Psyché (LWV 56) je francouzská opera (tragédie lyrique) od Jeana-Baptiste Lullyho. Libreto k ní sepsal Thomas Corneille podle Molièrovy původní hry. Opera měla premiéru 19. dubna 1678, v divadle Palais-Royal.
Vznik a první představení Psyché, Molièrova hra (na jejímž sepsání se podíleli i Pierre Corneille, Philippe Quinault a Lully, který vytvořil hudební intermèda) z roku 1671, sepsaná podle Proměn (příběh o Amorovi a Psyché) od Lucia Apuleia, byla adaptována Thomasem Corneillem jako libreto pro Lullyho novou operu, která měla obsahovat pět dějství a prolog (stejně, jako většina ostatních Lullyho oper).
Podle Mercure Galant, což byl dobový literární časopis, trvalo vytvoření Psyché pouhé tři týdny. Přestože není možné toto tvrzení ověřit, je důvodné se domnívat, že byl Lully při skládání této opery velice ve spěchu, o čemž svědčí použití intermèd z Molièrovy Psyché. Protože se tato intermèda setkala před sedmi lety s velkým úspěchem, mohl Lully jejich použitím a příslibem znovu použít plainte italienne a závěrečný divertissement přilákat více diváků do divadla.
Lullyho obvyklý libretista Philippe Quinault byl v roce 1678 v nemilosti u dvora, kvůli aféře s operou Isis, a proto připadl úkol vytvořit libreto Thomasi Corneillovi. Ten měl vycházet z Molièrovy hry, nicméně bylo velmi obtížné zpracovat divadelní text pro operu. Ve výsledku je zde pouze malá syntéza s původním textem.
Je možné se domnívat, že na libretu spolupracoval Corneillův synovec de Fontenelle. Není však možné ověřit informaci, zda se de Fontenelle podílel, nebo ne. Všechny zdroje hovoří o tom, že autorem je Thomas Corneille bez účasti svého synovce. Ten však později zařadil libreto mezi svá kompletní díla, bez sebemenší zmínky o účasti svého strýce, s tím, že žádné z tří dalších Corneillových libret se v jeho seznamech děl neobjevuje. V současné době není možné zjistit zda se de Fontenelle podílel na libretu Psyché, stejně tak není pravděpodobné, že by měl být pouze on autorem.
Opera měla premiéru 19. dubna 1678, v divadle Palais-Royal, hranou herci z Národní Pařížské opery.
Inscenační historie Psyché nebyla hrána přímo u královského dvora a v pařížské opeře byla po první inscenace uvedena již jen dvakrát, a to v letech 1703 a 1713.
Vedle Paříže byla Psyché uvedena již po Lullyho smrti v Lyonu roku 1698 a v Marseille roku 1734. Mimo Francii se hrála u dvora brunšvického vévody Antona Ulricha ve Wolfenbüttelu, poprvé v srpnu roku 1686 a ještě v roce 1719. Výjimečné je uvedení Psyché ve vévodském divadle v Modeně roku 1687; v letech 1696 a 1708 se patrně hrála v Bruselu a podle zachované partitury s poznámkami ji ještě před rokem 1686 uvedli rovněž v markrabské rezidenci v Ansbachu.Schmidt, s. 204–205, 208.
První novodobou inscenaci uvedli na Festivalu v Aix-en-Provence dne 25. července 1987 dirigent Jean-Claude Malgoire a režisér Jean-Claude Penchenat. Jen poloscénickou podobu nastudoli dirigent William Christie a režisér Jean-Marie Villégier roku k 20. výročí souboru Les Arts Florissants; představení se konala v divadlech v Cherbourgu, Bordeaux, Caen, Lyonu a nakonec v pařížské Opéra-Comique. V rámci festivalu Boston Early Music Festival nastudovalo roku 2007 Psyché divadlo Cutler Majestic Theatre a uvedlo ji v Bostonu a v Great Barringtonu (dirigovali Paul O'Dette et Stephen Stubbs, režii měl Gilbert Blin). Koncertní provedení představil roku 2010 barokní soubor „Les Muses s'aMusent“ v luteránském kostele svatého Petra v Paříži.
