Roland (LWV 65) je francouzská opera (tragédie lyrique) od Jeana-Baptiste Lullyho. Libreto sepsal jeho dlouholetý spolupracovník Philippe Quinault, podle Ariostovy básně Orlando Furioso. Opera měla premiéru 8. ledna 1685 ve Versailles.
Podobně jako většina ostatních Lullyho oper, má i Roland alegorický prolog a pět dějství.
Vznik a první představení Roland je klasickou Lullyho operou, složenou z pěti dějství a prologu. Quinault se při psaní libreta inspiroval Ariostovou básní Orlando Furioso (česky: Zuřivý Roland). Na rozdíl od většiny Lullyho oper není libreto Rolanda inspirováno klasickou mytologií, ale na příběhu středověkého rytířství. Předchozí Lullyho opera Amadis (1684) a následující Armide (1686) jsou rovněž inspirované středověkými příběhy. Je to dáno zejména tím, že Lullyho a Quinaultova díla reflektovala aktuální smýšlení Ludvíka XIV. Ten byl koncem 70. a začátkem 80. let 17. století pod vlivem své tehdejší milenky Madame de Maintenon (která postupně vytlačila poživačnější Madame de Montespan), a proto u dvora klesal počet a nákladnost slavností a představení a zavládla spíše nábožnější atmosféra (která však nikdy zcela nepřevládla), díky čemuž byl pravý čas na operu s křesťanskou tematikou. Opera však měla i vlastenecký charakter. Rytíř Roland se narodil ve Francii a byl hrdinou Písně o Rolandovi (franc. La Chanson de Roland), tedy jedné z nejstarších francouzských literárních památek z 11. století.
Premiéru měl Roland 8. ledna 1685 ve Versailles, v podání herců z Národní pařížské opery.
Dne 8. března 1685, se konalo první představení Rolanda v divadle Palais-Royal.
Inscenační historie Nové inscenace Rolanda v sídle pařížské opery, Théâtre du Palais-Royal, byly připraveny v letech 1690, 1705, 1709, 1716, 1727, 1743 a naposledy v roce 1755 s hudebními úpravami Louise Auberta. Reprízy v 18. století byly často provázeny parodiemi souběžně hranými v lidových divadlech (Théâtre Italien aj.), včetně loutkových. Zvláštní oblibě se Roland nadále těšil i u královského dvora: na žádost Ludvíka XIV. jej soubor pařížské opery provedl ve Versailles v lednu 1690, ve Velkém Trianonu v lednu 1691 a opět ve Versailles roku 1697 při příležitosti svatby králova vnuka vévody burgundského. Přízeň této opeře věnovala později i královna Marie Leszczyńská, která ji dala provést ve Versailles roku 1732, i její snacha a manželka následníka trůnu princezna Marie Josefa Saská, z jejíhož podnětu se Roland hrál roku 1749 ve Versailles a o rok později na zámku ve Fontainebleau.
Vedle Paříže byl Roland uveden v jiných francouzských městech, totiž v Lyonu (1691, 1740, 1749–1750), Rouenu (1693), Marseille (1694), před rokem 1720 ještě v Lille a také v Metách.
Mimo Francii se Roland hrál vedle Amsterdamu (1686) v první polovině 18. století zejména v Bruselu (Théâtre de la Monnaie): doloženy jsou inscenace v letech 1706, 1721, 1726 a 1741. Podle zachované partitury s poznámkami jej ještě před rokem 1686 uvedli rovněž v markrabské rezidenci v Ansbachu.Schmidt, s. 200, 204–205, 208.
Když Lullyho opery opustily repertoár, upravil Quinaultovo libreto do tříaktové podoby Jean-François Marmontel. Tuto verzi zhudebnil skladatel Niccolò Piccinni a měla premiéru v pařížské opeře v lednu 1778. Jednalo se o Piccinniho první francouzskou operu a právě jí zahájil estetickou debatu („querelle“) mezi zastánci svého italského stylu opery seria a zastánci reformního stylu Ch. W. Glucka.
V moderní době zazněl Lullyho Roland poprvé koncertně a ve zkrácené verzi ve Wolfson Hall londýnské nemocnice Charing Cross Hospital, a to 14.–15. ledna1983. Představení připravila amatérská operní společnost Opera Integra (zopakovala ho v červenci 1983 v kostele Christ Church v londýnské čtvrti Spitalfields). První úplnou a profesionální inscenaci uvedlo pařížské Théâtre des Champs-Elysées (premiéra 26. listopadu 1993) v koprodukci s operním divadlem v Montpellieru (Opéra de Montpellier). Dirigoval René Jacobs a titulní roli zpívali v Paříži José Van Dam a v Montpellieru Laurent Naouri. Novou inscenaci uvedly na přelomu let 2003 a 2004 opera v Lausanne a divadlo v Nîmes; dirigent Christophe Rousset přitom tohoto Rolanda představil rovněž koncertně divákův v Bruselu (Palais des Beaux-Arts), Montpellieru a Amsterdamu (Concertgebouw).
