První arabsko-izraelská válka (v Izraeli uváděná jako válka za nezávislost, , milchemet ha-acma'ut, v arabském světě jako , an-nakba (katastrofa))Stern, Yoav. "Palestinian refugees, Israeli left-wingers mark Nakba" , Ha'aretz, Tel Aviv, 13. května 2008; Nakba 60 , BADIL Resource Center for Palestinian Residency and Refugee Rights; Cleveland, William L. A History of the Modern Middle East, Boulder, CO: Westview Press, 2004, s. 270. je první ze série arabsko-izraelských konfliktů, který vypukl po odchodu britských vojsk z Palestiny a vyhlášení samostatného židovského státu 14. května 1948, když na území nově vzniklého státu vstoupila vojska jeho arabských sousedů, kteří jasně deklarovali úmysl znemožnit vznik Izraele a ochránit Palestince před vyháněním z jejich domovů. Válka mezi Izraelem a Jordánskem, Egyptem, Irákem, Libanonem, Sýrií, Jemenem (omezená účast) a Saúdskou Arábií (omezená účast) skončila postupným uzavřením příměří, s Egyptem 24. února 1949, Libanonem, Jordánskem a Sýrií do konce července 1950.

Za vítěze války je většinou považován Izraelský stát, který uhájil svou existenci proti sousedním arabským státům a získal i část území, jež mělo podle plánu OSN tvořit palestinský stát, nepodařilo se mu však ovládnout celý Jeruzalém, tj. včetně Starého Města. Arabům jako celku se nepodařilo splnit vlastní cíle, totiž zničení Izraele a vytvoření nezávislého arabského státu, ale existenci Izraele neuznaly. Z území Izraele v důsledku války uteklo odhadem 400–800 tisíc arabských obyvatel. Pokud bychom však arabskou stranu nepovažovali za jednolitý celek, má válka ještě jednoho jasného vítěze: Zajordánsko, které dosáhlo všech svých cílů, když ovládlo a anektovalo celý Západní břeh Jordánu a část Jeruzaléma.

Na cestě k válce

Dělení Blízkého východu po první světové válce Po porážce Osmanské říše v první světové válce bylo území zaujímající dnešní státy Izrael, Jordánsko, Libanon, Sýrie a Irák rozděleny vítěznými mocnostmi (Spojené království a Francie) podle dohody uzavřené již 16. května 1916 jako Sykesova–Picotova dohoda.http://wwi.lib.byu.edu/index.php/Sykes-Picot_Agreement Podle této dohody mělo území dnešního Libanonu a Sýrie připadnout do sféry Francie, ostatní pak Velké Británii. Konference v San Remu (18.–26. duben 1920) více méně potvrdila rozdělení středního východu do zájmových sfér mezi Francii (Sýrie, Libanon) a Velkou Británii.

4. prosince byla uzavřena konečná dohoda o podobě hranic, přičemž hranicemi britského mandátu Palestiny byly de facto nynější hranice Izraele a Jordánska. Tento mandát byl na konferenci v San Remo přiřčen Velké Británii také jako oblast pro zřízení „Židovské národní domoviny“, což byl termín, který byl poprvé užit v Balfourově deklaraci z roku 1917, ve které Velká Británie formálně přislíbila podporu vytvoření židovské samosprávy na území Palestiny. Mandát byl roku 1921 rozdělen na Západní Palestinu a Východní Palestinu (Zajordánsko), které bylo roku 1922 přiřčeno emíru Abdalláhovi z hášimovské dynastie. V roce 1923 bylo francouzské mandátní správě v Sýrii postoupeno území dnešních Golanských výšin. Územím, se kterým mohli sionisté počítat pro vytvoření národní domoviny, se tak stal pás mezi řekou Jordán a Středozemním mořem.

Arabské nepokoje ve 20. letech 20. století

Nepokoje v roce 1921

Poměrně záhy vypukly v oblasti celého Blízkého východu nepokoje. Arabové se cítili Brity a Francouzi podvedeni, neboť text Sykes–Picotovy dohody jim sliboval samostatný arabský stát, k jehož vytvoření několik let po válce stále nedošlo, naopak Francie rozdrtila pokus o nezávislost v Sýrii, kde se do čela povstání postavil král Fajsal. Roku 1921 vypukly nepokoje v Jaffě, které se rychle rozšířily na venkov. Srážky si vyžádaly čtyřicet sedm mrtvých Židů a čtyřicet osm mrtvých Arabů a vedly k zavedení kvót pro židovské přistěhovalce. Zároveň tyto nepokoje ještě umocnily vzrůstající odpor Arabů k sionistům a k židovskému přistěhovalectví. V roce 1921 byl navíc vrchním muftím Jeruzaléma (nejvyšší náboženskou autoritou muslimů v Palestině a zároveň vysokým vládním úředníkem schopným zastupovat palestinské Araby) zvolen Hadž Amín al-Husejní, vášnivý arabský nacionalista a nesmiřitelný odpůrce sionismu.

