Lucembursko, plným názvem Lucemburské velkovévodství, je malý západoevropský vnitrozemský stát. Na západě a severu sousedí s Belgií, na východě s Německem a na jihu s Francií. Severní třetina země je kopcovitý Oesling, zbytek tvoří rovinatý Gutland; podnebí má mírné oceánské. Na ploše asi 2 600 km² žije přibližně 691 000 obyvatel, velkovévodství je tak sedmým nejmenším suverénním státem v Evropě, jednou z nejméně lidnatých zemí v Evropě a druhým nejméně lidnatým státem Evropské unie (EU). Jeho hlavní a nejlidnatější město Lucemburk je sídlem několika institucí EU, zejména Soudního dvora. Mezi další velká sídla patří Esch-sur-Alzette, Differdange a Dudelange. Mírná většina obyvatel jsou Lucemburčané, největšími menšinami jsou Portugalci a Francouzi. Úředními jazyky jsou lucemburština, němčina a francouzština, přibližně polovina obyvatel se hlásí ke křesťanství a skoro dvě pětiny jsou bez vyznání.
Počátek dějin Lucemburska se obvykle klade k roku 963, kdy hrabě Siegfried získal římské opevnění zvané Lucilinburhuc, a to od benediktínského kláštera v Trevíru. Siegfriedovi potomci zvětšovali území sňatky, válkami a vazalskými vztahy. Na konci 13. století vládli již na značném území jako lucemburská hrabata. V roce 1308 se lucemburský hrabě Jindřich VII. stal římským králem a později císařem Svaté říše římské. Lucemburský rod během vrcholného středověku dokázal na císařský stolec prosadit čtyři panovníky. Jeden z nich, Karel IV., povýšil v roce 1354 hrabství na vévodství. To bylo posléze inkorporováno do Burgundského kraje, Habsburského Nizozemí, Francouzského království a nakonec bylo ovládnuto Napoleonem a začleněno do První francouzské republiky a císařství. Současný stát vznikl na Vídeňském kongresu v roce 1815. Roku 1839 byla čistě francouzsky mluvící část Lucemburska, takřka polovina území, postoupena Belgii. Od té doby Lucembursko existuje ve stejných hranicích.
Lucembursko je zastupitelská demokracie a konstituční monarchie s velkovévodou jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament. Je rozvinutou zemí s velmi vyspělou ekonomikou, má nejvyšší hrubý domácí produkt dle parity kupní síly na obyvatele na světě. Index lidského rozvoje a rovnost LGBT osob jej řadí mezi nejvýše postavené v Evropě. Lucembursko je proslulé ochranou životního prostředí, podle indexu výkonnosti z hlediska životního prostředí je druhou nejlepší zemí na světě. Země chce dosáhnout nulových emisí skleníkových plynů do roku 2050. Je zakládajícím členem Organizace spojených národů, Severoatlantické aliance, Evropské unie, schengenského prostoru, eurozóny, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj a Beneluxu.Timeline: Luxembourg – A chronology of key events BBC News Online, 9 September 2006. Retrieved 8 October 2006.
