantinopol. V rámci změn ve vedení Jednoty, k nimž došlo následkem převahy tzv. velké stránky, byl v roce 1494 zvolen do úzké rady a jako místo působení mu byla určena Mladá Boleslav. O rok později podepsal spolu se sedmnácti dalšími bratry v Rychnově nad Kněžnou synodní usnesení, jímž se Jednota definitivně zřekla názorů Bratra Řehoře a Petra Chelčického, které doposud vylučovaly jakoukoliv účast na úřední moci a uzavíraly bratrské společenství před veškerými vlivy okolního světa.
náhled|vlevo|Tvrz v Řenčích, kde byl Lukáš v roce 1515 po několik týdnů vězněn loupeživým rytířem Petrem Sudou.Mezi lety 1497‒1498 podnikl cestu do severní Itálie, kde navázal kontakty s obcemi valdenských a navštívil také Řím a Florencii, kde se stal svědkem upálení Jeronýma Savonaroly. Dojmy z cest jej utvrdily v přesvědčení, že Jednota se se svým oddělením od utrakvistické církve vydala správným směrem. Po smrti Matěje Kunvaldského v roce 1500 byl zvolen jedním ze čtyř bratrských biskupů a Mladá Boleslav se pod jeho vedením stala ‒ vedle Litomyšle ‒ hlavním bratrským centrem v Čechách. Na počátku 16. století, kdy se Jednota ocitla pod soustředěným tlakem oponentů z řad katolické církve, ji Lukáš literárně hájil, zejména pak po vydání tzv. Svatojakubského mandátu v roce 1508, kdy došlo k její přímé perzekuci. Pastoračními listy udržoval kontakt s vězněnými členy bratrských sborů a po několik let se musel také sám skrývat před zatčením. V listopadu 1512 přijal do Jednoty mladoboleslavskou vrchnost, paní Johanku Krajířovou. Na cestě do jižních Čech v září 1515 byli Lukáš a jeho dva průvodci zatčeni loupeživým rytířem Petrem Sudou z Řeneč a on sám propuštěn až po zaplacení vysokého výkupného.
Po smrti Tůmy Přeloučského v roce 1518 se Lukáš stal prvním mezi bratrskými biskupy jako tzv. biskup-sudí. Z podnětu Jana Roha vstoupil v roce 1522 do kontaktu s Martinem Lutherem. Předmětem jejich diskuse, která i přes vzájemný respekt nepřinesla podstatné sblížení obou stran, se vedle jiných teologických otázek stalo pojetí Večeře Páně. K Lutherově učení o ospravedlnění z pouhé milosti se Lukáš přiblížil svým důrazem na víru v nezaslouženou Boží milost a zásluhy Krista Spasitele. V průběhu 20. let musel Lukáš čelit aktivitám tzv. malé stránky,Označení tzv. malé stránky nemá nic společného s původem následně zmíněného Jana Kalence, ale je pouze vyjádřením velikosti této skupiny ve srovnání s tzv. velkou stránkou. kterou se pokusil oživit malostranský nožíř Jan Kalenec a také vlivu skupin radikální reformace (zejména zwingliánů a novokřtěnců) s nimiž se Jednota dostávala do kontaktu na Moravě. Lukáš zemřel v Mladé Boleslavi při přítomnosti biskupa Martina Michalce a byl pochován Na Karmeli, v areálu bývalého minoritského kláštera, který byl od závěru 15. století sídlem bratrských biskupů a správců mladoboleslavského bratrského sboru. Zápis jeho závěti se dochoval v tzv. Nekrologiu Jednoty bratrské.FIEDLER (ed.) 1863.
Význam Lukášových reforem náhled|vpravo|Kněz na kazatelně při bohoslužbě. Dřevořez z Lukášova spisu O pokání vytištěného v roce 1523.Lukášův význam pro Jednotu bratrskou spočívá v reformě jejího věroučného systému, kterou v závěru svého života prováděl v konfrontaci s dobovými reformačními proudy (luterány, zwingliány). Tím současně vytyčil i mantinely vztahu Jednoty bratrské k těmto skupinám a v jeho trendu pokračovali Lukášovi nástupci v biskupském úřadě, např. v závěru svého života Jan Roh, nebo Jan Blahoslav. Teologicky navazoval na husitskou tradici, zejména táborství, jehož myšlenky nadále rozvíjel. V jeho spisech se projevuje také silný vliv scholastické teologie, bez jejíž znalosti nelze Lukášovo dílo plně pochopit. Tento vliv patrný i na komplikovaném a ne vždy srozumitelném jazyce některých jeho spisů. K jeho nejvlivnějším přínosům na poli teologie patří dokončení formulace učení o věcech k spasení podstatných, služebných a případných. V jejich řádném rozlišování, které bylo formálním principem bratrské věrouky, Lukáš spatřoval klíč k pravé zbožnosti a k obnově církve, z neporozumění tomuto principu podle jeho názoru vznikaly bludy. Dalším z konkrétních příkladů Lukášových reforem je oblast liturgie. Zaváděl pravidelné čtení starých církevních perikop při bratrských bohoslužbách, snažil se dodržovat postní období a zpívat písně vhodné pro příslušnou dobu liturgického roku. Ustoupil od někdejší strohosti bratrských bohoslužeb i ve vnějších projevech ‒ užíváním zvláštního kněžského oděvu, liturgického náčiní nebo například svící. U některých souvěrců narazil na tuhý odpor, neboť v těchto snahách spatřovali návrat k praxi římské církve. Lukáš má také zásluhu na pozitivní změně v postoji Jednoty vůči vyššímu vzdělání. Současně však odmítl nové trendy, které se prosazovaly se šířením humanismu a jeho reformační varianty ražené Filipem Melanchthonem. Zavrhl Lutherův požadavek, aby se bratři více věnovali studiu původních biblických jazyků, řečtině a hebrejštině, s odůvodněním, že jejich poznání pouze povede ke zmatkům v církvi. Z toho důvodu také odmítl zásadu překládat bibli podle původních jazyků, jak to vyjádřil ve svém překladu Nového zákona. Podporoval šíření bratrských spisů prostřednictvím knihtisku a podílel se na zřízení tiskárny Jiříka Štyrsy v Mladé Boleslavi, která pracovala částečně v režii Jednoty, ačkoliv provoz podniku byl značně ztrátový.