Postavy a hlasy Prolog: Venuše (Vénus), soprán (dessus) Amor (L’Amour), němá role (v prologu) Flora (Flore), soprán Vertumnus (Vertumne), vysoký tenor (haute-contre) Palaemon (Palémon), nižší tenor (taille) Božstva země a vod: Flořiny nymfy, dryády, sylvánové, řeky a najády
Tragédie: Jupiter, bas (basse) Venuše (Vénus), soprán Amor (L’Amour), soprán / vysoký tenor Merkur (Mercure), vysoký tenor Vulkán (Vulcain), vysoký tenor Zefyr (Zephire), vysoký tenor Král, otec Psyché, bas Psyché, soprán Aglaure, její sestra, soprán Cidippe, její sestra, soprán Lychas, bas Bůh řeky, bas Apollón (Apollon), vysoký tenor Bacchus, soprán / nižší tenor Momus (Mome), bas Mars, vysoký tenor Silenus (Silène), soprán Nymfy, zefyrové a amorci, soprány Dvě nymfy z Acherónu, soprány Tři Furie, vysoký tenor, nižší tenor a bas Dvě Múzy, soprány Dva satyrové, nižší tenor a bas
Děj
Prolog (Nádherné nádvoří na mořském pobřeží) Na scéně jsou bohyně květů Flora se svou družinou nymf, bůh strom. a ovoce Vertumnus s družinou dryád a sylvánů a bůh vod Palaemon s družinou řek a najád. Flora – k níž se přidávají i ostatní božstva – oznamuje, že čas války byl přerušen díky největšímu z králů a nastává období míru, proto žádá Venuši, aby sestoupila na zem k hrám (zpěv Flory Ce n'est plus le temps de la guerre a sbor Nous goûtons une paix profonde). Vetumnus a Palaemon zpívají o slastech lásky (dialog-duet Rendez-vous, beautés cruelles). Zatímco božstva tančí menuet, i Flora vyzývá všechny, aby užívali plodů lásky v době mladosti (Est-on sage dans le bel âge). Po tomto vzývání Venuše sestoupí na velkém oblaku na zem; není však vyrušením potěšena a má špatnou náladu. Pojala ji žárlivost na smrtelnici Psyché, jež svou krásou lidi tak uhranula, že ji uctívají namísto bohyně lásky a Venušiny oltáře zůstávají prázdné. Posílá proti všechny pryč a pak ukládá svému synu Amorovi, aby se za ni na Psyché pomstil tím, že jí přinese toho nejnehodnějšího manžela (recitativ Pourqoi du ciel m'obliger à descendre?). Amor odlétá splnit příkaz své matky.
1. dějství (Příjemná krajina v podhůří) Královské dcery Aglaure a Cidippe se radují, že jejich země již brzy přestane být sužována ukrutným hadem; jejich sestra Psyché má dnes učinit bohům požadovanou oběť. Obě ženy přemýšlejí, proč se krásná Psyché dosud odolává lásce, a předpovídají, že to již nemůže dlouho trvat (dialog s árií Aglaure Après un temps plein d'orages a áriemi Cidippe Tout succède à nos désirs… Il est un fatal moment). Tu přichází zasmušilý Lychas. Sděluje princeznám, že věštba požaduje, aby uražené Venuši byla obětována sama Psyché. Král se prý snažil tuto věštbu udržet v tajnosti, ale velekněz ji veřejně vyhlásil; jediný, kdo o ní ještě neví, je právě krásná princezna. Obě sestry komentují, jak je nebezpečné přijímat pocty, které by měly patřit bohům (duet Ah! qu'il est dangereux), a všichni tři bědují nad osudem Psyché (tercet Pleurons, pleutrons, en de si grands malheurs). Dva muži a jedna žena z lidu rovněž oplakávají oblíbenou princeznu (italský žalozpěv Deh, piangete al pianto mio).
Nic netušící Psyché přichází; překvapeně se ptá sester, proč vzdychají, ale ty nenacházejí sílu jí cokoli říci a se slovy lítosti se vzdalují. Teprve král, její otec, jí prozradí, co po ní věštba požaduje: aby byla připoutána zde na skálu a vydána na pospas hadu. Král je odhodlán vzdorovat příkazu bohů, ale Psyché se rozhodne obětovat pro veřejné blaho. Vystoupí na skálu a vzápětí ji odnesou čtyři zefyrové, zatímco král naříká nad osudem své nejmilejší dcery.