Dějiny
vlevo|náhled|Římská mozaika z Vichtenu První lidé osídlili lucemburské území v paleolitu, asi před 35 000 lety. Zhruba od roku 600 př. n. l. do roku 100 obývali území Lucemburska Keltové. Zdejší kmen byl znám jako Treveři. Obýval oblast dolního toku řeky Mosely v jižních pásech rozlehlého Ardenského lesa (Arduenna Silva). Jejich hlavním centrem bylo oppidum Titelberg. O Treverech vědí historikové relativně hodně díky tomu, že vstoupili do služeb Julia Caesara při jeho galském tažení. Byli s Římany nejvíce spolupracujícím galským kmenem a patrně se kulturně i dost romanizovali. Caesarovy komentáře v jeho Zápiscích o válce galské jsou nejstarším písemným dokladem o lidském osídlení území Lucemburska. Po Caesarově úspěšném tažení byli Treveři násilně začleněni do Římské říše, s čímž se ale nesmířili. Po neúspěšných povstáních v letech 54–53 př. n. l. překročila většina treverských rodů řeku Rýn, aby se usadila po boku germánských kmenů. Římané později území začlenili do své provincie Gallia Belgica, část území spadala i do provincie Germania Inferior. Nejvýznamnějšími památkami na galsko-římskou epochu jsou zbytky města Ricciacum (současný Dalheim) a římská mozaika z Vichtenu, jejíž originál byl umístěn do Národního muzea dějin a umění v Lucemburku. vlevo|náhled|Zlatý kodex z Echternachu Lucemburské území pak bylo ve 3. století osídleno germánskými Franky a Římany opuštěno v roce 406. Germánský jazyk franština, jímž tito sálští Frankové mluvili, je považován za základ dnešní lucemburštiny. Franské území se stalo součástí menšího merovejského království Austrasie. To bylo po smrti posledního merovejského krále roku 751 začleněno do Franské říše, v době jejího vrcholu za vlády Pipina III. a Karla Velikého. Verdunská smlouva z roku 843 pak toto území přisoudila Středofranské říši, v roce 855 pak přešlo pod Lotharingii. Roku 959 se stalo součástí Lotrinského vévodství. Spolu s ním se stalo součástí Svaté říše římské. náhled|Svatý Willibrord káže Christianizace Lucemburska spadá zhruba do 7. století. Klíčovou postavou v ní byl Svatý Willibrord, benediktin z Northumbrie. Ten roku 698 založil klášter v Echternachu. Je připomínán každoročním tanečním procesím, posledním takovým v Evropě, jež je doloženo prvně z roku 1100. Od roku 2010 je zapsáno na listině nehmotného světové kulturního dědictví UNESCO. Echternach se díky Willibrordovi stal kulturním centrem raně středověkého Lucemburska, v klášteře vznikl například Zlatý kodex z Echternachu. vlevo|náhled|Siegfried I. Lucemburský|180x180pixelů
Za mezník určující faktický vznik Lucemburského hrabství pak Lucemburčané považují postavení Lucemburského hradu (Lucilinburhuc) roku 963. Byl vystavěn patrně na základech staré římské strážní věže. Jeho zakladatelem měl být Siegfried I., který přišel z Arden. Okolo hradu postupně vznikalo středověké město, jež se stalo střediskem nevelkého, leč svou polohou nikoliv nepodstatného panství. Hrabství však de iure zůstávalo dlouho součástí Lotrinského vévodství. Za prvního opravdu nezávislého lucemburského panovníka je označován až Konrád I., který se ujal vlády roku 1059. Odřízl zemi od lotrinské vlády, ponechal ji však v rámci Svaté říše římské. Bohaté hrabství připojovalo další a další území, jeho expanzi zastavili až Brabanti v bitvě u Worringenu roku 1288, v níž se bojovalo o Limburské hrabství, a v níž si připsal porážku Jindřich VI. Lucemburský. alt=Iluminovaná stránka z kroniky, v jejímž středu se nalézá oltář, na němž se nachází kalich, Bible, jedna koruna a dvě svíčky. Z obou stran vedle oltáře stojí houf mužů v rouchu. Před oltářem stojí arcibiskup, jenž druhou korunu pokládá na hlavu klečícího muže. Za klečícím mužem klečí také jeho žena čekající na korunovaci první korunou položené na oltáři. Všechny vyobrazené postavy jsou stejně vysoké a podobně oděné do rouch, mají až na výjimky stejně dlouhé vlasy sahající pod uši a podobné obličeje.|náhled|Korunovace Jindřicha Lucemburského a jeho manželky Markéty římskou korunou v Cáchách
Panování dynastie obecně známé jako Lucemburkové bylo ovšem zlatou dobou lucemburské historie. Podle spisu Jana z Arrasu odvozovali Lucemburkové svůj původ od bájné víly Meluzíny. Skutečnou zakladatelkou rodu však byla hraběnka Ermesinda (asi 1186 – 1247), jediný potomek hraběte Jindřicha IV. Slepého. Roku 1308 se rodu lucemburských hrabat dostalo velké cti: Jindřich VII. Lucemburský byl po smrti Albrechta Habsburského zvolen králem v římskoněmecké říši. Tím se Lucemburkové i Lucembursko staly důležitým hráčem evropské politiky. V roce 1310 se Lucemburkové dostali na český trůn, když se Jan Lucemburský oženil s Eliškou Přemyslovnou. Jan byl považován za symbol středověkých rytířských ctností, v Lucembursku založil například tradici slavností Schueberfouer (1340) a je zde vnímán jako národní hrdina. vlevo|náhled|Václav Lucemburský, první lucemburský vévoda|236x236pixelůNa vévodství bylo hrabství povýšeno roku 1354 Janovým synem Karlem IV., jedním z nejvýznamnějších Lucemburků, který se stal i římským císařem a českým králem. Prvním vévodou byl Václav Lucemburský, který z lucemburského dvora učinil kulturní centrum své doby, proslul především jako dlouholetý mecenáš kronikáře a básníka Jeana Froissarta, autora tzv. Kroniky stoleté války, která zachycuje události okolo vleklého sporu Anglie s Francií a mimo jiné také podle očitého vyprávění vojáků popisuje průběh bitvy u Kresčaku, kde padl Jan Lucemburský. Sám Václav byl význačný básník. Jeho připojení hrabství Chiny roku 1364 přivedlo Lucembursko na historický vrchol územní expanze. Posledním Lucemburkem na lucemburském vévodském trůně byla Eliška Zhořelecká.