Role RoleHlasPremiéra (účinkující)8. ledna 1685Roland (Orlando)basFrançois BeaumavielleAngelika (Angélique)sopránMarie Le RochoisMédorhaute-contreLouis Gaulard Dumesny TémiresopránMlle ArmandAstolfo (Astolfe)haute-contreLogistillasopránDemogorgonbas
Dále se v opeře vyskytuje sbor víl, ostrovanů, pastýřů a pastýřek, hrdinů a následovníků Slávy.
Děj opery
Prolog Démogorgon, praotec všech bohů, svolal do svého paláce génie a nymfy a oznamuje jim, že „největší z hrdinů“ zvítězil nad svými nepřáteli a uložil jim mír; nyní je možné opět oddat se rozkoším a hrám (recitativ Démogorgona Le Ciel m'a fait votre roi a duet se sborem On n'entend plus le bruit des armes). Víty tančí a zpívají o hrůzách války a slastech míru (sbor Que la guerre est effroyable! a menuet). Démogorgon oznamuje, že dnes svou hrou oživí příběh francouzského rodáka Rolanda ukazující, do jakých omylů může zavést Láska srdce, které opomíjí Slávu (duet a sbor Allons faire entendre nos voix). Géniové a víly zkoušejí tance a zpěvy, které hodlají v představení použít (gigue, gavota a zpěv jedné z víl se sborem C'est l'Amour qui nous menace). Na závěr všichni ještě jednou provolávají slávu vítězi, který přinesl opět mír (duet a sbor Le vainqueur a contraint la guerre).
1. dějství (Samota v lese) Čínská královna Angelika je rozrušena; v jejím srdci se bouřlivě sváří láska a hrdost (árie Ah! que mon cœur est agité!). Její důvěrnice Témire si to vysvětluje tím, že královna očekává vzácný dar od slavného vojevůdce Rolanda, který pro ni vybojoval mnohá vítězství. Vděčnost, kterou Angelika Rolandovi dluží, ji spíše tíží. Myslí na Rolandovu chrabrost a lásku k ní a obává se, že podlehne (árie Je songe, autant que je puis). Témire v podlehnutí Rolandovi neshledává nic zavrženíhodného (árie Aimez Roland à votre tour), jenže Angelika prozrazuje, že její podlehnutí se týká Médora, prostého afrického vojáka, kterého našla zraněného v lese a vyléčila, přičemž se do něj zamilovala (recitativ Mon cœur était tranquile). Témire jí radí, aby Médora co nejdříve poslala pryč, protože tato láska nemá smysl, a Angelika tak hodlá s těžkým srdcem učinit.
Médor přichází, domnívaje se být sám, a bolestně přemítá o své nenaplnitelné lásce ke královně (árie Ah! quel tourment). Když se objeví Angelika, zdraví ji a ohlašuje příchod Rolandových poslů. Jeho povzdech svědčí o závisti vůči Rolandovi, Angelika mu tedy dává najevo, že Rolanda za manžela nechce a že se hodlá vrátit do vlasti sama. Zároveň se ptá Médora, zda je ochoten jí splnit každé přání, a když ten přisvědčí (v árii Vous servir est ma seule envie), žádá ho, aby odešel. Médor tvrdí, že bez ní chce zemřít, to mu však Angelika zakazuje: nezachraňovala jeho život nadarmo (árie Vivez, conservez mon ouvrage). Život bez Angeliky je však pro Médora nepředstavitelný (árie Vous voulez que je vive), ale je nucen královnu poslechnout.
Angelika si uvědomuje, že již Médora neuvidí (árie Je ne verrai plus ce que j'aime), a zmítá se mezi přáním dostát svému rozhodnutí (v čemž ji podporuje Témire) a touhou povolat Médora zpět (duet Angeliky a Témire Le secours de l'absence).
Přichází Rolandovo poselstvo z Východních ostrovů a Ziliante, kníže tohoto lidu, předává Angelice dar od Rolanda – skvostný orientální náramek (pochod, Ziliantův recitativ Au généreux Roland a jeho árie se sborem Triomphez, charmante reine). Lidé z Východních ostrovů tančí a dva z nich zpívají o tom, jak v jejich zemi je láska bez starostí a jak nikdo z lásky nepronásleduje někoho, kdo ji neopětuje (kuplet Dans nos climats).