Nepokoje v roce 1929

24. září 1928 (den před Jom Kipur) vypukly v Jeruzalémě nepokoje, jejichž záminkou bylo postavení zástěny mezi muži a ženami u Západní zdi. Arabové to označili za narušení stanoveného pořádku a obvinili Židy ze snah zmocnit se Chrámové hory. Muftí zorganizoval stavební práce v těsném sousedství zdi, aby byly narušeny židovské modlitby. Po zdlouhavých jednáních oznámil až 11. června 1929 vysoký komisař pro Palestinu John Chancellor, že Židé mají právo na nerušené bohoslužby a že stavební práce mohou pokračovat, pokud nebudou narušovat modlitby, což bylo rozhodnutí, se kterým nebyli spokojeni ani Židé, ani Arabové. 16. srpna požádala židovská pravicová mládežnická skupina o svolení pořádat mírový pochod ke Zdi, což jim bylo Chancellorovým zástupcem Harry Lukem povoleno. To vyvolalo reakci ze strany Arabů, kteří zorganizovali pod vedením muftího ozbrojené demonstrace ve Starém Městě. 24. srpna v poledne napadly davy ozbrojených Arabů židovské čtvrti v Jeruzalémě a násilí se rozšířilo do ostatních oblastí země. Pozdě odpoledne téhož dne napadl dav židovskou čtvrť v Hebronu a bylo zavražděno šedesát sedm lidí (viz Hebronský masakr). Pořádek se podařilo nastolit až 28. srpna, kdy násilí zasáhlo i další města, jako Haifu nebo Jafo, a 133 Židů bylo mrtvých a 399 zraněných. Arabové měli 87 mrtvých a 91 zraněných.

Třicátá léta

Třicátá léta byla poznamenána nástupem nacismu v Německu a s ním související židovskou imigrací do Palestiny, kterou poprvé tvořilo větší procento německých a středoevropských Židů (v roce 1939 to bylo dokonce 71%). V Palestině Hitler získal na popularitě mezi Araby mj. i díky svému nepřátelskému postoji k sionismu a k Židům. Nacistická propaganda zesílila svou činnost na Blízkém východě a v muftím a jeho stoupencích získala spojence proti Britům i Židům. V letech 1936–1939 v Palestině probíhalo arabské povstání. 26. září 1937 byl zavražděn skupinou arabských útočníků v Nazaretu Lewis Y. Andrews, okresní komisař pro Galileu. Mandátní správa nato vyhlásila nejpřísnější opatření za celou dobu své existence a jedním z následků bylo i sesazení muftího z jeho úřadu a rozkaz k jeho deportaci, jakož i zrušení Nejvyšší muslimské rady a Arabského vyššího výboru. Boje od října 1937 až do července 1938 si vyžádaly několik tisíc mrtvých, arabské nepravidelné bojůvky podnikaly útoky na civilisty i na britské vojáky, na autobusové i železniční linky, jakož i atentáty na představitele klanu Našašibí, jenž byl v nepřátelském stavu vůči klanu Husejní.

Hagana a židovské bojové organizace Jako výsledek nepokojů ze začátku dvacátých let byla ustanovena tajná polovojenská organizace Hagana (obrana). Spadala pod socialisticky orientovanou stranu Achdut ha-avoda (základ pozdější strany Mapaj a dnešní Strany práce). Hagana nebyla prvním pokusem o vytvoření obranné organizace (tou byl již ha-Šomer (strážce) z počátku 20. století působící již za osmanské nadvlády), byla však zdaleka nejúspěšnější a stala se základem pozdější izraelské armády. Po několika měsících převzala dohled nad Haganou odborářská organizace Histadrut, která se také starala o její financování od sionistického kongresu. Největší přínos pro Haganu znamenali její polní velitel Jicchak Sade a britský důstojník Orde Wingate. Oba zastávali teorii preventivních útoků vedoucích k eliminaci nepřítele, tzv. „aktivní obrana“. Wingateovy „noční čety“ prosluly přepady táborů a vesnic, ve kterých se skrývali muftího rebelové, a záškodnickými akcemi dokonce až v Libanonu a Sýrii. Hagana na rozdíl od ostatních organizací mohla počítat s finanční i materiální podporou Světového sionistického kongresu, jakož i Židovské agentury (Sochnut), hlavního orgánu sionistické organizace v Izraeli. Členové Hagany často působili v legálních policejních jednotkách pod dohledem Britů nazvané Ghaffir, které sloužily pro Haganu jako krytí.