Dílo Lukáš Pražský byl nejplodnějším bratrským literárním autorem před Janem Amosem Komenským. Napsal přes 150 spisů, zasahujících do většiny bohosloveckých oborů. Formuloval v nich soustavu bratrského bohosloví a stanovil praktické návody a předpisy pro bohoslužbu, které důkladně teologicky zdůvodnil. V obranných spisech hájil Jednotu proti útokům zvenčí.Následující přehled Lukášových spisů je v rámci jednotlivých oddílů uspořádán podle chronologického hlediska. Díla, která vyšla tiskem, jsou řazena podle data vydání tisku bez ohledu na dataci jejich rukopisné předlohy. V soupise jsou uvedeny pouze významnější spisy a nejzásadnější jsou označeny tučně. Podrobnější přehled Lukášova díla podávají GINDELY 1861 a zejména MÜLLER 1922, 535‒577; MÜLLER 1923, 334‒350.
Biblické překlady a výklady náhled|vpravo|Ozdobná iniciála „P“ z Lukášova spisu Výklad na Modlitbu Páně vytištěného v roce 1520. Vejkladové na knihy Apocalypsis totiž Zjevení (1501, rkp.). Lukáš v tomto exegetickém díle mimo jiné pochybuje o tom, že by apoštol Petr pobýval v Římě. Naučenie pravé modlitby (1512, tisk; opět vytištěn 1520 pod názvem Výklad na Modlitbu Páně). Nový zákon (1525, tisk). Lukáš se k autorství překladu v tisku nepřiznal, ale dosvědčuje jej Jan Blahoslav v Gramatice české. Překlad je proveden podle latinského textu Vulgáty.
Základní teologické spisy Bárka (asi 1493, nedochovaný rkp.). Nejstarší Lukášův spis, který se dochoval pouze v přepracované verzi z roku 1512, známé jako Spis Bárky. V alegorickém pojednání označuje církev za bárku, vysvětluje učení o podstatných a služebných věcech a staví se kladně k aktivní účasti na společenském řádu. Dialog, to jest rozmlúvanie ducha s duší (1507, tisk; opět vytištěn 1520, 1556 a 1563). O obnovení církve svaté ‒ známý též pod názvem Spis o dvanácti letech (1510, rkp.). Nejobsáhlejší z Lukášových spisů a jedinečný pramen pro sledování sporu mezi malou a velkou stránkou. Pojednání, v němž autor často využívá alegorii, zahrnuje i souvislé líčení počátků Jednoty. Sepsanie o mnohém a rozličném pokušení (1510‒1511, tisk; opět vytištěn 1521, dvakrát kolem poloviny 16. století a v roce 1585). Přepracované vydání staršího spisu, který napomíná k věrnosti Jednotě a k pokání v době pronásledování. Krátké sepsání ku potěšení nemocnému při smrti ‒ známé též pod názvem Zpráva jedné paní, jak by člověk věrný, pracující již k smrti a v jaké naději umříti měl (1517, tisk). Sepsáno ‒ pravděpodobně pro Johanku z Krajku ‒ ve formě modlitby, oslavující smrt jako přechod z tísnivých poměrů pozemského života do života věčného. Nabízí vzor pro rozloučení umírajícího s příbuznými a přáteli. O šesti příčinách bluduo obecních (1517, rkp.) První díl pojednává o příčinách bludů, druhý o tom, jak je možné se jim vyhnout. Lukáš pro tento spis přeložil části díla Erasma Rotterdamského Enchiridion militis christiani ‒ Rukověť křesťanského rytíře. Spis o pravdě a pravé jistotě Božího spasení ‒ podle svého prvního nedochovaného vydání zván též O třech letech (1558, tisk). Lukáš souhrnně líčí hlavní teze svého bohosloví. Postila. O latinské i české Lukášově postile se zmiňoval Jan Blahoslav v Pilném rozjímání, sluší-li Řeči Boží, Čtení svatá a epištoly opovrci a na ně více kázání nečiniti, avšak doposud není znám žádný rukopis, ani tisk tohoto Lukášova díla.
Vzdělávací spisy a katechismy Odpověď na spis o přísaze (1499, rkp.). Odpověď na traktát jednoho ze stoupenců tzv. malé stránky. Stejné téma Lukáš rozvinul i v dalším spise z téhož roku a v jiném, sepsaném roku následujícího. O požívání těla a krve Páně (1501, rkp.). Psán ve formě listu, určeného panu Kavkovi z Říčan a na Štěkni. Lukáš vysvětluje duchovní a posvátné přijímání Večeře Páně. Otázky dětinské (asi 1501, rkp.). Dětský katechismus, mezi lety 1521‒1530 mnohokrát vytištěný v různých dialektech němčiny a jednou ve švédštině. V roce 1502 na něj reagoval traktátem Proti bludným a potupeným artikulóm křesťanským františkán Jan Vodňanský. Byl přejat do Lukášova Spisu otázek trojích z roku 1523. Otázky větší (asi 1501, rkp.). Katechismus určený pro dospělé, obsahuje 280 otázek a odpovědí.