Bezdětná Eliška se chtěla na převzetí lucemburského panství po své smrti dohodnout s burgundským vévodou Filipem III. Dobrým. Ten však na její smrt nečekal a roku 1441 ji z Lucemburska vyhnal. Tím dle tradičního lucemburského výkladu začalo „400 let cizí nadvlády“. náhled|Protinapoleonské povstání Po krátkém období vlády burgundských vévodů připadlo Lucembursko v roce 1477 Habsburkům, kteří ho spojili s Nizozemskem. Španělská linie rodu Habsburků vládla zemi v letech 1556–1684 a 1697–1700. V letech 1684–1697 bylo Lucembursko pod francouzskou vládou. Rakouská větev rodu Habsburků zde vládla v letech 1714–1795. V letech 1795–1814 bylo Lucembursko opět pod francouzskou nadvládou jako Département des Forêts. Napoleon nicméně dobýval lucemburskou pevnost sedm měsíců, což vedlo Lazara Carnota ke známému výroku, že Lucemburk je „nejlepší pevností na světě po Gibraltaru“, což dalo vzniknout přezdívce města „Gibraltar severu“. Francouzská vláda katolické Lucemburčany popuzovala a v roce 1798 proti ní povstali, nicméně mnoho republikánských myšlenek mělo na Lucembursko trvalý účinek: jedním z mnoha příkladů je napoleonský občanský zákoník (Code civil), který byl přijat v roce 1804 a jen s drobnými úpravami platí dodnes. náhled|Lucemburská pevnost v roce 1867. Krátce poté, po vyhlášení neutrality, byla většina opevnění stržena.|vlevo V roce 1815 byla země díky Vídeňském kongresu povýšena na velkovévodství, stala se nezávislou a byla spojena v personální unii s Nizozemskem, se kterým měla tedy společného panovníka, za jehož soukromé vlastnictví bylo Lucembursko považováno. Zároveň bylo zařazeno do Německého spolku a v zemi působila rozhodnutím Vídeňského kongresu rovněž pruská vojenská posádka, která měla odstrašovat Francouze od snahy znovu zemi získat.
V důsledku vyhlášení nezávislosti Belgie přišlo Lucembursko mezi lety 1830–1839 přibližně o polovinu svého, většinou frankofonního území, jež se stalo belgickou provincií Lucemburk (viz též První londýnská smlouva). V roce 1866 spor Francie a Německa o Lucembursko hrozil válkou, kterou odvrátila Druhá londýnská smlouva roku 1867, jež uchovala Lucembursku nezávislost za cenu přísné neutrality. Pruští vojáci po podepsání smlouvy opustili Lucemburk, jeho mohutné opevnění bylo strženo. Lucemburská ústava byla přijata roku 1868. náhled|249x249pixelů|Adolf Lucemburský Personální unie s Nizozemskem byla rozbita poté, co v roce 1890 Lucemburčané odmítli uznat nástupnictví královny Vilemíny (neboť lucemburská ústava nepřipouštěla vládu ženy, pokud žili další mužství členové vévodského rodu) a vynutili si nástup bývalého nasavského vévody Adolfa na trůn. Tím se Lucembursko stalo zcela nezávislým státem.
Na počátku 20. století se Lucembursko stalo výrazným výrobcem železa. Železárny a ocelárny byly koncentrovány především na jihu a jihozápadě země, v oblasti zvané Červená země (lucembursky: Minettsgéigend). Sláva lucemburského ocelářství pohasla až v 70. letech 20. století.