Další z židovských organizací, které působily v Palestině, byl , Irgun cva'i le'umi (be-erec Jisra'el), Národní vojenská organizace (v zemi Izrael) zvaná též jen Irgun () nebo Ecel (אצ״ל, podle počátečních písmen). Irgun byl vojenským křídlem revizionistického křídla sionistického hnutí založeného Vladimirem Žabotinským. Metody Irgunu se často nelišily od metod jeho arabských protivníků. Zahrnovaly sabotáže, pokládání bomb, útoky a přepady ze zálohy. Pro tyto praktiky je Irgun často označován za teroristickou organizaci. Jeho největší teroristickou akcí byl útok na hotel King David.

17. července 1940 se od Irgunu oddělila skupina, která požadovala radikálnější postup a to především proti Britům, které považovala za hlavní nepřátele. Tato skupina se nazvala , Lochamej cherut Jisra'el, Bojovníci za svobodu Izraele, známý též pod zkratkou Lechi (לח״י) nebo podle svého vůdce Avrahama Sterna Sternův gang. Lechi byla teroristická organizace, zodpovědná za vraždy britských představitelů, např. lorda Moyneho, útoky na vlaky, bombové útoky proti arabským civilistům, útoky na britská kasárna nebo vraždu hraběte Folke Bernadotta. Během některých operací za války v roce 1948 spolupracovala s Irgunem, např. na masakru vesnice Dejr Jásín.

Arabské bojové organizace Arabové byli ze začátku jen málo organizovaní a nepokoje probíhaly živelně, postupem času ale byly nepokoje stále častěji plánovány dopředu a akce proti židovským osadám i proti orgánům mandátní správy vyžadovaly náročnější organizaci. Jednou z organizací byla Černá ruka (Al-kaf al-aswád), kterou založil a vedl šejch Izz ad-dín al-Kassám. Jeho organizace byla aktivní především při nepokojích roku 1929. Někteří členové této organizace se aktivně podíleli na protižidovských útocích i po smrti svého velitele roku 1935, kdy byl britskými vojáky poblíž Džanínu obklíčen a zastřelen. Roku 1936 byla založena jako tajná organizace Armáda svatého džihádu (Džajš al-džihád al-muqaddas), která úzce spolupracovala s muftím a účastnila se války v roce 1948.

Peelova komise a Bílá kniha

Plán na rozdělení Palestiny podle Peelovy komise z roku 1937|náhled V roce 1937 pověřila britská vláda lorda Peela a jeho komisi, aby vypracovala zprávu ohledně případného rozdělení mandátu na židovský a arabský stát. Plán počítal s rozdělením demografickým, ale členové komise učinili řadu kompromisních a sporných rozhodnutí. Přímořská oblast, která byla obývaná především Židy, tak měla připadnout židovskému státu, avšak jeho součástí měla být i Galilea, kde byly poměry židovského a arabského obyvatelstva přinejmenším vyrovnané. Na druhou stranu do předpokládaného arabského státu spadalo jak celé rozsáhlé území Samaří, Judska a Negevu, tak i téměř ryze židovský Tel Aviv. Celé území bylo dále rozděleno dvěma mezinárodními enklávami, a to jeruzalémským koridorem s přístupem k moři a nazaretskou enklávou.

Arabský vyšší výbor vedený muftím tento plán na rozdělení odmítl. Jeho rozhodnutí následovala většina palestinských Arabů. Jedinou výjimkou byli arabští křesťané, kteří se ke zprávě vyjadřovali dvojznačně. Sionistický kongres po bouřlivém jednání, kdy revizionistická frakce návrh odmítla, nakonec návrh na rozdělení mandátu a ustavení státu v hranicích vytčených Peelovou komisí přijal. V důsledku nepokojů na konci třicátých let ale Velká Británie nakonec od rozdělení mandátu upustila a Peelův plán se tak neuskutečnil.