2. dějství (Nádherný, dosud rozestavěný palác) Vulkán dává pokyny osmi Kyklopům, jak dohotovit honosný palác. Přilétá Zefyr se vzkazem od zadavatele stavby, Amora, který si přeje, aby byl palác co nejrychleji dokončen: Psyché již sem byla přinesena a nyní spí na trávníku v blízké zahradě (árie Psyché mérite bien une ardeur si fidèle). Vulkán je potěšen zprávou, že palác se staví pro Psyché: nejen že sám obdivuje její kouzlo, ale navíc jej hřeje pomyšlení, že svým úsilím ve prospěch krásné princezny rozhněvá svou nevěrnou manželku Venuši. Zafyr jej varuje před takovými myšlenkami: ať se činí ve prospěch Amora a Psyché, ale na pomstu Venuši ať raději zapomene, to v manželství nic neřeší (árie Faites tout pour l'Amour, et rien contre Vénus). Vulkán pobízí Kyklopy do práce a i oni staví o to radostněji, když ví, že je to pro nádhernou dívku (pochod Kyklopů a árie Vulkána Dépechez, préparez ces lieux).
Venuše sestupuje na svém voze a vyčítá manželovi, že se staví na stranu její smrtelné nepřítelkyně. Ten se jí ptá, odkdy že žijí v tak harmonickém manželství, aby si činila nárok na jeho bezvýhradnou podporu. Venuše si stěžuje na to, jak muž rychle ztrácí lásku, když se stane z manžela milencem (árie Ah, que l'amour est promptement guéri). Vulkán poznamenává, že jeho manželka jednak zná rozdíl mezi manželem a milencem velmi dobře z vlastní zkušenosti, jednak by měla být ráda, že Psyché věnuje jen svou práci a nic více. Rozzlobená Venuše odlétá a doufá, že se jí podaří lépe ukáznit svého syna.
Brzy poté je plác dokončen a Psyché v něm procitá. Je příjemným prostředím překvapena a znejistěna a volá hada, jemuž byla obětována, aby si přišel pro její život. Ozve se však krásná hudba a Psyché slyší nejprve zefyry zpívat o lásce (duet Aimez, il n'est de beaux ans), pak se ozve i její únosce; nedokázal ji odevzdat netvorovi, protože se do ní zamiloval, jakmile ji spatřil. Nemůže jí říci své jméno ani se před ní objevit ve své božské podobě, svoluje však, že se jí objeví v podobě smrtelníka – krásného mladého muže. Psyché ihned podléhá lásce (dialog a duet Et bien, Psyché, des cruautés du sort… Ah, qu'en amour le plaisir est charmant). Ale na její žádost o to, aby se jí dal poznat, musí Amor zopakovat, že mu věštba zakazuje říci své jméno i ukázat svou pravou podobou, i když jinak Psyché ujišťuje svou láskou (recitativ a árie C'est à regret que je me tais… Ce n'est pas comme un dieu que je prétends paraître). Psyché je pro tento okamžik spokojena a nymfy, amorci a zefyrové jim tančí a zpívají o všemoci lásky (divertissement s tercetem nymf Aimable jeunesse).
3. dějství (Nejnádhernější komnata Amorova paláce, s výklenkem za závěsem) Venuše si s nelibostí prohlíží palác postavený po svou sokyni (recitativ 'Pompe que ce palais de tous costes étale). Když vejde Psyché, vydává se bohyně za Amorovu služebnou, které se má starat o princeznino pohodlí. Psyché se í svěřuje s tím, jak se jí dotýká milencova nedůvěra (árie Vous n'êtes pas les plus heureux). Venuše jí jakoby zdráhavě prozradí, že pravou tvář svého hostitele může uzřít, pokud nahlédne za závěs, a přenechává jí lampu. Psyché s lampou nahlédne do výklenku a poznává Amora v tradiční podobě okřídleného dítěte (recitativ À la fin je vais voir mon destin éclairci). Je jeho líbezností okouzlena, záblesk lampy však Amora probudí a ten prchá.
Palác vmžiku zmizí a promění se v nehostinnou poušť. Psyché marně volá Amora zpět (recitativ Arrêtez, cher amant, où fuyez-vous si vite?). Objevuje se jí Venuše, vychutnává svou pomstu a vyčítá smrtelnici, že si činila nárok na jejího božského syna. Psyché se snaží odvrátit její hněv a argumentuje tím, že přece Amorovi by žádný smrtelník – a tedy ani ona – nemohl odolat. Venuše dává Psyché za úkol, aby jí přinesla z podsvětí od Proserpiny schránku s kosmetickými prostředky, pak možná její hněv vůči nešťastné princezně poleví. Psyché její rozkaz nejprve nehodlá vykonat, protože ani usmířená Venuše by jí nevrátila Amora zpět, a raději chce ukončit svůj život tím, že se utopí v řece (recitativ Vous m'abandonnez donc, cruel et cher amant?). Řeka ji však zachrání a namísto utopení Psyché slibuje, že ji na vlnách odnese až k vchodu do podsvětí.
4. dějství