Češi (archaicky Čechové) jsou západoslovanský národ, žijící převážně na území Česka. Významnější české menšiny žijí v Německu, na Slovensku, v Rakousku, v Rumunsku (banátští Češi) a na Ukrajině (volyňští Češi), Častěji se vyskytují i ve Francii, Itálii, Spojeném království, USA, Švýcarsku či v Chorvatsku. Češi jsou potomky slovanských kmenů, jež v 6. století pronikly do střední Evropy a smísily se zde s dosavadním převážně kelto-germánským obyvatelstvem. Mluví češtinou, která patří mezi západoslovanské jazyky.

Název Teorie spojuje jméno Čech s kořenem čel-, kde je e původní. Tento kořen je v českých slovech čeleď, člověk (rus. čelovek). Je tu předpokládaný kořen kel/kol-: srov. pokolení, koleno. Původní význam tohoto kořene je ‚rod‘. Ve slovanských jazycích je dost dokladů (člověk, čeleď, člen, pokolení) pro předpoklad, že jméno utvořené z kořene čel- hypokoristickou příponou -chь mělo význam ‚člen rodu, našinec‘; tím by se dal také vysvětlit hypokoristický, „mazlivý“ tvar na -ch.Hošek, O významně jmen Čechové, Morava, Slované, Časopis Matice moravské 15, 1891. — Obnoveno J. Otrebským v knize Słowanie (1947).Jaromír Spal: Původ jména Čech, Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 9–10 Možné jsou ale výklady od slovesa *čechati, *česati, které mohlo znamenat „česat“, „drhnout“ i „bít“, takže čech mohl být „bojovník“. Nejasné je spojení se slovinským čěh ve významu „pastevec, chlapec“.

Mužský příslušník českého národa se nazývá Čech, mužští příslušníci českého národa jsou Češi, zastarale Čechové. Ženská příslušnice českého národa je Češka, ženské příslušnice českého národa jsou Češky, zastarale Čechyně.

Cizojazyčné názvy jako Bohemia, Boemia či Böhmen jsou odvozeny od latinského Boiohaemum (Tacitus) – název vznikl složením slov Boia (Bójové) a protogermánského slova *haimaz ve smyslu „vlast, domov“ (srv. dnešní německé Heimat a anglické home). Název tedy doslovně znamená „vlast Bójů“. Od tohoto názvu je odvozen i pojem „bohémství“ označující neuspořádaný život. Slovo „bohém“ se začalo používat ve Francii v 19. století, kdy se mladí umělci začali masově stěhovat do sousedství migrujících Cikánů, o nichž se v tehdejší Francii tvrdilo, že přišli z Bohemie, tedy z Čech.

V některých zemích (Srbsko, Rumunsko) byli Češi zváni jako Pémové či Pémci. Toto označení bylo odvozeno od německého Böhmen [bémen].https://els.skauting.cz/archiv/pozvani-ctvrte-po-stopach-pemu-ztraceneho-ceskeho-kmene

Dějiny národa

Mytologický původ Podle mytologického líčení přivedl Čechy z dávné pravlasti Praotec Čech. V čele svého kmene, aby vyhledal zemi zaslíbenou, putuje přes řeky, hory a louky, až dorazí do krajiny nástrojem nedotčené, dojde k hoře Říp uprostřed roviny, vyleze na vrchol a zaplesá: „To je ona, země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající!“ Což je charakteristika Země zaslíbené převzatá ze Starého zákona, kterou Bůh slíbil Mojžíšovi na hoře Sinaj. a na celé řadě dalších míst Praotec oznámí svému kmeni, že došel svého cíle a dál už se trmácet nemusí, načež vznese případnou otázku o tom, jakže by se ona nově objevená země měla jmenovat. Dlouhou cestou znavený lid se zaraduje a v nadšení, že je konec útrapám, zvolá: „Tvým jménem, tvým jménem ať se země jmenuje.“ A od té doby se Čechám říká Čechy. To je ovšem krajně nepravděpodobné. Čechovi potomci, rod, čeleď by se nazývali jménem utvořeným patronymickou příponou -ici, tedy Češici, resp. Čechovici.