2. dějství (Pramen Lásky v hloubi lesa) Angelika, následovaná unavenou a reptající Témire, bloudí lesem. Vydala se do něj, aby našla pramen Nenávisti a zbavila se pomocí jeho vody lásky k Médorovi, cesta ji však přivádí vždy znova k pramenu Lásky. Témire se domnívá, že by její paní lék na lásku našla, kdyby ovšem skutečně chtěla (árie Vous devez vous guérir du mal qui vous possède). Ale Angelika se už nesnaží najít pramen Nenávisti, než přestat Médora milovat, raději chce zemřít. Témire (a jeden muž a jedna žena z Angeličina doprovodu) litují srdce, které vzplanulo láskou, protože tento oheň je těžké uhasit (tercet Non, on ne peut pas trop plaindre). Pak vidí Angeika přicházet Rolanda a učiní se neviditelnou pomocí kouzelného prstenu, který si vloží do úst.
Roland ke královně spěchá, ale když mu před očima zmizí, trpce si stěžuje na její počínání Témire (recitativ a árie Belle Angélique, enfin, je vous trouve en ces lieux… Quelle cruauté! Quel mépris!). Témire se ho snaží uklidnit. Roland si je vědom toho, že spěchaje za svou milovanou nechal na holičkách krále Francie, zatímco Paříž ohrožují Afričané. Naposledy volá Angeliku (árie Angélique; en vain j'appelle), pak se rázně rozhoduje s láskou k nevěrné královně skoncovat (árie Le dépit était ma flamme), ale jeho rozhodnutí je marné, nedokáže své city překonat (árie Angélique. ingrate, inhumaine).
Když odejde, Angelika vyplivne prsten a vysvětluje své důvěrnici, že zmizela, aby její přítomnost nedávala Rolandovi klamné naděje, zatímco její srdce směřuje jinam (árie Mon cœur est engagé, Roland ne peut me plaire). Výčitky Témire utne a rozdychtěně očekává Médora (árie C'est l'Amour qui prend soin de lui-même). Přichází Médor; je stále rozhodnut vzít si život, pokud ho nemůže věnovat Angelice (doprovázený recitativ a árie Agréables retraites… Fontaine, que d'une eau si pure). Angelika vystoupí z úkrytu a zadrží jej; přiznává se mu ke své lásce a k úmyslu pojmout jej za manžela a učinit králem Číny. Médorovy nesmělé námitky o rozdílu v urozenosti odmítá (árie Ma gloire murmure en ce jour). Médor je zcela ohromen (árie Témoins du désespoir dont mon cœur fut pressé).
Vyrojí se zástup lesních bytostí: amorů, sirén, vodních božstev, nymf a sylvánů, jakož i sbor šťastných milenců a milenek; tančí a zpívají kolem pramene Lásky, Angeliky a Médora (sbor Aimez, aimez-vous, gavota, duet dvou šťastných milenek Qui goûte de ces eaux, balet a sbor Que pour jamais un nœud charmant nois lie… Tendres amours).
3. dějství (Mořský přístav) Témire přesvědčuje Médora, aby odplul Angeličinými loděmi a zachránil se před hněvem svého soka Rolanda. Médor jí nedůvěřuje, protože byla vždy proti němu, a zároveň se obává, zda mu královna – nyní ve společnosti Rolanda – zachová věrnost, protože stále nemůže uvěřit její přízni (árie S'il fait que ma felicité a Je n'osais pas espérer). Oba ustoupí do ústraní, když se blíží Angelika a Roland.
Roland stále předkládá Angelice svou lásku a vytýká jí krutost. Angelika se ho snaží přesvědčit, ať ji k lásce nenutí. Ale Roland, který kvůli ní opustil svou vojenskou výpravu, se nedá zviklat (árie J'abandonne ma gloire, et la laisse ternir). Roland začíná mít podezření, že má u Angeliky rivala, a varuje, že se případnému soku pomstí. Angelika tedy obrátí a předstírá, že jeho prosbám podléhá (árie Votre constance est triomphante). Nadšený Roland s ní chce odejít někam, kde budou sami (árie En des lieux écartés, dans une paix profonde). Angelika jej posílá napřed.
Médor se objeví a vyčítá Angelice zradu, ale ta mu vysvětluje, že má o něj strach (árie Médor, je tremble pour vous). Médor se ničeho nebojí a je ochoten i zemřít, pokud by měl ztratit svou milovanou ve prospěch Rolanda (árie Roland va m'ôter), ale Angelika jej chce naživu a ujišťuje o své lásce. Chce jen Rolanda odlákat a pak mu unikne pomocí čarovného prstenu; Médor ať na ni čeká v přístavu, a jakmile se Angelika vrátí, odplují spolu do Číny (milostná scéna, v ní též: árie Angeliky Médor, je tremble pour vous, árie Médora Roland va m'ôter, duet Je ne veux que votre cœur, árie Médora Vous me quittez et je demeure, árie Angeliky Vivez pour moi a duet Vivons, l'amour nous y convie).