Historický původ náhled|Kmen Čechů na mapě hypotetických českých kmenů 9. století v hranicích moderní České republiky Slovanské obyvatelstvo přišlo na území Moravy a pak Čech v průběhu 6. století z východu, během stěhování národů. Z prvních staletí není doloženo jejich formování v národy nebo trvalé státní útvary, lze však předpokládat vzájemné působení mezi slovanskými kmeny i vymezování se vůči jiným etnikům, jak je to doloženo v případě Sámovy říše. Jazyková příbuznost později doložená u sousedícího obyvatelstva zařadila obyvatelstvo Čech a Moravy do skupiny Západních Slovanů, nazývaných tak podle oblasti, na které se usadili.

Středověký národ náhled|České knížectví v 11. století ve Svaté říši římské O charakteru slovanského osídlení a formování českého národa před vznikem českého státu (6.–9. století) nevíme vzhledem k nedostatku historických pramenů téměř nic jistého a historici jsou nuceni pracovat s hypotézami na základě nepřímých dokladů a analogií. Jednou z hlavních sporných otázek jsou české kmeny, zda v tomto období tvořilo obyvatelstvo jednu velkou skupinu (teorie jediného kmene) nebo několik skupin (kmenová teorie).

V 19. století přišli historikové (V. V. Tomek) s teorií, že skupiny obyvatel jmenované Kosmovou kronikou jako byli Děčané, Doudlebové, Charváti, Chebané, Litoměřici, Lučané, Zličané, byly jednotlivé kmeny, které teprve v 10. století sjednotili Přemyslovci v jeden celek. Naproti tomu novější teorie reprezentovaná nejvýrazněji Dušanem Třeštíkem předpokládají již od příchodu Slovanů jeden český kmen, v rámci kterého vznikla malá knížectví, jež dala název domnělým kmenům. Tomu odpovídá, že Češi v zahraničí vystupovali jako jeden celek, například při křtu blíže neznámých 14 českých knížat v Řezně v roce 845. Na pevnější sjednocení českého etnika však mělo budování přemyslovského státu od 10. století rozhodující vliv. Jak uvádí D. Třeštík „ Jméno Čechů se objevuje poprvé v I. staroslověnské legendě, tedy v 10. století.“ Do té doby bylo obyvatelstvo české kotliny známo pouze pod názvy „Bohemani“ či „Beuwinitha“ – tedy Winidové (Slované) usídlení na území, které dříve obýval keltský kmen Bójů.

Po připojení Moravy k přemyslovskému státu v první polovině 11. století se začal formovat středověký český „národ“Z nedostatku vhodnějšího pojmenování se používá tento novodobý termín, ovšem v uvozovkách nebo ve spojení „středověký národ“, aby se do středověké reality nezanášely anachronické pojmy, související až s moderním nacionalismem zahrnující i moravské obyvatelstvo (sjednocené už v první polovině 9. století ve Velkomoravské říši)Hubinger a kol. (1985), str. 70 a slezské Holasice. Od 13. století započala německá kolonizace českých zemí, jejímž důsledkem bylo takřka celé pohraničí německojazyčné a několik jazykových ostrovů (Jihlavsko, Svitavsko, Praha, Brno, Vyškovsko a mnohá větší města) vzniklo i uprostřed českojazyčné oblasti.

Národní obrození náhled|Národní muzeum v roce 1900 Habsburkové se snažili svou moc v zemích Koruny české upevnit prostřednictvím podpory římskokatolické církve na úkor šlechty. V roce 1618 došlo k povstání českých stavů proti Habsburské vládě, které bylo poraženo v bitvě na Bílé hoře roku 1620. Následující pobělohorské období bylo pozdějšími vlasteneckými autory nazváno „dobou temna“. V důsledku třicetileté války a vyhnání protestantů ze země ztratily české země jednu třetinu obyvatel. Také katolické církvi neloajální česká šlechta byla nahrazena cizinci. Habsburkové následně prosazovali politiku důsledné rekatolizace, jež vedla k obnovení pozic katolicismu a upevnění jejich vlády. V 18. století začal císař Josef II. prosazovat politiku germanizace, jež vedla k ustanovení němčiny jako oficiálního jazyka Rakouské říše a vytlačování češtiny jako mluveného jazyka. O návrat mluvené češtiny mezi široké masy obyvatel se v průběhu národního obrození snažila skupina „národních buditelů“. Proces národního obrození dospěl až k politickým požadavkům vůči Habsburské monarchii, které se týkaly jazykových a občanských práv. Tyto požadavky byly splněny pouze částečně, což vedlo k sílící nespokojenosti obyvatel. Tato nespokojenost byla navíc zesílena důsledky první světové války.

Československý národ

náhled|200px|vpravo|Socha lva z r. 1936, která přidržuje levou přední tlapou československý státní znak, dříve umístěná v areálu Strahovského kláštera na Hradčanech, foto z r. 2006 Po roce 1918 byl politickým působením proponován československý národ. Po vzniku Československa k tomu vedla především snaha o vytvoření většinově národního státu v národnostně rozrůzněném prostředí.

Charakteristika

Jazyk

Češi hovoří češtinou, západoslovanským jazykem, který má celosvětově 12 milionů mluvčích. Jde o flektivní jazyk, vyznačující se komplikovaným systémem skloňování a časování. K písemným záznamům používá latinku, obohacenou o znaky s diakritikou. Pro výslovnost je charakteristický pevný přízvuk, opozice délky samohlásek a specifická souhláska /ř. Čeština je užívána jako oficiální jazyk v Česku a Evropské unii, také je vzájemně srozumitelná se slovenštinou a lužickou srbštinou.

Genetika náhled|Rozšíření populace ve vybraných národech podle podobnosti frekvencí jejich haploskupin, American Journal of Physical Anthropology, 2007 Podle genetických výzkumů vznikla genetická skladba současných Čechů v důsledku několika pravěkých migračních vln, které postupně zasáhly území střední Evropy. Na jejich původu se podobně jako u většiny současných Evropanů podílely tři hlavní pravěké populace: mezolitičtí lovci a sběrači, kteří obývali Evropu po skončení poslední doby ledové, neolitičtí zemědělci anatolského původu, kteří se do Evropy rozšířili před 9000 lety během neolitické revoluce v zemědělství a ve střední Evropě vytvořili kulturu s lineární keramikou, pastevecké populace příbuzné jámové kultuře, které se v průběhu 3. tisíciletí př. n. l. šířily z pontsko-kaspické stepi ve východní Evropě a významně ovlivnily genetické složení evropských populací.

Jednotlivé migrační vlny v pravěku postupně proměnily genetickou strukturu Evropy. Původní lovce a sběrače v neolitu z velké části nahradili či absorbovali zemědělci přicházející z Anatolie. Současní Češi jsou výsledkem míšení všech tří hlavních pravěkých složek, přičemž v jejich genofondu výrazně dominuje podíl odvozený od stepních pastevců příbuzných jámové kultuře.

Kolem roku 2900 př. n. l. se v Čechách v souvislosti s migrací z pontsko-kaspické stepi objevila kultura se šňůrovou keramikou, přičemž u jejích mužských nositelů byla častá Y-chromozomální haploskupina R1a. Spolu s pozdější kulturou se zvoncovitými poháry, u jejíchž středoevropských nositelů naopak výrazně převládala haploskupina R1b, představovala významnou součást migračních vln ze stepi, které mohly přispět k šíření indoevropských jazyků v Evropě. U obou kultur docházelo k míšení přistěhovalců se stepním genetickým původem s místním neolitickým obyvatelstvem. Na vzniku nových skupin se přitom významně podílely místní neolitické ženy, zatímco původní mužské linie byly výrazně omezeny nebo nahrazeny novými stepními liniemi R1a a R1b.

Na počátku doby bronzové následovaly další výrazné populační změny spojené se vznikem únětické kultury, které vyvolala migrace z Pobaltí. Genomické analýzy z českého území odhalily, že při vzniku únětické kultury došlo přibližně ke 40 % obměně celkového genetického základu populace a k nejméně 80 % výměně původních mužských linií. V následujících tisíciletích pokračovaly v Čechách další migrace a míšení obyvatelstva, které formovaly jak pozdní dobu bronzovou s kulturami popelnicových polí, tak následnou dobu železnou s halštatskou a laténskou kulturou. V raném středověku pak významně ovlivnilo genetické složení obyvatelstva slovanské osídlení. Současná populace českých zemí je proto výsledkem dlouhodobého míšení různých evropských populací a opakovaných migračních procesů.